Tuto otázku jsem si musel položit po diskusi s jedním mým čtenářem, který mým představám o současných diktaturách oponoval. Očividně člověk sečtělý, zřejmě i vzdělaný a přece na opačné straně barikády.
Slovo „fašismus“ nechce dnes nikdo slyšet, nikdo s ním nechce být brán do souvislosti. Tento pojem se v polovině minulého století příliš zprofanoval – především tím, že byl poražen. Proto i lidé, kteří téměř do písmene následují politické metody Musolliniho a Hitlera, nechtějí mít s tím slovem nic společného, ba dokonce se někdy staví do pozice „bojovníků proti fašismu“.
Dovolím si citovat z jednoho proslovu, aniž bych prozradil jeho autora. Dovolím si jen změnit jména zemí, která jsou zde jmenována na „naše země“. Samozřejmě jen proto, abych utajil jméno autora. Zajímalo by mně, kdo z mých čtenářů jej uhodne.
„Všechny argumenty, které proti nám používají naši protivníci, jsou nesmyslné. V naší zemi neexistuje žádná diktatura, nýbrž jsou zde síly a organizace, které slouží lidu. Žádný režim v žádném koutě světa nepožívá souhlas lidu v takové míře, jako naše vláda. Největší a nejpravější demokracie, kterou svět dnes zná, je ta naše. Jinde je politika pod pokličkou „nepostradatelných lidských práv“ ovládána mocí peněz, kapitálu, tajných společností a mezi sebou rivalizujícími politickými skupinami.“
Ne, to není řeč ani Putinova, ani Erdoganova, dokonce ani Orbána či Kazcynského. Tuto řeč pronesl při své návštěvě Berlína v roce 1937 Benito Mussolini. Ale jako by byla vystřižena z řečového vzoru politiků o osmdesát let později. V textu, který jsem si dovolil z němčiny přeložit (Mussolini hovořil tehdy skutečně německy, s „vášnivým akcentem“ jak si do svých poznámek napsal Goebbels.) je třeba tedy místo naší země dopsat „Itálie a Německo“, protože Musollini chtěl zvýraznit podobnost obou režimů.
Britský historik Ian Kerschaw napsal: „Definovat fašismus je podobné pokusu přibít pudink na stěnu hřebíkem.“
Tato nejistota je dána tím, že současné podoba fašismu (pokud takový v současném světě opravdu existuje) je na hony vzdálena definici, kterou kdysi vytvořil tvůrce systému Mussolini. V podstatě se opírá o tři fundamenty:
1) Snaha odstranit parlamentární systém demokracie a nahradit jej autoritativní formou vlády.“
2) Nacionalismus
3) šíření nenávisti proti jinému národu nebo rase.
Body dva a tři doplňují vhodně bod jedna, protože každý člověk usilující o zavedení osobní moci a kultu své osobnosti potřebuje mít za sebou národ, kterému se představí jako ochránce před nebezpečím – buď reálně existujícím, nebo pro politické cíle uměle vytvořeným.
Spisovatel Umberto Eco, autor pro mne naprosto převratného historického románu „Jméno růže“, autor s pověstí polyhistora, se pokusil v polovině devadesátých let definovat takzvaný „Urfašismus“, tedy kořeny vlastního myšlení fašistického člověka. On sám se v čase Mussoliniho diktatury narodil a jeho výchova byla fašistickým kultem, od něhož se musel později vlastními silami osvobodit, poznačena. V roce 1942 napsal ve své školní slohové práci větu: „Máme zemřít pro slávu Mussoliniho a za osud Itálie?“ A sám si odpověděl: „Ano, přirozeně máme zemřít.“ Eco sám je důkazem, že ideologie fašismu může být přitažlivá i pro moudré lidi, tomuto univerzálnímu vzdělanci skutečně není možné podsouvat nedostatek intelektu. Představovat si fašisty jako spolek primitivním holých lebek je tedy naprosto scestné.
Aby se nemohlo opakovat, co on sám jako dítě zažil, pokusil se Umberto Eco definovat 14 kritérií, které mají definovat fašistické myšlení. Bez ohledu na dobu a politické a ekonomické podmínky.
