Přiznám se, že jsem s nimi už nepočítal. Myslel jsem si, že budeme moci zase normálně léčit nemocné lidi, že se vrátíme k našim běžným povinnostem, prostě že se náš medicínský život vrátí k normálu. Ostatně ten rok 2020–2021 byl hrozný dost, aby toho člověk měl plné zuby.
Nestalo se. Jsem zklamaný a nejsem sám. Očkování, které mělo být vysvobozením a garancí návratu k normálnímu životu, se jím nestalo. Teď se samozřejmě vedou, a ještě povedou spory, zda je to tím, že se naočkovalo málo licí a tím pádem se nedosáhlo skupinové imunity nebo je to tím, že očkování prostě nefunguje. Obě strany se bombardují statistikami, která dokazují samozřejmě každá něco zcela jiného. Bohužel jsou i ony statistiky, které mají dokazovat pozitivní účinek očkování zfalšované a tím pádem nevěrohodné. Zase jednou platí, že dobře myšleno je přímým opakem dobrého. Falešné statistiky dodávají munici odpůrcům očkování a snižují celkovou důvěru k celému projektu. Jestliže se vede statistika za celý rok 2020, přičemž první měsíce nebyl prakticky nikdo očkován, je logické, že procento očkovaných pacientů na intenzivních jednotkách bude falešně nízký. Správné by byla bodová porovnání čili kolik očkovaných je na intenzivních jednotkách k danému dni a jaké procento pacientů tvoří. Zdá se, že toto číslo roste tempem, který je zastáncům očkování hodně nepříjemný. Jenže jak to vlastně opravdu je? Řídím se radou mého syna nevěřit žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval, a proto se oprostím od velkých čísel. Prostě se pokusím podat lokální obrázek nově rostoucí pandemie v naší nemocnici.
Zatím se jedná o tak malá čísla, že se můžu zabývat jednotlivými případy. Bude hůř a my to víme. Na umělé ventilaci bylo či je u nás po letní pauze zatím 5 pacientů. Tři z nich byli plně očkování dvěma dávkami firmy Pfizer, dva byli neočkovaní. Čili nic, nad čím by zastánci očkování mohli jásat. Když se na ty pacienty podíváme zblízka, vypadá situace trošku jinak.
První pacientka, Albánka 75 let se 150 kilogramy živé váhy, sice očkovaná, ale s těžkým průběhem, nakonec se zotavila, což skoro nikdo nečekal.
Druhý pacient Chorvat 36 let, štíhlý sportovní typ, neočkovaný, protože mu to jeho tatínek zakázal. Úplné selhání plic, podařilo se nám ho dostat na kliniku na ECMO, zatím je na něm stále, prognóza na přežití je velmi špatná. Mimochodem jeho bratra, rovněž na tatínkův příkaz neočkovaného, potkal stejný osud, leží na klinice v Linci.
Třetí pacient, rodilý Rakušan, 61 let plně očkovaný se zápalem plic na neinvazivní ventilaci. Stav se výrazně zlepšuje, zítra ho překládáme na normální oddělení, zdá se, že je už za vodou. Jeho hlavní onemocnění: Chronická leukemie B lymfocytů, zodpovědných za lidskou imunitu a tvorbu protilátek čili pacient jednoznačně s oslabenou přirozenou imunitou.
Čtvrtý pacient, rodilý Rakušan, 63 let, plně očkovaný, 168 kilogramů, katastrofální situace srdeční s dilatativní kardiomyopatií (srdeční rozedmou) v septickém a současně i kardiálním šoku. Šance na přežití velmi špatná.
Pátá pacientka 66 let, rodilá Rakušanka, štíhlá, plně aktivní, neočkovaná, selhání plic s oboustranným těžkým zápalem, velmi agresivní průběh, prognóza se zatím nedá odhadnout, ale vypadá to dost špatně.
