Aneurysma neboli výduť aorty je nebezpečná diagnóza. Jsou v podstatě dva typy. Jedna je rozšíření aorty vakovitého typu – většinou se jedná o chronické rozšíření oslabené stěny hlavní tělesné tepny, která tím pádem může kdykoliv pod tlakem krve prasknout, druhý typ je dissekující aneurysma. Toto je mnohem nebezpečnější, protože přichází většinou z plného zdrav a bez varování a při ní praskne stěna tepny podélně a do této trhliny se tlačí pulsující krev. Pokud se trhlina otevře znovu do nitra cévy, může pacient přežít. Pokud praskne navenek, vykrvácí do vlastního těla. Taková trhlina stála život rakouskou ministryni vnitra paní Prokop, postihla i Michala Viewega – ten měl víc štěstí a toto životu nebezpečné onemocnění přežil. Úmrtnost dissekujícího aneurysmatu aorty jsou 2 procenta za hodinu, během prvního dne od začátku příznaků je tedy polovina postižených mrtvá. Zlé je, že příznaky můžou být velmi diskrétní. O tom se ještě zmíním. S vakovitým aneurysmatem může člověk žít celé roky, i zde je ale nebezpeční prasknutí, zejména pokud se toto rozšíření rychle zvětšuje.
Můj první pacient s dissekujícím aneurysmatem byl mladý muž ve věku 29 let, který si byl zalyžovat na Kreischbergu. Tam na vleku pocítil lehkou závrať. Vyjel nahoru, potom i dolů, ale když chtěl jet znovu vlekem nahoru, ucítil tlak ve spodní čelisti a znovu závrať a tak přece jen dal zavolat záchranku. Přivezli ho do ambulance zrovna, když jsem na intenzivce bojoval o jiného pacienta. Když jsem ho jak takž zastabilizoval, přišla sestřička, aby mi oznámila, že onen pacient v ambulanci chce okamžitě domů, protože za chvíli začíná v hotelu párty a jeho přítelkyně mu už volala, kde je a že na něj čekají.
„Nepůjde domů, dokud jsem se na něj nepodíval,“ řekl jsem tvrdě a ta tvrdost se měla zatraceně vyplatit. Zejména onomu mladému muži. Už když jsem přiložil ultrazvukovou sondu na jeho srdce, uviděl jsem masivní nedostatečnost aortální chlopně. Zeptal jsem se ho, zda je chybná funkce chlopně známá a když řekl, že ne, oznámil jsem mu, že na párty nepůjde. A pak jsem se začal potit. To když jsem uviděl výpotek v osrdečníku a pak masívně rozšířenou aortu se septem v toku krve – pochopil jsem, že aorta milého muže praskla – tedy došlo k oné dissekci a že mi ten mladý muž může každou chvíli umřít – pravděpodobnost, jak už jsem uvedl 2 procenta za hodinu, při už začínajícím výpotku v osrdečníku podstatně víc. Uložil jsem ho na intenzivku, nasadil mu dva léky na snížení tlaku krve, který byl proklatě vysoký a telefonoval s leteckou záchrannou službou a pak s kardiochirurgií v Grazu. Lékařka vrtulníku vpadla na intenzivku zrovna, když můj pacient telefonoval se svou přítelkyní.
„Ale ne, nic vážného, pusinko, právě letím do Grazu vrtulníkem, daří se mi skvěle, všechny příznaky jsou pryč, klidně slav, nedělej si o mně žádné starosti, zítra se uvidíme.“
Pochopil jsem, že ten mladý muž něco nepochopil, ale nebyl jsem ochoten mu jeho omyl vysvětlovat. Vrtulník ho odvezl do Grazu a tam se na něm vystřídaly dva operační týmy. Když jsem volal na druhý den ráno, jak se pacientovi daří, dozvěděl jsem, že ho ještě stále operují. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem, že se jedná o omyl, ale nejednalo. Operace trvala celkem 15 hodin! Hned když otevřeli hrudník, aneurysma definitivně prasklo do osrdečníku a došlo k okamžité zástavě srdce. Naštěstí byli chirurgové už v hrudníku, otevřeli tedy osrdečník, vypustili krev a mačkali srdce přímo operační rukavicí, než se podařilo krvácení zastavit. Poté se snažili překlenout prasklé cévy, což bylo víc než obtížné. Trhlina se totiž rozšířila i na všechny tři věnčité cévy, které bylo tedy třeba přemostit by-passem a vždy, když se jim to podařilo, praskla věnčitá céva zase o kousek dál a mohli operovat znova. V panice, která vládla, vybrali mladíkovi z jedné nohy skoro všechny žíly, které potřebovali na ony by-passy. Ale chlapec přežil.
