Václav Klaus se loučí velkým třeskem

Václav Havel jednou nepovedenou amnestií svůj prezidentský úřad zahájil, Václav Klaus se podobnou amnestií s tímto úřadem loučí. Samozřejmě se ihned nabízí srovnávání a taky se provádí. Ti, kdo nechtějí nechat na polistopadovém vývoji společnosti ani jednu nit suchou, triumfálně vykřikují, že jak Havel tak Klaus byli prezidenty především pro zločince a ne pro slušné „pracující“ lidi.

Havel to skutečně také s amnestií přehnal. Přesto si myslím, že se kroky našich dvou postkomunistických prezidentů prostě srovnávat nedají. Havel byl naivní, v roce 1990 neměl s politikou ani tu nejmenší skušenost a odtud pramenila jeho idealistická amnestie či snaha zastavit zbrojní průmysl.

Klausovi se naivita rozhodně přisoudit nedá. Je profesionální politik už více než dvacet let, zkušeností má víc než dost. A nna rozdíl od svého předchůdce ve vězení nikdy neseděl. To, co k prvnímu lednu tohoto roku udělal, učinil s jasným úmyslem a účelově. Pustil na svobodu lidi, jež na svobodu pustit chtěl. Václav Klaus totiž ovlivnil polistopadovou éru mnohem víc, řekl bych dokonce neporovnatelně víc než Václav Havel. Havlovy ideály se sice dobře poslouchaly, ale skoro nikdo se jimi neřídil. Prosadit je do praktického života je totiž příliš náročné a nevděčné. Pravda a láska nikoho příliš nezajímaly, pokud ano, tak snad jen v prvních měsících po listopadu 1989, než se rozběhla privatizace státního majetku. Klausovy ideály vlády peněz, trhového fundamentalismu, se staly naší denní realitou. Görgy Sörös, jeden z hlavních zastánců tohoto směru, se vyjádřil že: „Trhový fundamentalismus se stal už tak mocným, že politické síly, jež se mu odváží postavit na odpor, jsou ihned označeny za sentimentální, nelogické a naivní.“

Je to bohužel pravda, postihlo to i  Havlai, jenž se marně snažil postavit se na odpor proudu, jehož hlavním mluvčím v Česku byl Václav Klaus. Klaus byl se svou teorií „neviditelné ruky trhu“ , mimochodem myšlenkou Adama Smitha z 18 století, přítomen po celou polistopadovou dobu. Nejdříve jako ministr financí, pak jako premiér a nakonec jako prezident. Prakticky nepřetržitě dvacet let. Výsledky jeho působení požívají všichni lidé žijící v Česku dnes a denně. Václav  Klaus se vždy odvolával na práce Miltona Friedmana, amerického ekonoma, jenž své hlavní práce publikoval v šedesátých letech dvacátého století a tehdy za ně taky obdržel Nobelovu cenu (zemřel až v roce 2006, to mu ale bylo už 94 let). Friedman skutečně prosazoval vládu peněz ve společnosti (tzv. Monetarismus), nikdy ale ne tzv. „sociální Darwinismus“ a úlohu státu chápal jako dohlížitele nad zákony a pravidly a jako ochránce slabých. Ekonom Tomáš Sedláček píše, že morálka byla vždy nedílnou součástí fungující ekonomiky, ale právě ekonomové tzv. mainstreamekonomiky  posledních dvaceti let ji zredukovali na pouhou matematiku. Ani Smith ani Friedman nehlásali vzdání se morálky a její podřízení schopnosti vydělávat peníze. Václav Klaus ano. Část společnosti se té myšlenky chytila a kradla a kradla, zbytek nesouhlasil, protestoval a posléze rezignoval. Ten byl pro pana prezidenta ta „málo schopná“ část společnosti, jež podle „sociálního darwinismu“ nemá právo na přežití.

Zůstane za ním hluboká a trvalá stopa v naší společnosti. V roce 1990 rozbil Občanské fórum a založil Občanskou demokratickou stranu. V podstatě lze tento první krok chápat pozitivně, protože Občanské fórum bylo hnutím s tak širokým spektrem názorů, že mu hrozila stejná neschopnost a paralýza jako kdysi po válce Demokratické straně na Slovensku. Poté ale tuto stranu radikalizoval, když jí vtiskl onen nekompromisní monetarismus smíchaný s nacionalismem, jako hlavní program. A hlavně, očistil stranu nelítostně od všech schopných lidí, tedy od lidí schopných myslet, protože myslet bylo povoleno jen jemu. Výsledek takového chování byl nevyhnutelný. Ti, kdo chtěli skutečně být politiky, ze strany odešli,, nebo byli vyhozeni. Zůstali tam ti, kdo byli ochotni držet hubu a ve stínu svého šéfa, jenž „neznal špinavé penníze“ se beztrestně i když ilegálně obohacovat. Nekopmromisní ochrana všech těchto zlodějů a podvodníků ze strany současného premiéra Nečase je jen důsledkem působení Václava Klause v této straně, tyto typy mají totiž většinu a Nečas je od nich naprosto závislý.

