Psychiatrie

Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, může si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a v Echokardiografii a potom se raduje, když se ucpaná céva skutečně potvrdí při vyšetření srdečním katetrem (anebo je celý den naštvaný, protože to byla jiná, ale i tu nesprávnou může dilatovat a zabezpečit stentem a zachránit tak pacientovi život). Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou. Sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Jen chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne.
V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch ještě poměrně hodně omezená a hlavně nikdo nevěděl, proč a jak ty léky vlastně působí. O nějakých neurotransmiterech měla ponětí jen malá skupina vědců a ty stejně nikdo nebral vážně. O tom, jaké jsme měli představy o působení daných léků svědčí nejlépe výrok profesora Lenfelda – geniálního farmakologa, jehož přednášky jsme milovali – že psychofarmaka dělíme jako klobouky – na velké, ženské a zelené.
Na samotné psychiatrii pak vládl profesor Tabarka se svým týmem. Pan profesor byl frustrovaný člověk, protože psychiatrie působila ve staré budově na spadnutí, zatímto mu přímo pod nosem, jen na druhé straně cesty, byla postavena zbrusu nová moderní kožní klinika. Tento fakt přiměl pana profesora při jedné z jeho přednášek ke kritickému vyjádření o tehdejší společnosti, která „staví pavilony pro gonokoky, o mozek se ale nestará.“ Pokud si pan profesor myslel, že se jednalo o neduh komunistického režimu a jinde je to jinak, mohu jej uklidnit – není. Zkouška u profesora Tabarky byla postrachem – zejména pro dívky. Ne že by snad pan profesor ženy nějak znevýhodňoval či je sexuálně obtěžoval, ale v jeho kanceláři sídlila jeho oblíbená zvířátka – kočky. Lásks pana profesora jim propůjčovala naprostou imunitu. Mohly dělat, co chtěly a potvory to i věděly. Jejich nejoblíbenější činností bylo skočit zkoušené studentce do klína a na jejích šatech si začít natahovat drápky. Odehnat takto drzé zvíře znamenalo okamžitý vyhazov ze zkoušky a na reparát se musela postižená osoba setsakramentsky dobře připravit, aby nemusela ukončit studium. Protože byla tato skutečnost všeobecně známá, odcházely dívky ze zkoušky sice se známkou v idexu, ale s uslzenýma očima, jimiž zkoumaly počet vytažených nitek ze šatů.
Oblíbeným vtipem je otázka, jak na psychiatrické klinice rozeznáte pacienta od lékaře – no přece lékař má klíče! O docentu M. (jména raději vynechám, abych si ušetřil případné žaloby) jsme si dlouho mysleli, že si z týmu psychiatrů podržel nejnenarušenější duševní zdraví. Právě on nám ale vysvětlil:
„Já vím, že se o nás dělají vtipy, že doktora na psychiatrii od pacienta poznáte jen podle toho, že má klíče. Ale pochopte, my těm pacientům klíče dát nemůžeme – oni by nám utekli!“ Zdrželi jsme se komentářů a pana docenta jsme přeřadili do běžného průměru.
Ten tvořila paní asistentka H., jenž se česala pouze vpředu a přicházela vždy s dokonalým mejkapem, nicméně s volně stojícími vlasy na zadní části hlavy a asistent B. proslulý svými slovními zárazy. Vždy se uprostřed výkladu zarazil uprostřed věty, nepřítomně zíral z okna (v lepším případě) nebo na studenty za stolem (v mnohem horším případě) a následovalo několik minut ticha. Totiž naprostého ticha – během jeho psychického zárazu bylo neprosto nemyslitelné něco říci, pohnout se na židli, či hlasitěji dýchat. Když jsem se jednou na židli otočil, což způsobilo poněkud pisklavý zvuk, jež ho vyrušil z jeho zárazu, stal jsem se jeho doživotním nepřítelem. Jednou se pan asistent zastavil dokonce uprostřed slova a zíral z okna. Následovalo opět oněch několik minut ticha, kdy jsme řešili problém, jaké slovo to vlastně začal. Pak pak asistent vypustil mohutně větry a pokračoval v onom slově přesně dál ve svém výkladu, čímž jsme pochopili, že tyto zárazy mohou mít i tělesné příčiny.
Když jsem začal pracovat v nemocnici v Popradě, měli jsme tam milého psychiatra Netočného. Byl to Čech mluvící kouzelnou česko – slovenskou směskou jazyků – zlatý člověk, ochotný vždy pomoci a přátelský, po třiceti letech praxe už ale nebyl schopen rozeznat člověka psychicky narušeného od zdravého (nic si nenamouvejme, normální je ten, kdo odpovídá dohodnutým konvencím, ale jak říkal docent Klaus z neurologie – každý jsme trošku stříknutí). Když jsem jednou k Netočnému poslal delirantního pacienta, jenž v provozu ve Svitě ohrožoval spolupracovníky, v doprovodu mé zdravotní sestry, založil pan doktor Netočný kartu jí. Koneckonců byla to ona, kdo na něj mluvila a už jen to považoval za chorobné.
Jednou ležela na interně v Popradě stará babička. Nevím už, co jí bylo, ale byla silně nedoslýchavá. Pan primář tento její handicap ovšem nehodlal chápat. Zeptal se jí, jak jí je, a ona, protože neslyšela otázku odpověděla poněkud nepatřičně.
„Stařecká demence,“ diagnostikoval neomylný šéf. „Domluvte konsilium u Netočného.“ A pokračoval ve vizitě k dalšímu pacientovi.
Když okolo babičky procházel kardiolog, ucítil tah na svém plášti. Babička se jej chytila a dávala mu najevo, že s ním chce vést důvěrný rozhovor. Když tedy primář opustil pokoj, sklonil se k ní a zeptal se, co babička chce.
„Aký je dnes deň, pán dotor?“ chtěla vědět pacientka. „Myslím, aký máme dnes dátum.“
„Prečo to chcete vedieť?“ podivil se kardiolog Kurian.
„Veď som počula, ako pán primár hovoril, že mám ísť k psychiatrovi. A já keď k tomu Netočníkovi prídem, pýta sa zakaždým: „Kolikátého máme dnes? A keď to neviem, hned si píše, že som šalená.“
Takže pozor, ne všichni, kdo nerozumí našim otázkám, potřebují psychiatrickou léčbu. O tom můžu já ostatně od doby, kdy jsem v Rakousku, vyprávět celé romány.

