Když letíte nad Frankfurtem, a to se může vzhledem k tamnímu mezinárodnímu letišti, největšímu v Německu a přestupní stanici pro mezikontinentální lety, stát poměrně často, vidíte, jak se město táhne řadu kilometrů převážně po severním břehu řeky Mohanu (německy Main) a hlavně vás upoutá velká skupina výškových domů, připomínající vzdáleně londýnskou City. Město tedy působí shora jako metropole a ten dojem se zesílí, když se půjdete projít po kilometry dlouhé promenádě po břehu řeky – němčinu tam totiž uslyšíte jen zřídka. I proto se Frankfurtu říká nejmenší evropská metropole – se svými 700 000 obyvateli patří i v Německu jen mezi města střední velikosti.
Začátky města byly skromné, na rozdíl od západního břehu Rýna, kde se řadilo mnoho římských měst, byl na východním břehu jen prales, divočina a Germáni, kterých se Římani panicky báli. Poprvé je město vzpomenuto v listině Karla Velkého z roku 794 už pod svým jménem Franconofurd – tedy franský brod. Když člověk dnes stojí na břehu mohutného proudu řeky Mohan, nechápe, jak zde mohl být kdysi důležitý brod. Ovšem tehdy byla řeka mnohem širší než dnes a vytvářela slepá ramena a bažiny, z nichž vyčníval ostrov, na němž nechal Karel vybudovat falc, tedy pevnůstku, ze které pak jeho vnuk Ludvík Němec učinil svou rezidenci – hlavní město říše Karla Velkého Cáchy leželo na území jeho bratra Lothara.
Díky své výhodné poloze na řece spojující Porýní s východním Německem se Frankfurt stal už ve dvanáctém století významným obchodním centrem, ale rozhodující den, který ovlivnil vývoj města dodnes, nastal 11.července 1240. V ten den povolil císař Friedrich II. městu pořádat na podzim veletrh a současně postavil všechny obchodníky, cestující na tento veletrh, pod svou osobní ochranu – což bylo v dobách, kdy se lesy hemžily lapky a loupežníky nezaplatitelné privilegium. S císařem osobně se přece jen nikdo nechtěl tahat za prsty. Jednalo se o první veletrh ve střední Evropě, kam brzy proudili obchodníci z Itálie, Čech, ale i z Flander či z Francie, aby vystavili své zboží. V roce 1330 pak povolil císař Ludvík IV. Bavor městu, které bylo jeho oporou v boji proti papežství, právo na konání „Postního“ neboli jarního veletrhu. Frankfurt se stal definitivně hlavním německým obchodním centrem. Frankfurtská „Messe“ je gigantická a ohromuje svou velikostí návštěvníka i dnes.
Možná hrála v rozhodnutí reformního císaře Friedricha II. roli i skutečnost, že právě ve Frankfurtu byl zvolen německým králem jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Od roku 1147 se volby německých králů uskutečňovaly už výhradně jen ve Frankfurtu. Stalo se to předpokladem platné volby a tuto skutečnost potvrdil Karel IV. ve své Zlaté bule v roce 1356. V roce 1372 pak Karel učinil Frankfurt svobodným říšským městem, podléhajícím formálně jen císaři osobně, tedy jemu. Peníze z bohatého města stály při tomto rozhodnutí určitě – jak bývá zvykem – „až“ na prvním místě.
Tyto milníky ve vývoji města zosobňují sochy císařů Friedricha Barbarossy, Ludvíka Bavora a Karla IV. na průčelí frankfurtské radnice.
K nim přibyl ještě císař Maxmilián II. první císař, který se nechal ve Frankfurtu nejen zvolit ale i korunovat. (proceduru korunování papežem zrušil už jeho otec Ferdinand I.) Maxmilián se svým laxním přístupem k relikviím zřejmě neměl chuť cestovat až do vzdálených Cách, aby se tam nechal korunovat nad půdou ze Svaté země, odhlédnouc od skurilního zvyku líbat lebku Karla Velkého. A tak se v roce 1562 uskutečnila ve Frankfurtu první císařská korunovace. V roce 1742 pak musel Frankfurt dokonce zaskočit jako rezidenční město německého císaře. Císař Karel VII. zde hledal útočiště poté, co byla jeho země – Bavorsko – obsazena rakouskými vojsky. Zemřel zde ve svém vyhnanství v paláci Barckhaus an der Zeil. Typická pro frankfurtského obchodního ducha je skutečnost, že tento palác musel v roce 1908 uvolnit místo obchodnímu domu Wronker – peníze byly důležitější než nostalgie nad někdejší císařskou rezidencí. Nemělo to být ve frankfurtských dějinách naposledy.
