Letos jsem se o zahrádce ještě nerozepsal, musím to tedy dohnat aspoň před koncem sezóny. A že o ní píšu, znamená, že mám zase jednou problém.
Určitě za to může změna klimatu, jedno, co si o tom pan Klaus senior myslí. Ostatně je mi už nejméně dvacet let úplně jedno, co si pan Klaus myslí a jedno, o čem. Ale jehličnany prý nemají rodit každý rok. Aspoň tak jsem to měl v podvědomí, že takový normální slušně se chovající smrk má mít šišky každý pátý rok. Ty roky mezitím využívá k růstu, protože ho rozmnožování dost vyčerpává. Pánové o tom budou něco vědět, ono to nejde každý den, zejména, když už člověk není mladík. A takový smrk většinou žádný mladík není. Jenže v posledních letech jako by se ty stromy zbláznily. Produkují šišky každý druhý rok a biologové tvrdí, že je to tím, že je jim prostě teplo, a tak dělají z horka blbosti. Vadí mi to jen u smrku, který má na zahradě náš soused. Je to jednak největší smrk v obci a tyčí se nebezpečně nad naším domem, což mi patřičně zvedá adrenalin při každé vichřici či bouřce. Jediné štěstí, že vítr u nás prakticky vždycky přichází od severu a fouká tedy směrem od našeho domu k domu onoho souseda – utěšuji se, že pokud ten smrk spadne – a on jednou spadne – bude to na jeho, a ne na náš dům.
Ovšem letos nás začal tento strom bombardovat šiškami, i když by v tomto roce vůbec neměl. Dělá to teď skoro každý rok, a to nesvědčí o dobrém vychování – nebo právě o změně klimatu.
Ale ten smrk mi kromě své velikosti starosti nedělá – šišky posbírám a zatím mě žádná netrefila. Jenže letos se zbláznil i náš tis.
Znáte to, odkoukali jsme to ze zámeckých parků a z jejich francouzských zahrad, kde jsou chodníky ohraničeny perfektně sestříhanými živými ploty -. a chceme to mít taky. Takže když jsem zakládal mou zahrádku, kterou, jak moji čtenáři vědí a moje žena tuší, nadevše miluji, samozřejmě jsme okolo terasy vysázeli okrasné keříky. Držel jsem se tradice a vysázel jsem tam zimoztráz. Někteří ho znají pod jménem Buxus nebo i Krušpánek, to poslední jméno se mi líbí nejvíc. Praví se o něm, že je nenáročný na pěstování, dobře snáší nepřízeň počasí, je mrazuvzdorný, dobře snáší řez, a to dokonce i řez radikální. No prostě, co si může člověk přát víc? Vysadil jsem a radoval jsem se. Radost trvala jen několik málo let. Než dorazil Zavíječ zimoztrázový. Zatracený čínský import (já nevím, že z Číny nemůže dorazit do Evropy i něco rozumného, ale koronavirus, komunismus ale ani zavíječ se neosvědčili a skutečně není o co stát.) Malý nenápadný hnědý nebo bílohnědý motýlek k pomilování, kdyby nekladl vajíčka, z kterých se líhnou hnusné zelené larvy. A ty nežerou nic jiného než zimoztráz . odtud mají i své jméno. Já nevím, ale ta specializace na určitou stravu se v Číně prostě přehání. Panda žere jen bambus, lidi jedí rýži a zavíječové larvy požírají holt zimoztráz. Žerou ho rafinovaně, takže když si člověk všimne, že se do jeho keříčků pustily, je už většinou pozdě. Dokážou vyprodukovat za rok dvě, při současném teplém počasí až tři generace housenek za rok – změna klimatu, pane Klausi! A ty housenky nežerou ani ptáci, asi mají tak hnusnou chuť. Prostě tento živočich nemá v Evropě kromě člověka prakticky žádného přirozeného nepřítele, jeho rozmnožení je důsledek globalizace současného světa. Pane Klausi, uznávám, kde pravdu máte, tam ji máte.
Zavolal jsem zahradníka a volal o pomoc. Pravil, že musím keříky postřikovat, a to každé dva týdny a to trvale. Zeptal jsem se, zda je tolik chemie v pořádku. Odpověděl že ne, ale že se nedá nic jiného dělat. Neprozradil mi, že se proti housenkám dá použít baktérie Bacillus thuringiensis, čili bacil durynský. Možná proto, že to jméno zní strašně německy, a to se v Rakousku nenosí. Prostě jsem tedy boj brzy vzdal, nechal můj buxus se slzami v očích sežrat nenasytnému Číňanovi a hledal náhradu.
