Na Sicílii se žije na ulici. Není divu, jejich byty jsou malé a postavené právě jen tak, aby držely pohromadě, na setkávání a společenský život slouží ulice. Má to dvě fáze. Přes den jsou před dveře domů vystrčeni důchodci. Sedí tam v křesílkách nebo na židličkách, a mlčky pozorují svět. Když zapadne slunce, jsou uklizeni dovnitř domů a do ulic vyrazí mládež. Ta je mnohem hlučnější, není zvláštností, když potkáte na ulici skotačící malé děti i po půlnoci.
Tak to bylo na jihu vždy. I staří Řekové žili na ulici, na veřejnosti, doma se zdržovaly jen ženy, těm byl společenský život tehdy – na rozdíl od dnešní Sicílie, zapovězen. Přesto už tehdy hrála Sicílie na politické mapě Středozemí důležitou roli.
Sicílie byla v antice důležitý dopravní uzel a lákavá bohatá země. Řecké kolonie v Syrakúsách, Segestě, Selinuntu nebo v Agrigentu byly už tehdy bohatými městy. Řekové museli ovšem bojovat o nadvládu nad ostrovem s Kartaginci, určité rozhodnutí přinesla bitva u Himery v roce 480 před naším letopočtem, ve které ztratil život i kartaginský vojevůdce Hamilkar. Kartágo přesto nerezignovalo a využilo boje mezi řeckými městy. V roce 409 př.n.l. přišla pomsta, město Himera bylo zničeno a už nikdy nemělo být obnoveno.
Procestovali jsme památky sicilské antické historie – Segestu a Selinunt, dva odvěké rivaly. Na jihu ostrova je ještě Agrigent a v centru ostrova starobylá Enna, kde byl největší trh otroků na území ostrova. Tu bych ale nedoporučoval navštívit v létě, letní vedra jsou na Sicílii snesitelná jen n pobřeží. Elymská Segesta hledala desítky let způsob, jak nenáviděného řeckého konkurenta v Selinuntu zničit. Aby si získala spojenectví Atén, začala stavět obrovský chrám v monumentálním dórském stylu. Když ale pak Atéňané prohráli a ztratili celou svou flotilu, nebyl důvod chrám dokončovat a zůstal dodnes jen jakousi antickou potěmkinovou vesnicí.
Segesta se spojila s Kartágem a Kartaginci nenáviděný Selinunt srovnali se zemí. Když ale pak na ostrov v první punské válce vtrhli Římané, vzpomněli si Segesťané, že podle legendy jsou vlastně s Římany příbuzní a přešli na jejich stranu, pročež pak poté, co Řím ostrov získal, nemuseli platit daně. Prostě oportunismus se vyplácel vždycky a když si člověk své chování dokáže patřičně sám před sebou zdůvodnit…
To příbuzenství s Římany vzniklo totiž ve chvíli, kdy utečenci z Tróje přistáli v dnešním Castellmare del Guolfo. Trójské ženy už měly plavby dost (asi trpěly mořskou nemocí jako moje žena) a rozhodly se, že svým chlapům další dobrodružství zarazí. Zapálily tedy v zálivu kotvící lodě, jen Aeneovi s jeho rodinou se podařilo ještě naskočit na svou loď a odplout až k ústí Tiberu a založit pak město Alba Longa. Stal se tam králem a jeho potomky byli Romulus a Remus, zakladatelé Říma. Zbytek Trójanů, který o lodě přišel, postavil pak město Segestu. Zda se tato legenda zakládá na pravdě, či byla účelově vymyšlena, aby se Segesta mohla přidat k vítězi, už nezjistíme. Dnes její někdejší existenci připomíná jen onen nedokončený chrám a úžasné antické divadlo s výhledem na krajinu až k moři k onomu Castellmare de Guolfo, kde kdysi hořely trójské lodě.
Od chrámu k Akropoli s divadlem je to pěšky půl hodiny, pokud tam dorazíte v čase, kdy už začíná připékat sluníčko, vyplatí se koupit si lístek na autobus (nebyl drahý, takže snad není drahý ani dnes) který vás tam doveze.
Mimochodem nedaleko Segesty se nachází městečko Calatafimi. V podstatě nic, co by měl člověk nutně vidět, nicméně tato vesnice je spojena se jménem národního hrdiny Giuseppeho Garibaldiho. Nach vylodění se svými „Tisíci červenými košilemi“ se utkal právě zde s početně i výzbrojí daleko silnějšími jednotkami Sicilského království a k úžasu všech nejenže přežil, ale dokonce vyhrál. Cesta do Palerma byla tím volná a tím i k dobytí italského jihu – s nímž italská vláda dodnes neví, co by měla dělat.
V Selinuntu jsem naštěstí zabloudil – sicilské dopravní značení je míněno zřejmě jen pro místní, kteří se stejně vyznají. Díky tomu jsem ale věděl, že se od chrámového okrsku, kde se prodávají vstupenky, dá odjet k Akropoli autem.
