Mají štěstí, že jejich stoleté jubileum přišlo ještě předtím, než definitivně zmizí v propadlišti dějin, jako důkaz ideologie, která zkrachovala. Vznikla totiž v dobách, které se se současností nedají vůbec srovnávat a neposkytuje žádné odpovědi na otázky moderní doby. Komunisté už žijí jen ze vzpomínek na „krásné časy“, když byli u moci a z podpory těch, kteří ty časy skutečně jako krásné vnímali a z lidí, kteří jejich zvrácené ideologii prostě nerozumí nebo rozumět nechtějí. Snaha přizpůsobit svět ideologii funguje jen v „Haló novinách“. Ne ve skutečnosti.
Ale zpět k vzniku strany, založené na ustanovujícím sjezdu v pražském Karlíně 14. – 16 května 1921.
První světová válka přinesla v důsledku neuvěřitelného utrpení a obrovských lidských i materiálních ztrát do společnosti silné sociální napětí. Jen zemědělská výroba v nově vzniklém Československu poklesla oproti roku 1913 o 30 – 40%. Prosperující předválečné hospodářství leželo v troskách. Ve snaze zabezpečit aspoň základní zabezpečení obyvatelstva základními potřebami přistoupila československá vláda na takzvané „vázané hospodářství“ s vládou určenými pevnými cenami. To vedlo k dalšímu prohloubení sociální nerovnosti, nejvíc trpěli zaměstnanci, jejichž platy nedokázaly držet krok s inflací – zejména té na černém trhu. Vůči správnosti kapitalistického způsobu fungování společnosti vznikly díky zničujícímu válečnému běsnění tak velké pochyby, že společnost hledala alternativy. Zde se nabízel už od poloviny devatenáctého století komunismus, definovaný svými tvůrci Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu, publikovaném v roce 1848. Ten převzala za svůj základní dokument sociální demokracie, už před válkou silná politická síla, celosvětově sdružená do II. Internacionály
Není náhodou, že nejvíc byly sociálním neklidem postiženy země, které válku prohrály. Ke katastrofální hospodářské situaci se přidala ještě frustrace z porážky. V Rusku tak komunistická revoluce díky naprostému rozkladu státní moci zvítězila, v Německu byla poražena a její vůdcové Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová a Kurt Eisner zavražděni. (U místa, kde byl 21.února 1919 v Mnichově zavražděn vůdce bavorských komunistů Eisner mi místní průvodkyně poněkud sarkasticky vyprávěla, že existovaly až čtyři dobré důvody, kvůli kterým může být člověk v Bavorsku zastřelen -1) byl komunista, 2) byl Žid, 3) byl intelektuál a 4) byl Prušák.) Maďarská republika rad Bély Kuhna nevydržela nápor dohodových mocností.
Z toho pohledu byla situace v Československu relativně stabilní. I když bylo součástí poraženého Rakouska-Uherska a tím pádem utrpělo masivní hospodářské i lidské ztráty. Kompenzovalo to novou samostatností a v důsledku toho pocitem, že patří k vítězným mocnostem. Dělnictvo zastupovala především sociální demokracie a ta měla ve svém čele zkušené a rozhleděné politiky. Vlastimil Tusar byl poslancem rakouského sněmu ve Vídni, byl to on, kdo 27.října 1918 informoval Aloise Rašína, že nastal vhodný okamžik k vyhlášení nezávislosti. Navíc měl velmi dobrý vztah s prezidentem Masarykem, řada jeho státoprávních idejí pocházela přímo od prezidenta zakladatele. Navíc nebyl sám, k jeho týmu patřili i političtí pragmatici typu Antonína Hampla nebo Rudolfa Bechyněho, kteří pak tvořili páteř státoprávní politiky československé sociální demokracie po celou dobu mezi dvěma válkami. Na rozdíl od jiných zemí, jako Rakouska, či Německa, kde byla sociální demokracie zničena, zůstala československá sociální demokracie po celou dobu členem vládních koalic a formovala úspěšně meziválečnou československou (tradičně výrazně doleva vychýlenou) politiku. Tusar byl ostatně od 8.července 1919 předsedou vlády, když po výsledcích komunálních voleb nahradil v této funkci Karla Kramáře. Dokázal vytvořit takzvanou rudozelenou koalici s agrárníky (pravicovou stranou, ta zelená barva neznamenala tehdy ekologii jako dnes, ale byla barvou zemědělců), která díky jeho umírněnému ale pevnému postoji fungovala.
