V Londýně řádí chuligáni, rabují, zapalují a obracejí celé čtvrtě v trosky. Bude svatokrádeží, když člověk řekne “konečně?“
Prosím, nenadávejte, nevystupujte z této stránky, dokud si nepřečtete, proč jsem to takto napsal. Ne, nesympatizuji s oněmi rabiáty ani v nejmenším, nemám rád násilí a už vůbec ne takové, kdy neovladatelné hordy ohrožují existenci spousty spořádaných občanů. Jenže…
Jak jinak dát najevo našim politikům, našim vládám, že je tu jeden veliký a po dlouhá desetiletí neřešený problém? Problém, který ignorovali, o kterém tvrdili, že neexistuje. Není to přece tak dávno, kdy se ve stejné peklo proměnila předměstí Paříže a stejné bitvy sváděla policie s mládeží v Athénách, ve Španělsku se podobnému násilnému peklu vyhli jen těsně, zatím… Náhoda? Psychóza nevychovaé mládeže? Všude stojí na ulici mladí lidé, lidé bez zaměstnání, bez perspektivy, bez slušné šance na budoucnost. Zatím se nikdo nezeptal, proč tomu tak je. Člověk bez šance na lepší budoucnost se stává cynickým, bezcitným a agresivním. Na tom nic nezmění prázdné výzvy politiků ani démonizování násilníků. Nepomůže ani tvrdit, že problémem je nekontrolované přistěhovalectví, protože většina oněch vzbouřencům má přistěhovalecký původ. Příčinou není zastřelení jednoho gangstera londýnskou policií, či smrt dvou mladistvých zlodějů, jež zahynou na útěku před policií pařížskou v trafostanici, kam se schovali. To je jen rozbuška pod časovanou bombou, jež je připravena vybuchnout při nejmenším podnětu.
Za posledních dvacet let bylo v Evropě odbouráno na 10 milionů pracovních míst a přeloženo převážně do států Asie. Účelem tohoto „transportu práce“ byly nižší pracovní náklady a tím „optimalizace zisku akcionářů“. V zájmu malé skupiny podílníků tím byla vzata práce milionům Evropanů a byl tím narušen sociální mír. A sociální mír byl největší vymožeností západní společnosti sedmdesátých a osmdesátých let a základní kámen prosperity této společnosti. Jeho odbouráním tedy mír končí. Konec míru znamená válku. Už tedy začala…
David Rothokopf se ve své knize Supertřída zabývá skupinou nejbohatších lidí světa. Skupinou nadnárodní, jež světu skutečně vládne, přitom ale díky svému způsobu života má stále méně kontaktu s realitou, vlastně ji už ani fungování společnosti nezajímá, natolik se od ní izolovala. Zajímá ji jen jedno – zisk – o to jen zisk v příštím kvartálu, či dokonce zisk do uzavření zítřejší burzy. Jak je zisku dosaženo, je úplně jedno. Budoucnost v horizontu let či desetiletí je pak těmto lidem ještě lhostejnější.
Většinu těchto lidí je možno zahrnout do skupiny spekulantů. Lidí, kteří nic nevyrábějí, kteří se nepodílejí na tvorbě hodnot. Jsou to lidé, kteří pouze využívají současný liberální systém, aby do svých kapes odsávali z burz miliony a miliardy do svého privátního majetku. Prototyp takového člověka hrál Richard Gere ve filmu Pretty Woman. Tehdy, v devadesátých letech, byl tento problém ovšem jen marginální, vlastně teprve vznikal. Hlavní postava filmu se díky šťastné lásce polepšila a rozhodla se stavět lodě. Tím pohádka o moderní Popelce a polepšeném princi skončila a divák vytlačil slzu. Skutečnost je ovšem mnohem brutálnější a těch slz vyroníme mnohem, mnohem víc. Zřejmě je na světě nedostatek dívek jako pretty woman Julia Roberts.
