Ne, není to na Moravě! Když jsem se dozvěděl, že pojedeme do lázní do této obce, šel jsem ji hledat na mapě. Samozřejmě staromódně – můj syn by dostal záchvat smíchu – na mapě Jugoslávie z roku 1994 – a tu obec jsem vůbec nenašel. I když jsem věděl, kde mám hledat.
Dobrá, na internetu je, má celých 719 obyvatel a s dalšími k ní přidruženými 28 vesničkami dokonce 6200 – ono se to nasbírá.
Ale když Moravské Toplice navštívíte, vidíte hned, že místní blahobyt je mladý. V roce 1960 se rozhodla Titova socialistická Jugoslávie hledat ropu. Proč se rozhodli vrtat právě v tomto koutu země, nemám ponětí, každopádně místo ropy navrtali v hloubce 1400 metrů teplou vodu. Místní hned pochopili šanci, která se jim naskytla – Slovinci byli vždycky podnikaví, neporovnatelně podnikavější než ostatních sedm svazových zemí někdejší Jugoslávie. Už v roce 1962 tu vznikl první bazén, dnes tu stojí hned několik obrovských luxusních čtyř – a pětihvězdičkových hotelů a velké terme T 3000 s obrovským tobogánem. Místní tvrdí, že je největší ve střední Evropě, pokud ne v celé Evropě. Viděl jsem ho a trochu mi běhal mráz po zádech – můžou mít pravdu, takové monstrum jsem ještě nikde neviděl – ovšem nebyl jsem všude.
Hotely Termal (očividně nejstarší bezprostředně vedle oněch velkých lázní), Livada (největší), Ajda a Vivat (poněkud stranou a o to klidnější) poskytují ubytování stovkám hostů – pobyt tu vyjde na polovinu toho, co by člověk platil v 20 kilometrů vzdáleném Rakousku (Bad Radkesburg). Kromě toho je tu velká apartmánová vesnice Prekmurska Vas a samozřejmě nemůže chybět ani golfové hřiště s osmnácti jamkami v bezprostřední blízkosti lázní. Prostě sází se na luxus – a sázka vychází.
Ubytovali jsme se v hotelu Vivat (volbu nám usnadnilo, že laborantka pracující v praxi mé ženy pochází právě z Moravských Toplic.) Ubytování v apartmánu s balkónem velmi dobré, jídlo bezchybné a koupání buď v „bílé vodě“ – to je pramen, který navrtali v hloubce 900 metrů a prýští z něho silou 24 litrů za sekundu voda o teplotě 55 stupňů Celsia, nebo v „černé vodě“ z hloubky 1257 metrů s teplotou 66 stupňů – ten hle pramen je méně vydatný a dodává jen 2 litry za sekundu. Samozřejmě jsou ty pramen ochlazeny na velmi přijatelnou teplotu 32 stupňů ve velkém vnitřním bazénu nebo na 39 stupňů v malém – to je ona „černá voda“, která ale nebyla vůbec černá, asi ji nějak odbarvují.
Samozřejmě že mi to nedalo, abych se neprošel po vesnici a zjistil jsem s překvapením, že je nábožensky kalvínská. Kostel „Dobrého pastýře Ježíše“ je jednoduchý zejména vevnitř, jak to Kalvínovo učení přikazuje. V jiné části občiny v Bogojině postavil kostel dokonce nejslavnější slovinský architekt Jože Plečnik. Je to sice oficiálně „Kostel nanebevstoupení“, ale jeho neoficiální jméno je „Bílá holubice“.
Ta kalvínská současnost mě přiměla, abych se zamyslel nad historií tohoto regionu. A objevil jsem, co jsem nevěděl. Slovinsko historicky do roku 1918 neexistovalo. Když vznikalo v roce 1918 „Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, byla slovinská část tohoto novotvaru vytvořena z Krajnské marky v okolí Ljubljany, hrabství Celje a části Štýrska. (Přímořské oblasti od Koperu až po Portorož dostali Slovinci od tatíčka Tita až po druhé světové válce, kdy jugoslávský vládce rozdělil od Itálie získanou Istrii mezi své dětičky – Chorvaty a Slovince.)
Všechno to byly části Rakouska, a tedy katolické země. S jedinou výjimkou, a to bylo právě Prekmurje. Tenhle malý kousek na levém břehu řeky Mur, tedy jakési „Zamuří“, maďarsky Muravidék patřil totiž ke království Uherskému. Proto zde mají místní obce nejen slovinské, ale i maďarské názvy. Samotné Moravské Toplice se jmenují maďarsky Alsómarác, nebo taky Toplitz, hlavní město regionu Murská Sobota se jmenovala Muraszombat.
Celý tento prťavý region má 950 čtverečních kilometrů a žije zde něco okolo 76 000 obyvatel. Jak už jsme psal, hlavním městem je Murská Sobota s okresní nemocnicí a hradem, severní část směrem k maďarské hranici, takzvané Goričko, je kopečkovitá zem vyhlášená za národní přírodní park. Nejvyšší kopec má sice jen 417 metrů nad mořem, je zde ale spousta stezek zejména pro cyklisty – centrem je městečko s jednoznačným jménem Grad – a je tam opravdu velký hrad, který dominuje krajině.
