Zillertal – někdy se prostě nedaří

               Myslel jsem si, že jsem po všem tom trápení s agresivními alkoholiky, delirantními dementy a jinými obtížnými i těžce nemocnými pacienty, kteří mi společně vysáli poslední zbytky energie, nárok na několik hezkých dní na horách.

               Někde nahoře měli jiný názor. Naše rakouská rosnička Christa Kummer předpovídala původně na celý týden krásné pozdně letní počasí, tedy takzvané Babí léto, což je přesně to počasí, které by člověk v druhém zářiovém týdnu čekal. A na které se těší, chce-li vandrovat po kopcích, pokud možno vysokých. Ovšem jak se termín začátku mé dovolené blížil, byla milá Christa stále zdrženlivější, v pondělí konečně vyšla s pravdou ven a pravila, že od čtvrtka se počasí pokazí. Ve středu jsme se přesouvali do Tyrolska, do Zillertalu a ve čtvrtek začalo pršet.

               V podstatě jsem chtěl dát Zillertalu novou šanci. Obyvatelé Zillertalu mají pověst – nevím nakolik zaslouženou – nejlakomějších lidí v Rakousku. Byl jsem v Zillertalu kdysi před patnácti lety a tehdy jsem s touto teorií musel souhlasit. Hotel, který raději nebudu jmenovat, aby mě nežaloval, měl oficiálně čtyři hvězdy, ale já bych mu dal maximálně dvě. Pokoje měly vybavení z doby před válkou, personál neuměl německy a očividně pracoval v gastronomii první rok, a když nám na večeři nabídli pangasia za patnáct euro (tehdy!) pochopil jsem, že se nacházím u podvodníků. Restauraci, kde vám nabídnou pangasia – jedno za jakou cenu, je třeba neprodleně opustit. Jak jsem se letos dozvěděl, ten hotel šel podle očekávání do konkurzu a má dnes nového majitele. Na jídlo jsem tam přesto nešel. Možností dobře se v zillertalském údolí najíst je totiž nepočítaně.

               Letos jsme se ubytovali v Mayrhofenu v apartmánu a paní ubytovatelka byla nesmírně milá, starala se o nás jako o vlastní, a dokonce nám přinesla vlastnoručně upečený štrúdl. Apartmán byl luxusní s výborně vybavenou kuchyňkou, dvěma záchody, koupenou a třemi ložnicemi, a to za naprosto přijatelnou cenu. Navíc má městys (německy Markgemeinde) Mayrhofen v údolí naprosto centrální výhodnou polohu. Zdálo by se, že Zillertal uchopil šanci, kterou jsem mu dával. Ovšem pán Bůh byl proti.

               Ve čtvrtek jsme se probudili do hustého deště. Nepotěšilo nás to, i když jsme to čekali. Bylo třeba vymyslet náhradní program. Náhradní program je muzeum Swarovského „Kristalwelten“ ve Wappensu – přesně 54 kilometrů vzdáleného, ale i v dešti dobře dosažitelného. Zakladatel firmy Swarowski, Daniel, se narodil v Jiřetíně u Liberce v roce 1862 v rodině skláře – jak jinak v tom kraji?

V roce 1895 založil s dvěma dalšími kamarády Weisem a Kosmannem vlastní firmu a přesunul se do Wattensu v Tyrolsku, údajně proto, že zde bylo lepší spojení do Vídně i do Paříže, tedy do center tehdejší módy. Daniel se totiž rozhodl zdobit bohaté lidi svou bižuterií – a dařilo se mu. Sám se dožil skoro sta let. Zemřel v lednu 1956, zadělal ale svým dědicům na pořádný malér, když vstoupil ještě před anšlusem Rakouska do tehdy ilegální NSDAP.  Byl tedy nacistou z přesvědčení, ovšem přesto nezarizoval podíly na firmě, patřící jeho společníkovi Kosmannovi, který byl židovského původu. Teprve v roce 1960 se podařilo Swarowským odkoupit dědické podíly po Armandu Kosmannovi. Danielovi tři synové pokračovali v jeho podnikání a vytvořili obrovský rodinný klan, působící nejen ve světě módy. Fiona Swarovská se například provdala za někdejšího ministra financí Grasera a od té doby je honí po soudech a Viktoria Swarowská je úspěšnou moderátorkou a zpěvačkou. Obecně se tvrdí, že bižuterie je pro firmu Swarowski jen krycí činnost, ve skutečnosti vyrábí vojenskou optiku, tedy dalekohledy a zaměřovače – nakolik je to pravda, nedokážu odhadnout.

