Řidičský průkaz

Boj o řidičský průkaz byl mým prvým tvrdým střetnutím s rakouskými úřady. Prosím tedy tímto čtenáře o trpělivost, protože to byla srážka tvrdá, trvala dlouho a proto je i příběh poněkud delší. Rakušané si totiž na svou úřednickou tradici, založenou ještě císařem Františkem Josefem, potrpí.
Začalo to v podstatě úplně nevinně. Protože jsem spořádaný občan, informoval jsem se už krátce po příchodu do Rakouska, jak je to s řidičským průkazem, tedy zda mohu s českým řidičským průkazem řídit auto s rakouskou poznávací značkou. Bylo mi sděleno, že to není problém, že stačí zajít za okresní úřad s jedním svědkem, který dosvědčí, že člověk jezdil s vozidlem po Rakousku bez nehody a průkaz bude bez problémů přepsán. Kolega Maričič, pocházející z Bosny, to tak udělal a teď vlastnil rakouský řidičský průkaz, i když na cestu po serpentinách z Murau na Stolzalpe potřeboval místo mých sedmi skoro dvacet minut. Když se tedy přiblížil rok pobytu, zašel jsem na příslušný referát okresního úřadu opatřen jednou důvěryhodnou svědkyní .
„Ten průkaz vám přepsat nemůžu,“ pravila mi tamější úřednice nevzrušeně.
„Proč ne?“
„Protože to je slovenský řidičský průkaz. A se Slovenskem nemáme smlouvu o vzájemném uznávání řidičských průkazů.“
„To není slovenský řidičský průkaz,“ opravil jsem ji. „To je slovenská kopie českého řidičského průkazu. Moje žena totiž ještě v době, kdy jsme žili na Slovensku, zapomněla vybrat můj řidičák z kalhot a vyprala jej.“
Paní se podívala do papírů a odpověděla. „To vám nepomůže. S Českou republikou tu smlouvu nemáme tady.“
„A s kým ještě?“
„Ještě se Spojenými státy americkými, Austrálií a Severní Koreou,“ odtušila znovu bez známky jakýchkoliv emocí a tak jsem se dozvěděl, že se nacházím v dobré, i když poněkud nehomogenní společnosti.
„A co mám tedy dělat?“
„Budete muset udělat řidičské zkoušky,“ pravila.
Když musím, tak holt musím, pomyslel jsem si. Odjel jsem tedy autem k autoškole a vešel dovnitř. Byl tam ochotný pán. Když jsem mu vylíčil svůj problém, projevil pochopení a pravil, že to nebude obtížné zorganizovat k dalšímu řádnému termínu. Že bych si jen měl přikoupit jednu až dvě jízdy a… Podíval se z okna.
„Vy máte ale grazkou poznávací značku,“ řekl.
„Protože je to auto mé ženy a ta má trvalé bydliště v Grazu,“ připustil jsem. „Já ale bydlím tady a do Grazu jezdím jen na víkendy. Já žádné auto nevlastním.“
„Pak to u nás nejde,“ mínil. „Pokud máte auto s grazkou značkou, musíte se informovat na dopravním inspektorátu v Grazu.“
A tak jsem tedy vzal dovolenou a šel na dopravní inspektorát v štýrském hlavním městě. Přišel jsemna úřad o půl osmé ráno, vytáhl si číslo 65 a čekal do půl jedné, než na mne přijde řada.
„Vy ale máte bydliště v Murau,“ pravila mi dáma za přepážkou.
„To ano,“ přiznal jsem. „Ale tam mi řekli, že protože mám auto s grazkou poznávací značkou, musím se hlásit tady u vás.“
„Vy jste cizinec,“ pravila ona dáma oduševněle. „Tak to se informujte na úřadu zemské vlády. Ti budou vědět víc, my pro vás nemůžeme nic udělat“
Na to jsem neměl moc chuti. Chodíval jsem si na onen úřad prodlužovat pobytové a pracovní povolení. Stával jsem tam ve frontě s dámami, o jejichž povolání nemohlo vzniknout příliš pochybností. Byly všechny nápadně oblékané, nápadně namalované a byly to oficiálně tanečnice, tedy umělkyně se smlouvou na dílo. Protože se tak staraly o blaho místního obyvatelstva a jeho duševní vyrovnanost, jakož zřejmě i díky svému vzhledu, mívaly přednost a když jsem k úředníkovi vstupoval já, dalo mu námahu odstranit ze svého výrazu zbožný úsměv a nahradit ho přísnou komisní tváří.
