Český politický kabaret

Někdy si zahraje i náhoda. Kdybych nebyl náhodou o víkendu v české republice, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné.  A to, i kdyby mi to vyprávěli. A to přesto, že jsem se už naučil nedivit se v politice ničemu.

Ovšem panoptikum, na které jsem se mohl podívat, překonalo vše.

Pan prezident vyzbrojený holí a trpící silnou virózou přijal demisi předsedy vlády, která vůbec nebyla podána.

Tedy ne, že by si Bohoušek Sobotka takový výprask nezasloužil. Ale pokud člověk dodržuje jen nejnutnější základy dobrých mravů, udílí se takový výprask v soukromí. Ostatně, jestliže se už Sociální demokracie rozhodla páchat sebevraždu, je nemorální, když se tak děje pře namířenými kamerami, i sebevrah má při svém činu nárok na trochu soukromí. Ovšem možná to tak sociální demokrati chtějí.

Bohouš napřed chtěl, aby odešel jeho ministr financí, kterému (a jeho straně) z pohledu pana premiéra nepřiměřeně stouply preference. Když tento odmítl, prohlásil veřejně, že podá demisi. Kdyby v česku fungoval normální prezident, který ctí zákony a ústavu, bylo by to v pořádku. Jenže den před podáním demise si Bohouš očividně uvědomil, že takový prezident v Česku není. Už jen to, že fakt nenormálního prezidenta Bohouškovi unikl, ho zbavuje práva vládnout této zemi. Z pozdního poznání tohoto faktu dostal záchvat a rychle informoval hrad, že svůj úmysl změnil. Informace, která se k slavícímu prezidentovi očividně nedostala, nebo jím nebyla zaregistrována. Viróza je viróza.        Jenže rozumně uvažující politik – dobrá vypusťme slovo rozumně, stačí uvažující politik – zváží takovou možnost ještě předtím, než velkohubě vyhlásí onu demisi, předpokládajíc, že s ním padne celá vláda, protože „tak je to zvykem“. To pan Sobotka neudělal a už tím ztratil kvalifikaci, aby zastával nadále svůj úřad.

Poté, co dostal od prezidenta výprask, zaťal se a jako uražené děcko řekl, že demisi nepodá. Místo toho podává návrh na odvolání ministra financí. Tedy krok, který je naprosto legální a  který měl udělat hned na začátku. Proč to tehdy neudělal, ví zřejmě jen on. Podle zákona je tedy teď všechno v pořádku, ovšem to by zde nesměl sedět zákeřný a mstivý Miloš.

Aby totiž cirkus pokračoval, prezident napřed řekne, že se tím bude zabývat po svém návratu z Číny. Věřím, že se na návštěvu svých čínských přátel těší – koneckonců jim přivezl krtečka – ale problémy nestability vlády v zemi, jejíž je hlavou, by se měl zabývat hned a pokud možno ještě dříve. Vtipný prvek je v tom, že mu tu návštěvu Číny musí vláda povolit.  Pokud by to Sobotka udělal, najde se sotva v Česku (a nejen tam) člověk, který by se neumlátil smíchy.

Jestliže prezident tvrdí, že návrh na odvolání ministra odporuje koaliční smlouvě, má sice pravdu, ale to mu může a má být prd jedno. Porušení koaliční smlouvy může vést jen k vystoupení jedné ze stran z vlády, pokud to tato strana posoudí za vhodné. Prezidenta se naprosto netýká. Je možné, že pro Zemana jsou koaliční a opoziční smlouvy dokumenty mnohem důležitější než ústava či dobré jméno republiky – to už dokázal vícekrát. Tragédie je jen v tom, že ho přesto je ochotna většina národa znovu zvolit.

Možná i proto, že vládní krize m v české republice nádech kabaretního představení typu dobrého vojáka Švejka bez jakéhokoliv dopadu na ekonomiku či život prostých občanů. Všude jinde, dojde-li k vládní krizi, projeví se to v prvním okamžiku oslabením měny a ohrožením rantingu státu s možností zvýšení úroků na státní dluhopisy. Česká koruna se během politických skurilních tanečků na pražském hradě nepohnula ani o haléř. Ekonomům je tedy chování českých politiků úplně u p…… Což je dobrá zpráva pro českou republiku a – pokud netrpí příliš velkým studem – i pro prostého občana české republiky. Možná může být hrdý na to, že se jeho země konečně zase jednou dostala na titulní stránky zahraničního tisku.