I díky tomu vyhrála sociální demokracie s přehledem první svobodné parlamentní volby v dubnu 1920. Získala 25,7% hlasů a 74 poslaneckých mandátů (z 281). Pro srovnání, na druhém místě skončila strana lidová s 699 728 hlasy a 33 mandáty. Tusar neváhal pokračovat v úspěšném konceptu spolupráce s agrárníky a vedl druhou „rudozelenou“ vládu. Dohromady měla vládní koalice těsnou většinu 144 poslanců.
Jenže československá demokracie měla velký problém a tím byli levicoví radikálové. Ti neváhali útočit na Tusara, když v okamžiku maďarské komunistické agrese na Slovensku 30. května 1919 vyzval k obraně vlasti. Časopisy jako brněnská „Rovnost“ nebo kladenská „Svoboda“, už tehdy ovládané levicovými radikály, ho za to volaly před soud dějin a co bylo horší – před stranický soud. Sociální demokracie zažila po roce 1918 obrovský příliv nového členstva, v naprosté většině ale ruskou revolucí ovlivněných radikálů, které staré vedení strany nedokázalo dostat pod kontrolu. Zejména, když se do jejich čela postavil zkušený politický harcovník Bohumír Šmeral. Šmeral se totiž politicky zcela zdiskreditoval, když až do poslední chvíle trval na zachování Rakouska-Uherska. Musel se po říjnu 1918 stáhnout z aktivní politiky, teď ale zacítil šanci na návrat. V roce 1920 navštívil Rusko, jednal osobně s Leninem a stal se mluvčím radikálního stranického křídla.
V roce 1920 musela totiž československá sociální demokracie učinit jedno důležité rozhodnutí – a právě to se stalo štěpícím prvkem strany. Šlo o to, zda se strana přihlásí k II. Internacionále, jejíž činnost se po letech války obnovovala, nebo k III. internacionále komunistických stran, jejíž jakousi „ústavou“ bylo 21 podmínek přijetí, které sepsal v roce 1919 sám Lenin.
Jen namátkou několik článků:
- Veškerá propaganda a agitace stran, ucházejících se o vstup, musí mít skutečný komunistický charakter a odpovídat programu a usnesením Třetí internacionály. Orgány strany musí být řízeny zkušenými komunisty. Tisk musí být zcela podřízen představenstvu strany. Autonomie tisku je nepřípustná.
- Strana musí ze všech míst odstranit reformisty a centristy a nahradit je osvědčenými komunisty, aniž by se ohlížela na to, že zvláště z počátku na místo „zkušených“ oportunistů přijdou prostí dělníci z davu
10) Každá komunistická strana je povinna vést tvrdošíjný boj proti sociálně demokratické odborové internacionále se sídlem v Amsterodamu.
13) Čas od času je třeba pročistit členstvo organizací, aby byla strana soustavně očišťována od maloměšťáckých živlů
16) všechna usnesení Třetí internacionály jakož i usnesení jejího výkonného výboru jsou pro komunistické strany závazná. Komunistická internacionála musí být vybudována mnohem centralističtěji, než byla internacionála sociálně demokratická.