- Prvním znakem Urfašismu je kult tradice. Jde zde o „původní pravdy“ podložené filosoficky či nábožensky. Ať už to byl Hitlerův „Mein Kampf“ nebo Korán, ale i Bible. V okamžiku, kdy se někdo opírá o určitou „neochvějnou pravdu“ a brání se jakékoliv diskusi, či dokonce protivníky politicky či dokonce fyzicky ničí, má fašistické myšlení. K tomu jen perličku: když egyptský filosof Hamed Abdel-Samad v roce 2013 vyslovil myšlenku, že „Islám požaduje od svých následovníků naprostou poslušnost, netoleruje žádné odlišné mínění a usiluje o světovládu.“ byla nad ním egyptskými imámy vyslovena „fatva“ tedy rozsudek smrti, aniž by si tito imámové uvědomovali, že tímto činem vlastně jeho tezi potvrdili.
- Druhým bodem je odmítání moderny, kapitalismu, především ale myšlenek osvícenství a rozumu, tedy „myšlenek z roku 1789“. Připomeňme si, že tyto myšlenky se dají shrnout do tří slov: „Rovnost, volnost, bratrství“. Bez ohledu na to, nakolik se je povedlo od tohoto památného roku uvést do praxe demokratického světa.
- Nedůvěra vůči světu intelektu. Tedy odmítání tzv. establishmentu, intelektuálů, žurnalistů či „pražské kavárny“, tedy každého, kdo se snaží svět chápat v jeho složitosti a kdo se namáhá hledáním komplikovanější pravdy, než je ta uvedená v bodě jedna
- V bodě čtyři jde Ecovi o „uzavřený obraz světa“ o totální souhlas. Tedy obraz světa, kterému se musí vše podřídit.
- Urfašismus hledá podporu, když využívá a zostřuje přirozený strach z odlišností. První apel fašistického hnutí je namířen proti „vetřelcům“. Urfašismus je tedy ve své podstatě rasistický.
- Urfašismus vzniká z individuální nebo sociální frustrace. Proto se obrací na frustrovanou střední třídu, které trpí v časech ekonomické krize nebo pocitu politického ponížení a bojí se tlaku spodních společenských tříd.
- Nacionalismus řadí Eco na sedmý bod své definice.
- Příznivci hnutí se musí cítit poníženi bohatstvím nebo mocí jejich nepřátel.
- Urfašismus je definován věčným bojem. Existuje vlastně jen jako věčný boj za uplatnění svých idejí.
- Masový pocit elitářství. Kdo tedy náleží k hnutí nebo ke straně či vyvolenému národu, může se na ostatní dívat shora. Může jimi pohrdat, tento pocit zvyšuje jeho sebevědomí a věrnost k hnutí.
- Urfašistický hrdina očekává s netrpělivostí svoji vlastní smrt. Tento bod je dnes zvlášť aktuální, zejména u určitého typu fašismu, totiž fašismu islámského, jako ho definuje Hamed Abdel-Samad.
- Svou vůli na uchvácení moci přenáší Urfašista na sexualitu.
- Kde politik zpochybňuje legitimitu parlamentu, protože podle jeho představy tento neodpovídá vůli národa, smrdí to fašismem.
- Eco píše: Všechny fašistické školní knihy používají zjednodušený slovník a elementární syntaxi, aby tak potlačily v zárodku instrumenty komplexního a kritického myšlení. Ale my se musíme smířit i s jinými formami „newspeak“, dokonce, i když zaberou formát zdánlivě nevinné talkshow.
Koho se současným politiků v tomto modelu poznáváte?
Turecký vládce Erdogan splňuje prakticky všechny uvedené body. Jeho režim, v němž brutálně potlačuje jakýkoliv jiný názor a nechává zatýkat desetitisíce žurnalistů a úředníků, hodlá zavést trest smrti pro jinak myslící je jednoznačně fašistický a bylo by třeba aby měla Evropa konečně odvahu to otevřeně říct.
Kolik z uvedených bodů splňuje například Miloš Zeman?
A kolik Vladimír Putin? Ten má možná trochu problém s bodem jedna, za jeho mocí nestojí žádná neochvějná ideologie. Tento deficit se snaží kompenzovat příklonem k ortodoxii, k pravoslavné církvi jako fundamentu, na němž buduje svou osobní moc. On, bývalý komunista a příslušník KGB, pro které byla církev největším nepřítelem. Ale prostý pragmatismus jej vede k tomuto obratu, stejně jako mého někdejšího primáře v Popradě na Slovensku. Ačkoliv za návštěvu kostela jako ředitel nemocnice sesazoval primáře z funkcí, po převratu v listopadu 1989 seděl v kostele v první řadě a zpíval z plných plic.
