Já vím, že mám tři dny zpoždění. Ale událost, o které budu spát – jako v Česku momentálně kde kdo ukázala své důsledky po letech, ba dokonce po staletích. Takže aktuální zůstane navždycky.

               V pondělí uplynulo čtyři sta let od jedné z nejvýraznějších a nejtragičtější události českých dějin. Na Staroměstském náměstí v Praze bylo 21.června 1621 popraveno 27 politických představitelů poraženého povstání proti českému králi a císaři Ferdinandovi II. Dvacet sedm poprav najednou je samozřejmě hodně, ovšem v českých dějinách byly i mnohem krvavější dny. Ovšem v tomto případě zastínila všechny ostatní podobné spektákly skutečnost, že se jednalo o nejvyšší zemské představitele čili něco, jako kdyby dnes popravovali Babiše, Hamáčka či Hřiba.

               Abychom zase nepřeháněli, pojmenování popravy jako popravy dvaceti sedmi českých pánů není zcela správné. Svobodnými pány, tedy z mezinárodního hlediska barony a tím pádem příslušníky vyšší šlechty byli jen tři z nich, Jáchym Ondřej Šlik, svobodný pán z Holejše, Václav Starší Budovec, svobodný pán z Budova a Kryštof Harant svobodný pán z Polžic a Bezdružic. Dalších sedm popravených patřilo k rytířskému stavu, tedy do řad nižší šlechty, naprostá většina popravených byli tedy měšťané. I označení popravených “českými pány” hodně pokulhává, výslech devíti z nich se musel vést v němčině, protože česky neuměli. Nicméně i tak byla taková hromadná poprava politických odpůrců něco naprosto nevídaného, a to nejen v Čechách, ale v celé Evropě. A samozřejmě se nabízela a stále nabízí otázka, proč k tomu došlo a jak k tomu vůbec dojít mohlo.

               Centrální postavou byl samozřejmě císař Ferdinand II. Tento tehdy 43letý panovník představoval vládce nového ražení. Evropské elity si během patnáctého, a hlavně šestnáctého století zvykly na stavovské uspořádání společnosti, kdy panovníkovi náleželo stále méně moci, protože byl – zejména finančně – odkázán na libovůli svých poddaných, přesněji šlechty a městského stavu. Tento systém byl těžkopádný a paralyzoval evropské státy při řešení nejnaléhavějších otázek, zejména při obraně proti osmanskému nebezpečí na jihu kontinentu (kde měl sultán absolutní moc a nemusel se tedy takovými prkotinami, jako vyjednáváním o peníze na válečné tažení zdržovat).  Zejména Ferdinandův dědeček Ferdinand I. trávil většinu času svého panování objížděním zemských sněmů zemí, ve kterých vládl a vyjednáváním o daních na výdaje spojené s fungováním státu a jeho obrany.

               Ferdinand II. měl za sebou velmi tvrdou výchovu od své matky Marie Bavorské a poté neméně tvrdou školu na jezuitské vysoké škole v Ingolstadtu. Poněvadž mu pán Bůh příliš mnoho ducha svatého nenadělil, výsledkem bylo jednoduché myšlení vládce, který se sám viděl jako ochránce pravé víry a byl ochotný za ni bojovat do posledního dechu (opravdu do posledního vlastního dechu, ne, jak bylo tehdy zvykem, do posledního dechu svých poddaných). Ne nadarmo varoval jeho strýc, světák Ferdinand Tyrolský, když mladý Ferdinand odešel do Ingolstadtu, že: „Pod jezuitským vlivem se ten chlapec, který je už od přírody poněkud blbý a slabý, stane ještě navíc malomyslným.“

               Teď byl tedy produkt této výchovy a chybějící inteligence tady a vládl. A právě vyhrál válku. On sám se sice bojů nezúčastnil, to za něj odvedl jeho švagr Maximilián Bavorský a vojsko, které platil císař, dovedl na Bílé Hoře k vítězství osvědčený generál Bonaventura Buquoy. Teď šlo o to, co udělat s vítězstvím. A císař se rozhodl postupovat na nejvyšší hraně tvrdosti. To bylo něco, na co tehdejší společnost naprosto nebyla připravena. Povstalci se domnívali, že to dopadne jako vždycky veřejnými omluvami, nějakými pokutami či konfiskacemi majetku, případně že si pobudou nějaký čas v nějakém příjemném kriminále, než je rodina vykoupí. Že mají co do činění s nelítostným „vymítačem kacířství“ jim došlo příliš pozdě.

               Ferdinand své sesazení z trůnu v roce 1619 bral nejen jako osobní urážku, ale i jako urážku boha. On byl přece panovníkem „z vůle boží“ (bez ohledu na to, že byl v roce 1617 českými stavy zvolen) a jeho svržení z trůnu bylo tedy hříchem kacířství, které bylo třeba vymýtit. Ostatně mezi sedmadvaceti popravenými byl jen jeden katolík, rytíř Diviš Černín z Chudenic. Nakolik Ferdinanda povstání proti jeho „božímu“ majestátu urazilo, se dalo poznat i podle toho, jak brutálně byl popraven rektor univerzity Ján Jesenský, který si dovolil ve Vídni císaři onu „opověď“ přečíst. Před smrtí mu byl vyříznut jazyk, kterým ten bezbožný text přednesl a pravá ruka, kterou ho sepsal.