V roce 1455 začal právě ve Frankfurtu nad Mohanem novověk. Na veletrhu byla vystavena bible Johanna Guttenberga – první tištěná kniha. Knihtisk rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj dějin, Frankfurt vytěžil ze svého prvenství v prezentaci tištěného slova privilegium uspořádat frankfurtský knižní veletrh – pořádá se zde dodnes, od roku 1480 dvakrát do roka. A od obchodního centra byl už jen krůček k tomu, aby se Frankfurt stal i centrem finančním. A tím i zůstal a jakým! Vedle Londýna je Frankfurt dnes nejvýznamnějším finančním centrem, sídlí zde nejen „Deutsche Bank“ ale i ECB (evropská centrální banka). Dále například Komerční Banka, Ing Di-Ba Bank a samozřejmě i frankfurtská burza, nejdůležitější burza na kontinentě. Nedávný Brexit pozici Frankfurtu jako finančního centra ještě posílil. Prostě, kdo chce ve finančním světě něco znamenat, nemůže se Frankfurtu vyhnout.
Ale zpět do minulosti. Významným se stal rok 1848. Jako důsledek březnové revoluce došlo k prvním německým volbám a zvolení delegáti byli svoláni do Frankfurtu, kde v Kostele svatého Pavla tvořili pod předsednictvím rakouského arcivévody Johann první německou ústavu. (Pauluskirche stojí mezi náměstím Zeil a Goethovým náměstím u stanice metra Hauptwache). Bohužel skončilo toto shromáždění neúspěchem. Rakousko se se svým plánem velkoněmeckého řešení neprosadilo přes odpor Pruska a pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl nabízenou německou císařskou korunu, kterou by musel přijmou z rukou „revolucionářů“.
Frankfurt si podržel svůj význam i v době nacismu, ovšem z 11 134 Židů, kteří v tehdejším finančním centru žili před rokem 1933 a hráli zde velmi podstatnou úlohu, se dožilo konce války 367 z nich. Mezi těmi, kteří byli v Osvětimi zavražděni, byl i Hermann Wronker s celou rodinou. Jenže pak přišla osudová hodina – tedy vlastně hodiny dvě. 18. a 22. března 1944 provedla britská Royal Force dva ničivé nálety, při kterých prakticky srovnala Frankfurt se zemí. Jen chrám svatého Bartoloměje, tedy centrální katedrála, byla částečně ušetřena a zůstala stát jako ruina na poli plném trosek. Zmizel i onen obchodní dům Wronker, jehož majitelé v té době už nežili.
Zatímco v jiných německých městech s po válce snažili obnovit jejich vzhled (v Drážďanech tento proces ještě stále trvá), ve Frankfurtu viděli v uvolněných plochách po historických budovách lákavé parcely pro stavbu výškových paláců bank a dalších ústavů finančního světa. Ty teď naléhají přímo na historické jádro města, dokonce s ním prorůstají a vytvářejí typické frankfurtské panoráma. Kupodivu i proto sem jezdí spousty turistů. Američané či Britové musejí cítit aspoň závan domova – Manhattanu nebo londýnské City.
Pokud tedy do Frankfurtu přijedete – je lehce dostupný jak letadlem, tak vlakem – pak vystoupíte na hlavním nádraží a půjdete pořád rovně až k náměstí nejslavnějšího frankfurtského rodáka Johanna Wolfganga Goetheho, který se zde narodil 28. srpna 1749.
Prožil zde své dětství a po studiích v Lipsku a Štrasburku zde působil jako právník, než byl v roce 1775 pozván vévodou Karlem Augustem do Weimaru, kde pak prožil zbytek svého života. Pokračujete potom k stanici metra Hauptwache a zabočíte doprava. S prohlídkou historického centra města budete hotovi za hodinu.
Hlavní náměstí se podařilo zrekonstruovat. Zde stojí historická radnice Römerberg.
V letech 1405–1408 zde byla vybudována ze dvou domů Römer a Goldener Schwann a koncem devatenáctého století byla rozšířena přikoupením dalších šesti patricijských domů a přebudována architektem Maxem Meckelem do novogotické podoby. Před radnicí stojí nad kašnou socha Justicie.
Na náměstí se nachází i kostel svatého Mikuláše, který upomíná na cestu Martina Luthera na říšský sněm do Wormsu v roce 1521. Existuje poutní cesta Martina Luthera z Eisenachu do Wormsu a Frankfurt je jedna ze zastávek na ní. Luther byl ve Frankfurtu přijat velmi přátelsky, konec konců se jeho knihy skvěle prodávaly, jen v roce 1520 prodal jeden z frankfurtských knihkupců 1400 Lutherových spisů – na onu dobu úžasný obrat – pro srovnání Guttenbergových biblí se prodalo 500 kusů. V roce 1533 se město přihlásilo k Lutherovu učení a až do devatenáctého století mohli katolíci i přes přiznanou svobodu vyznání získat městské občanství jen ve velmi vzácných případech – museli mít prostě hodně peněz.
Hlavním katedrálou je Chrám svatého Bartoloměje. Monumentální gotická budova několik kroků od hlavního náměstí působí vevnitř poměrně skromně. Na její stěně je pamětní deska na jejího stavitele, architekta Maderna Gerthenera, který se ale ukončení stavby nedožil.
Moc víc se ze středověkého města nedochovalo, snad jen s výjimkou Eschenheimerturmu.
