Kdysi jsem si předsevzal, že nebudu psát o věcech, o kterých píšou všichni. Tentokrát ale neodolám. Článek, který jsem měl pro tento čtvrtek připravený, si na publikování počká do neděle. Gorbačova tak nějak bez komentáře do hrobu odejít nechat nemůžu. Už pro ten nekritický obdiv a chválu, kterým je posmrtně zaplavován.
Ano, vděčíme mu za mnohé. Ovšem to, co se stalo, on nikdy nezamýšlel. Svoboda středoevropských národů, sjednocení Německa a následně rozpad Sovětského svazu nebyly nikdy v jeho plánu, nýbrž byly jen výsledkem jeho selhání. Je úžasné, když si někdo vybuduje slávu a všeobecné uznání na základě toho, že pokazil, co mohl. Otázka je pouze, zda měl vůbec ve svých snahách nějakou šanci na úspěch. Možná se pouštěl od samého začátku do nemožné mise. Jeho selhání bylo odměněno Nobelovou cenou míru v roce 1990. Zřídka dostává Nobelovu cenu někdo na věc, která se mu naprosto nepovede. V tom je Michail Sergejevič Gorbačov neopakovatelným fenoménem.
Krokodýlí slzy po jeho smrti roní politici na celém světě, od Bidena přes Johnsona až po Ursulu von der Leyen. Všichni ho nazývají velkým státníkem, mírotvorcem, člověkem, který ukončil studenou válku. Jen Sergej Sumlenny, bývalý ředitel Nadace Heinricha Bölla (v Rusku zakázané) překvapil svým komentářem, ve kterém napsal: „Byl to zločinec, který nařídil násilně potlačit pokojné protesty v Rize, Vilnjusu, Tbilisi, Alma Atě a dalších městech. Západ ho uctívá jen proto, že mu na mrtvých Litevcích či Kazaších nikdy nezáleželo.“
Jaký tedy opravdu byl? Jaký byl v roce 1985, když se ujímal moci v Sovětském svazu a jaký byl v roce 2022 před svou smrtí v Ústřední nemocnici s poliklinikou v Moskvě? Změnil se? Litoval, co se mu nepovedlo či byl na to hrdý?
Dlužno říct, že když byl politbyrem komunistické strany Sovětského svazu v březnu 1985 zvolen generálním tajemníkem strany, nebylo mu co závidět. Východní velmoc se nacházela v těžké krizi a musela čelit mnoha výzvám, na které neměla síly. Hospodářství leželo v troskách, na zbrojení musela země vydávat údajně až nepředstavitelných 90 procent HDP a nestíhala. V čele nejvýznamnějších západních mocností pak stáli odhodlaní politici, s kterými se dnešní komičtí vůdci typu Scholze nebo Macrona či Bidena dají sotva srovnávat.
Od roku 1981 byl americkým prezidentem Ronald Reagan, odhodlaný východního rivala v boji velmocí uštvat na poli zbrojení. Jeho program „Hvězdných válek“, tedy protiraketového obranného systému, který by byl schopen zlikvidovat balistické ruské atomové rakety, nedával Moskvě spát.
Ve Velké Británii vládla od roku 1979 „železná lady!“ Margaret Thatcherová, v Německu od roku 1982 Helmut Kohl. A aby toho nebylo dost, papežem byl zvolen v roce 1978 Karol Wojtyla, přesvědčený antikomunista a jako správný Polák i rusofob. Atentát na něho organizovaný KGB 13.května 1981 se nezdařil.
Ruské politbyro tedy čelilo jednotné frontě odhodlaných politiků vezoucích se navíc na vlně hospodářské prosperity osmdesátých let. Co s tím?
Geriatrické politbyro bylo naprosto bezmocné. Po smrti Leonida Brežněva 10.listopadu 1982 převzal moc šéf KGB Jurij Andropov. Pokud si od jeho nástupu slibovali jestřábi, že se pustí do konfrontace s nenáviděným západem, zklamali se. Andropov byl těžce nemocný, trpěl na selhání ledvin (díky jeho nemoci se v Rusku začalo dialyzovat) a v únoru 1984 zemřel. O bezradnosti politbyra svědčí i to, že za jeho nástupce zvolili ještě o tři roky staršího Konstantina Černěnka, který ho přežil o pouhý rok.
