Islám a Islamismus

V čem je rozdíl, ptají se někteří. Z čeho máme mít vlastně strach? Ten rozdíl je naprosto jasně definovaný. Islám je náboženství, islamismus je ideologie, která islám využívá či zneužívá k dosažení určitých politických cílů. Právě hlasatelé této agresivní ideologie se snaží tento rozdíl setřít a přesvědčit nejen své příznivce, ale i odpůrce, že zde žádný rozdíl neexistuje. Se všemi „ismy“ má lidstvo ovšem nedobrou zkušenost – ať už to byl komunismus, nebo je teď kapitalismus, stejně tak nacionalismus a i na socialismu se dá najít leccos nelichotivého. O sionismu či antisemitismu rasismu atd. nemusíme snad ani hovořit. Proč? Protože každý „ismus“ znamená ideologii, tedy povýšení idey na úroveň dogmatu a to samo o sobě už znemožňuje racionální jednání a komunikaci s jinými proudy. A vyrábí problémy, protože každá ideologie je velmi rezistentní vůči působení zdravého rozumu. To platí dokonce i o racionalismu, který povýšil rozum nade vše a zapomněl, že člověk není jen rozum sám.
Islamismus představuje dnes nejčastěji jmenovaný „ismus“, protože tato ideologie je momentálně nejagresivnější a představuje pro žebříček hodnot našeho světa největší ohrožení. Zneužití náboženství, které nikde nenabádá k násilí, souvisí s tím, že islám a křesťanství jsou jediná dvě misijní náboženství na světě, jež mají už ve svém programu obracení nevěřících a šíření své, tedy „té pravé“ víry. Křesťanství už svoji agresivní fázi překonalo, křížové výpravy a kolonizační války leží už několik staletí zpět v historii, zvýšení životní úrovně oslabilo touhu šířit víru a vést za náboženskou ideologii války. Současní islamisté jsou zato připraveni prosazovat své ideály násilím, to je to, co nás ruší a ohrožuje, to je to, co celý zbytek světa senzibilizuje. Už Samuel Huntigton ve své knize „Střet civilizací“ z roku 1996 definoval nebezpečné zlomy v lidské civilizaci a popsal, že absolutní většina z nich se nachází na hranici islámských zemí se zeměmi jiných náboženství. Tehdy mu nechtěl nikdo věřit a jeho kniha byla vysmívána. Shodou okolností vyšla v České republice v roce 2001 těšně předtím, než o sobě terorismus živený agresivním islamismem dal vědět útokem na „dvojčata“ v New Yorku. Minimálně od onoho 11. září 2001 ví celý svět, že měl profesor Huntigton pravdu.
Následné války v Afghánistánu a zejména v Iráku pak narušily křehkou rovnováhu v islámském světě, shodou okolností se na této destrukci podílely obě velmoci USA a Rusko stejnou měrou (Rusové v Afghánistánu a Američané v Iráku). Zejména ta druhá válka se ale ukázala fatální. Rozrušení kmenových struktur v Afghánistánu na okraji světa bez nerostného bohatství ještě nikoho moc nezajímalo, zničení státních struktur v samotném centru islámského světa, v někdejší Mezopotámii, s sebou nese následky, které v čase americké agrese tušili jen ti nejprozíravější. Stejně je nikdo neposlouchal.
Skutečnou rozbuškou bylo pak takzvané „arabské jaro“ v roce 2011, které svrhlo mnohaleté diktatury v celém pásmu severní Afriky od Egypta až po Tunis. Nově nastolené „demokracie“ se ukázaly jako života neschopné, protože obyvatelstvo a politici v těchto zemích princip demokracie nepochopili a zřejmě ani v budoucnosti nebudou schopni chápat. Proč, o tom jsem psal ve svém článku „Moc zbraní“. V Egyptě situaci nakonec musela stabilizovat armáda, Libye jako stát se zcela rozpadl, Tunisko přežívá díky vraždění opozičních politiků, ekonomicky ale klesá. A pak přišlo to nejhorší – občanská válka v Sýrii. Západ pozdravil odpor proti diktátorovi Bašárovi al-Asadovi, jako by se nebyl schopen poučit z blamáží v Iráku či Afghánistánu. „Revoluce“ v Sýrii se ale od samého začátku nesla pod hesly „Křesťany do Libanonu, Alevity do rakve“. Není divu, že se Aleviti okolo Asada nehodlali vzdát, věděli velmi dobře, že by to byl jejich rozsudek smrti. Oni měli v rukou zbraně, neviděli tedy důvod, proč by se měli nechat dobrovolně povraždit. Občanská válka v Sýrii, která trvá už tři roky, se stala pravou školou pro militantní islamisty, laboratoří násilí, která nakonec vyprodukovala zvěrstva Islámského státu. Je možná dobré připomenout, že to bylo Rusko, kdo zabránil Američanům, aby Asada svrhli a dali tím militantním islamistům do rukou úplnou moc nad regionem. Stejně jako kdysi Talibanu nad Afghánistánem – určité národy jsou nepoučitelné.