Jasněji to nemohlo být řečeno. Kdo přijal tyto podmínky, vzdával se jakékoliv vlastní suverenity a musel slepě plnit direktivy z Ruska. Tyto podmínky byly přijaty na druhém kongresu Komunistické internacionály v Moskvě v roce 1920. Československá sociální demokracie byla na tomto kongresu zastoupena třemi pozorovateli (byl mezi nimi i kladenský vůdce Antonín Zápotocký) – Tusar se postaral, aby tam mohli cestoval s řádnými pasy. Naproti tomu představenstvo sociálně demokratické strany zamítlo poslat pozorovatele na sjezd druhé internacionály do Ženevy a sice 93 proti 46 hlasům představenstva strany. Navíc levicové křídlo osmnácti poslanců sociální demokracie odmítlo hlasovat pro programové vyhlášení vlády.
Sociální demokracie bojovala po válce o svou vlastní identitu. Z klasické opoziční strany se stala stranou vládnoucí, tedy státotvornou. Tusar představoval tzv. aktivistické křídlo strany, které muselo bojovat s křídlem revolucionistickým. Tusar stejně jako vůdce sociálních demokratů v německých Sudetech Seliger trvali na Marxově poučce, že moc má převzít „vzdělaná elita dělnictva“ a to demokratickou cestou. Levicoví radikálové, jejichž hlásnou troubou se stal spisovatel Ivan Olbracht („Jsem jako starý Cato a opakuji, že jen ve Třetí internacionále je naše spása!) volali po ozbrojeném převratu a diktatuře mas čili nevzdělaného proletariátu. Tusar apeloval na „pozitivní orientaci dělnictva“ a proti „okázalým projevům.“ Mínil, že „socializace se organicky rodí jako kuřátko z vejce.“ Díky zavedení pevných kandidátních listin bez preferenčních hlasů se sociálním demokratům podařilo ve volbách roku 1920 z velké části eliminovat radikály a prosadit do voleb umírněné kandidáty, kteří teď tvořili většinu v poslaneckém klubu. Členstvo strany ale vypadalo zcela jinak.
Nejpozději po zamítavém stanovisku k cestě pozorovatelů do Ženevy pochopilo vedení sociální demokracie, že je zle. Sněm strany byl plánován na 25 září, odhady hovořily, že dvě třetiny až 80 procent delegátů bude patřit k radikální levici (nepomohlo ani omezení, že se delegátem mohl stát pouze člen strany, který byl ve straně už nejméně tři roky). Bylo zřejmé, že sjezd odvolí současné vedení, a to nové se přidá i Leninovým myšlenkám. V polovině července 1920 zahájila „pravice“ ve straně boj proti levici na sněmu na Smíchově, 14.září pak svolala schůzi zastupitelstva a výkonného výboru strany, kde měla ještě stále většinu. Vyhlásila, že levice, která se hlásí ke komunistickému programu nemá právo hlásit se k sociální demokracii a nemá právo zúčastnit se sjezdu. Tento byl přeložen na prosinec.
Následkem toho ale ztratila Tusarova vláda podporu 26 levicových poslanců a tím i většinu ve sněmovně. Tusar podal 14.září demisi, což znamenalo odstoupení celé vlády. O tom jsme se ve škole učili pod názvem „Tusarova zrada“- To, co byla z komunistického pohledu zrada, byl ve skutečnosti logický čin politika, uvažujícího v dimenzích parlamentní demokracie.
Jednalo se v podstatě o chytrý taktický tah. I prezident Masaryk litoval Tusarova odstoupení a loučil se s ním slovy: Odcházíte v okamžiku, kdy Vaše politika dodělala velmi značných úspěchů za hranicemi i doma.“
Jenže Tusar věděl, že ztratil většinu ve sněmovně a tím i podporu pro svou vládu. Před nadcházejícím bojem s radikály nechtěl být vázán povinnostmi, ke kterým by ho zodpovědnost ministerského předsedy zavazovala. A navíc sám navrhl Masarykovi za předsedu úřednické vlády, která měla jeho vládu nahradit, svého známého, doktora Černého, jemuž důvěřoval.
