Chcete si užít trochu vzrušení při vybavení nového domu nábytkem? Objednejte si jej u firmy XXXLutz. Moje manželka se skutečně nechala svést velkým výběrem, jakož i přiměřenými cenami tohoto giganta v oboru prodeje nábytku a objednala vybavení našeho nového domu u této firmy. Nepočítala s tím, že bude až tak veselo. nikdo z nás s tím nepočítal!
Původní termín, kdy měla firma nábytek jakož i obě koupelny dodat, byl v polovině března. Všechno telefonicky domluveno, žena vzala dovolenou a čekala v novostavbě, zatím nezpůsobilé k bydlení. Čekala celý den a nedočkala se. Zavolala do XXXLutzu, nikdo jí nebyl schopen říci, kdy nábytek dorazí. O půl čtvrté ztratila trpělivost a zajela do prodejny. Tam jí v reklamačním oddělení řekli, že mají neschopenky a proto naši objednávku museli přesunout. Na otázku, proč jí to nikdo nebyl schopen dát vědět, aby si zbytečně nebrala dovolenou, jí sice nikdo nebyl schopen odpovědět, ale usoudila, že na vině jsou ony vzpomenuté neschopenky. Domluvila tedy na místě nový termín na středu v polovině dubna, zanechala tam své telefonné číslo pro případ, že by se termín znovu musel posunout a napůl uspokojena a chápající problémy dodavatele, odešla.
V pondělí před oním domluveným termínem měla v práci uprostřed bronchoskopie náhle nečekaný telefonát. „Tak kde jste, paní. My jsme před vaším domem a nikdo nám neotvírá. Takhle to nejde. Jestli okamžitě nepřijedete, jedeme s nábytkem zpátky.“
Po chvilce překvapení zaprotestovala, že termín byl domluven na středu.
„To nás nezajímá,“ řekl jí bodře mužský hlas. „My máme objednávku na dnešek a pokud nás nikdo nevpustí do domu, jedeme zpátky. Cestu vám ale zaúčtujeme.“
Žena skočila do auta a uháněla přes celé město k domu. Otevřela netrpělivé stepujícím dělníkům dům a pádila zpět do práce, aby vyřídila aspoň to nejnutnější. Měla zlé tušení a nehodlala nechat dělníky v domě bez dozoru. Bylo to moudré rozhodnutí.
Když se vrátila (bylo kolem poledne), právě řešili problém, co mají dělat, protože navrtali dírky na držák na dveřích chladničky na opačné straněm, než měli.
„To nevadí, paní,“ uklidňovali ji. „My ty dírky zalepíme, máme na to speciální špuntíky, ani si toho nikdo nevšimne.“
O manželku se pokusila poprvé mrtvice. „Ty dveře na chladničku vyměníte!“ požadovala.
„My tu máme ale jen jedny,“ namítali pracovníci. Nakonec tedy zanesli reklamaci do papírů, aby byly dveře na chladničku doobjednány.
„Co je tohle?“ ustrnula žena. Vedle objednaného stolu stálo skutečně osm židlí, jak objednala, jenže tři měly nožky bílé a pět černé.
„Tak nám to dali,“ mínil pradovník firmy XXXLutz. „Asi jiné neměli.“
„Ale já chci mít všechny nožky stejné,“ rozčílila se.
„Tak to budete muset někdy později vyměnit,“ řekl jí.
„Jak někdy později? Teď!“ vykřikla a začala telefonovat. Nevyřídila nic. Sedla do auta a jela opět na reklamační oddělení firmy XXXLutz. Tam prosadila své (neptejte se, jakými prostředky). Dodávka byla od našeho domu i s židličkami s bílými nožičkami odvolána a vrátila se po několika hodinách s nožičkami černými, čimž bylo dosaženo jednoty.
„Poslouchejte, objednávala jste opravdu i skříňku na hygienické potřeby?“ přišel náhle z prvního poschodí dělník se šroubovákem v ruce. V druhé ruce svíral objednávku.