A teď zasáhl tento konflikt, o němž jsme si mysleli, že se nás víceméně netýká, i Evropu. V organizaci Islámský stát bojují stovky, možná tisíce Evropanů. Nábor do jejich jednotek probíhá na našich ulicích dnes a denně. Právě tento týden byla ve Vídni zachycena tři děvčata ve věku 14 – 15 let!!!, která se chystala do Sýrie, aby se přidala ke „svaté válce.“ Už samotný název „Svatá válka“ je scestný. Žádná válka není svatá, všechny jsou odporné, brutální a popírající základní právo člověka, právo na život. Fakt, že takový název vůbec existuje, znamená, že oni ideologové už ve své snaze zneužít náboženství pro své účely dosáhli mnohé. Ale ještě zdaleka se necítí být u cíle. Jak bezohlední musí být verbíři, kteří získávají patnáctileté děti – dokonce naivní děvčata, toužící zřejmě po dobrodružství aniž by tušila, do čeho se pouštějí. Co by je asi v Sýrii a Iráku čekalo? Stát se matracemi pro odpočinek vražděním unavených mudžahedínů? V lepším případě svatba s některým z nich. Bez jakýchkoliv práv. Bez naděje na návrat. Jak se daří ženám v těchto válečných muslimských oblastech, o tom psala Petra Procházková. Možná by se její povídky měly víc překládat do cizích jazyků. Tato tři děvčata byla zadržena na vídeňském letišti. Dvě jiná, rovněž patnáct a šestnáct let stará, odcestovala do svaté války před více než dvěma měsíci, od té doby o nich nikdo neslyšel a zřejmě ani neuslyší. Podle odhadů bojuje v řadách IS přes 100 bojovníků pocházejících z Rakouska a více než pět set Britů. Před týdnem zadržela rakouská policie 10 džihadistů na jejich cestě do Iráku. U všech se jednalo o Čečence, kteří dostali v Rakousku statut azylantů. Teď se chystali odejít do války, aby vraždili všechny lidi nevyznávající sunnitský islám. Několik z nich sedí ještě ve vyšetřovací vazbě a rakouské úřady přemýšlejí o tom, zda jim můžou ODEBRAT STATUT POLITICKÉHO AZYLU!!! Nic víc! A i proti tomu už protestují „ochránci lidských práv.“ Viděl jsem rozhovor s jistou právničkou z této organizace, která rozebírala, že pouhý úmysl vraždit křesťany, šiity, jezidy atd.atd. není ještě důvodem na to, aby byl oněm mužům odebrán politický azyl, dokud se jim nedokáže, že skutečně někoho zavraždili. K tomu by ovšem byla třeba důkazová dokumentace – zřejmě video. Smůla, oni vrahové podřezávající brutálně americké novináře jako dobytčata mají vždy na tvářích masky a nejsou tedy identifikovatelní. Měl jsem pocit, že se mi to jen zdá. Ochrana politických práv je samozřejmě potřebná věc, ve fungující demokracii se ale oni ochránci cítí očividně nedostatečně vytíženi a proto chrání pouze práva zločinců (nebo potenciálních zločinců). A ti se pod touto ochranou cítí samozřejmě velmi dobře a hlavně nedotknutelní.