Boj o moc ve straně mohl začít. A začal. Ještě 15 září převzal dav vedený Šmeralem a Stanislavem Kostkou Neumanem Lidový dům a s ním redakci časopisu „Právo lidu“ a byla tam zavedena levicová cenzura. Dozorcem nad cenzurou listu byl jmenován Ivan Olbracht. Sociální demokracie si vymohla, že levice nesměla vydávat časopis pod starým názvem – přejmenovala ho tedy na „Rudé právo“, které jsme znali ještě i my.
25. září zorganizovala levice sjezd strany v původně plánovaném termínu. Protože pravice sněm bojkotovala, dostavilo se 321 delegátů z 527, to byla ale většina a sněm se vyhlásil za zasedání schopný. Novým předsedou strany byl zvolen Šmeral. Ten ještě doufal, že dostane pod kontrolu celou stranu, představenstvo ale výsledky sjezdu neuznalo a dál pokračovalo v přípravách na prosincový sjezd. Ten se nakonec uskutečnil 26.listopadu 1920.
Rozhodujícím bodem se ale stal tzv. „boj o Lidový dům“ v prosinci 1920. Šlo o to, že politické strany v poválečném Československu nesměly vlastnit nemovitosti. Lidový dům, kde se nacházela i redakce a tiskárna „Práva lidu“ a který byl od 15.září obsazen levicovými radikály, byl formálně zapsán na člena strany Antonína Němce. Ten zůstal věrný tusarově křídlu a teď dal k soudu žalobu na porušení majetkových práv. A soud mu dal za pravdu. Vlastně ani nemohl nedat. Podle zákona byl majitelem Němec, i když všichni věděli, že ve skutečnosti to byla strana, kterou ve své většině ovládli ti, kdo teď v Lidovém domě seděli. Věděli to samozřejmě i soudci, kteří vynesli rozsudek. Podraz to byl zřejmý, ale podle zákona. Když levičáci odmítli budovu vyklidit udělala to policie. Lehce přemohla dělnické bojůvky, které předstíraly, že chtějí dům bránit a předala ho Němcovi, čili zpět tusarovskému křídlu strany.
Levičáci vyhlásili generální stávku, která ale naprosto propadla. Došlo i k přestřelkám, na Kladně, kde místní vůdce Muna začal budovat Rusou armádu, nebo v Brně, kde radikálové obsadili elektrárnu a vypnuli městu proud. Vláda vyhlásila stanné právo a poslala armádu. Vzpoura byla snadno potlačena, měla ale za následek 14 mrtvých a 3000 zatčených. A definitivní rozkol strany.
Slovenští komunisté založili svou stranu, která se přihlásila k myšlenkám třetí internacionály už 16. – 17. ledna 1921 v Ľubochni, čeští komunisté založili svou stranu 14. -16. května. K slučovacímu sjezdu, ke kterému se přidaly i německé a maďarské, polské a židovské strany, došlo pak v listopadu 1921.
Přesto si Komunistická strana Československa udržovala pod vedením Bohumíra Šmerala umírněnou podobu. Ne nadarmo se objevila v tehdejších český novinách karikatura s telefonátem mezi Leninem a Šmeralem, kde Lenin požadoval okamžité zahájení příprav ozbrojené revoluce a Šmeral odporoval „Nemožno, připravujeme právě komunistický ples.“ V roce 1925 vedla tato opatrná politika k převratnému úspěchu ve volbách. Komunisté získali 13 procent hlasů, 20 senátorských a 41 poslaneckých křesel, strana skončila druhá za agrárníky. Pro srovnání, sociální demokracie vedená Antonínem Hamplem (Tusar zemřel už v roce 1924 – působil v letech 1920–1924 jako velvyslanec v Berlíně) skončila čtvrtá s 29 poslanci.
Pod dojmem tohoto úspěchu byla v roce 1925 zahájena takzvaná „bolševizace strany“, která měla odstranit umírněné vedení strany. Jestliže byl tedy Šmeral v sociální demokracii „vlevo“, ocitl se v nové straně náhle „vpravo“. Vedení strany pod předsedou Bohumilem Jílkem čekal „tusarovský“ osud. Na pátém sjezdu strany v roce 1929 převzali vedení „karlínští kluci“ pod vedení Klementa Gottwalda, který stranu konečně zavedl definitivně do sovětské náruče a učinil z ní Stalinův satelit.