Tehdejší vtip o tom, jak Belzebub vařil v pekle kávu pro Brežněva a Andropova a postavil na stůl tři šálky, zřejmě všichni lidé mé generace znají. Na překvapenou Brežněvovu otázku, pro koho je ten třetí šálek, odpověděl ďábel: „Než zevře voda, bude tady i Černěnko.“
Politbyro se rozhodlo pro razantní krok a zvolilo překvapivě mladého člověka (kterého údajně protěžoval Andropov). Gorbačov se narodil 2.března 1931, bylo mu tedy pouhých padesát čtyři let a měl za sebou strmou kariéru v Komunistické straně Svazu sovětských socialistických republik – SSSR.
Gorbačov vyhlásil své dva programy „Glasnosť“ a „Perestrojku“. Otevřením možnosti svobody vyjadřování a přestavbou zkostnatělé, pětiletými plány svázané ekonomiky chtěl Sovětský svaz POSÍLIT. Destrukce tohoto státu či jeho demokratizace nebyly ani v nejmenším jeho cílem. Třetím bodem jeho programu byl boj proti alkoholismu, v tom ale neměl v Rusku vůbec žádnou šanci. Ani ty první dva body nepřinesly očekávaný výsledek. Gorbačov se totiž snažil zreformovat něco nezreformovatelného. Komunismus stál na podstatě totalitní moci, rozkazů shora a poslušnosti zespoda. Po sedmdesáti letech takového systému byla jakákoliv iniciativa zdola nemyslitelná, a proto taky nepřišla. A Glasnost se začala rychle vymykat zpod kontroly. Gorbačovův plán jako by byl odkoukaný od plánů pražských reformních komunistů Pražského jara. Ti taky neměli v plánu společnost demokratizovat, ale zrušením cenzury a zavedením svobody projevu otevřeli Pandořinu skříňku s důsledky, se kterými naprosto nepočítali. Ovšem jejich plány jim přinesly obrovskou popularitu, lidé v Československu v roce 1968 byli opravdu ochotni věřit, že se komunismus dá reformovat a skutečně má i lidskou tvář. Koncem osmdesátých let v to ale nevěřil nikdo. Gorbačov onu očekávanou popularitu u svých lidí v Rusku nezískal. Zejména díky svým zákazům prodeje alkoholu proti sobě prosté Rusy poštval. Alkohol jim chyběl, glasnost je nezajímala a od perestrojky očekávali blahobyt bez toho, že by museli na svých zvycích a pracovní morálce a angažovanosti něco měnit.
První velkou zkouškou, ve které Gorbačov se svou glasností naprosto selhal, byla katastrofa v Černobylu 26. dubna 1986. Sověti se snažili celý skandál ututlat, a to nejen doma ale i ve všech socialistických satelitech. Nejen že v socialistických státech nebyl před zvýšenou radiací nikdo varován (1.května, když radioaktivní mrak míjel severní Slovensko, byl nádherný sluneční den a lidé se opalovali na Skalnatém plese), ale šlo to tak daleko, že jodové tablety jako prevence proti radioaktivnímu jódu, který byl vedle cesia hlavním radioaktivním prvkem, mohly být vydávány dobytku, ne ale lidem. Možná neměl Gorbačov na samém začátku dost informací – hlavní strategií komunistů bylo zatloukat, zatloukat a ještě jednou zatloukat, o několik dní později, když muselo být kvůli radiaci evakuováno město Pripjať, už mu ale musel být rozsah tragédie jasný. Přesto dovolil, aby Závod míru začal 1.května v radioaktivitou zamořeném Kyjevě. Propaganda byla vždycky důležitější než všechno ostatní. Cyklisté ze západních zemí, kteří odmítli přijet, byli socialistickým tiskem vysmíváni a cyklisté socialistického tábora jezdili po liduprázdných kyjevských ulicích – dostali to příkazem.