„Samozřejmě,“ odtušila manželka.
„Jenže ona tu není,“ pravil zamyšleně.
„Ale já ji tu určitě ráno viděl,“ připomněl mu jeho kolega.
Nastalo hledání na jehož konci zjistili, že onu skříňku namontovali místo na prvním poschodí v malé koupelně na přízemí.
„A tak přece je tady,“ zaradovali se. „Tam my ji tedy přemontujeme.“
„Moment,“ zarazila je manželka. „A kdo opraví díry ve stěně a omítku?“
„To není naše práce,“ pravili bodře. „My jsme tu jen od nábytku. To si budete muset sehnat nějakého zedníka.“
„Tak stop,“ protestovala žena. „Že tam budou ty díry, to je vaše chyba. Takže to musíte opravit vy.“
„My jsme tu jen od nábytku,“ vysvětloval jí dělník trpělivě. „My poškozené stěny opravovat neumíme.“
„Tak potom zůstane ta skříňka tam, kde je.“
„Ale vám bude ta skříňka na prvním poschodí chybět.“
„To se ještě uvidí,“ pronesla žena bojovně. Protokol o převzetí nábytku nepodepsala. Nejen kvůli špatně namontované skříňce a provrtaným dveřím na chladničce. Na jiné skříňce totiž byla horní deska místo v objednané zelenkavé barvě v barvě červené, kohoutky na umyvadle byly na opačné straně než na objednávce a deska na dvojitém umyvadle na prvním poschodí byla rozdělena na dvě části, z nichž každá měla jiný odstín. Nedostatky byly sepsány a den nato byla žena opět na reklamačním oddělení. Tam jí slíbili, že věci dají do pořádku a nakonec dosáhla i toho, že onu chybějící (nebo vlastně chybně namontovanou) skřínku dostane od firmy XXXLutz zadarmo.
To ovšem ještě nevěděla, že se jedná o nábytek italský, který se musí objednávat u dodávatele a že dodání trvá nejméně dva měsíce.
Po dvou měsících se ovšem lidé z XXXLutz dostavili, bohužel umyvadlo se správně postaveným kohoutkem s sebou neměli, dveře na chladničku jakbysmet a deska na skříňku (kterou s sebou opravdu přivezli a která byla vlastně důvodem jejich návštěvy) byla sice tentokrát zelená, ale v úplně jiné velikosti. O ženu se pokusily slzy a usoudila, že problém je v tom, že je žena. Ženy podléhají v moderní společnosti často pocitu, že jsou diskriminované a že je nikdo nebere vážně a dožadují se v tomto případě mužské pomoci a ochrany. Proto se přece vdávaly, ne?
Zavolal jsem reklamační oddělení firmy XXXLutz ze Stolzalpe a s jeho šéfem jsem si domluvil termín na úterý o půl třetí. Vysvětlil jsem mu, že dříve nemohu, protože pracuji sto padesát kilometrů daleko a pojedu po noční službě, abych s ním problémy osobně projednal. Když jsem přesně o půl třetí stál v reklamačním oddělení, podivila se sekretářka vedoucího reklamace velice nad mou návštěvou.
„Ale šéf tady není,“ pravila.
Zesinal jsem a v očích jsem měl vraždu. „Jak není?“
„On šel už v poledne domů. Říkal, že už dnes nemá žádné termíny a že si musí něco doma vyřídit.“
Nevím, jak jsem v tu chvíli argumentoval. Nedokážu si vzpomenout. Vzpomínám si jen, že sekretářka vyskočila ze židličky, která se nacházela v mém dosahu a vzápětí se snažila, zády přitištěna ke stěně kanceláře, dovolat se telefonem nepřítomného šéfa. Zřejmě v domění, že není přece jen až tak daleko a mohl by jí zachránit život. Nemohl, nebral telefon.