V roce 1918 se rozpadla Rakousko-Uherská monarchie. V Uherské části se k moci dostal v březnu 1919 komunista Béla Kun. V zemi zavládl rudý teror a spousty lépe situovaných Maďarů a maďarských intelektuálů volily útěk ze země. Byli ochotni podniknout proti nové komunistické moci cokoliv, dokonce podpořit i separatistické tendence národnostních menšin žijících na území Uherska. V dubnu 1919 pod vedením hraběte Istvána Bethléna vytvořili ve Vídni „Protibolševický výbor“.
Tak byla v 29.května 1919 provolána z balkónu hotelu Dobray v Murské Sobotě (dnešní hotel Zvezda) samostatná „Murská republika“.
Iniciátorem byl Vilmos Tkalecz, slovinský důstojník rakouské armády. Provolání obsahovalo výzvu na maďarskou vládu, aby respektovala právo na sebeurčení národů, v tomto případě Slovinců, kteří zde tvořili většinu (koneckonců se touto poučkou oháněl Lenin, který byl Kunovým vzorem). Béla Kun ale v tomto případě na svůj velký vzor v Petrohradě zapomněl a vyslal do Prekmurja armádu. Tkálecz měl všehovšudy 600 ozbrojenců. Po šesti dnech byli vytlačeni do Rakouska a tam ve Feldbachu odzbrojeni a internováni. Ale jepičí život Murské republiky byl přece jen podnětem k tomu, aby v Trianonu rozhodli, že tato oblast bude Maďarsku odňata. Nestala se sice samostatnou, ale byla přičleněna k slovinské části nově vytvořeného království, z kterého se měla stát Jugoslávie.
Maďaři na toto příkoří nezapomněli. Ihned poté, co německá vojska v roce 1941 přepadla Jugoslávii a jugoslávská armáda po pouhých jedenácti dní bojů 17. dubna 1941 kapitulovala, zabralo Maďarsko, jakožto Hitlerův spojenec, Prekmurje a začlenilo ho do Maďarského státu. Zbytek Slovinska si rozdělily Německo (Jižní Štýrsko a oblast Kranjske Gory) a Itálie (Údolí Soči a Ljubljanu).
Součástí Maďarska zůstalo Prekmurje do konce války. V roce 1945 se vrátilo zpět do Jugoslávie a zůstalo tam do roku 1991, kdy bylo vyhlášeno samostatné Slovinsko.
Z uherské historie tu zůstalo místní nářečí, které má údajně hodně maďarských prvků, maďarsky znějící příjmení – hned za hranicí s Rakouskem nás přivítala „Gostelnica Vörös“, kalvínská protestantská víra a nepřehlédnutelné prvky v místní kuchyni.
Především „Bograč“ se až příliš podezřele podobá klasickému maďarskému guláši. Tedy ne tomu, co za maďarský guláš s knedlíkem považujeme my, je to mnohem spíš to, co Slováci nazývají kotlíkovým gulášem. Pravý maďarský guláš je totiž hovězí maso vařené s brambory, cibulí, česnekem, paprikou, zda do něho patří i mletý kmín, bobkový list, majoránka a rajský protlak, nevím, do Bograče ale určitě tyto ingredience patří. I v tom názvu to tak zní, “bogrács” znamená v maďarštině kotlík, malý nebo velký, v podstatě jedno jaký, čili tato slovinská specialita bude jednoduše kotlíkový guláš.
Jiná místní specialita Je „Bujta repa“, která má z mého pohledu zase nemálo prvků ruského (nebo ukrajinského, ty dva se prý liší) boršče. Jí se prý tradičně první den zabijačky, kromě červené řepy a vepřových žeber sem patří proso, cibule, česnek, sádlo, mouka, mletá paprika, pepř, bobkový list a majoránka.
Ovšem TA SPECIALITA je Gibanica a to už jsme u typické slovanské moučné stravy.
Tenhle pořádně sladký koláč má osm vrstev. Jedna z nich je tvarohová, druhá ořechová, třetí jablková se skořicí a čtvrtá maková, do které se kromě smetany přidává i bílé víno – a ne právě málo. Tyto vrstvy se prokládají lístkovým těstem, jen ta nejspodnější vrstva má těsto jiné, nezjistil jsem, jaké.
Jestliže navštívíte Premurje – a není to vůbec špatný nápad, můžete se vyhnout Bograči i Bujte Repe“, ale pokud jste si nedali Gibanicu, tak jste tady prostě nebyli. I když je to jídlo proklatě sladké a syté – smetana dělá svoje.
Mimochodem, pokud byste chtěli takto získané kalorie zase vydat, v podstatě v každém hotelu se dají půjčit jízdní kola a národní park Goričko samozřejmě láká a vítá. Cyklistické stezky podél silnic jsou vybudovány nebo se budují. Slovinci se skutečně snaží, aby hosty přilákali.