Přesto zůstal Gorbačov nositelem naděje na změnu – i v Československu by se lidé byli tehdy reformami ve smyslu roku 1968 uspokojili. Gorbačovova návštěva v Praze 9.dubna 1987 byla očekávána s velkými nadějemi – přiznám se, že jsem byl tehdy tak naivní i já s doufal jsem, že Michail Sergejevič promluví k zkostnatělému československému vedení a pošle je do důchodu, když už ne do vězení. Na mou omluvu můžu jen uvést, že jsem byl tehdy mladý. Gorbačov poobědval s normalizačním prezidentem Gustávem Husákem svíčkové řezy plněné husími játry s hranolky, prošel se mezi usmívajícími se dělníky a konstatoval, že v zemi, kde se dělníci smějí je jistě všechno v pořádku. Potom odjel a v Československu došlo v prosinci k dalšímu zostření komunistické moci. Gustáv Husák vyklidil pozici generálního tajemníka strany a předal ji Milošovi Jakešovi. K moci se dostala v podstatě ona dělnicko-rolnická kolaborační vláda z roku 1968, v říjnu 1988 hodil do ringu ručník i poslední umírněný komunista (spíš racionální, který jako jediný rozuměl ekonomice) Lubomír Štrougal.
A tato klika se rozhodla držet se u moci silou a rozháněla brutálně demonstrace nespokojených lidí. Nevíme, co si Gorbačov s Husákem u oněch svíčkových řezů s hranolky řekli, nakolik Gorbačova československá vládnoucí klika znechutila. Existuje teorie, že listopad 1989 byl v podstatě organizován KGB z Moskvy a měl přivést k moci reformní československé komunisty a že to byly ruské tanky, které měly zabránit případnému útoku na pražské demonstranty, což měl v úmyslu ministr obrany Václavík. Zda to Gorbačov plánoval a opět mu něco nevyšlo je možné. Jeho spolužákem, přítelem a hlavním informantem o poměrech v Československu byl reformní komunista žijící v exilu a tím pádem vnitropolitické situaci nepříliš rozumějící Zdeněk Mlynář.
Gorbačovovi ostatně nevycházelo skoro nic. (Nebo vůbec nic?) Jako symbol reformy Sovětského svazu nechal v ústavě zakotvit úřad prezidenta a nechal se do tohoto úřadu mimořádným sněmem lidových zástupců 14.března 1990 zvolit. O tom, že jeho reformní úsilí nebudilo příliš velké nadšení, svědčí i výsledek volby – dostal 59,2 procenta hlasů, a to v zemi, kde se vždy volilo jednomyslně. Výsledky voleb lidové fronty pod 99 procent byly po celá desetiletí považovány za nepřijatelné. O Gorbačovovi se mluví často jako o posledním prezidentovi Sovětského svazu. Nebyl jen posledním, ale i prvním prezidentem, tedy jediným – a dlouho se v úřadě neohřál.
Neuvěřitelné se pak stalo skutkem na tradiční vojenské parádě 9.května 1990, kdy bylo nové sovětské vedení lidmi vypískáno. Možná poprvé si Gorbačov položil otázku, zda to s tou svobodou nepřehání. Dění ale nabralo už svou vlastní dynamiku, která se sotva dala zadržet. Gorbačov souhlasil s odsunem sovětských vojsk z východní Evropy, tedy i z Československa a následně i se sjednocením Německa, ke kterému došlo 3.října 1990. Co měl dělat? Vyhrožovat atomovým úderem na Berlín jako byl to udělal Putin? Je mu k cti, že tak se nezesměšnil, soudnost mu zůstala. Za odměnu za to, že to neudělal, obdržel v roce 1990 Nobelovu cenu míru. SSSR už neměl sílu starat se o dění za svými hranicemi, měl víc než dost problémů doma.
