Povídka
Tak abych to hned na začátku uvedl na pravou míru, já byl vždycky proti. Povídám: „Je nám tady špatně? Moře, slunce, víno, pár bohatých měst, které jsme ještě nevyplundrovali a která jsou dokonce ochotná platit za to, že je nevyplundrujeme, tedy aspoň ne letos. Co nám tady chybí? Pěkně zůstaňme sedět na zadku a počkejme, jak se to vyvrbí. Třeba to dobře dopadne.“
A na to šéf, že si myslí, že to nedopadne, a když, tak špatně.
Dobrá, připouštím, že mohl mít pravdu. Ale to byl čistě jeho osobní problém. Když už se rozhodl někoho zabít, tak to měl být náčelník kmene méně početného než je náš a hlavně méně bojovného. Jenže on právě naopak poslal na věčnost náčelníka kmene většího a bojovnějšího, než je ten náš. Chybička se vloudila. Ale teď to máme všichni odskákat?
„O.k.“ povídám. „Tak je prostě přepadneme v noci, když budou spát. Pár jich pobijeme, uděláme hluk, založíme pár ohníků a budou pádit, jak Šemík k Neumětelům (to já jsem měl kdysi takové vidění do budoucna a tohle vidění se mi moc líbilo.) A my budeme moci zůstat tady.“
Na to zase starý, že se takový způsob boje nesluší. Že je to nečestné, že to jsou skoro řecké způsoby.
Ha, povídám: Řekové se takovým způsobům učili od nás! Zákeřnost byla nám Slovanům odjakživa vlastní, to není žádný řecký vynález. Přepadávání ze zálohy, rabování zásobovacích kolon, pronikání do měst kanalizací, čí to byl patent? Náš! Řekové se to všechno učili od nás, do té doby je takové vedení války ani nenapadlo. Jenže jsem nic nezmohl. Zasedla rada starších a rozhodla, že odejdeme. A my mladí? Ptal se nás někdo? Žádná rada mladších není, a i kdyby byla, nebude mít ani poradní hlas. To mě dokáže vždycky vytočit, pořád je to stejné. Už nekonečně generací pořád to stejné! Staří rozhodují o nás mladých a náš názor nikoho nezajímá. Kdy se to konečně změní? Já se toho možná už nedožiju, ale jednou se to změnit musí! Jde přece o naší budoucnost, staří už žádnou nemají.
A nejvíc mě dokáže rozhodit jejich argumentace. Prý to dělají pro nás, pro naši budoucnost! Že pro nás najdou zemi, kde nás nebude nikdo ohrožovat, kde budeme moci v míru vychovávat naše potomky. Prdlačky! Pustili do kalhot, a proto chtěli utéct, ještě než nepřítel chytne čichovou stopu. Při současné populační explozi a prcháním celých národů před těmi hroznými Huny nenajdete nikde kus země, kde by nikdo neseděl a netvářil se, že je jeho. A pokud ano, bude ta země stát za…. Víte za co.
Jenže náčelník se už očividně rozhodl. On má problém se svým přerostlým egem. Vzal si do hlavy, že nebude jen obyčejným náčelníkem, ale že se stane zakladatelem nového národa. Nechává si proto říkat praotec, no není to na hlavu? Oficiálně je náčelník, mezi námi mu říkáme, jak je to zvykem „starý“ nebo „šéf“, rada starších mu maže med kolem huby, když ho nazývá dokonce knížetem, to by mu mělo stačit. Ale on ne, on chce být praotec. Snad se ten nový národ dokonce má jmenovat po něm! No to mě podrž! To by se potom museli členové toho národa jmenovat Čechové nebo Češi nebo já nevím jak, každopádně se náš starý se jmenuje Čech. Ta druhá varianta, tedy Češi by se mi líbila o něco víc – když by to už muselo být – ale jak znám radu starších, rozhodnou se pro tu první formu. Není to sice úplně špatné, je to krátké, dobře se to vyslovuje, ale nemohlo by to jméno být trošku hrdinnější? Aby z toho národa už podle jména šel strach. Například Vandalové, to je jméno! Ani Frankové nejsou špatní. Ale Čechové? Češi? Bude se nás vůbec někdo bát? No jo, možná se s tím budeme muset smířit. Jednou bude o sobě starý rozhlašovat, že musel Balkán opustit, protože bojoval statečně proti Byzantincům. Když opomenu, že jsme se pod jeho vedením podíleli na vypálení předměstí města Salony, tak se o žádném statečném odporu nedá mluvit. Ale vezměte na to jed, že okolo sebe takovou pověst vytvoří. To on umí a lidi mu to žerou. V PR on je mistr. No prostě, praotec nemůže být obyčejný vrah a ještě k tomu v opilosti.