Odjel jsem domů a napsal jsem (doufám, že čtenář moje rozhořčení pochopí) stížnost a poslal jsem ji hned druhý den na firmu XXXLutz. O dva dny později se mi telefonicky ozval šéf reklamačního oddělení (moje stížnost byla logikou věci doručena přímo jemu – byl přece za řešení stížností zodpovědný). Omluvil se, řekl že všechno byla chyba sekretářky (odpustil jsem si poznámku, že jsem termín domlouval s ním osobně) a chtěl nabídnout nový termín k osobnímu setkání. To jsem odmítl a telefonicky žádal slevu, která by nás odškodnila za všechna příkoří i za onu zbytečnou cestu o délce 300 kilometrů. Dohodli jsme se na 500 Eurech a na tom, že ony defekty, jež jsou pro fungování koupelen a kuchyně nezbytně nutné ( kohoutky, deska na kosmetické skříňce a dveře na chladničce) budou odstraněny, aniž bych musel kontaktovat mého právníka.
Nebudu čtenáře unavovat dalším líčením detailů. Deska na skříňku byla totiž přivezena ještě třikrát, protože měla ještě jednou špatný odstín, pak měla zlom a teprve napopáté se podařilo doručit skutečně takovou, jakou jsme objednali. Výhodou bylo, že to všechno se táhlo 14 měsíců a mezitím začala už rezavět naše zrcadla v koupelně, protože byla defektní. Takže při předposlení návštěvě vzali pracovníci XXXLutz zrcadla zase s sebou a při poslední přivezli, kromě tentokrát už opravdu sedící desky i zrcadla nová. Neptejte se mne, kolik ztráty firma na naší dodávce udělala a jak může za takovým podmínek vůbec fungovat.
Moje žena je nicméně nepolepšitelná. Po dvou letech jí okřálo a objednala komodu do ložnice – opět nepochopitelně od XXXLutzu. Právě jsme odjížděli k mým rodičům na Moravu, když jsme obdrželi telefonát, že se skříňka nachází ve skladu v Liebochu, patnáct kilometrů od Grazu. Poděkovali jsme za zprávu a řekli, že právě odjíždíme a můžeme si pro skříňku přijet nejdříve za týden. Jestli by nebylo možné skříňku v průběhu tohoto týdne přesunout z Liebochu do Grazu. Paní na druhé straně telefonní linky pravila, že to není žádný problém a my jsme spokojeně odjeli na dovolenou.
Když jsme se vrátili, najali jsme si dodávku a vyrazili do grazského Lutzu. U pokladny jsem ukázal doklad o koupi a pravil jsem, že máme u nich komodu. Slečna nahlédla do počítače a klidným hlasem odpověděla: „Nemáte.“
Nenechal jsem se zneklidnit. Vysvětlil jsem jí, že komoda skutečně původně došla do skladu v Liebochu, že jsme ale před týdnem telefonicky dojednali její přesun do Grazu a nachází se tedy v jejich skladu.
„Nenachází,“ pravila slečna neoblomně, zírajíc do počítače.
Už poněkud vzrušeně jsem jí sdělil, že pro podobné žerty nemám tak úplně pochopení, protože jsme najali dodávku, která čeká u výdeje zboží před skladem a tak aby byla tak laskava a podívala se ještě jednou pořádně. Slečna se podívala a pořádně a sdělila nám, že žádnou komodu u Lutze nemáme, nikdy jsme něměli a zřejmě ani nebudeme mít. Tu poslední část jsem dodal už já.
Slečna si všimla mé připravenosti spáchat trestný čin a chtěla mi začít vysvětlovat, kde mají reklamační oddělení.
„To znám,“ pravil jsem, protože jsem tam byl opravdu už jako doma.
