Trávíme na nich stále víc času. Potkáváme se tam, někteří tam i žijí. Můj syn se setká s přítelkyní, studující v Madridu na letišti v Helsinkách (kam přiletěl z Kodaně), spolu pak letí do Osla a poté do Stockholmu. Na stockholmském letišti se zase rozloučí a on letí do Kodaně, zatímco ona do Madridu. Jsme mobilní a letiště patří k naší mobilitě. Pokud by všechno fungovalo a pokud by člověk neměl schopnost přivést ke kolapsu každý počítač, ke kterému se přiblíží, což je můj případ.
Ve Vídni zavedli automaty na prodej letenek. Nápad je to dobrý, měl by šetřit personál. Očividně nešetří. První automat, u něhož jsem si chtěl koupit letenku se zhroutil, ukázal temnou obrazovku a odmítal vydat známky života. Pracoviště letiště, jež mi přišla na pomoc, jej také nedokázala oživit. Nicméně byla ochotna mi pomoci u automatu druhého. Když jsme dostali letenky, dozvěděli jsme se, že sedíme každý jinde, i když jsme přes interenet rezervovali místa vedle sebe. Poněkud zmatená pracovnice nám vysvětlila, že jsme objednali letenky v řadě u nouzového východu, které se rezervovat nesmějí. Zeptal jsem se, proč to neví internet a proč se taková místa elektronicky objednat dají. Neznala odpověď.
Přednesl jsem stejnou otázku při přebírání zavazadel. Tyto přepážky totiž zůstaly a pracuje v nich stejné množství pracovníků jako doposud. Podívala se na naše letenky, naťukala něco do počítače, podala nám nové na místa, jež jsme rezervovali internetem a roztrhala ty, jež nám vydal automat. Na otázku, k čemu ty automaty, jež údajně stály dvacet milionů euro vlastně jsou, pokrčila jen rameny. Máme se zeptat někoho z vedení. Nezeptali jsme se.
Můj nejlepší kousek se mi ale podařil na letišti v Mnichově. Bohužel nebyl přímý let do Grazu, musel jsem se vybrat přes Vídeň. Nebyl jsem sám. Byli jsme větší skupina. Odbavování u přepážek běželo hladce, dokud jsem k jedné z nich nepřistoupil já.
Zadal jsem cílové letiště Graz přes Vídeň. Slečna něco naklepala do počítače a znervózněla. Zopakovala postup a znervózněla ještě víc. „Váš pas,“ požádala. Podal jsem jí ho. „Kam to letíte?“ zeptala se nedůvěřivě. „Do Grazu s přestupem ve Vídni,“ zopakoval jsem. Slečna se začala potit. Pak přivolala starší kolegyni. Ta se podívala na monitor a pak mladé kolegyni poradila: „Musíš zmáčknout F3.“ Slečna to udělala, očividně to nemělo očekávaný výsledek. Starší kolegyně otevřela manuál a klepla se do čela: „Zmáčkni F9“, poradila. Slečna to vykonala. Pak znervózněly obě dvě. Mladší vzala telefon a vytočila číslo – zřejmě nouzové střediska. Tam jí poradili, aby zmáčkla F3. Obdivuji německou disciplínu. I když věděla, že to nic nepřinese, neprotestovala, zmáčkla onu klávesu a referovala do telefonu o neúspěchu. Poradili jí, aby zmáčkla F9. Neodporovala, udělala to. V tu chvíli se nervozita rozšířila od mé přepážky na všechny ostatní. Pochopil jsem, že počítače na celém mnichovském letišti začaly kolabovat – nevěděly si se mnou prostě rady. Strávil jsem u přepážky asi čtvrt hodiny. Mezitím už počítače u ostatních přepážek zřejmě zase fungovaly, ne ale ten můj.
Zoufalá slečna nakonec vzala kus papíru a napsala mi na něj rukou číslo Gate a sedadlo v letadle. Podepsala a pak jí ona starší kolegyně přinesla odněkud razítko, jímž ten papír ozdobila. Takovou letenku jsem sice ještěnikdy neměl, důvěřoval jsem ale že se takto do Vídně můžu dostat. Ale co pak?