Já si totiž myslím, že on ten nápad se zakládáním nového národa stejně nemá ze své hlavy. Pamatuju si, jak se u nás ocmrdával ten řecký misionář. Pořád něco o jednom bohu a o pekle zatracení pro ty, kdo ho neuznají. No, jednou ho potom našli s proříznutým hrdlem a byl na baráku klid. Jenže on se tehdy sčuchl právě s praotcem a vím, že mu vykládal o nějakém jiném praotci, který prý vodil své lidi čtyřicet let po poušti, až se z nich stal nový národ a on se tak stal otcem, nebo chcete-li praotcem zakladatelem. Nevím sice, co je poušť, ale i kdyby tam bylo krásně, čtyřicet let se nikde tahat nehodlám.
„Praotče,“ povídám mu, protože po takovém oslovení je větší šance u něho něčeho dosáhnout. „My přece nejsme žádní nomádi. Germáni jsou nomádi a mají na to i tělesnou konstrukci. Podívej se na ty jejich Brunhildy, Kremhildy a Helmtrúdy. To jsou ženské jako dub. Sice žádná prsa a žádný pořádný sexy zadek, ale zato dokážou hodit vykolejený vůz zpátky do stopy nebo porazit krávu. Ale naše slovanská děvčata jsou křehká, dobře stavěná, měkoučká, chceš tohle ohrozit? Podívej se na ten jejich sex appeal, chceš to zničit? Kvůli nim přece válčíme už po celá staletí tak, abychom přežili a mohli se vrátit k rodinnému krbu, zatímco Germáni se nemůžou dočkat, až jim někdo rozbije hlavu a oni se dostanou do té své Walhaly. My nejsme na daleké putování stavění a naše holky už vůbec ne.“
Víte co mi na tuhle skvělou argumentaci řekl? Že prý stejně žádné vozy nebudeme mít. Jako bych mluvil do skály. Doufal jsem aspoň, že ho dokáže přemluvit jeho brácha Lech, ten je trošku rozumnější než náš stařík a ten na něho někdy i dá. Tentokrát ne. A tak Lech povídá, že půjde s námi. Povídám si chválabohu, aspoň nás bude víc. Ale už jsem raději neremcal. Ještě by mi mohl někdo při návratu z hospody nebo dokonce v noci v posteli vrazit nůž mezi žebra. Od té doby, co pěstujeme kontakty s Byzantinci, se mravy hrozně spustily. U Řeků patří takové noční vraždění k politickému folklóru a některým našim se to docela zalíbilo. Tak jsem si řekl, že bude lepší držet hubu. Když máte náčelníkem popudlivého staříka, není dobré hrát opozici.
Sbalili jsme se a vyrazili. Na jihu bylo obsazeno, na východě taky, na západě moře a my žádní mořeplavci, žádné lodě. Takže jsme logicky museli putovat na sever. Proč tam bylo volno? To si lehce domyslíte. Protože tam nikdo putovat nechtěl!!! Všichni, kdo na to mají, se tlačí na jih, jen my holt na sever! Jízda v protisměru! Aspoň nás všichni považovali za blázny a šli nám z cesty. Cesta nebyla nic moc. Jediné, co můžu starému přičíst k dobru, že to nevzal přes Alpy. Do těch průsmyků někde blízko u nebe by se mi tedy určitě nechtělo. Ale nemyslím si, že se těm horám vyhnul s ohledem na nás a naše děvčata. On by je prostě už nedal. Sedmdesátka na krku, to není žádná sranda, ale stejně mu to na jeho věk šlapalo docela dobře, všechna čest. Dokonce i děvčata si bral na noc do stanu a možná si s nimi ještě užíval mužských radovánek. Jak jste si už asi všimli, nemám o našem starém bůhvíjaké mínění, ale chlap – to on je! Protloukali jsme se nějakými kopečky, potom čekali, jak se přepravit přes Dunaj – to jsem mu mohl říct už dopředu, že to bude průser. Ale nakonec se to podařilo a mohli jsme se zamotat do hvozdů na sever od té řeky.
