Nudíte se? Kupte si nové auto!

Tak jsem si tedy koupil nové auto. Nebyl to Mercedes, poněvadž ještě nejsem důchodce. Nepoučen minulostí jsem se rozhodl znovu pro BMW. Jak to bylo s tou minulostí? V mém životě jsem měl zatím deset aut, a to vždy dvakrát stejnou značku po sobě. Bylo to dáno spokojeností s prvním autem. To druhé bylo pravidelně hodně problémové.

               První byla samozřejmě Škoda 120. To první, které jsem si koupil těsně před revolucí v říjnu 1989, jezdilo spolehlivě. Samozřejmě jsem si musel vozit v autě náhradní součástky, to byl tehdy dokonce předpis, ale kromě toho, že se občas zadřela převodovky či vypadla olejová pumpa, jezdilo dobře. A opravy byly jednoduché. Po 90 000 kilometrech jsem se ho rozhodl vyměnit za stejný typ – bylo to tchánovo auto, které kvůli majitelově nemoci stálo několik let nepoužité v garáží a mělo najeto asi 5000 kilometrů. Následovaly dva vysoce stresové roky, kdy auto stálo, kde mu to napadlo, v servisu trávilo víc času než na cestách, a nakonec se rozloučilo v Rakousku ohňostrojem, když shořelo na parkovišti před naším bytem. Účty od požárníků jakož i od ochránců životního prostředí chodily ještě několik měsíců.

               Poté jsem se rozhodl pro Hyunday. Bylo to dáno i tím, že jsme měli ještě hodně hluboko do kapsy a tato značka se dala z rodinného rozpočtu nějak ufinancovat. První auto bylo zničeno ve Vídni, když do něho narazilo na Praterbrücke zezadu desetitunové Volvo. Protože se nám přitom nic nestalo a přežilo dokonce i synovo Nintendo v kufru, byl jsem natolik nadšený, že jsem koupil Hyunday znova. Následovaly časté návštěvy servisu, přičemž cena za servis byla vysoká (prý kvůli dovozu náhradních součástek z daleké Koreje).

               V roce 2000 jsem tedy přesedlal k Volkswagenu. A byl jsem svým Passatem naprosto nadšen. Jezdil jako hodinky, neměl nejmenší poruchu, měl – to jsem zažil poprvé – tempomat a řadu dalších vymožeností. Po čtyřech letech dosáhl stavu 180 000 kilometrů a já jsem s nadšením koupil stejný model, ovšem z roku 2004. To, co přišlo, bylo opravdové peklo. Během garanční dvouleté doby mělo auto osm velkých poruch. Vypadávalo osvětlení, diesel vytékal přes motor, vypadla vodní pumpa a s ní chlazení motoru atd. atd. Poslední bylo, když se mi po cestě do práce zablokovala zadní kola a auto křičelo, že jestli okamžitě nezastavím, utrhne se mi zadní část auta. Tehdy jsem se dozvěděl, že VW se zabývá především výrobou Currywurstu, což je německé národní jídlo, a auta vyrábí jenom jako vedlejšák. Poté, co VW odmítlo kulantní řešení, aby mi nabídlo určitý bonus při koupi nového auta, přestalo pro mě existovat. Když se mě primář později ptal, zda při koupi nového auta myslím i na VW, odpověděl jsem mu, že ze zdravotních důvodů ne. Po currywurstu mě strašně pálí žáha.

               Přesedlal jsem k Peugeotu, což mělo především uklidňující vliv při cestách do Itálie (protože Pažouti se nekradou, jak mě použil můj bratr). A moje 407 jezdila skutečně jako hodinky. Nemohl jsem si autíčko vynachválit, bylo pohodlné, spolehlivé a softwarově promyšlené. Jenže po čtyřech letech mělo opět oněch 180 000 kilometrů, a tak jsem se rozhodl koupit si Peugeota 508 (protože 407 se už nevyrábělo). Tentokrát to byla zřejmě moje chyba.  Ponechal jsem si toto auto šest let a tím pádem do 240 000 kilometrů. A v šestém roce se začaly dít věci. Tekl mu olej, vyvřel mi chladič (samozřejmě že v dalekých Vysokých Tatrách, takže návrat do Rakouska byl dost napínavý). Poté, co jsem do oprav musel investovat asi 5000 euro, prodal jsem ho za 6000 a přesedlal k BMW.

