Poslední pomazání je důležitým rituálem pro každého křesťana katolického vyznání, který se chce dostat do nebe aniž by na této cestě musel příliš zdůvodňovat své skutky na tomto světě. Proto kroužil po naší nemocnici denně tichoučký a nenápadný pan farář Fussi a dával pozor, zda se ať už vůlí osudu nebo naší neschopností nestával z některého našeho jeho člověk.
V obci Schöder měl pan doktor Kellner vitálního devadesátiletého pacienta. Nikdy nebyl nemocný a k lékaři chodil spíše jen ze společenské povinnosti, protože jej jeho žena přesvědčila, že se to na devadesátiletého chlapa sluší a že by si jeho nepřítomnost v ordinaci mohl pan doktor vysvětlovat jako ignoraci a urážku. Doktoru Kellnerovi nedělal starosti pacientův zdravotní stav, jako spíše skutečnost, že se na pravidelné kontroly krevního tlaku (na nějž kategoricky odmítal brát léky, protože ty by mu mohly uškodit) přijížděl autem. Vzhledem ke skutečnosti, že hodně špatně slyšel a ještě hůře viděl, byla ta skutečnost dosti povážlivá, zejména pro auta ostatních pacientů i pana doktora osobně. V malé obci nezůstane nic utajeno a tak doktor Kellner věděl, že milý pan – říkejme mu Bauer – jezdí i na nákupy a do kostela a že jeho žena vždy při takové příležitosti běží k telefonu a varuje všechny známé a příbuzné, aby nevycházeli na ulici. Proto se snažil pan doktor pana Bauera přimět nekolik let k tomu, aby se vzdal řidičského průkazu a ježdění autem a nabízel mu, že mu tlak bude jezdit kontrolovat domů. Ale bylo to házení hrachu na skálu. Teprve, když pan Bauer dovršil 93. rok, oznámil doktorovi při jedné z kontrol. „Pane doktore, prodal jsem auto.“
„No, chválabohu,“ vydechl si lékař. „Konečně jste dostal rozum.“
„A koupil jsem si nové,“ pokračoval pan Bauer, který se i díky své nedoslýchavosti nenechal znejistit.
Nicméně o půl roku později byla u pana Bauera zjištěna rakovina plic. Vzhledem k tomu, že kouřil už více než sedmdesát let dvě krabičky cigaret denně, byl to od jeho imunitního systému stejně obdivuhodný výkon. Pana Bauera tato zpráva zlomila. Odešel domů, ulehl do postele a rozhodl se umřít. Marně mu žena nabízela něco k jídlu či k pití, ležel v posteli se zavřenýma očima a chřadl. A pak si zažádal o kněze – chce poslední pomazání. Plačící žena zavolala pana faráře a ten slíbil přijít ještě ten den, protože to s panem Bauerem jde tak rychle z kopce, že nikdo neví, zda se dožije zítřka.
Během čekání na kněze přišli ovšem na návštěvu k umírajícímu dva kamarádi. Usedli k posteli a jeden z nich měl nepatřičnou otázku, zda by s nimi Bauer nezašel do hospody. Pacient jej obdařil opovržlivým pohledem a zeptal se ho, zda si nevšiml, že umírá a rozloučil se už se všemi radostmi i strastmi tohoto světa. A aby jej tedy milý přítel nechal v klidu umřít a zmizel. Jenže návštěva se nedala jen tak lehce odbýt.
„Jenže co tam budeme dělat?“ kontroval návštěvník. „Hans je v nemocnici a my nemáme třetího na mariáš. Tak jsme mysleli, že bys mohl…“
„Mariáš?“ zbystřil umírající. „To je něco jiného. Kamarády nemůžu nechat ve štychu. Ženo, dones mi oblečení.“
A tak když v podvečer dorazil pan farář v komži a se všemi svěcenými olejíčky ke dveřím Bauerova domu, mastil už umírající v hospodě karty a na umírání a dokonce i na svou rakovinu docela zapomněl.