Radu jsem dostal od sestry Evy z Prahy. Když se dozvěděla o mém problému, řekla mi, že ona má takzvané dvojité bydliště. Pokud člověk přinese potvrzení, že má druhé bydliště v zahraničí, může jezdit s řidičským průkazem daného státu. Potíž je jen v tom, že se to potvrzení musí dát přeložit a každý rok se musí obnovovat.
Byl jsem ochoten pro klid duše něco investovat. Odjel jsem do Popradu, tam jsem si nechal na cizinecké policiii (protože i tam jsem byl cizinec) vystavil potvrzení, že tam mám bydliště, nechal jsem si ho za hříšný peníz přeložit do němčiny a odvezl na okresní úřad v Murau. Tam jsem pak dostal potvrzení, že můžu používat svůj slovenský (či vlastně český?) řidičský průkaz na rakouských silnicích. Tak to šlo další dva roky a zdálo se, že mír je nastolen.
Poté mi zavolal kamarád, jenž trénoval fotbalisty v nedalekém St.Lambrechtu. „Poslouchej, ty máš řidičák na to dvojité bydliště?“
„Mám,“ přiznal jsem.
„Tak to pozor. Rakušáci právě zrušili příslušný zákon, už se s tím řidičákem jezdit nedá.“
„A co mám dělat? Zítra jedu do Čech, tam mne budou kontrolovat na hranici!“
„Mám tip. Informovali jsme se u právníka v Judenburgu. Ten nám řekl, že protože ten zákon přijali se zpětnou platností, odporuje to ústavě a je formálně neplatný. Než to ústavní soud vyřeší, můžeš ještě jezdit. Dobrá zpráva je, že současně s tím novým zákonem schválili smlouvu o vzájemném uznávání řidičských průkazů mezi Českou republikou a Rakouskem. Takže až se vrátíš, můžeš si ten řidičák konečně nechat přepsat.“
Vyrazil jsem do Prahy. Po cestě tam nebyl problém. Při návratu už ale pohraničník čekal.
„Víte, že s tímto řidičským průkazem nesmíte v Rakousku jezdit?“ zeptal se triumfálně a strčil si jej do kapsy.
„Vím, že byl přijat příslušný zákon,“ odpověděl jsem informovaně. „Ale vím taky, že je napaden a předložen na posouzení ústavnímu soudu, protože byl přijat ze zpětnou platností a tím porušuje základní lidská práva. A do rozhodnutí ústavního soudu je tedy ten zákon neplatný a můj řidičák právě naopak platný. Takže mi jej pěkně vraťte.“
Vychutnal jsem si úžaslý obličej celníka, převzal od něj můj průkaz a druhý den vyrazil na okresní úřad, nechat si jej konečně přepsat na rakouský.
„Ale to je slovenský řidičský průkaz,“ pravila dáma za přepážkou. „Sice bylo schváleno uznávání řidičských průkazů s Českou republikou, Austrálií a USA, se Slovenskem a Severní Koreou ale takovou smlouvu stále ještě nemáme.“
„To už jsme tu jednou měli,“ odpověděl jsem. „To není slovenský řidičský průkaz, nýbrž slovenská kopie českého. Já jsem dělal autoškolu v Olomouci a dostal jsem své řidičské oprávnění v České republice. To ostatní je věc pračky.“
„No, pokud byste mohl přivézt z Čech potvrzení, že jste dělal řidičskou zkoušku opravdu v Česku, pak bychom jej možná mohli uznat. Ale potřebuji to potvrzení rychle.“
Zavolal jsem tedy rodiče a poprosil jsem je, zda by nemohli vypátrat, kde se nachází podklady z mé autoškoly a nemohli mi nechat vystavit na základě těchto materiálů řidičský průkaz, na němž bude české razítko. Zavolali mi za týden zpět. Z Olomouce poslali mé podklady skutečně do mého rodiště v Novém Jičíně. Jenže když jsem se přestěhoval do Popradu, poslali všechny mé papíry tam, takže se nacházejí na Slovensku. Bylo mi jasné, že není pomoci. Na jakémkoliv potvrzení, které bych dostal, by se nacházelo slovenské razítko a razítko je v Rakousku naprosto nejdůležitější věc.
