Případ Jaškin

               Jak jsem si všiml, rezonuje teď na sociálních sítích problém Dmitrije Jaškina a jeho přání moci hrát za český národní tým. Okamžitě se objevili zastánci jeho návratu do národního týmu jako i nesmiřitelní odpůrci, dost nešikovně se do aféry zapletl i předseda hokejového svazu Alois Hadamczik.

               Jaškin se narodil v sibiřském Omsku 23. března 1993, shodou okolností trénoval klub Avantgard Omsk v letech 2002/2003 Ivan Hlinka. To žil ovšem už malý Dimitrij ve valašském Vsetíně. Jeho otec Alexej tam přišel v roce 1993, hrál za Vsetín, který v tom roce právě postoupil do české extraligy sedm sezón a v nich Vsetín získal šest mistrovských titulů. Není divu, že otec syna motivoval, aby se vydal na stejnou cestu. A přiznejme, že ne špatně. Dmitrij Jaškin je určitě dobrý hokejista, i když na úspěch v NHL to nestačilo.

               Jaškin, i když národností Rus, má tedy české občanství a za českou reprezentaci hrál už dvakrát na mistrovství světa v letech 2018 a 2019. Jenže to byly jiné časy. Tehdy hrál v NHL (i když nepříliš úspěšně) a Rusko sice vedlo s Ukrajinou válku na Donbasu, ale ne oficiálně. Proto se celý svět díval jinam a Rusku jeho krvavé hry toleroval. Což se ukázalo jako obrovská chyba. Ostatně v KHL hrály i československé kluby, nejprve Lev Poprad a pak Lev Praha, který v sezóně 2013/2014 hrál dokonce finále proti Magnitogorsku – a těsně prohrál. Tehdy platilo Rusko za sice stále despotičtěji řízenou zemi, ale s výjimkou konfliktů v Čečensku (vyprovokovaném ale čečenskými džihádisty) a v Gruzii (opět vyprovokovaném Gruzínci, kteří se snažili začlenit do svého státu separatistická území, na nimiž držela Moskva ochrannou ruku) ještě akceptovatelnou. To se změnilo – ještě stále bohužel jen částečně – po okupaci Krymu v roce 2014. A v únoru 2022 se Rusko stalo vyhnancem slušné společnosti.

               Jaškin ovšem právě v roce 2022 skončil své angažmá u Arizona Coyotes a česká liga mu byla prostě málo. (Od roku 2013 byl v Americe, sice nejdřív na farmě klubu St Louis Blues, ale nakonec se přece jen prosadil do základního kádru a po mezihře u Spartaku Moskva v roce 2020 to ještě jednou zkusil v Arizoně u Kojotů). A tak se rozhodl pro angažmá v St. Petersburgu. Už po zahájení ruské agrese proti Ukrajině a s vědomím, že se český hokejový svaz rozhodl nepovolávat do reprezentace hráče z KHL. (Ostatně v tom není sám, stejné rozhodnutí přijali Skandinávci, Lotyši a nakonec i Slováci, ačkoliv ty to postihlo nejvíc).

               Už mě unavuje poslouchat argumenty (zejména na Slovensku), že ti kluci přece za nic nemůžou, že si jen chtějí vydělat peníze. Že když se jim nepodařilo dostat do nejlepší hokejové soutěže na světě (NHL) rozhodli se působit aspoň v druhé nejlepší lize na světě (KHL). Že je nespravedlivé je diskriminovat a pak přijde ten hlavní argument – že politika do sportu nepatří.

               Jenže v každé diktatuře je sport součástí politiky. V demokratických zemích je to samozřejmě taky politikum, protože úspěchy sportovců zvyšují národní uvědomění, ale v každé diktatuře se sport stává nedílnou součástí státní propagandy. Jak fašistické, tak komunistické diktatury nemají lidem zas až tolik co nabídnout, a tak je sport v popředí, a to za každou cenu. Jak to vypadá v Rusku s dopingem díky diletantské nedbalosti ruských tajných služeb víme. Po olympiádě ve Vancouveru, která dopadla pro putinovské Rusko katastrofálně (jen 15 medailí, z toho jen tři zlaté a jedenácté místo v pořadí národů) zadal tehdejší předseda vlády Putin ministrovi sportu úkol, že v Soči to musí vypadat úplně jinak – jedno jakým způsobem se toho dosáhne.  Začalo se dopovat jako v časech komunismu a výsledky se dostavily. Rusko získalo v Soči 30 medailí, z toho 11 zlatých a skončilo mezi národy na prvním místě.