               Muzeum „Kristalwelten“ ve Wappensu je velkolepé, celkem 17 výstavních sálů je komponováno od významných umělců.

Jeden je zajímavější než druhý, vše se samozřejmě točí okolo Swarowského bižuterie, od největšího broušeného krystalu s 310 000 karáty až po šaty Marilyn Monroe, Marlene Dietrich nebo Cher, které byly Swarowského krystaly pokryty. Muzeum má samozřejmě velký obchod se suvenýry, kdo by odolal, aby si neodvezl nějakou tu cetku na památku, vedle muzea je pak velká zahrada, která je taky celá o krystalech. Strávit se tam dá kus dne, ne ale den celý. Otázka tedy byla, co s načatým dnem.  Byla tu možnost navštívit město Hall, kde se kdysi těžila sůl a razily se tyrolské mince. Vévoda Sigismund přenesl ražení tyrolské měny z Meranu do Hallu a získal tak příjmení „der Münzreiche“, tedy „Bohatý na mince“. Přesto zemi zruinoval, nakonec své nároky na vládu prodal a odešel do – nezaslouženého – důchodu. Bylo možné také navštívit město Schwaz, centrum někdejší těžby stříbra, kde jsou staré doly s možností návštěvy a do nemocnice ve Schwazu posílá své pacienty doktor Gruber z oblíbeného seriálu „Doktor z hor“. Jenže my se rozhodli zariskovat. „No risk no fun“. Sledovali jsme bedlivě na mobilech předpovědi počasí z Bergflexu a snažili jsme se svatého Petra přelstít. Tak jsme se dozvěděli, že okolo třetí by měl déšť přestat. Vydali jsme se tedy do Hintertuxu, údolní stanice lanovky vozící turisty a lyžaře na ledovec „Gefrorene Wand“, tedy „Zmrzlá stěna“ ve výšce 3250 metrů. Zjistili jsme, že cesta lanovkou nahoru trvá čtyřicet minut, a tak jsme si o čtvrt na tři koupili lístky na lanovku. Mladík v pokladně nechtěl našemu úmyslu věřit a hodně nám tu koupi rozmlouval s tím, že nahoře je zima, mlha a vítr. V plné důvěře v Bergflex jsme lístky na lanovku koupili – a nezklamali jsme se. Přesně podle předpovědi se krátce před třetí mraky rozešly a ledovec ozářilo slunce.

Nádherné výhledy na hory Olperer, či Schrammacher, Großer a Kleiner Kaserer nás naplnily hrdostí nad naší prozíravostí. Zachvátila nás pýcha a rozhodli jsme se zdolat kopec nad Zmrzlou stěnou, který nás lákal vrcholovým křížem ve výšce 3288 metrů. Marně se nám snažil vlekař smutně sedící u jediné jezdící sedačky v útoku na vrchol zabránit tvrzením, že celý den pršelo (což jsme věděli) a že jsou kameny k vrcholu mokré (nebyly). Ke kříži jsme vyběhli, zatímco na nás křičeli zaměstnanci, že poslední lanovka dolů jede ve čtyři hodiny. Prostě nám nedůvěřovali. Samozřejmě, že jsme to k jejich úžasu stihli a už deset minut před čtvrtou jsme seděli v lanovce šťastní, že jsme z toho upršeného dne vytlačili maximum.

               Zřejmě jsme ale svatého Petra pořádně namíchli. V pátek se rozhodl neponechat nic náhodě. Podle předpovědi mělo začít pršet v jedenáct dopoledne. Přivstali jsme si, protože jsme měli v plánu cestu k přehradě Schlegeis ve výšce 1782 metrů – jede se tam za 14,50 Euro mýtnou cestou s mnoha tunely – a odtud jsme chtěli rychle vystoupat k Olpererhütte a tam se vyfotit na takzvané Instagrambrücke. Kdo se totiž na tomto visutém mostě nevyfotografoval, oficiálně Zillertal nenavštívil. Před několika lety měl nájemce Olpererhütte šílený nápad se na tomto můstku vyfotit a fotku dal na Instagram. Dojem byl úžasný, člověk skutečně jakoby se vznášel vysoko nad údolím, na jehož dně je přehradní jezero.