Na normálním oddělení s léčbou kyslíkem se dnes nachází osm pacientů (čtyři muži a čtyři ženy), všichni neočkovaní, Zatím žádný z nich se nedekompenzuje ve směru umělé ventilace a doufáme, že to tak i zůstane.
Co je pro mě nápadné, je fakt, že všichni tři očkovaní nemocní měli nějaký podstatný problém. Jeden z nich nemocnou imunitu na základě své leukemie, zde tedy očividně nepomáhá ani očkování, tělo ty protilátky prostě nevytvoří. Další dva byli extrémně obézní. Naskýtá se oprávněná otázka, zda injekční jehla při očkování vůbec dosáhla až do svalu v rameni. Pokud zůstala trčet ve vrstvě podkožního tuku, pak se samozřejmě očkovací látka vůbec nedostala do krevního oběhu a očkování bylo pro kočku.
Čísla, která jsem uvedl, nevypadají na první pohled nijak dramaticky, mají ale dramatický dopad. Protože polovina JIPky musela být rezervována pro koviďáky, museli už chirurgové rozhodujícím způsobem omezit operační program a nám zastavili endoskopie. Už letos jsem objevoval ve střevech rakoviny u pacientů, kteří se nemohli kvůli kovidu nechat vyšetřit o rok dřív, kdy by se té rakovině dalo ještě zabránit. Počet lůžek pro nekovidové pacienty se dramaticky snížil. Nejen proto, že musí být celá řada pokojů pro ně vyhrazena. Ale nastal hromadný útěk sester z jejich povolání. Odcházejí do předčasného důchodu, do domovů důchodců, dávají výpovědi či unikají do těhotenství. Nedivím se jim. Obdivoval jsem jejich celoroční nasazení, ale opětovný nárůst infekcí jejich vůli zřejmě definitivně zlomil. Z důvodu nedostatku sester se zavírají nemocniční lůžka, celkem ve Štýrsku už několik stovek převážně internistických lůžek, na našem oddělení je to 16 ze 64, dalších 15 je rezervováno pro pacienty s kovidem. Myslím, že musí být každému jasné, že na 80 000 obyvatel je 33 internistických lůžek beznadějně málo. Musíme triážovat, dnes jsme museli poslat 92letého dědu s těžkým zápalem plic domů umřít se zdůvodněním, že šance na přežití jsou minimální a nemáme pro něho lůžko.
Tak právě toho jsem se nikdy nechtěl dožít. Neiritují mě kovidoví pacienti na JIPce, o které se umím postarat, iritují mě ti nekovidoví, o které se postarat nemůžu, protože pro ně nemám postel. A to je důsledek nezvládnuté pandemie!
Nedávno jsem se setkal s názorem, že tlak na očkování je vlastně dán egoismem lékařů a sester pracujících v nemocnicích a na JIPkách. Že mají držet hubu a makat. Koneckonců si to povolání dobrovolně zvolili a museli přitom počítat s tím, že nastane třeba válka nebo právě pandemie. A nemají právo přemlouvat lidi, kteří se nechtějí nechat očkovat k tomu, aby tak činili. Trošku mi to vyrazilo dech, už proto, že toto mínění pocházelo od lékařky – která ovšem na kovidové JIPce očividně nepracuje – byla prostě při volbě povolání o něco chytřejší než my blbci.
Nechám se ale svést jejím článkem s přirovnáním k válce. Ano, jsme ve válce se zákeřným čínským virem a nedokážeme ho porazit. Proč? Žijeme totiž očividně v době žoldnéřských armád. Ještě v polovině minulého století, když vypukla válka, musel každý občan přispět k obraně vlasti. Muži narukovali, ženy přešly do válečného průmyslu. Cítili to jako občanskou povinnost. Takovou službu odmítnout se rovnalo dezerci – a ta byla trestána. Dnes za nás bojují profesionálové, kteří jsou za to placení. Když Američané vpadli do Iráku (aniž by k tomu měli rozumný důvod) a jejich vojáci tam umírali, nalepili si Američané v USA na auto nálepku „Podporuji naše vojáky v Iráku“ a měli zato, že koupí té nálepky svou vlasteneckou povinnost splnili.