               Země slavila triumf, než se přišlo na systém dopingu, jaký ruští sportovci krytí tajnou službou GRU provozovali.

               Jak dopují Číňané se nedozvíme, protože trénují v armádních sportovištích, kam za nimi kontrolní komisaři nemůžou – Čína velmi lituje, že nemá dostatek civilních sportovišť na odpovídající úrovni, kdyby je měla, samozřejmě by ráda spolupracovala. A mezinárodní olympijský výbor krčí rameny.

Tak je to v každé diktatuře, a tak to i bude. Hitler zneužil olympijské hry v Berlíně 1936 jako první a po něm to udělali jak Sověti, tak Číňané. Jde o prezentaci svého politického systému a o snahu ukázat, že jsou tyto systémy sociálně stravitelné. Což se jim daří s rozdílnými úspěchy. Ale ať už u Němců nebo Rusů  – sportovní úspěchy jsou nedílnou součástí ideologie  vyvoleného národa a Rusové se cítí být národem vyvoleným zachránit tento svět. Je jim to vtloukáno do hlavy dnes a denně, a to od útlého dětstvi.

               Je určitě pouhá náhoda, že se Vladimír Putin rozhodl právě bezprostředně po olympijských hrách v roce 2024, na kterých se zřejmě ruští sportovci nebudou smět zúčastnit (i když se Putinem vyznamenaný předseda mezinárodního olympijského výboru Bach snaží ze všech sil, aby mohli), uspořádat v Moskvě „Hry přátelství.“ Jsem zvědav, kolik sportovcům nabídne za účast, aby vůbec někdo přijel. Ovšem Putin se řídí Leninovým heslem, že v kapitalismu se dá koupit každý – a může mít dokonce pravdu. Samozřejmě to není žádná politika ve sportu, že?

               Ale zpět k Jaškinovi. Už fakt, že nastoupil do Sankt Petersburgu v době, kdy země, kam se stěhoval vedla agresivní brutální válku a jeho domovskou zemi, tedy Českou republiku, vedla na seznamu nepřátelských zemí, mohlo způsobit pochybovačné krčení ramen.

               Jaškinovo přátelství s Alexandrem Ovečkinem, který se svým přátelským vztahem ke krvavému moskevského diktátorovi nejen netají, ale dokonce se jím chlubí, je opět jen indicií, stejně jako fakt, že trenérem petrohradského klubu je od roku 2020 blízký Putinův přítel Valerij Brogin. (Jak jinak v Putinově rodném městě.)

               Horší už je, že všichni hráči kontinentální ligy museli před každým zápasem nastoupit na led a demonstrativně proklamovat svou podporu „Speciální vojenské operaci.“ (Ještě stále chce někdo tvrdit, že politika nemá se sportem nic společného?) Už tím, že někdo má žaludek na takový způsob prezentace, ho v mých očích diskvalifikuje, aby reprezentoval svou zemi. Sportovci, ať už chtějí nebo nechtějí, jsou vzory pro mládež, pokud jsou úspěšní, mají spoustu následníků. Pokud takový člověk odhodí morálku a za peníze je ochoten podporovat barbarské vraždění, nemá morální kvality, které by ho kvalifikovaly na to, aby byl morálním vzorem. Ano, od devadesátých let se společenský úspěch stále víc redukoval na schopnost vydělat peníze (že, pane Klausi?), ale toto je už úplné bahno. Slováků to dělá celá řada. Zda jsou opravdu přesvědčeni o tom, že je ruská agrese správná nebo to prostě odstojí na ledě, aby je nevyhodili z kádru, je vedlejší. Čestný člověk by řekl, že to prostě neudělá. A vydělal v české nebo slovenské lize prostě o něco míň.

