Svatokupectví

Pomalu se blíží jubileum úmrtí Mistra Jana Husa. Ještě tři roky a několik málo měsíců a připomeneme si kulaté šestileté výročí jeho hrdinské smrti na hranici. Jsem opravdu zvědavý, jak se s tím náš stát vyrovná. Jak hlasité budou oslavy – obávám se, že spíše dosti tiché. Vždyť Mistr má přece svůj státní svátek, tak co by ještě chtěl?
Proč si to myslím? Protože jeho odkaz je v současnosti tak živý, jak už dlouho nebyl. Právě čtrnácté a patnácté století od nastoupení Jana XXII na papežský trůn v Avignonu až po Lutherovo vystoupení, bylo totiž obdobím, kdy o všem a o každém rozhodovala jen a pouze jeho finanční síla. Vše se dalo koupit, tituly, funkce, úřady a hlavně – beztrestnost. Připomíná vám to něco? Jako bychom se vraceli proti proudu času. Samozřejmě, tehdy to byla církev, jež vládla ve jménu Boha a přisvojovala si monopol na finanční toky, jejichž kontrola propůjčuje moc nad světem. Dnes je božstvo jiné, staly se jím peníze samy, ale i ony mají své kněze, biskupy a arcibiskupy – ať už v New Yorku na Wall Street, nebo v londýnské City či ve Franfurtu. Mají i své kazatele, jež hlásají, že neviditelná ruka trhu zvládne všechny nástrahy, že neexistují špinavé peníze a že peníze jsou tedy jediným kritériem hodnoty člověka. Valná většina obyvatelstva stojí proti tomuto diktátu bezmocná, bezradná a zmatená. Jako kdysi věřící před svou církevní vrchností.
Hus se právě těchto bezmocných a bezradných zastal. Dokázal se postavit zlořádům a zaplatil za to životem. Napsal spis „O církvi“ napsal své „Knížky o svatokupectví“.
„Tak jako hejno krkavců snesli se na tuto zemi, aby vyklovali každé zrnko zlata a stříbra. Nemají slitování. Jejich srdce zjedovatěla touhou po bohatství. Se vším kupčí, všechno prodávají. Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Chceš loupit a vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno. Ale pak, kdyby sám ďábel zaplatil, vstoupil by na nebesa? A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí.”
Nehovoří snad dávno, pradávno zemřelý mistr k současníkům? Snad až na to křtění dětí. Ale krást a třeba i zabíjet? Proč ne? Má-li člověk dost peněz – teď samozřejmě nehovořím o nějakém směšném milionu, to musí být stovky milionů – pak i v případě, že jej někdo požene před soud (takoví idealisti se ještě pořád najdou), má dost peněz, aby si koupil nejlepší advokáty, aby si koupil výběr správného (tedy zkorumpovatelného) soudce a pak i toho soudce a když už by to všechno selhalo, aspoň lékaře, jež jej prohlásí za zdravotně neschopného vazby.
Nemyslím si, že by se nebohý mistr hodil současným mocipánům příliš do krámu – a to i když se jím ohánějí. Ovšem jen jeho osobou, ne jeho myšlenkami!
Současná doba má totiž s dobou mistra Jana více podobností, než by našim politikům mohlo být milé. Ta podobnost má svou logiku. Jestliže jedna malá skupina vysává celou společnost a parazituje na ní bez jakéhokoliv citu pro míru, společnost chudne. Chudoba zvyšuje nervozitu a agresivitu. Hledá se viník a většinou se útočí na nevinné. Tak jako tomu bylo i ve středověku. Války byly na denním pořádku, ale jen zřídka to odnesl někdo z pánů, kteří války vedli. Opevnění ve svých nedobytných pevnostech (tak jako dnešní pánové na Kajmanských ostrovech, Bahamách či na ostrovech v kanálu La Manche) byli nedosažitelní. Válka se tedy vedla zástupným způsobem. Plenily se vesnice nepřítele, zabíjeli se jeho sedláci i se ženami a dětmi, pálily se domy, ničila úroda. Sadisté a blázni na takovém způsobu války nacházeli své potěšení, protože se jim sotva něco mohlo stát. Stejně tak dnes pravicový radikál Brejvik zavraždí přes 70 mladých lidí, protože se nemohou bránit a muslimský radikál Mohamed Merah střílí na děti jdoucí do školy – ze stejného důvodu. Jeho skutečný nepřítel – Izrael – je totiž příliš dobře ozbrojený a zajištěný a navíc daleko. Nevím o tom, že by se v Newyorských dvojčatech nacházel jediný americký voják. Jestliže se lidstvo posledních sto padesát let od bitvy u Solferina snažilo stanovit pravidla vedení války s ochranou civilního obyvatelstva (jak to fungovalo například v druhé světové válce víme ovšem až příliš dobře) tato pravidla se zdají být zapomenuta. Boj se vede jen a pouze proti civilnímu obyvatelstvu, proti nevinným. Jako kdysi za časů, kdy mistr Jan kázal spravedlnost.
Pocit nespravedlnosti, rostoucí chudoba a frustrace vede totiž nakonec vždycky k výbuchu. Ten je nekontrolovatelný a nemusí mířit nutně na skutečné viníky mizerné situace. Tak z oken Novoměstké radnice v roce 1419 neletěli církevní hodnostáři či prodavači odpustků, kteří tu celou mizérii způsobili. Životem zaplatili ti, kdo tyto prevíty kryli svou politickou autoritou. Dopadli tak proto, že byli pro lidový hněv dosažitelní. Dějiny se prý rády opakují. Možná by měli naš politici začít uvažovat, jak se postavit na stranu těch, kdo jsou ožebračovaní a proti parazitům, jež odsávají z ekonomiky někam do zahraničních bank neuvěřitelně vysoké a tolik potřebné sumy peněz. Jako tehdy kdysi dávno do Říma…
Jak víte, napsal jsem o mistru Janovi knihu. Knihu, která jej zobrazuje možná poněkud netradičně, nicméně jsem přesvědčen že pravdivě. Pokusil jsem se pochopit a poté vylíčit jeho boj v Kostnici v kontextu tehdejších politických tlaků a procesů. Nebyl to můj nápad, ale nápad mého přítele Jindřicha, že by mohla být tato kniha dobrým námětem na film. Možná ano. Jenže několik producentů se už vyjádřilo, že na takový projekt se určitě neseženou peníze a je úplně jedno, zda má mistr Jan výročí, protože stát se na financování takového filmu určitě podílet nebude. Ať se na to dívám, jak chci, vidím to černě. Myslím, že se bude o mistru Janovi za tři roky spíše mlčet než hovořit. Tleskat se bude možná hlasitě, ale bez komentářů. Nejlépe pak tak, aby možné komentáře jiných ani nebyly slyšet!
Ale třeba se přece jen najde někdo, kdo usoudí, že by si mistrovy ideály zasloužily být představeny lidem. Nejen on jako symbol, jako modla, ale jeho myšlenky. Nevzdávám se naděje, že slušní lidé existují. Možná nemají peníze nebo jich nemají dost, ale mají vůli. Možná se stane zázrak a bude to stačit.