Vánoční doba je vždy i časem k zamyšlení, meditace, možnost zamyslet se nad věcmi, na něž nezůstává v běžných dnech čas. Možná jsem měl tento článek psát už před vánoci, ale právě z výše vzpomenutého důvodu mě toto téma ovládlo až během vánočních bohoslužeb a proto s tímto článkem začínám nový rok 2015.
Především bych rád připomněl, oč opravdu o vánocích jde. Ne primárně o dárky a vyzdobený stromeček, ale o křesťanský svátek narození Krista.
Možná přece jen není tak úplně pozdě – pravoslavní Rusové budou slavit vánoce až 7. ledna a vlastně, dlouho v počátcích křesťanství byl svátečním dnem 6. leden, takzvaná Epifanie čili zjevení Krista, dnes tento den slavíme jako Den tříkrálový. Ovšem pouze katolíci, u protestantů je to stále Epifanie, ten původní křesťanský svátek. Den, kdy byl Kristus poznán a poprvé uctěn a obdarován.
Proč slavíme vlastně vánoce 25. prosince? (24. prosinec, na který se samozřejmě především děti těší nejvíc, je jen předehrou, vyvrcholením adventní doby a půstu. Kupodivu například v katolickém Rakousku už žádný půst 24. prosince není, Rakušané se místo rybou nacpávají chlebíčky se šunkou – na tento zvyk si nehodlám zvyknout, my zůstáváme u postní ryby). Půlnoční mše vlastně zahajuje svátek, protože začíná sváteční 25. Prosinec. Půlnoční mše se ale v principu může sloužit kdykoliv po západu slunce, protože ve starověku začínal nový den západem slunce. A kdy vlastně skutečně k narození Ježíše došlo?
Na rozdíl od velikonoc, které byly hlavním svátkem už prvotních křesťanů, začalo se s oslavami narození Krista o hodně později. Má to svou logiku. Velikonoce byly svátkem umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Na Velikonoce Kristus splnil svou misi, osvobodil lidstvo od dědičného hříchu. Jejich termín byl navíc nezpochybnitelný. Byl to tradiční svátek jara, vítězství přírody nad zimou, obnova plodivé síly přírody. Pro svou misi v Jeruzalémě si mohl Ježíš vybrat jen některý ze tří poutních židovských svátků, kdy do města přicházeli poutníci z celé Palestiny ale i z diaspory. Volba termínu vánoc – tedy Kristova narození – byla dlouho dost problematická. Termín na konci prosince se etabloval vlastně až ve čtvrtém století a mělo to určitý politický důvod.
Ve starém Římě se v prosinci slavily takzvané Saturnálie, svátky boha Saturna, spojené s nevázaným pitím, kdy se otroci převlékali za pány a páni za otroky, kdy se římský lid oddával všem neřestem, které puritánská křesťanská církev odsuzovala. Byla to vlastně oslava zimního slunovratu, lidé se vždy těšili, když se noc začala zkracovat a den prodlužovat. I dnes nám to ještě stále dělá dobře, slunce a světlo máme prostě rádi, tma je vždy spojena s něčím pesimistickým a nedobrým. Saturnálie byly původně jen jednodenní, a sice 17. prosince, Cicero se ale už zmiňuje o sedmidenních svátcích. Augustus chtěl sváty zkrátit na tři dny, což vyvolalo masivní protesty a tak jeho nástupci opět povolili svátky sedmidenní a ty tedy trvaly až do 23. prosince. Stanovit křesťanské svátky rozjímání a zrození Spasitele, který by právě svět měl obrodit a zbavit neřestí bezprostředně po pohanských svátcích nevázanosti, byl určitě velmi chytrý taktický tah. Poprvé zmiňuje 25 prosinec jako den narození Krista Hippolyt Římský ve svém komentáři ke knize proroka Daniela v roce 204. A ten tah vyšel. Křesťanské vánoce Saturnálie postupně zastínily a vytlačily, když bylo křesťanství císařem Theodosiem určeno za jediné povolené náboženství a pohanské kulty byly v Římské říši zakázány, už to ani nikomu moc nevadilo (Zákaz olympijských her ze stejného důvodu byl určitě mnohem významnější, ačkoliv tyto hry v řecké Olympii v dané době už jen živořily.)