Ve městě Wuppertalu v Německu se ustanovila takzvaná „šarijská policie“. Skupina mladých mužů v oranžových uniformách s nápisem „Sharia polizei“, které si sami nechali udělat, kontrolovala v ulicích NĚMECKÉHO MĚSTA, zda se zde dodržuje právo šaria. Tedy žádný alkohol, žádné drogy, žádná prostituce, žádné diskotéky či koncerty. Všichni, kdo něco takového dělali, byli od těchto mužů ohrožováni a nuceni akce odvolat či přerušit. To nejpikantnější na této akci ale je, že velitelem této samozvané militantní policie není žádný Arab, nýbrž rodilý Němec z Mönchengladbachu Sven Lau, který byl kdysi v tomto městě velitelem požárnického sboru. Později konvertoval k islámu, byl zřejmě v Sýrii a nyní se rozhodl zavést právo šaria, které není úplně bezproblémové ani v islámském světě, ve Wuppertalu. Moje babička by k tomu řekla, že „Poturčenec horší Turka.“ A měla by pravdu. Německá policie sice zasáhla a snaží se dokázat, že dodržování pořádku v městských ulicích je jejím úkolem a to podle německých zákonů, vsadím se ale, že se oněm samozvaným šarijským policistům zase nic nestane. Jen se zatím ještě neprosadili. Zatím!
Mimochodem Česká republika je na tom podobně – zde prosazují zavedení práva šaria konvertité jako Lukáš Větrovec či Jan Velička. Samotné islámské (ne islamistické) organizace mají k šaríi velmi rezervovaný vztah. Toto právo se totiž neopírá o Korán ale jen o tradici života Mohamedova, která je ústně přechovávána a nejrůznější formou vykládána. Až po tu nejradikálnější. Tu známe my jako nedílnou součást islamismu.
Pokud bude ovšem populační politika v Evropě vypadat nadále tak, jak vypadá, nebude to dlouho trvat, kdy nad Evropou šaria zavládne. Před dvěma týdny jsem šel nákupním střediskem v Grazu a zahlédl typický obrázek dnešního světa. Proti mně šly dvě mladé rakouské dámy, namalované a s účesy od kadeřníka, každá na šňůře jednoho psíka. Proti nim pak muslimka v tradiční hábitu a šátku, okolo které pobíhali čtyři chlapci. Svět, v němž 70 procent žen ve věku 17 – 30 let prohlásí, že nikdy v životě nechtějí mít děti (jako před několika lety v Německu), nemá naději na přežití. Tady je totiž problém, zhýčkaná Evropa utápějící se v pocitu blahobytu (který už zdaleka není realitou) a liberální demokracie, v níž každý může dělat, co chce, padá před východní agresivní společností na kolena. Čili jsme si do značné míry sami na vině. Ne nadarmo říkal kdysi Muamar Kaddáffí, že na dobytí Evropy nepotřebují muslimové bomby ani rakety, oněmi raketomety jsou dělohy muslimských žen.
Problém je ovšem, že velkopodnikatelé ve snaze o co největší zisk, odsunuli z Evropy v posledních dvaceti letech víc než deset milionů pracovních míst. Postiženi jsou zejména málo kvalifikovaní pracovníci, z velké části se jedná o děti přistěhovalců. V principu platí, že s první generací přistěhovalců nejsou v evropských zemích problémy. Přišli pracovat a pracují, ví, jak se jim dařilo doma, a jsou vděční, že se jim daří lépe. Jiná je otázka jejich dětí. Ty zůstávají z větší části nevzdělané – rodiče v podstatě potřebu vyššího vzdělání nechápou nebo nejsou schopni vzdělání početných potomků financovat – mají nižší kvalifikaci a tím menší šanci uplatnit se na trhu práce. Cítí se ovšem diskriminovaní a frustrovaní a obracejí se k tomu, co je v jejich očích dělá lepšími než jejich vrstevníky – k náboženství. A radikalizují se.
Před několika měsíci jsem si ve Vídni vyslechl neúmyslně rozhovor dvou mladých učitelek. Jedna z nich si ztěžovala, že ve své třídě má více než polovinu žáků neumících německy. Že se ona snaží, nabízí ve svém volném čase bezplatné kurzy němčiny, ty děti na ně ale z velké části nechodí. A když si zavolá rodiče, dozví se, že nač to má být, oni že němčinu taky nepotřebovali. Samozřejmě nejsou všichni stejní. V německém Heidelbergu jsem byl překvapen, když většina právních kanceláří, nabízejících služby v centru města, měla očividně turecká jména – a jednalo se v drtivé většině o ženy! Mladé Turkyně jsou mnohem více než jejich mužské protějšky připraveny opustit tradiční společnost, chtějí se vzdělávat a dostat svou šanci. Stávají se lékařkami, právničkami, německá televize jim vděčí za podstatné zatraktivnění svého štábu komentátorek. Chlapci jsou spokojeni s tím, že jsou muži – to v muslimském světě stačí na to, abys byl boss, proč si tedy dělat násilí a studovat? Po učení bolí hlava. Tento trend není ale jen v muslimských zemích, v docela milé podobě byl tento problém vylíčen ve filmu „Moje velká tlustá řecká svatba“, řecký syn byl automaticky dědic a boss, o studiu nechtěl ani slyšet. Proč taky?