V roce 1993 rozbil Václav Klaus společně s Vladimírem Mečiarem společnou republiku. Rozhodujícím způsobem ovlivnil i slovenské volby, když se rozhodl s Občanskou demoktackou stranou ve slovenských parlamentních volbách roku 1992 kandidovat. Výsledkem bylo 3,3 procenta pro jeho stranu a 3,2 pro ODÚ, jedinou občanskou a demokratickou stranu na Slovensku, jež usilovala o udržení společného státu. Obě strany se tak nedostaly do parlamentu a mohly být umlčeny, Mečiar získal na několik let monopol na pravdu. Jistěže, soužití s Mečiarem v jednom státě by bylo velmi těžké až nemožné. Ale když jsem tehdy řekl, že oba pánové se liší pouze úrovní svého vzdělání, jež Mečiar dostal v Moskvě a Klaus v Londýně, a jinak se podobají jako vejce vejci, vzbudil jsem i v Českém spolku na Slovensku mezi jeho členy velký rozruch a odpor. Myslím, že mi doba dala za pravdu. Nikdy jsem tak docela nepoznal, zda Klaus skutečně nacionalista byl, nebo to byla jen součást jeho populistické politiky. Proto se hlásil i k Československé církvi, již se kdysi snažil po rozpadu Rakouska-Uherska postavit na nohy T.G. Masaryk. Jestliže se ale Klausův přistup k rozdělení Československa dá racionálnně (méně už emocionálně) pochopit, jeho chování k české menšině na Slovensku už méně. Jeho výrok, že na Slovensku žádní Češi nejsou, protože kdo je skutečně Čech, vrátil se už dávno domů, byl doslova zcestný a zanechal v duších mnohých lidí hluboké rány. Na Slovensku žilo roztroušeně asi 60 000 Čechů. Většiina z nich byla už v důchodcovském věku a většina z nich byla na Slovensko poslána na umístěnky, nevolili si tedy Slovensko za svůj domov dobrovolně jako já. Odstěhování do Čech bylo pro ně prakticky nemožné, na Slovensku byli nezřídka vystaveni krátkodobě persekuci ze strany místních úřadu či prostých občanů  a to bez jakékoliv ochrany ze strany České republiky. Už jen poplatky za ponechání si českého občanství byly horentní a byly nakonec sníženy na intervennci slovenského!!! prezidenta Kováče. Z kanceláře prezidenta Havla jsem dostal zamítavou odpověď, když jsem jej žádal o intervenci, pan Klaus pak mlčel. Snaha dostat audienci u nového českého velyslance v Bratislavě Filipa Šedivého byla pro členy Českého spolku nemožná, i když chtěli nabídnout jen pomoc při organizaci kulturních vystoupení českých umělců na Slovensku. Pan velvyslanec měl údajně jakýkoliv kontakt s Čechy žijícími na Slovensku od svého šéfa zakázaný a Český spolek se svým téměř výhradně kulturním programem byl oběma pány nazýván nátlakovou organizací.

Slováci, žijící v Čechách, kteří nedostali české občanství nebo se přistěhovali do Česka po rozdělení republiky, byli vystaveni mnohem horším persekucím, než Češi na Slovensku. Nesměli například vlastnit žádnou nemovitost, nesměli kupovat domy, byty nebo pozemky, aby si domek postavili. Bylo to opatření, jež odpovídalo tehdejší uražené náladě v české společnosti. Postihovalo ale samozřejmě ne Mečiarovy voliče (ti zůstávali v náručí svého milovaného vůdce), ale právě lidi, jež se chtěli z mizérie Mečiarova režimu osvobodit. Pamatuji si, jak mi jeden kolega ze studií (sympatizující hlasitě s ODS a Klausem) na nefrologickém kongresu řekl, že pro nás – tedy Čechy žijící na Slovensku – postaví na Valašsku utečenecké tábory a tam můžeme žít.

Vztahy mezi Čechy a Slováky se nakonec z tohoto šoku vzpamatovaly, morálka společnosti ale ne. Skoro jsem omdlel, když jeden člen spolku v té době porovnával Rašína s Klausem a nazýval je jedním dechem největšími českými ekonomy. Rašín po první světové válce razil heslo „pracovat a šetřit“ a vytvořil komisi, jež měla prověřovat původ majetku všech občanů. Samozřejmě, že to nemohla zvládnout, ale mohla prověřit ty, kdo své bohatství dávali příliš najevo. Proto se zloději (kradlo se i tehdy a korupce kvetla nemálo) museli skrývat. A skrývané bohatství nezpůsobuje takovou radost, jako na odiv vystavované. A nezpůsobuje takový rozvrat morálky. Občané totiž neviděli, že se krade, pracovali tedy a platili daně. Václav Klaus udělal pravý opak. Vyhlásil, že „neexistují špinavé peníze“ tedy že peníze jsou peníze bez ohledu na jejich původ a tedy kdo nekrade, je vlastně hloupý. Zloději poselství pochopili. Vystavili své nakradenné bohatství na odiv, postavili si vily, koupili nejdražší auta, nakupovali nemovitosti po celém světě. Morálka obyvatelstva padla na nulu a hlavně, lidi se ze všech sil snažili neplatit daně, jež stejně nakonec někdo ukrade. (Práce na zakázku se vykonávaly v drtivé většině „bez Klause“ tedy bez DPH) Tuto mentalitu bude problém odbourat v minimálně dalších dvou generacích, pokud se to může podařit vůbec. Za rozvrat morálky v české společnosti nese Václav Klaus neprosto nezpochybnitelnou vinu.