Že se Kristus nenarodil 25. prosince roku – 1, je v podstatě všeobecně známo. Rok Kristova narození totiž určil mnich Dionysius Exiguus až v roce 525. Byl tímto úkolem pověřen papežem Janem I. Tento papež, jenž zemřel ve vězení krále Theodoricha, byl prakticky orientovaný starý muž a cítil potřebu počítat roky lidských dějin. Do zániku Západořímské říše v roce 476 byly roky počítány od založení Říma. Poté ztratilo toto počítání svůj význam, ostrogótští králové přešli na tradiční počítání podle roků své vlády. Takový letopočet nemohl mít nárok na všeobecné uznání, proto přistoupil papež Jan k tomuto kroku. Ještě než odjel na předem ztracenou misi do Byzance, aby přiměl byzantského císaře k odvolání dekretu proti Ariánům (král Theodorich byl Arián), potvrdil Exiguovy výpočty a určil 25. prosinec roku 754 od založení Říma za definitivní datum Kristova narození a přikázal 1. leden po tomto datu používat jako začátek nového letopočtu. Poměrně brzy se přišlo na to, že Dionysius Exiguus nebyl v počtech nejlepší a očividně se zmýlil. Král Herodes totiž zemřel prokazatelně už v roce 751 po založení Říma, takže by sotva mohl přijmout mudrce cestující do Betléma, aby se poklonili novorozenci a už vůbec by nemohl dat povraždit betlémské dítky, jak o tom referuje ve svém evangeliu Matouš. Nicméně se na zavedeném novém letopočtu už nic nezměnilo – papeži platí dodnes za neomylné.
Při výpočtu skutečného data narození se řídíme samozřejmě texty bible – evangelií, jiné prameny logicky nemáme. Kristovo narození se vzpomíná ve dvou z nich, v evangeliu Matoušově a Lukášově. Kromě toho se – často mnohem podrobněji – vyskytuje toto líčení v takzvaných Apokryfech. Tyto spisy byly vyřazeny ze seznamu oficiálních biblických textů. Kolem roku 150 existovalo totiž mnohem více evangelií než čtyři. Bylo evangelium např. Petrovo, Nikodémovo, odlišná verze evangelia Matoušova (dnes označovaná za Pseudomatouše, jemuž vděčíme za motiv jesliček a osla a vola u nich). Tato evangelia, která se nakonec nedokázala dostat mezi kanonizované texty, nás ovlivňují víc, než jsme si ochotni přiznat. Nejen že se řada obrazů starých mistrů jako Zvěstování panny Marie řídí evangeliem Jakubovým (jež měl sepsat Ježíšův nevlastní bratr Jakub starší – syn Josefa z prvního manželství) ale dokonce i věta z vyznání víry „sestoupil do pekel“ nemá žádný podklad v kanonizovaných evangeliích ale v apokryfickém evangeliu podle Nikodéma. V Rakousku ostatně slavíme státní svátek na den „Neposkvrněného početí pany Marie“, který vznikl taky na podkladě evangelia Jakubova, který se narozením a životem Marie předtím, než počala Krista, podrobně zabývá. Tento svátek je 8. prosince a pro ty, kteří teď začali počítat, nejedná se o den, kdy Marie počala, ale kdy byla počata. Celou událost neplodného manželství Mariiných rodičů Joachima a Anny popisuje Jakub dopodrobna. Až tak podrobně se tedy apokryfy původem a životem matky boží zabývají. V evangeliích má mnohem méně prostoru. Tolik na okraj. Ale držme se údajů oficiálních evangelií.
Mezi oficiální se dostaly pouze ty, které církevní učitelé té doby – mluvíme o třetím století našeho letopočtu – dokázali přičlenit „historickým“ osobám. To dosvědčuje Origenes (185 – 254). Proto je jako první evangelium uváděno vždy evangelium podle Matouše, protože jeho autor byl ztotožňován s apoštolem Matoušem, celníkem a tím pádem jediným gramotným apoštolem mezi Ježíšovými učedníky. Jako druhé pak evangelium podle Marka, sekretáře svatého Petra, který měl své evangelium sepsat podle pokynů samotného Petra (proto se někdy nazývalo evangelium Petrovo). Jako třetí pak Lukáš, průvodce svatého Pavla a jako poslední pak evangelium svatého Jana, s nímž si nikdy církevní učitelé nevěděli tak docela rady, protože v mnohých bodech odporovalo těm ostatním třem, ale nedokázali se vzdát jeho úžasné ideologické síly – proto bylo připsáno nejmladšímu z apoštolů, svatému Janovi, miláčkovi Páně, jemuž Kristus na kříži svěřil do péče svou matku. Jeho evangelium je nazýváno jako nesynoptické na rozdíl oněch třech synoptických.
Bohužel autor Matoušova evangelia s určitostí nebyl apoštol. Evangelium bylo napsáno mnohem později a kompiluje informace z evangelia Markova a Lukášova, přičemž je obohacuje o vlastní příspěvky. (z 661 Markových veršů opsal „Matouš“ celých 600!, dalších 550 veršů si vypůjčil z dvou dalších pramenů a jen 436 veršů vytvořil on sám – údaje jsou z knihy Zenona Kosidowského „Čo rozprávali evangelisti“). I evangelium Janovo je velmi těžko přiřadit apoštolovi Janovi, protože jeho vznik je celkem spolehlivě datován do let 95 – 100 n. l. Apoštol Jan by musel mít minimálně 85 let, když se dal do svého epochálního díla. Existují sice i další dva kandidáti na autorství, a sice Ježíšův nejoblíbenější stejnojmenný učedník anebo Jan Presbyter – efezský patriarcha na přelomu prvního a druhého století. To pro nás ale není až tak zajímavé, evangelista Jan se stejně jako Marek o Kristově narození nezmiňuje.