Bod dva se Ruska nikdy příliš nedotkl, ani vášnivá zastánkyně osvícenství Kateřina Velká si nedovolila myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua v Rusku uplatňovat. Zde tedy nemá Vladimír Velký moc práce. Body tři, čtyři a pět jsou jako z Ruska vystřižené. Pronásledování novinářů, politiků a intelektuálů, zejména těch, kteří odporují „uzavřenému obrazu Putinova světa“ jsou brutální a končí často vězením nebo i smrtí.
Bod šest je jasnou odpovědí na devadesátá léta, kdy Rusko pod vládou Borise Jelcina nejen ztratilo svou velmocenskou pozici v světové politice, ale zhroutilo se i ekonomicky a stalo se vysmívaným kolosem na hranici Evropy, patřícím ale spíše k rozvojovým asijským zemím.
S tím souvisí bezprostředně i bod osm. Rusko bylo sice přijato (a zase vyloučeno) z G 8, tedy do klubu osmi vedoucích ekonomických velmocí, nebylo zde ale bráno vážně. Mohlo se jen přesvědčit na vlastní oči, nakolik za ostatními ekonomickými velmocemi zaostává. O nacionalismu jako vedoucím bodu současné ruské politiky myslím není třeba pochybovat.
Snad jen body devět a jedenáct jsou zpochybnitelné, ne ovšem bod 10. Členové a hlavně samozřejmě funkcionáři strany „Jednotné Rusko“ , představují novou elitu, která se díky korupci dostala i velkému bohatství a právem mohou na zbytek národa shlížet shora.
Co se oné sexuality týče, stačí si vzpomenout na otevření olympijských her v Soči, kdy předposlední etapu olympijského ohně nesla Putinova milenka a matka jeho dvou dětí. Ostatně Putin se stejně jako kdysi Mussolini rád nechává znázorňovat s obnaženou horní částí těla, aby symbolizoval svou mužskost, potápí se do moře pro předem naaranžované amfory nebo střílí na předem uspaného tygra. Všechno atributy „alfa samce“.
Parlament je v Rusku už dávno vyloučen z politické hry a školní knihy jsou už dávno přepsány – včetně nového pohledu na přepadení Československa 1968. Tedy vlastně staronového pohledu, jedná se opět už o bratrskou pomoc a záchranu spojence před zlým kapitalismem. Jelcinova omluva za vpád vojsk Varšavské smlouvy je „největší chybou“ v diplomacii Ruska devadesátých let.
Je tedy div, že se tento člověk stal vůdcem extrémní evropské pravice? Že podporuje účastí svých ideologů maďarský Jobbik či německou AfD, že se snaží manipulovat americké volby ve prospěch svého duší spřízněného (ale politickým systémem „checks and balances“ limitovaného) Donalda Trumpa a financuje přes rusko-českou banku volební kampaň Marie Le Penové? Do Moskvy se dokonce přijel velkému učiteli poklonit i vůdce historicky znepřáteleného Turecka Erdogan. (Zajímavý byl stisk ruky těchto dvou mužů, oba se totiž dívají místo jeden druhému do očí na své pravice, jakoby tomu druhému ještě stále nedůvěřovali).
Ano fašismus existuje, i když se tak nenazývá nebo se tak nazývat bojí či nechce. Snad proto, že to jméno netáhne. Ideologie ale ano. O to víc, jak strašná válka dvacátého století mizí v zapomenutí času. Ne prosím, nedělám si žádné iluze o současném ukrajinském režimu, který oslavuje Stepana Banderu jako národního hrdinu a jehož zkorumpovanost není navzdory fungujícímu parlamentu menší než zkorumpovanost ruské politické špičky. Svým způsobem se dají obavy východoukrajinského obyvatelstva chápat, ovšem ve stejném rozsahu, jako obavy v Chorvatsku žijících Srbů na začátku devadesátých let, když se nový chorvatský prezident Tudjmann nebál vyvolávat duchy Ustašovců. Jenže Srbové měli smůlu, že tehdy vládl v Rusku ještě Boris Jelcin. Kdo ví, jak by balkánská válka vypadala, kdyby vznikla dnes. Zda by se Balkán nestal ohniskem nového světového konfliktu. Boj totiž patří k poslání fašisty ať už starého nebo moderního. Majdan byl vítanou příležitostí. První válka je už tady. Doufejme jen, že se z ní nestane plošný konflikt.
Evropa musí dokázat, že umí myšlenkám fašismu vzdorovat a že se umí od nich distancovat. Navzdory chybám svých vůdců jako je například Angela Merkelová. Život ve fašistickém systému totiž popírá základní hodnoty, ona „nepostradatelná lidská práva“, kterým se ve svém projevu v roce 1937 posmíval Mussolini. A kterým se vysmívá každý fašista.