Vidíme je teď v předvánoční době všude. Na vánočních trzích, v kostelech i doma pod stromečkem. Jesličky jsou neodmyslitelnou součástí vánoc, bez volka a oslíčka si vánoce ani nedokážeme představit.
Jenže odkud pochází tato tradice Ježíšova narození. Kde se vzaly jesličky a ona dvě domácí zvířata, která ho měla v prosincových studených nocích zahřívat svým dechem? Samozřejmě že by tato scéna měla být popsána v bibli, jak jinak by se do tradice dostala?
Podívejme se, jestli ji najdeme.
Samozřejmě by zdrojem vánočních tradic měla být evangelia, jen to, co v nich stojí psáno, je církví i uznáno za pravdu. Ovšem při studiu evangelií budeme trošku zklamaní.
Marek a Jan se Kristovým narozením vůbec nezabývají. Jim jde o jeho misi, která začíná křestem od Jana Křtitele, narození je pro ně nezajímavé. Zvláštní je, že se zde zřejmě jedná o nejstarší evangelia, Markovo pochází zřejmě skutečně z prvního století našeho letopočtu a je připisováno zřejmě právem sekretáři svatého Petra Markovi (proto bylo někdy označováno za Petrovo evangelium).
Janovo evangelium pochází z přelomu prvního a druhého století je to ovšem tzv. nesynoptické evangelium, které ostatním v mnohém odporuje. Je sice nejsilnější, co se týká poetického vyjádření, má za úkol důkaz Kristova božství, historií jeho narození se nezabývá.
Matoušovo evangelium je sice tradičně považováno za nejstarší, a proto je zařazováno v Novém zákoně na první místo – bylo tradicí (chybně) připisováno apoštolovi Matoušovi, který, jak víme, byl jediným gramotným apoštolem. Tato teorie je spolehlivě vyvrácena. Matoušovo evangelium opisuje ve více než 600 verších evangelium Markovo, vzniklo tedy později. A tady poprvé najdeme zmínku o okolnostech Kristova narození.
Píše se zde:
„A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou, padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“
O jesličkách zde tedy není zmínka, jen o „domu“.
Musíme tedy hledat dál a posledním z evangelistů je „kolega“ Lukáš (kolega proto, že byl lékař, ovšem i spisovatel dobrodružných románů, snad mi to slovo odpustí). A tady už se dostaneme dál – Lukáš má velký vypravěčský talent. A píše:
„Když tam (v Betlémě) byli, naplnily se její dny a přišla její hodina. I porodila prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“
A anděl tamtéž sděluje pastýřům: „Toto vám bude znamením. Naleznete děťátko v plenkách položené do jeslí:“
S Lukášem jsme se tedy dostali kousek dál, jesličky bychom už měli, co je ale s oním volkem a oslíčkem, kteří u jesliček nemohou chybět?
Musíme hledat dál, evangelia nám ale už nepomohou. Jenže existují takzvané apokryfy, tedy evangelia, která byla pri selekci církevích textů vyloučena. Byla jich kvanta, existovalo dokonce i evangelium podle Jidáše. A v jednom z nejznámějším z nich v takzvaném: Pseudomatoušovu evangeliu, nacházíme, co jsme hledali. Protože mám ovšem text k dispozici pouze v němčině, dovolím si ho vlastními silami přeložit:
„Na třetí den po narození našeho pána Ježíše Krista vyšla přesvatá Marie z jeskyně, šla do stáje a položila svého chlapce do jesliček a vůl a osel se mu klaněli. Tak se vyplnilo, co ohlásil prorok Jesaja, když řekl: „Vůl zná svého majitele a osel jesle svého pána.“ Tak se mu dokonce zvířata, vůl a osel stále klaněli, zatímco ho měli mezi sebou. Tak se vyplnilo, co ohlásil prorok Habakuk, když řekl: „Mezi dvěma zvířaty budeš poznán.“ Josef zůstal s Marií na stejném místě po tři dny.“
Vznik psedomatoušova evangelia je kladen až někam do osmého s století. Takzvané „dětské legendy“ existovaly už mnohem dřív, byly u prostého lidu velmi oblíbeny, i když byly církví vždy znova odsuzovány. Svatý Hieronymus je zavrhl, papežové Damasus, Inozenz I či Gelasius je dokonce odsoudili. Přesto si lid nenechal své legendy vzít a tak koncem osmého století vznikla latinsky psaná sbírka (všechna evangelia vznikla v originále v řečtině). Našla si pevné místo v lidové tradici a vliv na kulturu a umění. A my máme díky ní naše krásné jesličky s volkem a oslíčkem, které děti milují.