Pochopil jsem, že jsem ztracen a šel jsem za šéfem, abych mu vysvětlil, že zřejmě nebudu moci jezdit v Rakousku autem. Rozčílil se a zavolal přednostu okresního úřadu. Objasnil mu, že vzhledem k tomu, že mám pohotovosti na telefonu a musím jezdit na vzdělávání a za rodinou, potřebuji nutně řidičský průkaz a je v zájmu okresu, jehož zdravotní zabezpečení by jinak bylo fatálním způsobem ohroženo, aby milý přednosta našel řešení.
Přednosta okresního úřadu prokázal pochopení a dal mi okamžitě termín na setkání u něj na úřadu. Když jsem tam přišel, svolal krizové sezení, na kterém se kromě něj zůčastnila ona dáma, jež mi vytrvala odmítala vydat rakouský řidičský průkaz a pak ještě úřednice z oddělení pokut. Ta se radovala nejvíc.
„To jsem ráda, že jsem vás konečně našla, pane doktore. My vás hledáme už několik měsíců. Nezměnili jste náhodou v Grazu adresu?“
„Ano,“ připustil jsem. „Ale jen má žena, já bydlím na Stolzalpe tady v okrese.“
„Jenže vaše auto má grazkou poznávací značku. Musíte vaší paní říci, že se musí v Grazu přehlásit. Ale to je v pořádku, tady máte složenku na 2000 Schilinků. Tisíc je za předjíždění na zákazu a tisíc za přejetí zebry. Před půl rokem v Triebendorfu. Tak to bychom tedy měli.“
Zbytek rozhovoru se odehrál v příjemné atmosféře, kdy se všichni tři přítomní shodli na tom, že pro mne nemůžou nic dělat.
„Ale,“ pravil mi přednosta důvěrně. „jen mezi námi. Můžu vám prozradit, že protože onen zákon, jímž se ruší povolení k jízdě při dvojitém bydlišti je protiústavní, máme směrnici ministerstva vnitra, že takové ježdění nemáme stíhat.“
„A vědí to i celníci na hranici?“ chtěl jsem vědět.
„Tak to nevím,“ odpověděl. „To je jiné ministerstvo.“
Rozhodl jsem se uchopit býka za rohy. Odjel jsem k autoškole, auto jsem ale zaparkoval o sto metrů dál u nákupního střediska a bez dalších problémů jsem si vyjednal termín na zkoušku řidičské způsobilosti, když jsem si předtím musel přikoupit dvě jízdy.
Před termínem zkoušky se ale začaly věci komplikovat. Nejdřív si vzal dovolenou šéf, pak i kolega Maričič. Stále nic znepokojivého. Pak ale přišla letní slavnost na Stolzalpe a kolegyně Prettenthaler si v mírném alkoholickém rauši vymkla kotník. Dostala sádru, a sice sádru chodící a tak se dostavila do práce – poprvé a naposledy – v sukni, takže jsme mohli obdivovat její hezkou nohu (tu jednu nezasádrovanou) protože jinak chodila jako správná emancipovaná žena pouze v kalhotech. Nicméně o několik dní později přišel někdo na nepříliš inteligetní nápad zorganizovat fotbalové utkání lékařů proti ostatnímu personálu nemocnice. Někdejší aktivní fotbalista doktor Laszlo si neuvědomil, že od doby, kdy hrával za dorost klubu GAK prošlo skoro dvacet let a že váží o třicet kilo víc než tehdy. Při hlavičkovém souboji si přetrhl křížový vaz v koleně a zmizel na neschopence. Začínalo být těsno. Zejména, když v den zkoušky nepřišel do práce ráno ani kolega Buchebner. Na telefonický dotaz mi jeho žena sdělila, že včera hodně slavil a není ve stavu, aby mohl do práce přijít. Když jsem naléhal, sdělila mi, že trpí zvracením a závratěmi a do práce určitě nepřijde. Zůstali jsme tedy s Prettenthaler na celé oddělení včetně intensivní jednotky sami, přičemž ona seděla na kolečkovém křesle.