Dnes máme zcela jiný problém a sice, že na všechno, doslova na VŠECHNO máme tabletku nebo aspoň si myslíme, že ji máme. Pokud se na oddělení objeví postarší člověk, můžete vzít na to jed, že bude brát nejméně dvě, lépe ale tři psychofarmaka. Proti depresi, pro zvýšení duševní aktivity, proti nespavosti, na spaní a proti zmatenosti atd. atd. Farmakologický průmysl triumfuje a člověk zůstává tak nějak na cestě. Jak se naši staří pacienti k těm lékům vlastně dostanou?

Princip je v podstatě pokaždé stejný. Babička žije ve svém domku na Jihu Štýrka (v Horním Štýrsku, v Tyrolsku, na severní Moravě, v jižních Čechách atd. atd. – doplňte podle potřeby) sama a nemá si s kým popovídat. Pak se po půl roce nepřítomnosti objeví syn či dcera žijící ve Vídni, Mnichově, Praze – doplňte opět podle potřeby. Babička se jim zdá být nějaká depresivní. Místo aby s ní strávili příjemný víkend, vzali ji na výlet a popovídali si o jejích a svých vlastních starostech, popadnou milou babičku a odvlečou ji k psychiatrovi. Babička je přece depresivní, potřebuje odbornou pomoc. Psychiatr, jenž má smlouvu s pojišťovnou a tím pádem šedesát lidí denně v praxi, má na milou babičku zhruba 3-5 minut. Právě tolik, aby jí předepsal dvě tabletky proti depresi a pro lepší spaní a už je babička zase venku z ordinace. Děti odjedou do své Vídně či Prahy s dobrým pocitem, že pro maminku něco dobrého udělali a ona zůstane zase na půl roku sama v svém domečku se svými novými prášky, z nichž je jí nevolnost, které si ale netroufá vysadit, protože co by tomu řekly děti. Přece se o ni tak obětavě postaraly.  On jí pan obdovní  doktor proti té nevolnosti a noční dezorientaci, kterou předtím neměla, něco napíše. A pokud bude mít štěstí a v noci nespadne, přestože se už doma nebude vyznat, a nezlomí si tedy kyčel, nějak už se s těmi prášky protluče.

Já nevím, možná jsem staromódní, ale já jsem přece jen pro to, s lidmi raději hovořit. Ale kdo už na to má dnes čas? Proč by měl být právě psychiatr výjimkou?