Najednou tam chtěli být všichni. K můstku proudí davy z dvou směrů od jezera na jedné straně a od Friesenberhausu ze strany druhé. Na fotku se tam čeká i dvě hodiny a občas se ty dva proudy srazí a poperou. My jsme tam chtěli být jako první, což by se nám možná i podařilo, kdyby svatý Petr nečíhal a nespustil déšť už o půl osmé, přesně v čase, když jsme chtěli nastoupit do auta. V důvěře v předpověď na Bergflexu, která stále navzdory realitě tvrdil, že pršet začne až v jedenáct, jsme se vydali k přehradě. Pršet nepřestalo, déšť se dokonce stupňoval. K visutému můstku by v takovém počasí šel jen sebevrah. Vyčkávali jsme u jezera a ve Fischerhütte

Tam jsme si dali k obědu skvělou rybu, našli dva hřiby a spoustu ryzců a nechali se za šest eur vstupného provést přehradní hrází. Ta byla postavena v roce 1971. K našemu úžasu ve stěně není ani kousek kovu, vše je jen čistý beton a to v 48 na sobě nezávislých blocích. Tyto nejsou spojeny ničím, tlačí je k sobě jen síla vody v přehradě. Nemůžu říct, že bych se po této informaci cítil bezpečněji, ale zřejmě to má nějaký důvod. Hráz vysoká 138 metrů je u základu široká 35 a v koruně šest metrů, dost nevěřícně jsem zíral na šplhací stěnu zabudovanou do hráze – protože je hráz nakloněna ven, jde o pořádný převis – něco pro Adama Ondru, mně se už jen při pohledu na ony chyty dělalo zle od žaludku. Samozřejmě že tam nabízejí i Flying fox nebo bungee jumping – naštěstí byly tyto atrakce v důsledku deště mimo provoz. Myslím si ale, že bych byl stejně odolal. Okolo třetí jsme pobyt u jezera definitivně vzdali, v nebi se nám smáli a pršelo a pršelo.

               V sobotu ovšem mělo podle Bergflexu pršet až od druhé odpoledne. Nepoučeni pátkem jsme si přivstali a vyjeli hned první gondolou na horní stanici lanovky Ahornbahn. Odtud to bylo čtyři hodiny a tisíc výškových metrů k vrcholu Ahornspitze s výškou 2973 metrů nad mořem. Tyčil se nad námi hodně bílý, protože ho v pátek zasněžilo, ale sluníčko za ním svítilo a my jsme šlapali k Edelhütte. U chaty se cesta dělila, existuje normální cesta pro staříky jako jsem já, pro ty, kteří potřebují adrenalinu víc, je pak náhradní cesta přes Popbergnieder. Tam je poměrně snadná ocelovými lany zajištěná cesta, potom ale vede chodník po trávě (mokré a kluzké) po hřebenu (úzkém) k sedlu, kde se cesta zase spojí s cestou normální. Mezitím se sbíraly mraky a hrozily. Nedali jsme se odradit, a tak nás v polovině cesty mezi sedlem a vrcholem zastihla sněhová vánice. Najednou se nedalo jít ani nahoru ani dolů – už jsem se skoro rozhodl pro cestu dolů, když sněžit přestalo a znovu vysvitlo sluníčko. Ahornspitze má hodně rafinovaný vrchol. Ten první jižní vrcholový kříž nemá, ten stojí na o několik metrů nižším severním vrcholu – ale dostat se na něho! Protože jsou to vrcholy dva, logicky se k tomu druhému musí přes sedlo, hodně strmé a kamenité, naštěstí zajištěné kovovými lany. Zvládli jsme to, za chvíli dorazil i mladý opuštěný Němec, aby nás tři u vrcholového kříže vyfotil.

Hned poté přišla mlha. Bylo jasné, že se svatý Petr naštval a dá nám to pocítit. Ústup z vrcholu byl rychlý, nikoliv ale překotný. Dokonce jsme v sedle provokativně posvačili. Jenže to už začínalo hřmít, ačkoliv bylo teprve půl jedné a podle Bergflexu mělo začít pršet až ve dvě. Zrychlili jsme sestup. Obával jsem se, že když bude pršet, budou kameny, po kterých jsme šli, mokré a mohl bych na nich uklouznout. Proto jsem spěchal po suchých kamenech a uklouzl jsem na nich. Při pádu jsem si přivodil pouze oděrky na hřbetě ruky, sice hodně krvácely, ale nebránily v dalším sestupu. Ostatně naražené klouby a namožené svaly léčí přímo zázračně mast ze svištího sádla (Murmeltiersalbe), kterou dostanete v rakouských horských oblastech v každé lékárně. Trik je v tom, že toto zvíře má ve svém tuku kortison, tlumící lokální zánět. Proto dosáhnete po použití oné zázračné masti skoro okamžité bezbolestnosti. Déšť nás zastihl půl hodiny před chatou. Sestoupali jsme v pláštěnce mlhou s minimální viditelností, naštěstí je cesta dobře označená a nedá se z ní prakticky sejít a jednou se před vámi ta chata prostě zjeví. Během další cesty k lanovce se střídalo kropení s deštěm a lijákem, můj návrh, abychom se u lanovky schovali do hospody a dali pivo byl ostatními účastníky odmítnut. V lanovce jsme zažili pravou průtrž mračen a když jsme dojeli do Mayrhofenu svítilo nahoře, odkud jsme právě prchli, sluníčko. A svatý Petr se smál až se za břicho popadal.