Vy tomu možná dneska říkáte lesy. Tehdy to žádné lesy nebyly, to byly HVOZDY, rozumíte? A hvozdy, to je jiné slovo pro prales. A tímhle jsme se prosekávali. Není divu, že tu bylo skoro liduprázdno. Tedy – skoro. Občas jsme narazili na mýtinku a na ní na nějakou vesničku podivných lidí. Kdyby jim člověk aspoň rozuměl! Ale křičeli nějakou hatmatilkou, které nerozumíš ani slovo, chovali se jako němí lidé, prostě Němci. Jediné, co pořád opakovali, bylo: „Bite, nicht téten“ nebo „tóten“, už si přesně nepamatuju. No, co chcete s takovým dělat? Tak jsem ho vzal sekyrkou přes hlavu a byl klid. Jejich ženské jsme vzali s sebou, mohly se hodit. Ženská, které nerozumíte, co štěbotá, není k zahození. Co to bylo za lidi, nevím, prý možná Langobardi. Tomu nevěřím. Ti totiž, jak vím, odtáhli za lepším, do Itálie. A byli to pořádní chlapi, které vzít sekyrkou po hlavě nebylo až tak jednoduché. Takže to mohli být tak maximálně jejich parťáci, co byli slabí na nohy nebo se báli do Itálie vyrazit. Pořádný Germán by se určitě bránil víc.
Jak se tak probíjíme tím nekonečným hvozdem, povídám starému: „Praotče, kam nás to čerti nesou?“
A on na to: „Na čerty budeme věřit, až budeme křesťané. Teď jdeme cestou, kterou nám ukazují naši bohové.“
Tak na tu partu bych se určitě nespoléhal! Svantovít, Radegast, Perun, Dažbog, Veles, a tak dále. Věčně se to mezi sebou hádá a na sebe žárlí, obětuješ jednomu a nasereš tím druhého a pak jim máš důvěřovat! Skoro to mají ti Řekové se svým jedním bohem lepší, ale ten jim taky někdy dává pořádně zabrat. Jenže když náčelník jednou sleduje cestu, kterou mu ukázali bohové, jak ho chcete z takové cesty odvést? Hned by to byla svatokrádež a ještě by vás mohli těm rozčíleným bohům na usmíření obětovat. A já hořím nerad. Takže jsem sklapnul.
Prosekávali jsme se těmi HVOZDY, občas jsme pro změnu zapadli do bažin, a měli jsme toho pomalu tak akorát dost. Starý vycítil, že v manšaftu klesá morálka a že musí něco dělat. Jako na zavolanou se objevil na obzoru takový malý připosraný kopeček. Žádná hora, ale zřejmě maximum, co byl náčelník schopen zdolat. A tak jsme vylezli nahoru a on měl vidění.
Měl toho po tom výstupu plné kecky, takže si musel sednout na pařez, aby chytil dech. Jenže ho pak bohužel chytil. A najednou se rozkecal: „Milí přátelé a tovaryši, kteří jste se mnou putovali a snášeli četné útrapy na cestách, v hustých lesích i v bezcestných pustinách, zastavte se, obětujme příjemnou a vzácnou oběť svým bohům, s jejichž zázračnou pomocí jste konečně přišli do této vlasti, osudem vám předurčené. Neboť toto je ta země, o které jsem vám často vyprávěl a slíbil dovésti vás do ní, země vám zaslíbená, zvěře a ptáků plná, mlékem a strdím oplývající. Podnebím k obývání je velmi příhodná, hojná vodami nad obyčej rybnými. Tady se vám nebude ničeho nedostávati a nepřátelé nebudou vám moci škoditi.“
Řečnit teda uměl, všechna čest. Takový ti dokáže popsat něco, co nevidíš, tak dokonale, že se z toho neexistujícího obrazu dokonce i raduješ. Koukal jsem z toho kopce a co jsem viděl? HVOZDY! Dobrá, zvěře a ptáků byla plná, už jsme si za pochodu užili medvědů víc než dost a ptáci nám žrali naše jídlo, že jsme si museli pořád dávat pozor, aby něco zbylo. Kde viděl to mléko, to nevím, těch několik kravek, co jsme sebrali oněm nepovedeným Langobardům, nebo prostě Němcům, nás z bídy nevytrhlo. Například med tu opravdu byl, o tom se mohl starý zmínit, hned jsem si poškrábal pozadí, kam mě posledně dopíchaly včely, ale STRDÍ??? Co je to proboha STRDÍ? Rada starších měla zřejmě stejný problém. Stařešinové řešili, čím to ta zaslíbená země vlastně oplývá a než přišli na to, že nevědí, co to znamená, prošla lhůta k vznášení námitek a bylo rozhodnuto, že tu zůstaneme.