Ne burza není nic špatného. Burza obilovin například vznikla koncem devatenáctého století v Chicagu, aby dala americkým farmářům jistotu, že prodávají své obilí skutečně za tržní hodnotu a nemohou být okradeni podvodnými překupníky. Jenže tehdy rozhodovala o cenách na burze nabídka a poptávka. To už dnes neplatí, dnes o cenách rozhodují spekulace. Jak se to mohlo stát? Liberalizací mezinárodního trhu v roce 1991, za kterým stála Margaret Tchaterová a Ronald Reagan se nesmírně urychlil objem obchodů, zavedení internetu pak rychlost transakcí ještě zmnohonásobilo. Nevěřím, že by se internet vyvinul tak explosivně, kdyby neobjevili spekulanti ale i poctiví obchodníci jeho hospodářskký význam. Vše se stalo díky této liberalizaci zbožím, volně dostupným komukoliv na světě, zbožím se staly i jednotlivé státní měny. Už v roku 1992 čelila britská libra prvnímu útoku spekulantů a přežila jej jen ztěží a díky pomoci jiných států. Za dvacet let takového obchodování se v soukromých rukou nahromadil obrovský kapitál. A ten otevřel možnosti k spekulacím prakticky v každém oboru obchodování. Spekuluje se už nejen s ropou, zlatem, stříbrem, ale i s obilím, s kakaovými boby, prakticky s každou komoditou. Stačí mít dostatek kapitálu, aby jedinec nebo skupina mohla skoupit celou světovou produkci nebo aspoň její podstatnou část. Pak ji zadrží a čeká, až vznikne umělý nedostatek. Pak začně prodávat za podstatně vyšší ceny. Zaplatí to výrobci a v konečném důsledku spotřebitel. Vydělá spekulant, v žádném případě ne ale dodavatel. Sedláci, farmáři, či chudičtí zemědělci někde v Thajsku či Indii nedostanou víc než dřív, zaplatí ale za výrobky, vyrobené z jejich vlastních surovin, podstatně víc než předtím. Zisk shrábl spekulant. Někdo jej nazve šikovným podnikatelem, on sám se tak samozřejmě vidí taky. Já ho považuji za zloděje. Jenže proč proti zlodějům nikdo nezasáhne?
Protože to není možné! Kapitál se stal mocnějším než politická moc. Karikatura v Süddeutschezeitung zobrazuje Merklovou a Sarkozyho jakožto myši, jež vzájemně obdivují své svaly a říkají: „A teď ta zlá kočka může přijít.“ Ta stojí ve dveřích, na krku má obojek s nápisem „Burza“ a už se olizuje při představě, jak si na těch dvou tučných myškách smlsne. Je smutné přiznat, že karikaturista trefil hřebík na hlavičku. Politici se oněmi liberalizačními zákony připravili o možnost řídit finanční toky a tím pádem o skutečnou politickou moc. Můžou jen přihlížet nebo poslouchat, co jim spekulanti na burze nadiktují. Stali se, jak už jsem jednou řekl „ Správci zániku.“
Že současní politici nesou viny zu své předchůdce? To na věci nic nemění. V Texasu zorganizoval místní republikánský senátor sedmihodinovou modlitbu za zničení „Antichrista“ Obamy, jakožto tvůrce dluhů, jež nahromadil jeho předchůdce republikán Bush. Objektivně je třeba ovšem přiznat, že Obama neudělal nic, aby Bushovy chyby korigoval a tím si své znovuzvolení vlastně ani nezaslouží. Bude ale pod vedením někoho z utrakozervativního hnutí Tea Party, jež vidí řešení v motlibách k Bohu lépe? Sotva.