Mezi bojovníky IS člověk nepotřebuje žádnou školu, nepotřebuje se tlačit v lavicích a chodit na zkoušky, kde nad ním má absolutní moc jeho zkoušející. Stačí mít v ruce zbraň a neváhat ji použít, stačí ztratit zábrany zabíjet bezbranné lidí a člověk má v ruce pravou moc. Moc nejvyšší, totiž moc nad životem a smrtí. Možná to láká.
Evropa, která je schopna dokonce i hromadného vraha Brejvika zavřít maximálně na dvacet let do cely, kde má internet, televizi, fitness centrum a knihovnu, je sotva schopna klást takovému radikalismu (opět jeden negativní „ismus“) odpor. Pokud svůj přístup nepřehodnotí.
Šarijská policie už vyvolala reakci. Neonacisté ve Wuppertalu si oblékli uniformy pro změnu červené – stejně tak to bylo v Německu třicátých let, kdy proti sobě bojovaly milice SA s komunistickými bojůvkami. To se přece opakovat nesmí a nemůže! Maďarský premiér Orbán tvrdí, že je třeba odstranit liberální demokracii jako přežitý a nepotřebný artefakt a nahradit ji autoritativním systémem hájícím národní práva – o totéž kdysi usiloval Adolf Hitler. To není reakce, kterou bychom si mohli přát, už proto, že takový autoritativní systém neodstraňuje ony škůdce, díky kterým vyhrál volby, ale politické oponenty. Pak by měli ochránci lidských práv znovu ožít – protože by měli opět smysluplnou práci – kupodivu právě v takových režimech ale mlčí – nebo jsou umlčeni.
Díly radikalismu se dostává do ohrožení naše demokracie, systém vybudovaný v Evropě za víc než osm set let, systém, který stál mnoho obětí a který si zaslouží své další pokračování. Otázka jen je, v jaké podobě. Zdá se, že se ve své současné – radikálně liberální – podobě dostal do slepé uličky a hledá novou cestu, Nebo by ji aspoň hledat měl! Na násilí musí najít odpověď. Jinak se zachvěje v základech celá naše kultura. Ta, na kterou jsme hrdí, která nás ale svým liberalismem a přepychem dovedla na okraj zániku. Je třeba najít z této situace východisko. V bibli sice stojí, že kdo tě udeří v levou tvář, nastav mu i pravou, bohužel jsou ale mezi námi jedinci, kteří pak tlouci nepřestanou. Tolerance musí mít své hranice, stejně tak i onen liberalismus.
Možná by se mohlo začít tím, že by děti ve školách začaly zase zdravit, chovat se slušně, poslouchat autority, čili své učitele. Aby pravidla slušného chování a dodržování zákonů nebylo jen dobrovolné, protože při jejich porušení se člověk ihned ujmou právníci a ochránci lidských práv, kteří soudcům vysvětlí, že dodržování těchto práv závisí víceméně na dobré vůli jeho klienta a nikdo mu do toho nemá co mluvit. Až na místě soudců budou sedět soudcové vykládající zákon šariu, dobrovolné to nebude a obhájci nebudou mít co protestovat. Pokud ještě vůbec budou.
Především by ale proti islamismu měl vyhlásit válku islám sám. Už jen proto, aby se od něj ohraničil a dal evropským křesťanům na vědomí, že tyto dva pojmy nejsou identické. Arabská liga států vyhlásila už podporu ve válce proti Islámskému státu. Mimochodem, Islámské sdružení v Rakousku bylo jedinou organizací, která oficiálně protestovala proti vraždění Jezidů v Iráku a vyhánění křesťanů z Mosulu. Což neudělala ani oficiální rakouská diplomacie. Určitě jsou to správné signály, jenže pořád ještě příliš slabé, než aby se oddělování islamismu od islámu stalo v našem myšlení samozřejmostí.