Ona Glasnost se prostě vymkla podobně jako v Praze 1968 a lidé se začali domáhat větší svobody. Zejména pak jednotlivé svazové republiky, zejména ty pobaltské, kde byla láska ke Kremlu vždy velmi mizivá. V lednu došlo k nepokojům v Litvě. Ruští vojáci zastřelili neozbrojených 14 lidí, bránících vlastními těly rozhlas ve Vilniusu, na 1000 dalších utrpělo zranění. Odpovědí bylo referendum o litevské nezávislosti 9.února 1991. Při účasti 85 procent oprávněných voličů hlasovalo 90,5 procenta pro nezávislost Litvy. Gorbačov prohlásil toto referendum za neplatné, následně zabili příslušníci OMONu 7 litevských pohraničníků. Ruská moc v sovětském impériu seděla i za Gorbačova za bodácích.
Jen některým se nezdály být dost ostré. 19. srpna 1991 se rozhodli dravci v sovětském velení pro puč, kterým se měly vrátit staré dobré časy skalního komunismu. Gorbačova internovali na jeho dači na Krymu a poslali do ulic tanky. Aby bylo jasnější, jak byl Gorbačov ve vedení SSSR osamocen, podávám krátký výčet hlavních pučistů. Byli to viceprezident, a tedy Gorbačovův zástupce Janajev, ministr obrany Jasov, předseda vlády Pavlov, velitel KGB Krjučkov či ministr vnitra Pugo. Puč ztroskotal, protože armáda odmítla plnit rozkazy, a dokonce částečně přeběhla na stranu demonstrantů. Celý puč si vyžádal pouze čtyři mrtvé. Pučisté skončili ve vězení (odkud byli v letech 1992/1993 v tichosti zase propuštěni, jen Pugo spáchal sebevraždu.
Pro Gorbačova byl ale tento puč koncem jeho politické kariéry. Jednotlivé svazové republiky vyhlašovaly jedna po druhé samostatnost (poslední bylo Bělorusko, jediným poslancem tehdejšího běloruského parlamentu, který hlasoval proti, byl jistý Alexandr Lukašenko – už jste o něm slyšeli?)
V Rusku samotném převzal moc Boris Jelcin a udělal z Gorbačova statistu. Bezprostředně předtím, než byl Sovětský svaz k prvnímu lednu 1992 přeměněn v „Společenství nezávislých států“ abdikoval Michail Gorbačov 25.prosince 1991 na svou funkci prezidenta už v podstatě neexistujícího státního útvaru, poslední velké světové koloniální mocnosti – Sovětského svazu.
Ještě nikdy nebylo na světě kolosální selhání jednoho člověk tak bouřlivě slaveno jako v případě Michaila Gorbačova. Ještě zřejmě nikdy v dějinách nepřineslo takové selhání jedinci tolik popularity a slávy. Ne ale v Rusku. Rusové dodnes nestrávili ztrátu impéria a možnosti diktovat národům střední Evropy svou vůli. Za hranicemi Ruska zůstaly milióny etnických Rusů, kteří se do svazových republik přistěhovali v době, kdy byli vládnoucím národem. V mnoha těchto zemích se s nimi nejednalo v rukavičkách – v Lotyšku se nesměli podílet na kupónové privatizaci, v Estonsku dostali volební právo jen na nátlak Bruselu při snaze země vstoupit do Evropské Unie.
Frustrace byla obrovská a jejím dítkem byl nacionalismus, přerůstající do fašismu. Že se prvním mluvčím ruského fašismu stal uznávaný a komunisty pronásledovaný spisovatel Alexandr Solženicyn (Ve své knize „Rusko v troskách“) je jen jakýmsi logickým paradoxem ruského vývoje. To dítko rostlo třicet let. Vyrostlo v sice ošklivého ale silného netvora, který hrozí zničením světa.
Gorbačov Putinovo řádění vícekrát odsoudil a řekl, že Putin zničil všechno, co on celý život budoval. Jenže po Gorbačovovi zůstala jen hromada trosek. Že boural v nejlepším úmyslu, se mu sice dá přičíst v dobru, ale současný ruský fašismus je nechtěným následkem jeho politického selhání.
Nicméně přesto – ať je mu země lehká.