Takže nám jako zdroj zůstává pouze svatý Lukáš – když se smíříme s tím, že Matouš svou historii od Lukáše prostě opsal a Jakubovo evangelium se dostalo pouze mezi Apokryfy.
Lukáš je opravdový spisovatel. Dokazuje to svým jazykem i profesionálním provedením svého spisu, v podstatě máme před sebou skutečně jediného skutečného spisovatele mezi evangelisty. Je možné, že jeho prestiž v mých očích zvedá i skutečnost, že byl lékař – tedy prototyp píšícího lékaře. Lukáš napsal evangelium jako román přesně podle pravidel, jak se dobrodružné romány v prvním století našeho letopočtu psaly, včetně věnování pro nás neznámému Theofiovi. Jako správný spisovatel si skutečnosti ověřoval na místě (nedělám to taky jinak), sbíral podklady a ty pak dal na papír (tedy vlastně na pergamen, papír vymysleli Arabi až o tisíc let později). Ovšem Lukáš sbíral své podklady v letech 58 – 60 našeho letopočtu, v době, kdy jeho mentor Pavel seděl ve vězení v Caesareji. Od Kristovy smrti uběhlo tedy v té době třicet let – od jeho narození pak už víc než šedesát. Jak spolehlivé byly prameny, ke kterým se Lukáš mohl dostat, to je otázka – nicméně celá historie Kristova narození je jeho dílem.
Naprosto přesně udává Lukáš začátek Kristovy mise a jeho křtu. Totiž do roku 28 našeho letopočtu, historie Jana Křtitele, kterou se podrobně zajímá i historie Ježíšovy mise, byla očividně koncem padesátých let ještě živá. Ale narození? To bylo jen někde v oblasti legend.
Zajímavé a zarážející ovšem je, že právě u Lukáše se nevyskytuje žádný odkaz na onu mysteriózní hvězdu, která je dodnes hlavním vodítkem při hledání data Kristova narození. Dokonce zde nejsou ani mudrci či králové z východu a ani vraždění neviňátek Herodem Velikým. Že by si právě na takovéto „detaily“ pamětníci nepamatovali, se mi jeví dosti nepravděpodobným. Asi budeme tohoto krvavého krále muset – i navzdory mému románu – rehabilitovat. Pokud Herodes děti vraždil, pak to byly jeho vlastní – v této disciplíně se vyznamenával natolik, že prý sám císař Augustus měl říci, že by byl raději obětním dobytčetem než Herodovým synem. Zřejmě právě toto krvavé hobby židovského krále bylo jádrem vyprávění, které obohatilo historii narození Mesiáše. Vzniklo ovšem až nějakých sto až sto padesát let po jeho smrti.
O oné hvězdě se zmiňuje Matouš, o němž víme, že své evangelium psal někdy v polovině druhého století (proto je tu už i ona krvavá historka o Herodovi). Ona hvězda není popisována příliš dramaticky, jeden z mudrců prostě Herodovi říká: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ O tom, že tato hvězda zářila tak jasně, že zastínila všechny ostatní hvězdy na nebi, se dozvídáme jen z apokryfického evangelia Jakubova.
Nicméně právě tento apokryf vzbudil diskuzi o tom, o jakou hvězdu se mohlo jednat a zda se podle ní nedá určit rok Kristova narození. Doba vlády Quirinia v Sýrii, kterou zmiňuje jako orientační bod Lukáš, očividně nebyla dostatečně zmapovaná, aby dokázala rozhodujícím způsobem pomoci.
Hypotéza, že se mohlo jednat o kometu, byla hvězdáři vyvrácena. Jednak byly komety posly zlých událostí a pohrom a ne rození králů a vládců, jednak se v daných letech okolo začátku našeho letopočtu žádná známá kometa v oblasti Palestiny nevyskytovala.