Co jsou vlastně ony tzv, rantingové agentury? Úvěr vzniká na základě smlouvy mezi dlužníkem a věřitelem. Je dohodnuta suma, již si dlužník půjčí, doba, za niž dluh splatí a úrok, jež bude věřiteli platit. Pokud si půjčíte peníze v Eurech, budete se muset při placení kreditu řídit podmínkami evropské centrální banky, jestliže v švýcarském franku, pak švýcarské národní banky, pokud v korunách, bude vám podmínky diktovat česká národní banka. Ty určují výšku úroku takzvaným euriborem, liborem atd. Státní dluhopisy jsou nabízeny na celosvětovém trhu, jsou tedy kupovány věřiteli po celém světě. Výška úroku se tedy musí řídit jinými kritériemi a tím je rizikovost dluhopisů. Nad těmito riziky bdí, či měly by bdít rantingové agentury. Myšlenka dobrá, ale až do chvíle, kdy tyto agentury začnou sloužit spekulantům.
Jak vznikl vlastně ono „šedé pondělí“, tedy propad na burzách 8.srpna tohoto roku? Analytici si kladli oprávněně stále stejnou otázku: „Co bylo v ten den jinak, než den předtím“? Že Itálie sedí na dluhu o výšce 120 procent národního důchodu jsem se učil už ve škole a to je hodně dávno – od té doby se ten dluh nezvětšil, a hlavně, nikomu to nedělalo problém, protože Itálie dluží hlavně svým vlastním bankám, jež jsou na fungování státu bytostně závislé. Ale jen co se Evropě k vzteku všech spekulantů a rantingových agentur podařilo vytvořit záchranný systém pro Řecko, přišel útok na Itálii. Protože všichni vědí, že Itálii, jakožto čtvrtou největší ekonomiku v Eurozóně s bilionovými dluhy, evropská centrální banka zachránit nedokáže a že ani onen záchranný deštník, jež evropští politici vymysleli, by nic nezmohl. Dokud Itálie platila ze svého dluhu 3,5 procenta úroků, což dělalo necelých pět procent jejího ročního výkonu, neměla problém. V okamžiku, kdy určitá rantingová agentura – bůhví proč, ale mám tušení že jako vzteklou odpověď na záchranu Řecka (zda se jedná jen o přechodnou záchranu není podstatné) snížila Itálii ranting a tím pádem zvýšila úrokovou míru na 6,5 procenta, bylo všem jasné, že Itálie své dluhy splácet nedokáže. Komu ale něco takového může sloužit? Každý věřitel chce přece své peníze zpět! Není divu, že následujícího dne do milánské pobočky rantingové agentury Moody´s vpadli carabinieri a odnesli všechny počítače a papíry, aby je dali prověřit, zda se zde nejednalo o spekulaci. Protože se v italské ekonomice nic podstatného v posledních letech nestalo, protože Itálie má v časech krize dokonce jeden z nejmenších deficitů státního rozpočtu v celé Eurozóně, je tato hypotéza nabíledni.
To, co se stalo, bylo vyhlášení války. Války mezi burzovními spekulanty, mezi onou supertřídou a současnou politickou mocí. Pravda, v Berlusconim si nevybrali právě toho pravého soupeře. Ten na nějakou ránu pod pás nekouká a zákony mu taky nezpůsobují zábrany, jež by demokrat považoval za nepřekročitelné. Ale první výstřely už padly a nelze je vzít zpět a tvrdit, že se nic nestalo. Kdo v tom zápase zvítězí, k tomu si neodvážím vyslovit žádnou prognózu. Je ale s podivem, že oni superbohatí podvodníci neváhají napadnout samou politickou moc, neváhají oslabovat a bourat stát. Neuvědomují si, že je to právě stát, kdo je chrání. Stejnou arogancí se vyznačovala francouzská šlechta před rokem 1789. Myslím, že po onom roku své arogance trpce litovala. Jestliže se státní moc zhroutí, budou ti bohatí a nejbohatší nejlákavější obětí davu, zproštěného pout zákonů. Státy jsou v pozici sendviče – z horní strany je tlačí ona supertřída spekulantů, z dolní pak davy nespokojených, frustrovaných a násilnických mladistvých nezaměstnaných. Že je premiér Cameron nazývá duševně chorými, mu moc nepomůže, sotva může tvrdit, že má jen v Londýně statisíce zatím nepoznaných psychotiků.