Ovšem mělo to dozvuky. Když se totiž probral, zjistil, že má extrémně opuchlou nohu, posléze mu ji museli dokonce rozřezat, aby uvolnili tlak (v končetině chyběly ony vybrané žíly- jednalo se o tzv. compartment syndrom). Hovořilo se dokonce o amputaci a mladík se naštval.
Odlétal z naší nemocnice bez jakýchkoliv potíží, nohy měl vůbec v pořádku a teď mu měli amputovat celou nohu? Usoudil, že se někde stala chyba a nemocnici v Grazu zažaloval. Proces se táhl několik měsíců a až v průběhu procesu z výpovědi svědků a posudkářů pochopil, že už měl být vlastně mrtvý. Nakonec mu jeden z lékařů, kteří vypracovávali odborný posudek, řekl, že by měl poděkovat onomu lékaři na Stolzalpe, který ho nenechal odejít domů bez ultrazvuku srdce, a který správně stanovil diagnózu i míru ohrožení. Pak mi onen pacient napsal krásný děkovný dopis. Bylo to sice rok a půl od případu, ale potěšilo mě to samozřejmě velmi.
Druhý případ byl pacient z ortopedie. Den před operací dostal silné bolesti na hrudníku. Ortopedi mě zavolali a já tu katastrofu uviděl. Protože pršelo a byla mlha, vrtulník nemohl letět. Vyslal jsem s pacientem, který byl tentokrát silně hypotonický, tedy v začínajícím šoku, kolegyni, která do něj po cestě lila krevní transfuze a infuze. Protože věděla, že chirurgové neradi operují bez CT – tedy počítačové tomografie – a my jsme tento přístroj u nás na kopci neměli – zeptala se, zda nemá udělat stop v Judenburgu a nechat tam onu počítačovou tomografii udělat. Řekl jsem jí, ať ji to ani nenapadne a fičí do Grazu nejvyšší možnou rychlostí. Když tam dorazila, zeptal se jí nevrlý chirurg, co přivezla. Řekla, že dissekujcí aneurysma aorty. Požádal ji o CT snímky. Řekla, že žádné nemá. Chirurg zbrunátněl a zeptal se jí, jak tedy ví, že se jedná o dissekující aneurysma aorty. Nato odpověděla kolegyně sice podle pravdy, ale ne příliš oduševněle:
„Pan oberarzt to říkal.“
Chirurg vyměnil v tváři všechny barvy od nachové až po modrou a fialovou a zařval na ni: „Tady zůstanete. Teď jedeme do CT a protože tam nic nebude, si svého pacienta zase seberete a povezete si ho nazpátek.“
Strčili pacienta do CT, objevil se první obrázek a kolegyně se zeptala? „Už můžu jet?“
Podíval se na ni pohledem ozbrojeného vraha a zavrčel: „Zmizte.“
I tento pacient urgentní operaci přežil. Ze sedmi prasklých aort, které jsem diagnostikoval, přežilo pět, což není špatná statistika. Jedna pacientka dostala tamponádu srdce – tedy aneurysma praskla do osrdečníku a znemožnila tak srdeční činnost, když vrtulník právě přistával za nemocnicí ( a mohl tedy zase odletět).
Poslední případ se mi stal před necelým měsícem. Když mi hlásili, že mi vezou do ambulance osmdesátiletého pacienta s bolestmi v boku, nijak mě to ze židle nezdvihlo. Stařeček má zřejmě ledvinnou koliku, pomyslel jsem si.
Zjistil jsem hned několik omylů. Především pacientovi nebylo osmdesát, ale osmdesát šest, zadruhé se jednalo o někdejšího místního zvěrolékaře, zatřetí ho k nám přivezli z Grazu, což jsem už vůbec nechápal. Ale důvěra zavazuje. Podíváme se na to.