Musím přiznat, že se syn, který se mnou na reklamaci šel, za otce strašně styděl. Adrenalin mi už kapal z nosu – byl jsem poněkud sensibilizován událostmi okolo naší koupelny – a tak jsem zahájil vyjednávání ne právě zdvořilým způsobem. Nicméně paní v reklamaci uznala, že se musela stát chyba, mému vzrušení nad povinností zaplatit prázdnou dodávku porozuměla taky a slíbila, že komodu najdou, ať už se nachází kdekoliv a doručí nám ji domů zadarmo. S tímto výsledkem jsem byl schopen se smířit, aniž jsem někomu polámal kosti.
„Ja mein lieber Herr,“ pravila zkušeně. „Ohne Dampf geht nichts, oder?“
Bohužel se tento výrok těžko překládá do češtiny, ale pro ty, kdo tuto řeč neovládají přiznala ona dáma, že bych bez mého poněkud vzrušeného projevu (vypuštění páry zpod přetopeného kotle – abych se přece jen pokusil přeložit její výraz) zřejmě nic nedokázal.
Komoda dorazila skutečně týden poté. Dozvěděl jsem se tak, že po našem telefonátu do Liebochu skutečně poslali komodu do Grazu. Tam ale při přejímce zboží zjistil počítač, že ona komoda je v Grazu špatně, protože patří podle svého čísla do Liebochu a poslal ji obratem zpět. Co vyvolalo mé upřímné nadšení, byla skutečnost, že tentokrát se Lutz nahlásil telefonicky, kdy s komodou přijedou a OPRAVDU se objevili v tomto domluveném termínu. Pokud to někomu připadá jako zcela normální samozřejmost, pak ho můžu ujistit, že tomu tak v Rakousku není.
O tom jsme se mohli přesvědčit, když jsme pro syna objednali biliárdový stůl. Tentokrát ne u Lutzu ani v sportovním obchodě v Grazu, protože tam se ceny pohybovaly okolo 2500 Euro za kus. Přes internet se nám podařilo objevit krásný kousek za 700 euro včetně dopravy – a to dopravy z Cuxhavenu do Grazu (Cuxhaven je přístav v ústí Labe nad Hamburkem, takže stůl musel do Grazu urazit opravdu pořádný kus cesty!).
Jednoho ne právě krásného dne (pršelo, tedy nepršelo ale lilo) zastavil před naším domem zcela nečekaně vůz pošty podstatně větší než ten, který rozváží dopisy. Doma byla dcera – naštěstí!
„Tak mladá paní,“ pravil pošťák. „Přivezli jsme vám ten biliárdový stůl.“
Dcera překvapeně podepsala doručenku.
„Tak si ho vezměte,“ pravil pošťák a šel se schovat do kabiny řidiče.
„Jak?“ vyděsila se dcera.
„To mne nezajímá, mladá paní,“ pravil šofér. „Já mám povinnost ten stůl sem jen dopravit. Pokud si jej z auta nevyberete, tak ho vám tady vysypu na chodník a dělejte si s ním co chcete.“
„Ale já jsem doma sama,“ zaúpěla dcera. „Nemohli jste zavolat, že přijedete, Abychom mohli sehnat nějaké lidi?“ Stůl vážil několik metrických centů a dcera správně pochopila, že ho sama neunese. Řidič to ale chápat odmítal.
„To není moje povinnost, slečinko,“ řekl. „Buď si ho přeberete, nebo ho vám tady nechám stát před domem v dešti a dělejte si s ním pak co chcete.“
Jediné štěstí, že se právě jako zázrakem objevilo auto s několika polskými dělníky, kteří měli pracovat na naší příjezdové cestě. Dcera je přemluvila, aby vnesli stůl aspoň do předsíně, i když se od toho okamžiku do domu muselo vstupovat přes terasu, protože biliárdový stůl průchod dveřmi na chodbičku neprodyšně ucpal. Pošťák byl se svou misí spokojen a odjel.
Takže pokud si myslíte, že v Čechách nic nefunguje a mysíte si, jak je to v cizině lepší, doufám, že jsem vám správě z vaší frustrace vyléčil.
NENÍ! Ale přežít se to