Podobné je to teď s virem. Bojovat mají ti, kdo jsou za to placení, tedy lékaři a sestry v nemocnicích. Že by každý občan přispěl svou troškou k boji proti viru a nechal se očkovat, o tom nesmí být ani řeč. Musí to být dobrovolné. Dala by se vyhrát nějaká válka s armádou dobrovolníků? Strach z jehly a vedlejších účinků je příliš velký, ovšem strach z viru taky, a to znásobuje agresivitu antivaxerů na sociálních sítích ale už i v běžném životě. Na Slovensku útočí fyzicky na očkující lékaře a ničí očkovací trasy. V podstatě je to z pohledu válečné terminologie velezrada. Nikdo si ji ale tak neodváží nazvat. Protože se jedná o voliče a politici myslí na příští volby.
Samozřejmě že jsou tu problémy, které nechci zamlčet. Ano, očkování může mít vedlejší účinky. Nejnebezpečnější z nich trombotická trombopenie končící smrtí, v Rakousku byly popsány dva případy (při 6 milionech očkovaných), druhou nebezpečnou komplikací i když ne nutně smrtelnou je trombóza kavernózního sinu s častostí 1:197 000 – přiznám se, že tento údaj pochází z 30 června 2021, tedy je už poněkud zastaralý, navíc, jak víme, statistikám se nemá až tak věřit. Z těchto dvou komplikací jsem ovšem nezažil ani jednu, a proto nemůžu hovořit z vlastní zkušenosti. Trombózy ovšem můžou nastat i na jiných místech těla. Je to logické. Covid 19 je mistrem světa v tvoření trombóz (Na JIPkách má trombózy 47 procent pacientů a jsou popsány smrtelné embolie i v důsledku lehkého průběhu choroby až do dvou týdnů po zdánlivém vyléčení) a i v očkovací látce zůstanou stopy této schopnosti. Zažil jsem dvě trombózy, které se daly dát do spojitosti s očkováním, jedna v břišních žilách, jedna v noze s plicní embolkou – obě dopadly dobře, pacienti se uzdravili. Tu embolii měla pacientka, která se nechala očkovat Pfizerem, ačkoliv už chorobu prodělala a rámci kovidové infekce měla embolii taky – takové pacienty před očkováním důrazně varuji! Dalším fenoménem jsou záněty srdečního svalu a osrdečníku u mladých mužů, zažil jsem po jednom případě z obou těchto chorob, oba muži ve věku 23 a 49 let se vyléčili bez následků.
Mám pocit, že naši rodiče nebo spíš prarodiče podstupovali při narukování do armády nepoměrně větší riziko, než jaké je spojeno s oním vpichem. Ovšem teď můžu být obviněn, že do očkování, které má primárně sloužit ochraně zdraví jednotlivce, pletu politiku. Jenže to očkování nemá jen chránit onoho jednotlivce. Ono má i zachránit volná lůžka pro pacienty s jinými chorobami, ono má udržet v práci zdravotní sestry, aby neutíkaly a nemusela se zavírat oddělení a nemocnice. Nemyslím, si, že jsou egoističtí lékaři a sestry, ale ti, kdo odmítají očkování či popírají existenci viru. V nemocnici Deutschlandsbergu byla poslední slova pacientky, než ji museli kvůli selhání plic zaintubovat –byla to paní magistra s vysokoškolským vzděláním – „Kovid není!“.
Nechci teď generálně odsuzovat lidi, kteří jsou k očkování skeptičtí. Masivní politická kampaň moc nepomohla, zfalšované statistiky už vůbec ne a farmakologický průmysl, myslící jen na vlastní zisky, už vůbec ne. Jak jinak se dá vysvětlit, že stále není na trhu modifikovaná vakcína firmy Pfizer, která by byla účinná proti variantě Delta či Delta plus, i když svého času firma tvrdila, že je schopna takovou vakcínu vyvinout v časovém horizontu několika týdnů? Ale musí se napřed doprodat zásoby! I kdyby ta vakcína neúčinkovala vůbec! Teď se podává třetí dávka vakcíny. Prý to má skvělé výsledky – to aspoň tvrdí statistiky z Izraele. Ovšem takovou euforii jsme už zažili několikrát. Pokaždé přišlo vystřízlivění.