               BMW 3 GT byl elegantní (v kráse soupeřil jen s Julií od Alfa Romeo a při volbě nakonec zvítězil rozum nad srdcem – Julia byla přece jen ještě o chlup krásnější, ale moje důvěra k Italům o něco menší než k Němcům). Nelitoval jsem. Po čtyřech letech jsem měl na tachometru „pouze“ 130 000 a tak jsem si auto po ukončení leasingu odkoupil a jezdil s ním další rok. Jenže pak už mělo auto 160 000 a s vědomím, že se blíží důchod a s ním i redukce finančních prostředků, rozhodl jsem se můj vozový park opět jednou obnovit. Jenže 3 GT přestalo BMW vyrábět. Tedy vyrábí ho, ale jen v čistě elektrické podobě. A ta je pro moje dlouhé cesty na Moravu na Slovensko či do Itálie nepříliš lákavá. Moje žena navíc začala zdůrazňovat, že s narůstajícím věkem narůstají i problémy s klouby a nastupování do nízkého auta může být problematické a měl bych si koupit SUV. Navíc nemělo být auto příliš velké, abych s ním mohl i zaparkovat, především v podzemní garáži u praxe mé ženy, kde není místa nazbyt. Tím vypadlo například BMW X4, ale i Mercedes GLC, krásný, ale zbytečně velký ( a drahý). Moje ego si velikostí auta zvyšovat nemusím. Hledal jsem dlouho, u různých značek (kromě VW, i když jsem slyšel, že už s tou výrobou currywurstů sekli) a pak se jako zjevení objevil nový BMW typ X1. (Starý se mi nelíbil) Právě v den, kdy jsem u prodejce byl, přivezli první prototyp a byla to láska na první pohled. Díky tomu jsem si začátkem letošního února odvezl jedno z prvních dvaceti aut tohoto typu, které do Grazu dorazily.

               Tedy SUV, hybrid na benzínový pohon a s nesmírně složitým ovládáním na displeji, protože software! Pro jistotu jsem si přečetl v časopise Autotouring hodnocení. Pěli na tento nový model chválu, jen se zmínili, že ovládání je poněkud komplikované. Pochopil jsem, že mám problém. My analogoví lidé máme nemalý problém se s takovými přechytřelými vozidly skamarádit.

               Moje čtenáři už samozřejmě tuší, co muselo neodvratně přijít.

               Bylo to ráno, chtěl  – a jsem odjet do práce, když mě moje nové auto přivítalo nápisem „Antrieb defekt“ „Pannenhilfe kontaktieren“. Čili: Pohon vašeho vozu je defektní. Zavolejte si technickou pomoc.“ A odmítlo startovat.

               Zavolal jsem. ÖAMTC, což je klub, ve kterém jsem členem. Poslali svého zaměstnance rychle, byl u mě během tři čtvrtě hodiny. Napojil se na moje přechytřelé stávkující auto a zjistil, že nemá software, aby se mohl napojit. Prostě nový model! Snažil se opakovaně, bez úspěchu. Zato se mu podařilo spustit alarm, což nebylo v půl sedmé ráno zrovna žádoucí. Většina mých sousedů jsou důchodci a v tuto časnou ranní hodinu ještě spí. Vypnout ten alarm neuměl, ale uklidňoval mě, že ono to přejde samo. Přešlo, asi po pěti minutách. To už v Gössendorfu určitě nikdo nespal. Řekl jsem si, že musím zavolat do BMW, aby mi řekli, co mám dělat. Byl to naprosto naivní nápad, bylo půl sedmé ráno! Ale ve stresových situacích nefunguje mozek tak, jak by měl.