Popularita této radikální partaje mezi obyvatelstvem ale klesla – Češi nikdy neměli sklon k radikalismu a k extrémním násilným řešením – v roce 1935 dosáhla ve volbách na 30 mandátů a klesla na čtvrté místo (a to navzdory těžké hospodářské krizi, kterou nedokázala využít), přičemž ji předehnala dokonce i „mateřská“ sociální demokracie. Na protest proti novému směřování vystoupila z komunistické strany její intelektuální elita: spisovatelé Stanislav Kostka Neumann, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Helena Malířová, Josef Hora, Marie Majerová a dokonce i hlavní agitátor převratu v roce 1921 Ivan Olbracht. Ti všichni vystřízlivěli ze svého oblouznění krásnou myšlenkou sociální rovnosti a sepsali takzvaný „Manifest sedmi“. Naopak věrni straně zůstali a proti těmto sedmi se tvrdě ohradili Vítězslav Nezval, Julis Fučík, Vladimír Clementis či Ladislav Novomeský. Většina z nich měla později pocítit tvrdost stalinského režimu na vlastních osudech.
Šance pro komunisty přišla po druhé světové válce. Komunisté se vrátili s Rudou armádou (jejich vedení strávilo válku v moskevském azylu) a profitovali teď jak z masky „osvoboditelů“, tak i z krátkozraké politiky prezidenta Beneše, který v Košickém vládním programu přistoupil na zákaz „pravicových“ politických stran. Což postihlo hlavně nejsilnější politickou sílu české meziválečné politické scény agrárníky, kteří se po celou dobu zodpovědně starali o to, aby se doleva vychýlená politická scéna tím směrem nepřevrhla. Ve volbách 1946, které je už těžko možné označit za svobodné, získali komunisté 38,1 procenta hlasů (V Čechách 43,3, na Moravě 34,5 a na Slovensku 30,5 procent hlasů) a 114 poslaneckých mandátů v 300členném parlamentu.
To jim stačilo, aby připravili násilné převzetí moci v únoru 1948 a udělali z Československa ruskou gubernii. Sami převzali úlohu správců této provincie pod moskevským dohledem, podobně jako dnes Ramzan Kadyrov v Čečensku. Opětnému štěpení strany v roce 1968. kdy v ní z nezbytnosti odstranění ekonomického zaostávání za rozvinutým světem vzniklo reformní křídlo, bylo zabráněno ruskými tanky. A tak mohla komunistická strana ztuhnout v stalinských poučkách, kterých se nezbavila dodnes. Je posledním rudimentem komunistické minulosti Evropy a světa, disponuje i jedinou poslankyní za komunisty v Evropském parlamentu. Prostě jakýsi skanzen minulosti, na kterou bychom rádi zapomněli, ale nemůžeme.
Zdá se, že strana Stalinových pohrobků přežije na politickém poli dokonce i svou mateřskou sociální demokracii, kterou prolhaní oportunisti typu Jana Hamáčka vedou k definitivnímu zániku. Stoleté strany nemají čím oslovit mladé voliče, bojují o přízeň penzistů, protože problémy moderní doby prostě nechápou a ani chápat nemohou. Nemají na to prostě intelektuální potenciál a ideologie se dnes už nenosí.
Zdá se, že pozici moderní levice přebírají Piráti, ovšem i je čeká jako každou mladou levicovou stranu ještě boj o konečnou podobu. Zápas mezi státotvornou umírněnou frakcí a radikálním levicovým křídlem. Zda se bude opakovat rok 1921 s jinými herci a na jiném jevišti, na to si ještě musíme počkat. Je už ale nejvyšší čas, aby komunisté to jeviště konečně vyklidili pro někoho, kdo má publiku co říct.
a