               Císař měl spíš problém najít lidi, kteří by byli ochotni povstalce soudit a odsoudit. Dokonce i oba pánové, vyhození z okna pražského hradu v roce 1618 Slavata a Martinic odmítli takovou čest a argumentovali – trochu alibisticky – že jsou zaujatí. Očividně si to nechtěli u české šlechtické obce polepit, zřejmě si ještě stále nikdo nedokázal představit, k jakým změnám v zemském uspořádání ale i ve struktuře obyvatelstva dojde. A vévoda Maximilián poté co Prahu vyplundroval a poslal svému švagrovi nenáviděný Rudolfům „Majestát“, aby ho tento mohl zničit, rychle zmizel domů do Bavorska. Nakonec se stal vykonavatelem císařovy vůle Karel z Lichtenštejna. Lichtenštejn kalil vodu v politickém rybníce už dvě desetiletí, víceméně ale neúspěšně, i když se v roce 1604 stal vévodou opavským (ve Slezsku, ke kterému Opava patřila a patří, gentlemanská dohoda českých pánů, že se nikdo nebude snažit povýšit nad stav svobodného pána, tedy barona, neplatila a Lichtenštejnové zůstali knížaty – titul knížete a vévody jsou v podstatě totožné, proto zpíváme „svatý Václave, vévodo české země“ – dodnes).

               Lichtenštejn byl 17. ledna 1621 vyjmenován místodržitelem v Čechách a tím mu zůstal černý Petr nejvyššího prokurátora. Když už ho to neštěstí ovšem potkalo, rozhodl se z něho vytřískat co nejvíc – po roce 1621 se stal nejbohatším magnátem v království. Císař dal vypracovat seznam šedesáti dvou osob, které měly být zatčeny, bylo to třicet direktorů (členů vlády v době povstání) a dalších 32 osob – některé z nich, jako například žatecký starosta Maximilián Hošťálek z Javořic se provinili jen tím, že odmítli dát Ferdinandovi při jeho volbě v roce 1617 svůj hlas.

               Lichtenštejn nehodlal posílat vojáky do domů obžalovaných, vylamovat dveře za velkého povyku davů, prostě tyto osoby pozval na pražský hrad – a ony k všeobecnému, a hlavně Lichtenštejnovu úžasu opravdu přišly. Kromě několika málo, jako byl Jindřich Matyáš Thurn, se všichni spoléhali na český právní systém, který jim zajišťoval prakticky beztrestnost. Lichtenštejn je tak mohl bez problémů nechat odvést v poutech ze své kanceláře.

               Český právní systém té doby vypadal následovně: Nejvyšším soudem byl zemský soud. V něm sedělo dvanáct pánů a osm rytířů, jmenováni byli zemským sněmem, některé rody jako například Rožmberkové, měli na své místo v zemském soudu dědičné právo.  Existoval sice i soud dvorní a komorní, kde měl panovník více možností, ale odsouzenci se od těchto soudů mohli odvolat k soudu zemskému. Jediné právo, které měl panovník, bylo udělování milostí. Psané zákony neexistovaly i když se o to kdysi Václav II. či Karel IV. pokoušeli. Prací soudu bylo „nalézat právo“, soudní rozhodnutí bylo vázáno na minulé rozsudky. Jednalo se tedy o jakési právo precedenční. Ovšem aby soudci zabránili advokátům odvolávat se na bývalé rozsudky, zakázal zemský sněm v roce 1497 soudícím se stranám přístup k zemským deskám, kde byly staré procesy zaznamenány. Zemský soud tedy mohl soudit podle libovůle a taky to dělal. Precedens procesu, kde by bylo celé vedení země souzeno pro velezradu, samozřejmě nebyl a zemský soud tedy mohl rozhodnout podle hesla – kamarádům příliš neublížit a císaře rozsudkem příliš nepodráždit. Obžalovaní v celku v klidu očekávali, že vrána vráně oči nevyklove a páni v zemském soudu zůstanou kamarády i ve vážné době. Ta přece vyžaduje, aby všichni tahali za jeden provaz.

               Ani Ferdinandův dědeček Ferdinand I. si po potlačení stavovské revolty z roku 1547 nedovolil tento soudní systém zrušit. Vymohl si sice dozor nad soudnictvím měst a zavedl instanci apelačního soudu, k němuž se odsouzenci mohli odvolávat od dvorského a komorního soudu místo k soudu zemskému, víc ale nedokázal.

               Povstalci tedy spoléhali na neprůstřelnost českého právního systému a domnívali se, že bude stačit plačtivá prosba o odpuštění, kterou jejich jménem pronesl Zdeněk Popel z Lobkovic. Měli se strašlivě mýlit.