A náčelník, jak byl v ráži, pokračoval: „Krajina je to přeutěšená a velmi úrodná. Jakým jménem by se tato naše nová vlast měla jmenovat?“
Prostě velký manipulátor! Ani ho nemůžete kopnout do prdele, protože na něj všichni zírají, jako na svatý obrázek a samozřejmě je narychlo nemůže nic pořádného napadnout. A tak to dopadlo, jak to dopadnout muselo.
„Kníže a pane náš,“ volali starší a bohužel i někteří mladší. „Tvým jménem ať se jmenuje, protože ty jsi Čech, též ona ať Čechova země nadále sluje.“
A bylo vymalováno. Náčelník, který byl teď už nesporným praotcem, dosáhl svého.
Přitočil jsem se k Lechovi, který na to všechno nevěřícně zíral, a povídám mu: „Lechu, nemohl bys něco podniknout? Vždyť je to trapné až k pláči. Promluv s bráchou, třeba ještě dostane rozum.“
„Já mu na to prdím,“ pravil Lech oduševněle. „Já beru svoje lidi a táhneme dál. Na sever – možná tam bude míň toho strdí. Ostatně, nevíš náhodou, co to je, to strdí…?
Když se mi pak podíval do očí a zaregistroval můj zoufalý pohled, pokrčil rameny, svolal své lidi a začal sestupovat z kopce.
A my začali zúrodňovat ty hvozdy dookola. Samozřejmě, že jsme napřed museli vysekat kus lesa pod kopcem a postavit dam dům pro starého. Praotec přece nemůže bydlet v lese pod stanem! Na jídlo jsme toho moc neměli, ještě tak žaludy nebo kyselá jablka, z kterých Germáni pálí kořalku a o pivu nebo vínu, které jsme kdysi kupovali od Řeků, – no kupovali, řekněme půjčovali – jsme si mohli nechat zdát.
Něco vám řeknu. Jednou to vezmu do ruky já nebo moji potomci. Můj syn se bude jmenovat stejně jako já, jeho syn po tátovi a jeho syn opět. Aby jednou, až to moje famílie tady vezme do ruky a udělá tu pořádek, se můj potomek jmenoval stejně jako já. Já měl kdysi vidění a v tom vidění seděl na kamenném stolci knížat můj kluk. Nebo prakluk, to je jedno. Sice se mi zdálo, že byl doma dost pod pantoflem, měl takovou přechytřelou ženskou, prý dokonce vědmu, ale národ ho poslouchal. To stačí, domácí poměry se dají před prostým lidem utajit.
Takže si musíme počkat, až ta přechytřelá kněžna najde zalíbení v klukovi z mého rodu. Zatím tu budeme v klidu vyklučovat lesy a orat půdu, o které starý tvrdí, že je úrodná. A budeme čekat na naši příležitost. Ta přijde. Bohové nebo Bůh, to je jedno, přejí odvážným. A trpělivým. Jednou se moje rodina dočká a převezme v tomhle novém národě komando. Potom to budu já, kdo se může nazývat praotcem. A moji kluci, jedno, v které generaci, tu udělají pořádek a potom dobudou i země na jihu až k moři, které jsme museli opustit a naučí všechny mluvit česky (sakra, už používám praotcovu terminologii, ale když ono je to tak chytlavé!) A kdyby se to nepodařilo, budou tam na jih, k tomu moři, jezdit moji potomci aspoň na dovolenou.
Aha – pardon – myslím, že jsem se zapomněl představit. Mé jméno je Přemysl. Dobře si ho zapamatujte!