Před několika lety se Sobotka se svou stranou upsal ďáblu a teď se snaží prohlásit podpis na oné smlouvě psané krví za neplatný. Jak víme z českých pohádek, většinou se to podaří. Ovšem pouze v těch pohádkách, proto je máme tak rádi. Zda Bohouš dostal těch pohádek ve svém dětství k poslechu příliš mnoho a uvěřil v jejich pravdivost, se můžeme jen dohadovat. Každopádně se ale tak chová. A vypadá to dost hloupě, no řekněme, abychom pana premiéra neurazili – naivně.

Když po minulých volbách vstupoval do koalice s Andrejem Babišem, věděl, s kým má tu čest. O morálním profilu svého partnera si nikdy nemohl dělat příliš velké iluze. Členství v komunistické straně, spolupráce z STB (tedy samozřejmě soudně nepotvrzená) atd.

Když vybuchla aféra Čapí hnizdo, sociální demokraté drželi basu. Proč? Protože tehdy jejich preference vypadaly dobře a doufali, že ještě vystoupají. Jenže opak se stal pravdou. V okamžiku, kdy klesly na 12 procent a před ně se tlačí jak ODS, tak komunisté, propadli panice. A začali kopat. Do všeho, nejvíc ale do sebe.

Myslím, že je každému jasné, že Babiš se obohacoval vždy jen v mezích zákona. O morálce je zbytečné mluvit, ovšem o jeho nemorálnosti nemohli mít Sobotka a spol. pochybnosti od prvního okamžiku. Jak v případě Čapího hnízda, tak i při akciích Agroferu využil jednoduše zákony, které takovým transakcím napomáhaly – mimochodem byly přece vydány jeho současným největším kritikem Kalouskem – a s tichým souhlasem Bohuslava Sobotky. Takže v čem je problém? Čím Babiš své koaliční partnery překvapil natolik, že teď štandopede požadují jeho odvolání?

Samozřejmě je jeho rozhovor s redaktorem MF Dnes skandál. Zřejmě mnohem horší než akcie Agroferu či Čapí Hnizdo. Ovšem na druhé straně, kdo z jeho koaličních partnerů kdy věřil, že si Babiš pořídil své noviny jen pro svou zábavu? Všichni o tom vždy věděli, dnes se z toho snaží udělat aféru. Zajímavé je, jak široká koalice se proti Babišovi postavila – od komunistů zcela vlevo až po ODS zcela vpravo, všichni požadují jeho odchod z politiky. I ti nejproblematičtější jedinci typu Kalouska jsou najednou zarputilýomi ochránci politické morálky. Protože, jak už jsem řekl, nezákonné aktivity se zřejmě Babišovi dokázat nedají.

Tu mě napadá jen jedna věta: “Opakem svatého není hříšník ale svatoušek.” Žasnu, kolik takových svatoušků se najednou vyrojilo.

Abychom si rozuměli. Strana nebo hnutí, jak chcete, tedy ANO,  samozřejmě do demokratického politického systému nepatří. Demokratická strana se vyznačuje demokracií zdola, čili členové volí své zastupitele a ti zase svou stranickou špičku. Aby si někdo stranu koupil, určoval své lokální šéfy a ti zase určovali, kdo může ve straně působit je naprosto asymetrický model, který nemá s demokracií nic společného. Ovšem Babiš a jeho strana je produktem stejné frustrace, jako například Trump, Beppe Grillo ale i Emanuel Macron. Ti všichni opustili lůna svých politických stran (Trumpa skutečně není možno považovat za pravého republikána) a založili „nepolitická“ hnutí, tedy hnutí mimo etablovaných politických stran. Nedůvěra lidí k těmto stranám totiž dosáhla maxima a je očividně nezvratná. Příliš dlouho přihlížely obohacování malé skupinky lidí a nezasáhly, buď že toho nebyly schopné nebo že doufaly, že taky něco z té kořisti utrhnou pro sebe. V prezidentských volbách v Rakousku získaly tzv. „velké strany“ tedy sociální demokrati a lidovci dohromady dvacet procent hlasů. Ve Francii 25 procent. Lidé je prostě nechtějí, odmítají je a jsou ochotni volit kohokoliv, kdo nabídne alternativu. Ať je to charismatický dobrodruh typu Macrona nebo bláznivý miliardář typu Trumpa. Nebo tichý hospodář typu Andreje Babiše. Představa, že bohatí nekradou, protože už mají dost, má něco do sebe. Oni nejsou odkázáni na úplatky. Oni podnikají a upravují fungování společnosti a její zákony tak, aby se jim podnikalo lépe. Převádějí tedy ilegální obohacování na zcela novou úroveň – v podstatě na úroveň legální. Jestliže si ovšem svět myslel, že Češi vyřeší na rozdíl od Italů své problémy Babišem tiše a bez křiku, hodně podcenil český smysl pro humor. Zatímco Beppo miluje humor slovní, česká politika přešla k humoru akčnímu. Při něm se zasmějete víc, i když někdy jen přes zuby.