Přesto jsem sjel do Murau na zkoušku. Rozhodl jsem se, že mne v mém úsilí získat ten zatracený průkaz nezastaví vůbec nic. Na oddělení jsme vyhlásili krizový režim, jenž spočíval v tom, že kolegyně Prettenthaler zaujala ve svém kolečkovém křesle strategickou pozici před jednotkou intenzivní péče a všichni pacienti, potřebující doktora, či dokumentace vyžadující její pozornosti či nějaké korektury se vozila k ní. Že takové řešení nebylo optimální a nemohlo vydržet celý den, snad nemusím zdůrazňovat.
„Prosím vás,“ prosil jsem majitele autoškoly pana Michelitsche. „Nahoře v nemocnici je jen jedna kolegyně se zlomenou nohou. Mohl byste mne při zkoušce zařadit do první skupiny, abych se mohl vrátit rychle na oddělení?“
„Sedněte si,“ pravil on bohorovně a do první skupiny poslal tři mladíky.
Náhle se otevřely dveře a objevil se Michelitsch senior, bývalý šéf firmy, nyní v důchodu a můj pacient.
„Ale pane oberarzt,“ zvolal. „Co vy tady děláte?“
„Čekám na zkoušku,“ odpověděl jsem poněkud nerudně.
Mladý Michalitsch za stolem zbystřil: „Cože, oberarzt? Kde?“
Zkouška dostala rázem rychlý a hladký průběh. Na mou zkoušku teorie se dostavil dokonce přednosta okresního úřadu osobně a mé dva společníky, s nimiž jsem měl být zkoušen současně, poslal kouřit za dveře, aby se mnou mohl být o samotě. Za těchto okolností opravdu nebylo obtížné zkoušku udělat. S čerstvým potvrzením jsem se hnal na okresní úřad, protože byl pátek a blížilo se poledne, kdy úřad zavírá a na mne čekala v sobotu cesta na Slovensko. Paní, jež mi po dva roky vytrvale odmítala řidičský průkaz vydat na mne už čekala s žádaným dokumentem v ruce (nemusel jsem tedy psát žádné formuláře a čekat na jeho vydání) a za novou růžovou rakouskou kartičku mi odebrala můj český (slovenský) řidičák, podepsala mi potvrzení o jeho převzetí a popřála mi vše nejlepší.
Moje euforie trvala až po hranici v Kittsee. Mladá slovenská celnice převzala mé dokumenty a pravila: „Viete, že podľa vyhlášky 330 nesmiete s týmto vodičským preukazom jazdiť na Slovensku?“
Všichni zřejmě pochopí, že se o mne pokusil srdeční infarkt.
„A prečo?“ chtěl jsem vědět.
„Pretože s Rakúskom nemáme zmluvu o vzájomnom uznávaní vodičských preukazov a preto potrebujete preukaz medzinárodný.“
„Prepáčte,“ omluvil jsem se. „Ale v Rakúsku sa akosi nedostanem k tej vyhláške 330 a preto som o tom nevedel.“
„Nebuďte drzý,“ řekla podrážděně. „Tentoraz vás ešte pustím, ale nabudúce už neprejdete.“
Pochopil jsem, že je zle. Naštěstí měl můj kamarád v Popradě novou přítelkyni, pracující u policejního sboru. Ještě z Bratislavy jsem jí zavolal, vylíčil jsem jí můj problém. Že mi byl odebrán slovenský řidičský průkaz výměnou za rakouský a teď mne nechtějí nechat jezdit po Slovensku. Slíbila, že se zeptá, co se dá dělat. A slovo dodržela. Zavolala mne za několik dní a řekla:
„V podstate je to asi tak. Teraz by si mal ísť k vám na okresný úrad a nechať si vystaviť potvrdenie o strate vodičského preukazu.“
„Ale já jsem jej neztratil. Mně ho vyměnili,“ zaúpěl jsem.
„To je jedno,“ pravila trpělivě. „To potvrdenie by si si potom mal nechať preložiť a s ním potom prísť osobne do Popradu na dopravný inšpektorát.“
„Panebože,“ uniklo mi.
„Ale pán poručík ťa prosí, či by si nemohl jednoducho prísť a podpísať prehlásenie, že si ten vodičák stratil.“
Tak jednoduché je někdy řešení, když je lidé hledají. Odjel jsem tedy do Popradu, podepsal jsem – i když se špatným svědomím – potvrzení, že jsem můj řidičský průkaz ztratil na neznámém místě a dostal jsem nový, čerstvý, který vlastním dodnes.