               Ovšem Jaškin šel ještě dál. Jeho propagace války na soukromých videích, jeho prezentace ve speciálním vojenském dresu na Den obránců vlasti, což byla přímá podpora války nebo jeho hlasité vyhlašování, jak je hrdý na to, že je Rus v souvislosti s válkou, šla hodně přes čáru. Byla to naprosto zbytečná nadpráce. Možná se tím chtěl zavděčit svým kolegům v týmu, aby se lépe „integroval“. Možná dostal takový úkol od trenéra. Možná ani nevěděl, co dělá. Dobrý hokejista nemusí být právě velký myslitel. (Čímž netvrdím, že se mezi nim inteligentní chlapi nenajdou, jen to není nutně předpokladem úspěchu) Nevím, zda o tom bude chtít Jaškin mluvit, ale je to v podstatě jedno. Člověk s ambicemi reprezentovat demokratickou zemi, by musel říct prostě ne! I kdyby ho to mělo stát vyhazov nebo sezení na střídačce.

               Jaškin se pro reprezentaci země, jejíž občanství má, diskvalifikoval. Nevím, zda by mohl být vzat na milost, kdyby se vrátil do Čech, začal hrát v české lize a vysvětlil pohnutky, které ho vedly k jeho excesům v Petrohradě a omluvil se za ně. Pokud by projevil lítost. Jenže po lítosti není ani stopy. Jaškin si vůbec neuvědomuje, že udělal něco nepatřičného případně špatného, prostě doufá, že bude moci reprezentovat Česko za podmínek, jaké jsou. Zatím přestoupil z Petrohradu do Kazaně. Hodlá tedy v Rusku očividně zůstat.

               Pokud by na to česká hokejová federace přistoupila (i když při současné mizérii reprezentačního týmu by kvalitní hráče nutně potřebovala) zdiskreditovala by se navždy. Jaškin by samozřejmě mohl přijmout ruské občanství a hrát za ruský národní tým (zřejmě by takové občanství získal velmi rychle, viděli jsme, jak rychle to jde u lidí mimořádného významu jako byl Gerard Depardieu nebo René Nicolas Fasel. Rusko je ochotné udělat cokoliv, co se dá propagandisticky využít. Jenže pak by mohl Jaškin hrát jedině proti Bělorusku nebo proti Kazachstánu (i když Kazachstán musí hodně zvažovat, zda se mu to vyplatí, aby na ignorování ruské blokády nedojel taky.) A to je mu očividně málo.

               Ale rozhodl se svobodně. Že nechápe může být samozřejmě dáno nedostatkem inteligence. Ale aspoň základy sociální inteligence by měl mít. Pokud chce tedy být důstojným reprezentantem země, které občanství nosí.

               Mimochodem dovolil jsem si na facebooku krátkou poznámku ve smyslu, že sportovci mají úlohu morálního vzoru a tu Jaškin nesplňuje. Dostalo se mi nadávky od jisté paní Zdenky Buckové, že mám v hlavě vygumováno, pan Peter Jankovič právě naopak mínil, že mám v hlavě siláž a pan Michal Kozák mi poslal poselství „Fuck Ukraine“. Nevím proč v angličtině, zřejmě se obával, že nebudu rozumět rusky. Rozuměl bych, pane Kozáku a bylo by to od vás upřímnější.

               Čili jsem se přesvědčil, že proruských švábů je v Česku víc než dost, kromě nadávek od nich člověk ale nic očekávat nemůže. Je ovšem možné, že lidé se jmény Bucková, Jankovič a Kozák vůbec neexistují a jedná se jen o ruské trolly z dílny Putinova kuchaře Prigošina. Přinejmenším na mé odpovědi na jejich poznámky vůbec nereagovali, což je pro trolly typické, na to nejsou naprogramováni. A pro klid mé duše jsem dostal patnáct laiků. Takže i kdyby Bucková, Jankovič a Kozák existovali, jsou pořád v menšině.

               Čili ať si Dmitrij Jaškin pěkně zůstane v Petrohradě nebo v Kazani a dá nám pokoj.