Podivné spojenectví levicového fanatika a obdivovatele čínského komunistického systéme či ruské fašistické diktatury Miloše Zemana s ekonomem a podnikatelem západního typu Andrejem Babišem může spočívat v tom, že jsou oba produkty stejného fenoménu – oné lidské frustrace a proto se i jejich voličský potenciál dost podobá.

Co nelze Babišovi upřít, je, že Česká ekonomika se v posledních několika letech výrazně zastabilizovala a patří v současnosti k nejstabilnějším v Evropě. O hospodářském ročním růstu HDP o 2,9 procenta si můžou ostatní evropské země s výjimkou Německa jen zdát. Nezaměstnanost je nejnižší v Evropě a poprvé po mnoha letech se Česká republika může pochválit přebytkem státního rozpočtu a snižováním státního zadlužení. To vše hovoří pro Babiše. Samozřejmě – podnikatel bohatne více ve fungující ekonomice. Jestliže si sociální demokrati chtějí toto ovoce přivlastnit, měli by se chytit za nos zrekapitulovat, že byli v reformních krocích spíše brzdou a kamenem pod kolem vozu – viz jejich úpravy jinak naprosto potřebného zákona o elektronických pokladnách – s jejich přispěním z něho vznikl paskvil.

To, že ve společnosti vládne představa, že co podnikatel to podvodník, je také jejich zásluha. Oni svým kontrolním bláznovstvím vytvořili podobnou psychózu, která mnohého malého živnostníka položila.  Jejich snaha kontrolovat a kontrolovat je prostě nad tolerancí prostého občana a voliče. Kdyby se byli ujali právě těchto malých lidí, kteří se vlastní iniciativou stávají z příjemce sociálních dávek a příspěvků v nezaměstnanosti platiči daní a dokážou občas zaměstnat i několik dalších lidí, vypadalo by to s jejich preferencemi dost jinak. Jenže Sociální demokracie nedokázala překročit svůj stín – a sklízí za to zasloužené plody a propadá hysterii.

Nesmírně mě pobavil i ministr zahraničí Zaorálek, kterého jsem zatím považoval za rozumného člověka. To když tvrdil v televizi, že Sociální demokracie musí jednat tak, jak jedná, aby „UMOŽNILA FUNGOVÁNÍ VLÁDY AŽ DO ŘÁDNÉHO VYPRŠENÍ FUNKČNÍHO OBDOBÍ.“

Tak z této argumentace se mi skutečně točí hlava. Doufám, že jsem něco nepochopil.

Každopádně je to historie hodná Haška. Tedy ne nočního vlka Michala, ani Dominátora Dominika, ale rudého komisaře, intenzivního pijáka a člena Strany mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava. Pokud si on myslel, že hloupost rakouské administrativy začátku dvacátého století není  možno překonat, události o sto let později jeho tezi jednoznačně vyvracejí.

Myslím, že by se vyřádil i dnes.

Bohoušku, tys to posral. To ani Péťa se svou milovanou sekretářkou nebyl pro smích tak jako ty. A i on pochoval svou stranu.

Vzdej to a uvolni místo svému nástupci. Možná dokáže převést tvou stranu v příštích volbách přes pětiprocentní hranici a tím do parlamentu. S tebou se to asi už nepodaří.