„To je ale letenka jen do Vídně,“ řekl jsem zneklidněně. „Jak se pak dostanu do Grazu.“
„Ručně vám takovou letenku vystavit nemůžeme,“ pravila ona starší paní, která už očividně převzala od zoufalé mladé velení. „Ale my zavoláme do Vídně a všechno jim vysvětlíme. Až tam dojedete, jdete přímo ke Gate, tam už budou vědět a vydají vám letenku do Grazu. Poté, co jsem si vyslechl ironické poznámky kolegů, kteří byli mezitím už u druhého piva, odletěl jsem do Vídně. Tam jsem spěchal. Tušil jsem, že další let nemusí být až tak jednoduchý a tak jsem ke Gate přímo běžel. Prošel jsem bezpečnostní kontrolou a vpadl do místnosti. Za stolem nikdo neseděl a já jsem se začal nervózně potit. Dlouho se nedělo nic. Až po deseti minutách jsem uviděl dívku v červeném, tedy příslušnici rakouských aerolinií, jak se blíží k naší místnosti. Ve své nervozitě, ale i následkem slušného vychování jsem běžel ke dveřím a otevřel jsem jí je. V tu chvíli, ale vystartovala od bezpečnostní kontroly korpuletní žena s pistolí u pasu a vběhla do místnosti za letuškou.
„Vy jste opustil bezpečnostní prostor!“ zařvala na mne.
„Neopustil!“ protestoval jsem.
„Opustil, já jsem vás viděla!“
„Já jsem přece jen otevřel tady té paní dveře,“ bránil jsem se a už jsem se viděl ve vězení jako potenciální terorista. Naštěstí se tato příhoda odehrála ještě před 11. zářím 2001, jinak bych v tom vězení asi opravdu seděl, pokud by už na mém hrobě nerostly kytičky.
„To je pravda,“ zastala se mne letuška. „Tady pán mi otevřel dveře, ven ale nevyšel.“
Ozbrojenkyně se zatvářila nedůvěřivě a nehodlala opustit místnost. Přešla s námi, tedy se mnou a letuškou, k odbavovacímu stolku.
„Letím do Grazu,“ oznámil jsem. „Měl bych taky mít letenku. Mé jméno je Polách.“
Slečna zapnula počítač, naťukala mé jméno a pravila: „Žádnou letenku tu nemáte.“ Policistka za mými zády sáhla po zbrani.
„Ale musím ji mít,“ pravil jsem už zoufale. „V Mnichově se zhroutila počítačová síť a tak jsem dostal letenku jen ručně psanou. Ale ujistili mne, že další transport do Grazu mi zajistí telefonicky.“
„Máte u sebe cestovní pas?“ zeptala se letuška záludně.
Podal jsem jí ho. Policistka pistoli nepouštěla z ruky. Letuška zadala moje údaje do počítače a uviděl jsem, jak jí po čele začíná stékat kapka potu.
„Odkud jste to přiletěl?“
„ Z Mnichova.“
„Máte pro to nějaký důkaz?“
Sáhl jsem to kapsy a policistka vytáhla zbraň z pouzdra. Byl jsem naštěstí rychlejší, nahmatal jsem onen papír s ručně psanou letenkou a podal jsem ho letušce. Obracela jej ze strany na stranu, pak sáhla po telefonu. Po delším hovoru, kdy ona kapka potu na jejím čele nezůstala sama, sáhla po tužce a papíru a napsala na něj číslo sedadla v letadle. Policistka poté poněkud neochotně ale přece odešla.
Nastoupil jsem do letadla a našel své místo. Letadlo mělo odletět, ale nestartovalo. V uličce procházely dvě letušky a počítaly cestující. „Jedenadvacet,“ pravila ta, co počítala.
„Ne, dvacet,“ odtušila druhá.
Vrátily se ke kabině pilota a začaly počítat znova. Došly až ke mně, krčícímu se na sedadle s pocitem ilegality. „Dvacet jedna,“ pravila dívka triumfálně.
Druhá se podívala nervózně do nějakého papíru. „Ne, určitě dvacet!“
Tvářil jsem se, že neexistuji. Přesto mne očividně viděly a dvakrát do počtu cestujících započítaly.
Trvalo skoro dalších dvacet minut, než se ozval kapitán: „Omlouváme se cestujícím za zpoždění, ale bylo způsobeny nejastnostmi v počtu pasažérů.“
Do Grazu jsem tedy doletěl. Se zpožděním, ale přece. Přesto považuji vyřazení celého počítačového systému mnichovského letiště ke svým nejlepším výkonům, co se se týká mého působení na elektronická zařízení.
Škoda, že se mi v poslední době už tak nedaří. Nějak si na mne zvykly nebo se zlepšilo zabezpečení kosmickým a jimým rušivým vlivům. Držte mi palce, v pátek letím do Brém.