Conchita Wurst a dekadence současné Evropy

Tak jsme vyhráli Song contest. Po roce 1966, kdy zvítězil Udo Jürgens s písní „Merci Cherie“ Rakousko žádné vítězství v této soutěži nezaznamenalo, účast v posledních letech, kdy se to hemžilo posledními místy už v semifinále, byla spíše tristní. A teď najednou zase euforie. Já vím, že v České republice tato zpěvácká soutěž Eurovize příliš registrována není. V časech komunismu byla československou televizí ignorována a dva pokusy České republiky o účast v letech 2007 a 2008 dopadly katastrofálně posledními nebo předposledními místy v semifinále a tím skončila i účast České republiky na této show. Protože to je show a nic jiného. O to tady vlastně jde.

            Vítězové Song contest zažijí většinou svou hvězdnou hodinu, aby pak zmizeli v zapomenutí. Jsou ovšem i výjimky, jako už vzpomenutý Udo Jürgens, který má dokonce už za svého života už náměstí se svým jménem v rodném Villachu, nebo ABBA, jež právě na této soutěži prorazila na světové jeviště v roce 1974 s hitem Waterloo. Anebo např. Celine Dion, jež vyhrála v roce 1988.

            V posledních letech jde ale stále více o show a vítězové musí být prostě nějak prodatelní v médiích, musí být zvláštní, abych to nazval pravým, i když anglickým slovem – musí to být freakové (tedy freaks). Krásně je to vyjádřeno v americkém filmu „American Dreamz“ s Hugem Grantem v hlavní roli. Hraje tam organizátora takovéto americké pěvecké soutěže a svému štábu dává pro hledání nových uchazečů následující instrukce: „Nepotřebuji tam mít žádné perfektní lidi. A když říkám, že tam nepotřebuji mít žádné perfektní lidi, myslím tím, že chci lidi s chybami. A když říkám lidi s chybami, myslím tím freaky. Sežeňte mi ty freaky!“

            Tak zvítězila v roce 2006 například finská skupina LORDI s písničkou Hard rock halelujah, nebo v roce 2004 Ukrajinka Ruslana s „Wild dance“. Podstatu soutěže vystihl dokonale německý bavič Stefan Raab. Prohlásil, že dokáže dovést k vítězství v Song contest kohokoliv. Skutečně vybral pro soutěž v roce 2010 do té doby neznámou devatenáctiletou Lenu Meyer-Landrut, zařídil její omniprezenci v médiích, naaranžoval patřičně její výstup a Lena skutečně vyhrála. V domnění, že je skutečně skvělá zpěvačka, se pokusila o rok později vítězství obhajovat – a zmizela v zapomenutí – Raab už s ní tuto hru nehrál, protože věděl, že je odsouzena k neúspěchu.

            A syn hospodského z Bad Mitterdorfu z Horního Štýrska Thomas Neuwirth, uměleckým jménem Conchita Wurst, je důkazem, že současná Evropa freaky potřebuje a obdivuje.

            Což nesnižuje její pěvecký výkon, jenž byl skutečně úctyhodný. Ovšem vystoupil-li by Tom alias Conchita jako muž nebo vystoupil-li by i jako oholená žena bez plnovousu, dovoluji si odhadnout, že by nezvítězil(a).

            Předesílám hned na začátku – nemám vůbec nic proti transvestitům. V Murau nás v tenisové hale obsluhovala Angi a dělala to skutečně skvěle. Od té chvíle, kdy převzala restauraci do rukou, byly záchody konečně čisté a do sprch po tenise mohl člověk vstoupit bez obavy, že mu nohy během několika hodin zplesniví. Angi byla sympaťačka, ráda si s hosty požvanila, i když pohled na minisukni v kombinaci se začínající pleší na začátku iritoval. Ale člověk si zvykne, chodili jsme tam rádi a pokaždé si s ní popovídali, byla totiž ve svém projevu ženštější, než si může dnes dovolit skutečná žena.