Podíval jsem se na to a zkoprněl jsem. V oblasti břišní aorty byla výduť skoro osm centimetrů v průměru a okolo aorty bylo něco, co se nedalo interpretovat jinak, než krev. Vzhledem k silným bolestem, které pacient měl a které potřebovaly vysoké dávky opiátů, mi bylo jasné, oč se jedná a že je zle. Jednalo se tentokrát o ono vakovité aneurysma, které pacient měl zřejmě už roky, které se ale hloupou náhodou rozhodlo prasknout zrovna v mé službě. Jenže naneštěstí v nemocnici ve Wagně CT máme. Tedy bylo jasné, že předtím, než zavolám chirurga v Grazu, potřebuju rentgenové snímky. Zavolal jsem radiologa (slouží v Leobenu, ale snímky hodnotí telemetricky) a šoupli jsme pana doktora do roury. Hned první snímky potvrdily, že jsem se nemýlil. Ale než jsem stačil sáhnout po telefonu, začal pan doktor křičet bolestí a pak byl pryč. Zástava srdce. Zahájili jsme resuscitaci. Byli jsme úspěšní. Oběh znovu naskočil, chvíli pan doktor dokonce dýchal a odpověděl na několik otázek. Odtransportoval jsem ho na intenzivku, zaintuboval, zabezpečil tepennou cévku na měření tlaku a zavolal chirurga do Grazu.
Ten se napřed vzrušil, ale pak když se dozvěděl, že jsme pacienta už resuscitovali, stal se přátelštějším.
„Takže momentálně není schopný transportu,“ zeptal se číhavě.
„Na tom právě pracujeme,“ řekl jsem ho. „Stabilizujeme jeho oběh.“
„Takže až se vám to podaří,“ řekl chirurg už úplně klidně. „Pak ho pošlete.“ A šel zřejmě spát. Věděl své. Samozřejmě, že se pacienta v šoku s prasklou hlavní tepnou, krvácejícího do břišní dutiny i do oblasti ledvin, zastabilizovat nepodařilo. Zemřel asi o dvě hodiny později v šoku, který nereagoval na nic – ani na transfuze, ani na katecholaminy.
Nezbylo mi, než upovědomit rodinu o jeho smrti. Zavolal jsem na číslo, které pacient nechal při příjmu na ambulanci, jako jediný kontakt. Ozval se ženský hlas.
„Přijali jsme pana doktora …,řekl jsem oné ženě. „Praskla mu jeho výduť aorty.“
„Toho jsme se vždycky báli,“ řekla ona žena ustaraně.
„Dělali jsme vše, co se dalo, ale nepodařilo se nám ho zachránit. Před chvilkou zemřel.“
Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „A upovědomili jste rodinu?“ zeptal se pak onen ženský hlas.
„Prosím?“
„Zda jste o jeho smrti dali vědět rodině,“ zopakovala ona žena otázku.
„My máme jen toto jediné telefonní číslo a to je to vaše. Vy jste tedy jediná, komu jsme oprávněni podat informaci o jeho zdravotním stavu a tedy i o jeho smrti.“
„Aha,“ pravila ona žena. „Takže to abych rodinu informovala já.“
„No to asi budete muset.“
„Ach jo,“ povzdechla si. „Když to tedy jinak nejde.“
„Nejde,“ přisvědčil jsem a začínal jsem tušit, že s panem doktorem něco nebylo úplně v pořádku. Náhle mi začalo docházet, i proč se nechal transportovat z Grazu k nám do Wagny, tedy do nemocnice v blízkosti svého bydliště.
„A mohla bych ho ještě vidět?“ zeptala se ona žena.
„Ale jistě,“ přisvědčil jsem. „Můžeme ho nechat na intenzivce, než se s ním přijdete rozloučit. Jak dlouho potřebujete?“
„Z Grazu,“ řekla a zamyslela se. „Asi tak tři čtvrt hodiny.“
Opravdu přijela. Když pak držela mrtvého pana doktora za ruku a setřela si slzy, pravila sestřičkám pohnutým hlasem: „Víte, on pan doktor byl ještě velmi aktivní muž.“
Připomenu, že panu doktorovi bylo osmdesát šest. I při předpokládané pomoci farmakologického průmyslu, ať už se jednalo o viagru či jiný podobný zázrak, klobouk dolů.
Pan doktor si svůj hrdinný konec opravdu zasloužil. A i když byl bolestivý, byl určitě i krásný a svým způsobem i poetický.
Skláním se a nezávidím. Obdivuji!