Taky není zodpovězena otázka, zda se mají skutečně očkovat i lidé, kteří chorobu prodělali. Jsou známky, že prodělaná choroba chrání před novým onemocněním lépe než očkování – podmínkou ovšem je, aby byl člověk SKUTEČNĚ nemocný, a nejen pozitivně testovaný. Virus musí prolomit slizniční bariéru a dostat se do krevního oběhu – až pak se začne tvořit imunita, která může zabránit nové infekci.
Bohužel, velmi důležitá je politická podpora, kterou antivaxeři dostávají. Určité politické strany poznaly jejich voličský potenciál a hodlají ho využít. Nejde jim přitom ani o zdraví či životy těchto lidí ani o jejich svobodu, jak velkohubě propagují, ale jen o jejich hlasy v příštích volbách. Nebo se pletu, páni Okamuro, Volný, Kotlebo, Harabíne, Fico či Kickle? Účinky této politické propagandy jsou ale fatální.
Na druhé straně přicházejí zákazy pro neočkované. Ať už se jedná o kina, divadla, restaurace. Samozřejmě, že to chápou jako diskriminaci. Jsou přece svéprávní! Bývalý kancléř Kurz to označil za jejich ochranu. Prostě je držet od možných klastrů na distanc. Nezdá se totiž, že by tito lidé byli ve své naprosté většině schopni odhadnout míru svého ohrožení. Připomínají tak trochu děti hrající si se zápalkami. A když se popálí, běží do nemocnice nechat se ošetřit. Samozřejmě se domáhají přednostního ošetření před autonehodou.
Je zajímavé, že nejvyšší míra proočkovanosti je v zemích, kde je vysoká důvěra k místním vládám. Dánsko má proočkovanost přes devadesát procent – je to země, kde prakticky neexistuje korupce a důvěra k vládě je velmi vysoká. Portugalsko, které její premiér vytáhl z ekonomického srabu po roce 2008, 86 procent, malá Malta, kde se korupce špatně tají, dokonce 87 procent. Naproti tomu Rakousko, kde právě kvůli korupční aféře musel odstoupit kancléř Kurz, se nemůže dostat přes 66 procent, Česká republika visí u 57 procent a Slovensko dokonce zamrzlo na 42 procentech. Pokud tedy obyvatelstvo nevěří své vládě, že tato nekrade, nevěří jí ani v otázce očkování.
Na závěr musím přece jen ukázat nejistotu v mém provakcinačním zápalu. Máme očkovat děti či ne? Na tuto otázku nedokážu s dobrým svědomím odpovědět. Je pravda, že u dětí choroba nevyvolává téměř nikdy vážné zdravotní problémy. V Rakousku popsali k srpnu 2021 celkem 43 případů postkovidového syndromu u dětí, který museli léčit na jednotkách intenzivní péče, zemřelo jen několik málo dětí s jinými vážnými onemocněními. Na druhé straně jsou děti samozřejmě vítaným rezervoárem viru. Virus totiž ve volné přírodě nepřežije, musí mít svého hostitele. Existují staré studie, které dokázaly, že senioři byli nejlépe chráněni proti chřipce v populaci, kde byly proočkovány děti. Nezjistil jsem, jak byly ty děti staré, ale staroušky určitě spíš nakazí děti malé, které se s nimi rády mazlí, než tínejdři. Ne, tady opravdu nevím. Snad nám dají odpověď vakcinační zkušenosti z USA, kde už děti očkují. Žádné dítě by na komplikace po očkování zemřít nemělo.
Děti do války nerukují!