               Ferdinand se musel vyhnout českému soudu i českým zákonům. Rozpustil zemský soud a ustanovil soud mimořádný. Tomu předsedal Karel z Lichtenštejna a nebyl tím zrovna nadšen. O soud v pravém slova smyslu se totiž nejednalo ani náhodou, byl to jen nástroj císařovy pomsty. První dekret z 6.února 1621 obsahoval jména obviněných, druhý z 11.února z nich udělal v podstatě už odsouzené. Žalobce se podle tohoto dekretu neměl vůbec pouštět do dokazování viny. Měl jen konstatovat, co se obžalovaným klade za vinu a skončit tím, že skutková podstata i trestný úmysl jsou notoricky známé a žádné další dokazování nepotřebují. A pak už byl jen vynesen rozsudek.

               Potvrzení rozsudků ovšem náleželo císaři osobně. Když v podstatě dobrácký císař držel v ruce 27 rozsudků smrti i se všemi barbarskými dodatky čtvrcení, vyřezávaní jazyka a utínání rukou, ztratil odvahu. Jeho vídeňští rádci mu ale téměř jednohlasně rozsudky smrti schválili (pouze dvorský rada Strahlendorf chtěl odsouzené místo toho poslat veslovat na galéry – už jen představa stařičkých vetchých pánů Šlika či Budovce za vesly galéry byla natolik absurdní, že nic jiného než poprava nepřipadala v úvahu.

               Ferdinand podepsal rozsudky údajně 23.května 1621 tedy tři roky po defenestraci, která povstání zahájila. Podepisoval třesoucí se rukou a v slzách a v den popravy 21. června 1621 hledal útěchu na svém oblíbeném poutním místě v štýrském Mariazellu, kde se modlil za duše popravovaných (i když to byli všechno až na jednu výjimku kacíři). Opatovi kláštera měl vysvětlit svou návštěvu takto: „Dnes budou mít mí pánové v Praze jeden z nejžalostnějších dní, ale jakkoliv je to kruté, nechám, aby se stalo, co se musí stát. Mezi jiným je právě toto hlavní důvod mé pouti na toto svaté místo, abych aspoň takto těm, které jinak nesmím ušetřit, přispěchal na pomoc. Když je nemohu nechat dále žít, pak chci aspoň prosit podle příkladu našeho Spasitele za mé nepřátele, aby zemřeli šťastní.“  

               Myslím, že větší příklad falešnosti by se těžko hledal. A nejhorší na tom je, že to Ferdinand myslel opravdu „upřímně“. O několik měsíců později Ferdinand omilostnil všech dvacet moravských pánů odsouzených k smrti stejně jako jejich čeští kolegové. Celý proces a poprava byla znásilněním práva a měl hlavně symbolický význam. Šlo o to, že tímto dnem ztratily české země svou autonomii, své zákony, byly vydány na milost a nemilost vládci, který mohl dávkovat svou brutalitu podle vlastní úvahy. Do Čech dorazil absolutismus ve své nejhorší podobě. Dovršen byl pak Nový zemským zřízením z roku 1627, kdy se Čechy, Morava a vůbec všechny Země koruny české stávaly obyčejnými provinciemi dědičné habsburské říše a byly zbaveny všech svých práv.

               Mnohem fatálnější byla ale jiná skutečnost. Poprava oněch 27 pánů byla skutečně jen symbolem. O mnoho horší bylo následné vyvlastňování, masová emigrace a likvidace české intelektuální elity. Vlastníka změnilo 90 procent pozemkového fondu v Čechách a na Moravě. Český národ ztratil nenapravitelně svou elitu. A bez vzdělané elity je národ odsouzen k zániku. Jeho znovuzrození v devatenáctém století vycházelo z maloměstského prostředí, byli to především obchodníci a továrníci, tedy zbohatlíci, kteří se začali hlásit k obrozované české národnosti a propůjčili jí svou mentalitu. Časem se k tomuto hnutí sice připojila i část šlechty (jako například Schwarzenbergové nebo Štenberkové), ale ten národní pramen zůstal už navždy zakotven v pivnicích, a tedy v rukou „prostého lidu“. Jan Patočka ve své knize „Kdo jsou Češi“ považuje právě tento fakt za největší deficit chování české společnosti. Věčná nedůvěra k elitám, k vzdělaným čili „lepším“ lidem, prosakuje touto společností dodnes. Tato nedůvěra k „pánům“ a legalizace plebejského chápání života a politiky vedla k volebnímu vítězství sociální demokracie v roce 1919, komunistů v roce 1946 a nakonec i k vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách v letech 2013 a 2018. Stačí jeden pohled na Pražský hrad, kde momentálně vládne pravý symbol tohoto opovržení k inteligenci, nazývanou současným prezidentem s neskrývaným despektem „Pražská kavárna“. Tento prezident byl legálně zvolen čili do značné míry zobrazuje morálně deficitní charakter svých voličů. Jan Patočka by nad tím obrazem zaplakal. Možná že ani zas až tak pravdu mít nechtěl.

               Od popravy českých pánů, kterou začala likvidace vzdělaného, sebevědomého a privilegovaného českého národa v srdci Evropy, uplynulo 400 let. Existuje ale dost příznaků, že český národ tuto tragédii stále ještě nepřekonal.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.