            Conchita to vlastně dělá úplně stejně a je to sympatické, způsob jak si v rádiu chce  si trošku „potlachat“, způsob, jak naprosto žensky (chová se prostě jako „diva“) přehrává napětí a vzrušení při svých vystoupeních působí autentičtěji, než kdyby šlo skutečně o ženu. U skutečné ženy by to působilo neautenticky až směšně, u ní ne. V podstatě je mi tedy Conchita sympatická a vítězství jí přeji.

            Co se mi nezamlouvá, jak bylo toto vítězství naaranžováno. Samotné její umělecké jméno Conchita Wurst je samozřejmě už samo o sobě geniálním tahem. Přeloženo do češtiny se Thomas Neuwirth rozhodl pro jméno Conchita Klobása. Podivná kombinace, která provokuje už sama o sobě. Ovšem současně je třeba podotknout, že Rakušák, chce-li vyjádřit, že je mu všechno jedno, řekne: „es ist mir wurst“. Čili svým jménem už vyjadřuje Conchita, že je jí jedno, co si o ní lidé myslí. A současně toto jméno svou kombinací zůstane prostě viset v uchu.

I samotná soutěž byla inscenována skvěle. Už v semifinále, kdy jsou semifinalisté, kteří postupují do finále jmenováni „v náhodném pořadí bez ohledu na skutečné umístění“ byla jmenována Conchita až jako poslední. (I když semifinále vyhrála!)  Až když už publikum skandovalo hlasitě „Austria, Austria“ protože si finále bez vousaté zpěvačky nedovedlo představit, vyslovila porota za hlasitého jásotu publika její jméno. Jestliže se do té chvíle v sázkových kancelářích pohybovala Conchita okolo čtvrtého místa, náhle vystřelila na místo první. Všichni přece viděli její zoufalství, kdy bylo třeba jmenovat poslední jméno s právem vystoupit ve velkém finále! A bookmakeři pochopili správně, (protože oni chápou vždy správně). že to vše je úmysl a má jen jeden cíl – vítězství této exotické osoby, již moderátor nazval „Rakouskou královnou.“

            Následně pak přišly rozhovory, fotoshootingy, doslova její všudypřítomnost. Rakouský humorista Kulis si dělal legraci, že celá Kodaň je tak zblázněná do Conchity, že už i kodaňskému symbolu – malé mořské víle – začal růst knírek.

            A pak přišlo, co přijít muselo, totiž její vítězství.

            Zajímavé je, jak hlasovaly jednotlivé země.

 Možná by bylo třeba ještě pro ty, kdo způsob hlasování neznají, vzpomenout, jak se soutěžícím udělují body. Hlasovat můžou všechny země, které se soutěže zúčastňují. Z poloviny dává hodnocení odborná pětičlenná porota, z poloviny pak telefonní hlasování televizních diváků té které země. Pro kandidáta vlastní země pak diváci hlasovat nesmějí.

Ve vysoce liberálním Finsku byla Conchita jasně na prvním místě, všichni porotci i hlasující diváci ji dali jednohlasně na první místo. (Což svědčí mimochodem o tom, že její pěvecký výkon byl skutečně velmi dobrý) O mnoho horší to nebylo ani ve Švédsku, Švýcarsku či Holandsku. Pokud by někdo hledal souvislost s náboženstvím – tedy liberální protestanti proti konzervativním katolíkům, pak se hluboce mýlí. V bigotně katolickém Španělsku převálcovala Conchita suverénně celou konkurenci jak u poroty, tak u posluchačů. Ale přece jen – politické kontexty se dají vyčíst.

V Rusku, kde nedávno přijímali ostré zákony proti homosexuálům a transvestitům, získala Conchita překvapivě šesté místo a tím pět cenných bodů. Přitom u diváků obsadila dokonce třetí místo, problémy s ní měli jen porotci, přece jen se bojící, že by pak už nesehnali žádné angažmá v státem kontrolované ruské televizi. Jeden z porotců dal Conchitu dokonce na poslední 25. místo – zřejmě se chtěl zavděčit Vladimírovi Velikému, ostatní jeho postoj přece jen poněkud korigovali, nakonec to u poroty vyšlo na jedenácté místo.