Rozhodl jsem se pro tis. Kamarádka Eszter, zahradní architekta jejíhož názoru si vždy velmi vážím, mi volbu tisu schválila Je to pomalu rostoucí a nenároční rostlina, sice jedovatá, ale kdo už by její jehličí žvýkal? Manželce jsem se rozhodl tento detail zamlčet. Eszter se jen letmo zmínila, že má tis červené plody, po kterých se můžou ptáci zbláznit.
Letos se nezbláznili ptáci, zbláznil se tis. Takovou úrodu červených bobulí na mých keřících okolo terasy jsem ještě nikdy neviděl a ani jsem netušil, že by byla možná. Větvičky se pod tíhou plodů doslova prohýbají, ty samičí víc než ty samčí. Tis má totiž obě pohlaví na jedné rostlině a ty samičí jsou těhotné až hanba. Za tu nadúrodu určitě může mimořádně horké léto, tis má horko rád.
Problém by byl minimální, kdybychom měli naši starou terasu s černými granitovými plotnami na povrchu. Jenže moje drahá manželka se rozhodla terasu letos vyměnit. A místo černých granitových máme teď šedé kamenné desky, na kterých je vidět každá špína. Proto teď taky můžu na terasu jen s čerstvě umytýma nohama. A ony červené kuličky začaly opadávat a zanechávají na oné krásné terase škaredé červené šmouhy. Protože moje žena nikdy chyby nedělá, stalo se to samozřejmě mým problémem.
Moje chyby se dají stručně sumarizovat asi takto:
- Nechal jsem ten tis příliš přerůst a jeho větve teď přesahují nad ony kamenné desky.
- Nedokážu tisu zabránit, aby plodil. Prostě ho sterilizovat. Určitě tu nějaká možnost je, ale já ji nezjistil.
- Kde jsou ptáci, které slibovala Eszter a kteří se měli po těch kuličkách utlouct a je vyzobat?
- Jak to, že jsem ten tis okolo terasy vůbec vysadil?
Je zbytečné oponovat, je třeba hledat řešení. Zejména v bodu jedna má moje žena pravdu. Prostě jsem se díky mému černému granitu v této věci málo namáhal. Ne, není to snadné teď napravit. Ostříhal jsem, co se dalo, kuličky padají dál a nedají si říct, aby padaly mimo terasu. A že jsem jim domlouval! To nechápou, že jim jde o život? Pomyslel jsem si, že bych mohl manželku s oněmi kuličkami usmířit, kdyby se z nich dalo dělat něco rozumného.
Kořalka se přece dá pálit ze všeho, co má v sobě cukr a když ty kuličky milují ptáci, určitě jsou sladké. Moje manželka sice tvrdý alkohol nepije ale v čase koronaviru je každý způsob dezinfekce vítaný. Ještě než jsem je ochutnal, přečetl jsem si pro jistotu na internetu, že je tis velmi jedovatá rostlina. Její jedy, takzvané taxíny, způsobí v dostatečné dávce zástavu srdce a doktoři se můžou namáhat, jak chtějí, ani resuscitací nic nezmůžou. Pokud se žaludek nevypláchne v první hodině po požití jedu – na smrt prý stačí padesát gramů tisového jehličí – není už pacientovi pomoci. Když srdce jednou po tisovém jedu stojí, tak stojí a do pohybu se uvést nedá. Něco jsem o tom už věděl. Dočetl jsem se, že jedovaté jsou větvičky – dobře, ty jíst nebudu, ty končí v zeleném odpadu. Červené kuličky jedovaté nejsou, dělá se z nich dokonce marmeláda, o pálení kořalky jsem se nic nedočetl. Marmeládu manželka nedělá. Ovšem v oné červené kuličce – míšku, se nachází velmi jedovaté semínko. Ta semínka se prý musí při přípravě marmelády prosít a musí se dát pozor, aby je člověk nerozdrtil, jinak se otrávit může. Pokud bych to ženě jen vzpomenul, prohlásila by mě za blázna.
Je mi záhadnou, jak to, že se ty líné ptačí potvory neotráví, když určitě semínka nevyplivují. Nebo se naučily číst, dozvěděly se o možném nebezpečí, a proto moji nadúrodu ignorují? Ptáky na mém pozemku nemám příliš rád, zejména, když si stavějí hnízda na trámu přímo nad vchodovými dveřmi, ale za daných podmínek bych se možná i přivítal.
Takže milá Eszter, co s tím? Dobrá rada drahá. Obávám se, že manželka brzy můj živý plot okolo terasy nechá přejet motorovou pilou. Pokud se tak stane, jaká by byla další alternativa?
Něco, co roste pomalu, je hodně nenáročné na údržbu a hlavně něco, co NEPLODÍ!!!
A to ani za podmínek globálního oteplení klimatu!