               I v neděli nám dal pocítit svou moc. Pršelo nám prakticky celou cestu domů, teprve v pondělí se rozjasnilo a udělalo se krásně a teplo čili ideální počasí na horské túry – to už jsem zařezával v práci.

               Dobrá, za to Zillertal prostě nemůže, je třeba vzít ho na milost. Nabízí toho totiž opravdu hodně. Údolí u řeky Ziller je dlouhé 47 kilometrů a přírodní park má rozlohu 422 čtverečních kilometrů. Žije zde údajně 9000 druhů živočichů a roste zde 1300 druhů rostlin. Lesy sahají do výšky 1500–1800 metrů, nad nimi je pak skála a ledovce, které se ale rok od roku zmenšují – lyžuje se na tom v Hintertuxu. V údolích a na svazích kopců se nachází celkem 150 horských chat, je možné udělat okružní cestu od chaty k chatě pod hlavním hřebenem Zillertalských alp, jejichž vrcholy mají všechny nad tři tisíce metrů. Je zde 15 Ferrat a pozor – samozřejmě i osmnáctijamkové golfové hřiště. Systém přehrad vyrábí elektrický proud pro 54 000 domácností – protože vyrábí z vody a velmi levně, vyplácejí si momentálně manažeři společnosti Verbund milionové odměny – aby jim stát náhodou obrovské zisky dané válkou na Ukrajině a stopem ruského plynu nezdanil. Těch přehrad je zde hned několik, vedle už vzpomenutého Schlegeisspeicheru je to nejvýš položený Zillergründl, záložní podstatně níže uložený Stillup a konečně u Gerloßu se nacházející Durlaßboden. Přehrady jsou propojeny šachtami o průměru 4,6 metru, což umožňuje přívod 40 000 litrů vody za sekundu na turbíny v elektrárně v Mayrhofenu. (10 000 litrů na jednu turbínu). Kromě toho je zde ještě několik dalších výše položených menších elektráren. Prostě síla vody.

               Centrum údolí je Mayrhofen s neuvěřitelným množstvím hotelů, apartmánových domů a restaurací, dlouhou nákupní ulicí a nově přebudovaným kostelem z roku 2011 – místní ho museli zvětšit, protože obec narostla natolik, že se už do starého kostela nevešli. Na památku ze starého stánku božího si ponechali aspoň barokní oltář, ten působí v nové moderní budově tak trošku nepatřičně. Kdo touží po romantice, může zažít východ slunce v horách. Ahornbahn nabízí gondolu k východu slunce v letních měsících každý čtvrtek. Gondola jezdí podle času východu slunce mezi pátou a půl sedmou ráno. V červnu vstáváte tedy podstatně dříve než v září.

               Vesnice Finkenberg ve směru z Mayrhofenu do Hintertuxu, kde je hodně lyžařských lanovek, je rozdělena hlubokou soutěskou na dvě části. Více než sto let byly obě části spojeny jen dřevěným mostem tzv. „Teufelbrücke“, čili „Ďáblovým mostem“. Když se člověk po něm prochází, nechce se mu věřit, že po něm jezdily i povozy. Od lanovky Finkerberger Almbahn je nejúžasnější pohled na Ahornspitze. Uvědomil jsem si to, až když jsem parkoviště u lanovky minul. Bylo to první den, pomyslel jsem si, že ještě bude příležitost si ten úžasný pohled vyfotit. Nebyla. Ahornspitze se už neukázala.

               Pokud se vydáte do Gerloßu, což je trošku zajížďka a do kopce, je zde Gerloßsteinbahn a z její horní stanice je úžasná túra s nádhernými výhledy. Když ovšem neprší.

               V Zillertalu je určitě pěkně. Lidé tu byli milí a vůbec ne lakomí. Možná mu dám ještě jednu, třetí šanci.