Nedalo mi to, abych se nepodíval, jak hlasovali muslimové. V podstatě měl člověk na výběr jen dvě země (Bosna a Hercegovina se letos neúčastnila) Albánii a Azerbajdžan. V Albánii ovšem odvedli komunisté stejně dobrou práci jako u nás či ve východním Německu, k náboženství (muslimskému) se tam hlásí jen 21 procent obyvatelstva a 70 procent je bez vyznání. Takže tam Conchita vybojovala šesté místo jak u poroty, tak u diváků.

Azerbajdžan je ovšem mnohem zajímavější. U porotců Conchita úplně propadla. Skončila na předposledním 24. místě. Za ní už byla jen Arménie, protože dát hlas Arménovi je v Azerbajdžanu rovno velezradě a ta se tam trestá smrtí. U azerbajdžanských diváků však získala třetí místo!, což jí přineslo přece jen celkově deváté místo a s ním i jeden bod.

Podobně to vypadalo v Bělorusku. Pod dohledem diktátora Lukašenka si žádný porotce nedovolil Conchitin výstup ocenit, dali ji na 23. místo, u diváků skončila čtvrtá, stačilo to ale pouze na čtrnácté místo a tím byla bez bodu. Vladimír Veliký by se tedy od svého souseda Lukašenka přece jen mohl leccos přiučit – objektivně přiznávám, že běloruský diktátor měl ovšem na získání kontroly nad svou zemí víc času než Vladimír Putin, takže možná není v Rusku ještě všechno ztraceno.

Jak v Rusku, tak v Bělorusku či Azerbajdžanu, kde jsou poroty svázány politicky, projevili diváci svým hlasováním, že touží po svobodě, že se touží z politického korzetu osvobodit. Conchita se stala symbolem protestu – nemám tušení, zda to skutečně chtěla. Možná ale ano, jinak by sotva adresovala Vladimírovi Putinovi při přebírání ceny své poselství „Nás nezastavíte.“

Myslím si osobně, že Conchita Wurst bude také jen oním jednodenním zjevením (německy se tomu říká „Eintagsfliege“), dnes slavená, o pár let později, až se okouká, zapomenutá. Je vyjádřením touhy Evropanů po něčem výjimečném, je vyjádřením nudy z blahobytu. Který očividně nezlomila ani hospodářská krize. Umění v Evropě se pohybuje už hodně dlouho na hranici dekadence a často ji i překračuje (jako  – jen namátkou – obrazy Hermann Nitsche). Evropa neví, co se sebou, dekadence je ale známka únavy a chybějící energie. Troufám si tvrdit, že v USA by Conchita neměla šanci, o muslimském světě ani nehovoříc – tam už by dávno nežila.

Mám z vítězství Conchity radost, je opravdu důkazem tolerance, je ovšem i důkazem instalace hvězd na zakázku médií. Možná by za tím mělo být víc než jen to. Třeba varovným signálem, aby Evropa přece jen nabrala dech a vrhla se vpřed. Dekadentní Řecko v době antiky nemělo šanci ani proti polobarbarským Makedoncům ani proti vitálním Římanům.

Pro nás, řadové rakouské občany, má ovšem její vítězství už jeden konkrétní následek. Song contest se bude příští rok organizovat v Rakousku. (Vždy se organizuje v zemi vítěze předchozího ročníku. ORF, čili státní rakouská televize, jejíž ředitel s krásným rakouským jménem Wrabetz už dlouho a marně bojuje o zvýšení účastnickým poplatků, dala vědět, že tento projekt je tak finančně náročný, že ho bez onoho zvýšení poplatků prostě zorganizovat nemůže. Takže budeme za naši radost z vítězství platit. Zda bude Conchita i pak tak oblíbená, až budou Rakušané muset sáhnout hlouběji do peněženky, si dovolím zpochybnit. Ale o tom je ještě příliš brzy uvažovat.

Zatím ji jen blahopřeji k vítězství a přeji jí, aby si tu chvíli slávy pořádně užila. Nemusí totiž trvat dlouho.