To je jediná zachovaná věž někdejšího městského opevnění, kde je dnes restaurace a z novějších „starých“ budov pak palác Thurn und Taxis, komicky vtlačený mezi moderní domy ze skla a železobetonu.
Ty jsou ostatně všude, nejen ve finanční City. Hlavní nákupní centrum je v Galerii Kaufhof Hauptwache. Shoping nemůže ve Frankfurtu chybět a návštěvnice města si ho hodně pochvalují.
Muzea se nacházejí na druhém břehu řeky Mohanu v Museumviertel. Přes řeku vede řada mostů a dvě lávky pro pěší, jedna z nich končí právě u muzea, kde byla v době mé návštěvy výstava děl Renoira a druhou je legendární Železná lávka (Eiserner Steg), která začíná na kraji historického městského centra. Postavena byla v roce 1868 as spojuje historické jádro města se čtvrtí Sachsenhausen na druhém břehu Mohanu. Tvrzení, že tato čtvrť dostala jméno podle kolonie Sasů, které zde měl jako své zajatce usídlit Karel Veliký, je pouhou legendou.
Na rozdíl od muzeí, které jsou vyhnána na druhý břeh – s výjimkou rodného domu Goetheho, rovněž proměněného v muzeum, má Frankfurt až dvě opery, a to na břehu správném, tedy pravém. Stará opera na okraji středověkého města byla postavena v roce 1880. Plánované náklady 2 milionů zlatých byly jinak hospodárnými Frankfurťany překročeny tak velkoryse, že měl císař Vilém I. údajně při slavnostním otevření opery bědovat „Tohle si nemůžu dovolit!“
Vedle této historické budovy má Frankfurt ještě jednu operu v blízkosti City u cesty z centra k nádraží. Postavena byla v roce 1963 a poté, co v roce 1987 v důsledku žhářství vyhořela, byla v roce 1991 obnovena.
K návštěvě města patří samozřejmě i jídlo. S mou obvyklou zvědavostí jsem se vydal na pátrání po frankfurtských specialitách. Vedle sýrových preclíků, které se prodávají všude, jsou velmi populární takzvané „Mettbrötchen“, chlebíčky pro rychlé občerstvení, s mletým syrovým masem a cibulí.
Ovšem kdo navštíví Frankfurt, měl by si rozhodně dát legendární „Zelenou omáčku“. Nemusíte se jí bát, nechutná špatně, nechutná totiž vůbec nijak. Což je vzhledem na její složení skoro zázrak. Základem je sedm bylin: brutnák lékařský, kerblík, řeřicha, petržel, bedrník, šťovík a pažitka. Servíruje se normálně s natvrdo vařenými vejci a bramborem, já jsem se rozhodl pro variantu „Frankfurtského řízku“, což je normální vídeňský řízek (velmi natenko naklepaný) právě s onou zelenou omáčkou.
Původ této záhadné směsi je nejasný. Jednoznačně nesprávná je legenda, podle které omáčku vymyslela Goethova matka Aja. Buď přinesli do Frankfurtu recept v šestnáctém století francouzští hugenoti nebo katoličtí obchodníci z Lombardie ve století osmnáctém. Vzhledem na neexistující chuť této speciality bych tipoval na ony hugenoty – Kalvínovy následníky, o důvodech této mé hypotézy jsem už na mých stránkách psal. (článek Za všechno může Kalvín).
Zapít to můžete jablečným vínem, které patří taky k tradičním frankfurtským produktům, povolení čepovat tento dost drsný nápoj s kyselých jablek s obsahem alkoholu 5 – 7 procent dostali frankfurtští už v roce 1754. Kdo má odvahu a je zvědavý – prosím, na zdraví!
Pozornější posluchači zřejmě zbystřili, když zaslechli souvislost Frankfurt – Vídeň. Samozřejmě jsou to párky, které se ve Vídni jmenují „Frankfurter“ a v Německu obecně „Wiener“. Jako by se k jejich původu nikdo nechtěl znát. Skutečnost je prozaičtější. Recept vymyslel ve Vídni působící řezník Johann Georg Lahner, pocházející z Frankfurtu. Proto se ve Vídni ujal název frankfurtský párek. Jenže v Německu byly tyto párky vyhlášeny rozsudkem Berlínského soudu z roku 1955 za lokální specialitu, a proto se v Německu může tento název používat pouze ve Frankfurtu – přesněji řečeno můžou se tak nazývat pouze párky ve Frankfurtu vyrobené. Proto si zbytek Německa pomohl a nazývá tuto specialitu podle města, kde vznikla – Vídeňské párky. V Rakousku rozsudek německého soudu neplatí – stejně tak jako v Česku, kde se ale používají oba názvy. Jako by se Češi nemohli rozhodnout. Ale hlavně, že chutnají – tedy pokud nejsou z Kosteleckých uzenin.
Frankfurt tu není k tomu, aby si zde člověk život užíval, ale aby vydělával peníze. Ty pak může utratit v mnohem příjemnějším prostředí, například v nedalekém hlavním městě spolkové země Hessen, Wiesbadenu. Tedy, pokud jich na to vydělal dost.