Mnohem lákavější byla hypotéza konjunkce, tedy setkání dvou hvězd, které by pak na nebi skutečně výrazně zářily (i když by zřejmě neodebraly všem ostatním jejich svit, jak se nás snaží přesvědčit ve svém spisu autor podepsaný jako Ježíšův bratr Jakub). A tu se nabízí skutečně velmi zajímavá hypotéza takzvané „velké konjunkce“ To je totiž setkání Jupitera, tedy královské hvězdy se Saturnem (v řecké mytologii jeho otcem). Saturn byl v římské mytologii bohem zemědělství‚ proto i jeho svátky u příležitosti zimního slunovratu), všeobecně byl ale považován za židovskou hvězdu. Ke konjunkci Jupitera se Saturnem dochází velmi zřídka (na rozdíl od například Marsu a Venuše, které se potkávají tak často, až jim to vyneslo pověst milenců). Do roku 1695 jich hvězdáři pozorovali jen osm. Ale k jedné z nich skutečně došlo v pro nás zajímavém období, a šlo o zatím jedinou konjunkci v souhvězdí Ryb, které jsou symbolem věčnosti. Pro astrology znající židovskou touhu po narození mesiáše, tedy krále pro věčnost, se tedy naskýtala ideální varianta konjunkce židovské hvězdy Saturna s hvězdou symbolizující královskou moc Jupitera v souhvězdí symbolizujícímu věčnost, aby vydedukovali zrození vytouženého Mesiáše. K této konjunkci pak došlo v roce 7 před naším letopočtem dokonce třikrát – jednou na jaře jednou v létě a konečně potřetí 19. prosince. Právě toto datum se zdálo hvězdářům nejpravděpodobnější. Výpočet to není nový, jako první přišel s touto hypotézou filosof a františkánský mnich Roger Bacon (1214 – 1292) – a skončil v doživotní internaci.
Já mám s líčením Matouše trochu logistický problém. Jestliže by totiž od něj uvádění mudrci následovali hvězdu, která svítila na východě, museli by se logicky na východ vydat a skončili by v Číně nebo v lepším případě v Indii. Palestina leží totiž jednoznačně na západ od Persie, odkud tito tři mudrci, díky apokryfům povýšení na krále a nakonec dokonce pojmenovaní na Kaspara, Melchiora a Baltazara, pocházeli. Ale nechci vypadat jako šťoural, hlavní věc je, že přišli a že se poklonili novému Mesiáši.
Evangelisté museli řešit i několik dalších komplikovaných problémů. Mesiáš se totiž podle proroctví měl narodit v Betlémě, Ježíš ale pocházel z Nazaretu. Navíc z provincie Galileje s vlastním nářečím a hodně odlišnými zvyky od ortodoxního Jeruzaléma. Velké pobouření působil například galilejský pokrm slepice v smetanové omáčce. To odporovalo větě z knih Leviticus: „nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky,“ což bylo vykládáno jako zákaz kombinace mléka s masem v košer pokrmech (tento zákaz platí dodnes). Tento problém s Betlémem jako rodištěm Krista se podařilo překlenout oním sčítáním lidu, protože podle židovských zvyků se lid sčítal podle kmenů a jestliže byl Josef potomkem Davida, který pocházel z rodu Benjamin a hlavním městem tohoto kmene byl Betlém, musel prostě Josef se svou malou rodinou na dalekou cestu na jih.
Mesiáš se ovšem měl narodit z rodu krále Davida (to byl jeden z velkých problémů krále Heroda Velikého, který jakožto idumejský Arab z tohoto rodu logicky pocházet nemohl). Jak Matouš, tak Lukáš si dali dostatečnou práci, aby rozpracovali Josefův rodokmen. Matouš odvozuje Josefa od Davida v 28. generaci, Lukáš dokonce ve čtyřicáté. Pozdější spisovatelé – apokryfisté – si ale všimli nepříjemného, ale podstatného detailu, totiž že Josef nebyl Kristův otec. Dodatečně tedy byla rodu krále Davida přiřazena i Marie.
Že se traduje, že Kristus byl v době své mise a smrti 33 let stár, je docela záhadou. Nevychází to totiž ani podle oficiálního počítání – to by mu muselo být slabých 29 let, ani podle počítání Rogera Bacona – s kterým se dokážu spřátelit spíše – pak by mu bylo 36 let. V roce 29 je údajně skutečně v Palestině doloženo zemětřesení, které by mohlo vysvětlit události noci po Kristově smrti.
Co se přesně stalo, zůstane už navždy záhadou. Datum narození udávané Baconem zní hodně logicky, pokud pomineme skutečnost, že jediný autor, který skutečně na místě zjišťoval okolnosti a sbíral podklady pro svou knihu, se o hvězdě na východě vůbec nezmiňuje. Ta pochází jen z informací „z druhé ruky“ z evangelia Matoušova a z Apokryfů – které zřejmě opisovaly jeden od druhého.
Ale ať se stalo, co se stalo, vyprávění evangelií je skutečně i dnes zajímavá a napínavá četba, ať už se jedná o Marka a jeho dokumentaci, Lukáše s jeho románem či Jana s jeho údernými ideologickými verši. Pokud jste si nevyčlenili čas letos, třeba vám zbude chvilka příští rok. Zkuste to.