Teorie liberalismu praví, že se každý člověk musí postarat sám o sebe. Ne každý ovšem má schopnosti vystudovat vysokou školu a získat tak pracovní místo v oborech, jež ještě v Evropě zůstávají (odhlédnouc od klesající úrovně vzdělanosti zejména u mužské části mladé populace). Jak se má pak o sebe postarat, když pro něj práce prostě není? V Evropě jsou regiony, kde je nezaměstnanost mezi mladými pod 25 let až 60 procentní. Ve Španělsku dosahuje v celé zemi 45%!!! Jak nemá takový fakt budit zoufalství a agresivitu? A hledání viníků? Podle liberální teorie by měl takový neschopný přežití zemřít. Jenže jemu se zemřít nechce. Práci získat sice nedokáže, umí se ale rvát a umí loupit. Dělá tedy, to, co umí, když mu nedovolíme dělat něco jiného.
Pochopí tedy naši evropští politici, kdo je jejich pravým nepřítelem? Že to nejsou ony davy násilných a rabujících mladíků, ale ti, kdo jim diktují své finanční zájmy a odsávají tak další a další peníze ze státních rozpočtů a ruší další a další pracovní místa? Ne, v Evropě skutečně není možné pracovat za euro denně, jako v Číně, Bangladéši či Thajsku. Když se jistá čínská společnost nabídla, že bude stavět dálnice v Polsku a konkurs samozřejmě díky nejnižší ceně vyhrála, skončilo to ostudou. Když Číňané zjistili, že v Evropě prostě neseženou dělníky za platy, jaké si představovali, vzali do zaječích a nechali dálnice dálnicemi. Jak to Poláci teď do zahájení mistrovství Evropy v kopané zvládnou, je ve hvězdách. Zřejmě nezvládnou. Bezbřehý liberalismus ničí sociální mír, podkopává základy demokratické společnosti a přibližuje nás stavu občanské války. Nikdo si ji sice nepřeje, oněm superbohatým je to ovšem srdečně jedno. A oni vládnou! Oni ve svých tryskáčích a na svých jachtách ten problém ani nezaznamenali. A pokud ano, jich se přece netýká! Od toho jsou vlády, policie a armáda, ne?
Je povinností demokratických režimů přestat poslouchat a postavit se jim na odpor, pokud nechtějí v nejbližší době uvolnit místa diktátorům. V zájmu sebezáchovy by s tím už museli začít! Ale mají vůbec tento pud? Chápou, že jim jde o krk?
Ne, nesympatizuji ani v nejmenším s oněmi rabujícími násilníky v Londýně, v Paříži či v Athénách. Jsou to chaoti, kteří kradou, loupí a napadají nevinné lidi a obracení tak proti sobě veřejné mínění. Ale co bude, když tento agresivní dav dostane svého vůdce. Svého Robespierra, Marata? S financováním takové strany nebo hnutí by určitě nebyly problémy. Ne, peníze nepřijdou z obchodů s drogami. Ale taková strana by přece oslabovala stát! Že by nenašla sponzora s dostatečnými finančními prostředky, jenž též nemá na silném státu zájem? To bych se divil.
Samozřejmě by mne za právě napsané řádky pan prezident nepochválil. On zastává stále stejné názory, že liberalismus a jeho neviditelná ruka trhu vyřeší všechny problémy. Zatím nás dovedla na pokraj občanské války. Samozřejmě že panu prezidentovi nelze upřít stabilitu názorů, jíž se chválí. Nezměnil je za posledních třicet let, i když se svět v té době změnil k nepoznání. Existuje jedna insituce, jež se také vždy chválila svou stabilitou názorů. Jedná se o katolickou církev, ta také až ústy Jana Pavla II přiznala, že země je možná přece jen kulatá. Zda je ji možno za takovou stabilitu názorů chválit, ponechám k posouzení čtenáři.
Povstáni frustrovaných chaotů
categories: Blog