Proto jsme mohli s klidným svědomím ignorovat nabídku nechat se tam odvézt malým autobuskem (za 12 Euro na osobu! – stav rok 2012). Jestli je tohle pozůstatek řecké selinuntské tradice, pak začínám chápat, proč chtěli Segesťané toto město za každou cenu zničit a mají za to mé sympatie.
Ono se na Sicílii v létě opravu vyplácí být u kulturních památek už ráno. Otvírají se v devět a bývali jsme pravidelně mezi prvními návštěvníky. (Nikdy ne ale první, vždy a všude nás předběhlo aspoň jedno auto s českou poznávací značkou. V poledne, když už slunce rozpálilo krajinu, jsme se mohli už ochladit v moři.
Nejkrásnější pláž na Sicílii se nachází na Capo di Vito na severozápadě ostrova. Výlet sem se dá dobře spojit s návštěvou městečka Erice na kuželovitém vysokém kopci s pevností na svém vrcholu a s neuvěřitelně krásnými výhledy.
Ceny jsou na Sicílii přijatelné (s výjikou Cefalú, Taorminy na východě a Erice na západě ostrova – ve známých turistických střediscích se ceny přizpůsobily kupní síle návštěvníků, majících peníze – Sicilané, jak známo, mají spíš ten čas). Proto se dá mimo ona centra najíst za docela přijatelné ceny. Pokud ovšem máte rádi lilek, jenž je nedílnou součástí snad každého sicilského předkrmu.
A přijdou si na své i milovníci přírody. Nejen na Etně, kam se dá vyjet autem, aby byl člověk pak odchycen masovou turistikou a odvezen k horké lávě. Mimochodem obraz rudé lávy stékající po svazích hory v noci, když člověk jede po dálnici z Catanie směrem na Messinu, je velmi působivý. Vulkán ohrozil víckrát v dějinách i město Catania, nejvíc v roce 1669. Že pevnost „Castelo Ursino“ leželo tehdy přímo u moře, je dnes skoro neuvěřitelné, láva tehdy obtekla pevnost a ta leží dnes v slušné vzdálenosti od moře. Město Catania není zrovna krásné a tím pádem hodné návštěvy, při mém líčení Sicílie je tedy vynechám.
.Na západě ostrova blízko městečka Scopello (no, městečko, spíš větší vesnice, ale buďme upřímní, prostě obyčejná dědina) je přírodní park Zingaro (což italsky znamená Cikán). Jedna z tras vede podél moře, je dlouhá 7 kilometrů a po cestě jsou početná muzea k rozdílým tématům a malé pláže s průzračnou vodou a s nádhernými barevnými rybami plujícími vám okolo nohou.
Zdolali jsme jen pět a půl kilometru, pak přišlo poledne a s ním teploty okolo 40 stupňů Celsia. Nicméně i tady jsme narazili na krajany. Ti vyráželi už někdy v sedm ráno a brali to přes hory! s výškou 915 metrů (startuje se od hladiny moře, takže se tady jedná o převýšení) a po přímořském chodníku se vraceli. Kupodivu vypadali, že by to mohli i přežít. Moje žena měla s přežitím při návratu v odpoledním vedru nemalé problémy. Nepomohla ani taktika „bežať rýchlo, aby ta horúčava skor prestala“. Nepřestala. Studené obklady a voda tragický konec jen oddalovaly, nedokázaly mu ale zabránit. Naštěstí existuje na cestě asi jeden a půl kilometru od vchodu ( v tomto případě východu) do parku pramen v malé jeskyňce, kde jsme si mohli aspoň trošku odpočinout a doplnit zásoby vody. Před smrtí nás zachránilo až studené pivo Bira Moretti v baru u východu z národního parku. Takže, pokud chcete park navštívit, vyrazte brzy ráno, nedejte se svádět plážičkami a rybami jako z akvária, ale utíkejte, co to dá, abyste stihli druhou stranu parku ještě za rozumných teplot. Do vody se můžete ponořit kdykoliv při návratu – pokud na to budete mít síly a náladu – ono se přece jen k těm plážím musí sestupovat k moři. Což by ještě nebylo tak zlé, ale potom se musí zase vyšplhat na chodník! Rok po naší návštěvě zuřily v Zingaru požáry, takže nevím, jak to tam vypadá dnes, ale v roce 2012 tam bylo kouzelně, i když horko.
Takže pokud jsem ve vás vzbudil svým vyprávěním chuť Sicílii navštívit, neváhejte. Jak jsem říkal, je to pořád ještě Evropa, dokonce Evropská unie, zákony jsou tam v podstatě stejné jako u nás, jen jsou tam, abych parafrázoval Johna Travoltu z Pulp fiktion – takové malé rozdíly.