Jeho otevřený nacionalismus, nebo jinak zvaný „euroskepticismus“ byl opět především populistický. A hlavně jej opět zviditelnil. Na jeho podpisy pod evropskými dokumenty se čekávalo nejdéle a proto světová média aspoň vždy na několik dní zaměřovala pozornost na pražský hrad. Byl to určitě balzám pro prezidentovu duši. Ve všech zemích v Evropě jsou strany negativně chápající sjednocování Evropy. Jsou to povětšinou strany z pravého okraje spektra, fašisté, snící o budování nacionální diktatury, jež se na evropské úrovni prosazuje špatně ( i když například Viktor Orbán v Maďarskuje dokazuje, že to možné je). Jenže Klaus, vyznávající globalizaci trhů, trhový fundamentalismus a monetarismus, musí chápat nevýhody malých izolovaných trhů více než kdokoliv jiný. Že je malá měna při současné politice volně směnitelných kurzů mnohem zranitelnější než měna velká, a že pohyb kurzů jakož i pojistky proti tomuto pohybu způsobují především výrobcům velké ztráty a zhoršují jejich vyhlídky při vývozu. Jenže v bankovním sektoru se dají peníze „vydělat“ mnohem rychleji než výrobou. Ten, kdo působí na burze a v bankách je tedy „chytřejší“, než ten, kdo se snaží vyrábět zboží. Václav Klaus se v boji finančního trhu proti trhu zbožnímu postavil jednoznačně na stranu trhu finančního. Jenž nevyrábí nic, kromě malé skupinky superbohatých a milionů nezaměstnaných a chudých.

Jeho éra teď tedy končí. Končí velkým třeskem, amnestií, jež osvobodí všechny korupční politiky, všechny zpronevěry v hodnotě řádu miliard korun. Pan Klaus kdysi řekl, že své názory nikdy nemění. Teď to dokázal znova. I na konec své politické kariéry potvrdil, že z jeho pohledu je krádež správná a chytrá věc a nemá být trestána.

Nečekejme ale, že projeví nad svým krokem lítost. Narcistická zamilovanost do vlastní osoby a do vlastní moudrosti je nosným prvkem jeho osobnosti. Nevím už, z které země byla delegace, jejíž mluvčí už v roce 1990 ohodnotil Václava Klause slovy „nesmírně inteligentní, nesmírně pracovitý, nesmírně arogantní“. Arogance zabraňuje sebereflexi, zabraňuje ale i přijímat negativní signály k svým činům. Životním snem Václava Klause bylo obdržení Nobelovy ceny za ekonomiku. K tomu měla posloužit takzvaná kupónová priivatizace. Že skončila fiaskem a rozkradením státního majetku, si pan prezident nepřipustil ještě ani dnes. Možná na pozvání do Stockholmu stále ještě čeká.

Jeho největší touhou bylo vždy být viděn. Dosahoval tohoto cíle tím, že byl vždy „jiného názoru“ a tím se jeho mínění objevovalo v tisku. I když časem stále více na okraji zájmu. Když Al Gore nafilmoval svůj film o změně klimatu a působení člověka při ničení ekologie, hledali v Americe marně Gorova odpůrce, někoho, kdo by se s ním pustil do veřejné diskuse. Fakta jeho filmu, za nějž obdržel i Oskara, byla tak přesvědčivá, že si žádný z amerických politiků či vědců netroufal vstoupit do debaty, aby se nezesměšnil. Klaus vycítil svou šanci a přihlásil se. Aspoň na chvilku byl vidět, i když o úspěchu se mluvit nedalo. Jeho touha po zviditelňování měla hodně trapných aspektů. Ať už to byly jeho poměry s mladými letuškami, odmítání projít bezpečnostním turniketem v Austrálii či krádež pera při návštěvě Chile. (to ovšem nebyl jediný důvod, proč jej prakticky nikdo už celá léta nezval na státní návštěvy). Zvláštní je jen to, že ani takovéto skutečné lapsusy nezničily zcela jeho popularitu ve vlastní zemi. Příznivců má stále dost. I to je důkazem, že jeho mise při ničení morálky byla úspěšná.