               Což jsem vzápětí potvrdil. Zjistil jsem, že mám telefonní číslo zástupce BMW doma a vstoupil jsem do domu, aniž bych si uvědomil, že je už zajištěný. A tak jsem spustil alarm pro změnu já. V panice jsem zadal PIN kód, ovšem od mého starého alarmu – v létě jsme ho vyměnili za nový. Alarm se urazil, a i když jsem následně zadal kód správně, alarmoval dál.  Nakonec jsem ho dokázal inaktivovat, ale stále hrozivě červeně blikal, připraven spustit se znova. Potřeboval jsem akutně pomoc. Zavolal jsem technikovi od onoho bezpečnostního systému. S hrůzou jsem zjistil, že můj telefon je hluchý. Zřejmě si řekl, že kdy ž už odmítá fungovat auto a bezpečnostní systém v domě, tak se s nimi dá do party. Telefonovat se nedalo, telefon prostě nefungoval. Vzápětí mi volala manželka, které přišla zpráva, že se někdo vloupal do našeho domu (předpokládala logicky, že jsem už dávno v práci). Nemohl jsem ji uklidnit, mohl jsem do telefonu mluvit, ale nikdo mě neslyšel. Telefon odmítal spolupráci. Poslal jsem ženě SMSku v naději, že nebude aktivovat policii. Neudělala to, zavolala jen souseda, aby se přišel podívat. Naštěstí ještě spal – asi jako jediný v obci – a tak hovor nepřevzal.

               Mezitím se technik rozhodl konat jako za starých dobrých časů, když byla auta ještě hloupá a poslušná. Usoudil, že problém je v baterii na startování a nastartoval mé auto prostřednictvím káblů. Řekl mi, že mám odjet s tím autem do servisu a ať v žádném případě nevypínám motor, než tam dojedu. A odjel.

               Nechal jsem tedy nezajištěný dům s hrozivě červeně blikajícím alarmem a s nefungujícím telefonem jsem se vydal na cestu přes celý Graz. Dorazil jsem k BMW, odstavil jsem auto na parkovišti a šel jsem hlásit technickou poruchu. Naštěstí jsem si ten text, který mi auto hlásilo, ofotografoval. A tak jsem mohl mladé dámě ukázat, co mi auto sdělilo. Ona to telefonicky oznámilo technikovi a řekla mi, že s autem v žádném případě nemám jezdit a že mám zavolat odtahovou službu.

               Pokusil jsem jí vysvětlit, že stojím na parkovišti ve firmě tedy asi dvacet metrů od ní, to ale chytila hysterický záchvat a znovu a znovu mi opakovala, že s tím autem v žádném případě nesmím jezdit. Požádal jsem ji, zda by nemohla toho technika zavolat, že bych s ním třeba mohl mluvit přímo. Zavolala.

               Onen technik přišel, ukázněně se podivil, že auto stojí před jejích dílnou a mínil, že auto musí u nich zůstat. Zeptal jsem se tedy, zda můžu dostat náhradní auto a odpověď zněla, že v žádném případě, že jsou všechna obsazena.

               Poněkud jsem se vzrušil a ptal jsem se, jak se tedy dostanu do nemocnice, kde na mě čekají nezaopatření pacienti. Poté se strhla mezi zaměstnanci vzrušená debata, a nakonec se našlo řešení. BMW sice žádné auto k dispozici nemělo, zato Fiat, který má servis u stejné firmy. Dostal jsem tedy k dispozici zbrusu nového Fiata Tipo a odjel do práce. Stihl jsem to právě k vizitě. Personál už na mě čekal. I když jsem jim nemohl zavolat. Ale whats app překvapivě fungoval a přes něho jsem mohl kolegy informovat o aktuální situaci a jejím vývoji.

               Telefon začal v průběhu dopoledne fungovat čili jsem se dovolal i onomu technikovi od alarmu a s jeho pomocí, jsem ten systém odpoledne opravil. Zbývalo tedy jen ono auto.

               Den nato mi servis zavolal, aby mi sdělil, že žádnou závadu na mém autě neobjevili. Že není v počítači zaznamenaná. Ovšem že nejsem sám, že už mají dalšího majitele stejného modelu, který přišel se stejným hlášením. A že BMW už pracuje na novém software, které by mělo být do všech těchto nových aut nainstalováno v průběhu měsíce března.

               Nemůžu říct, že by toto sdělení důvěru k mému autu zvýšilo. Zeptal jsem se, jak moc je pravděpodobné, že se ona porucha objeví znova. Dostal jsem poněkud nejistou odpověď, že poměrně malá. Moje důvěra se po tomto sdělení příliš nezvýšila. Je to totiž opět jednou moje druhé auto stejné značky.

               Sám jsem si na vině. Člověk se prostě nepoučí.

               Ale něco pozitivního z té historie můžu přece jen vyvodit. Jestliže jsem nedostal onoho osudného rána infarkt, tak ho tak brzy nedostanu. Mé tělo má ještě rezervy.