Tohle město existovalo jako řecká kolonie už v časné antice, i když se svým významem nemohlo rovnat nedaleké Himeře nebo Panormosu, z něhož se mělo vyvinout dnešní Palermo. Ale jméno Kephaloidion se nápadně podobá dnešnímu jménu Cefalú a to o má svůj důvod. A tím důvodem je skála tyčící se přímo nad městem, „Rocca di Cefalú“, která má skutečně vzhled lidské hlavy.
Ta skála je vysoká 271 metrů, a pokud navštívíte Cefalú, musíte na ni samozřejmě vylézt, jinak by návštěva města nebyla úplná a tím pádem ani platná. Jen, prosím, stoupejte na ni brzy dopoledne, zejména v létě, protože jen v ranních hodinách je cesta, vedoucí na vrchol hory, ve stínu. V okamžiku, kdy vám na hlavu začne pálit polední červencové či srpnové slunce, je těch 271 metrů zatraceně vysokých. My jsme vyrazili sice v časném dopoledni, ale přece jen ne dost ráno. Museli jsme totiž urazit několik desítek kilometrů z Trapani a to i přes cesty obchvatu v Palermu, což není právě jednoduché, ovšem o to napínavější. A taky je třeba zaplatit mýto, dálnice na Sicílii jsou sice převážně bezplatné, to se ale nevztahuje na dálnici z Catanie do Palerma, takže nás ta cesta stála jedno euro a čtyřicet centů navíc.
Zaparkovat v Cefalú je jednoduché. Je zde jen jedna příjezdová cesta a podzemní parkoviště se nachází přímo u ní, takže pak dosáhnout starého města není opravdu žádný problém. Ale pak je třeba lézt nahoru. Samozřejmě v naprosto nevyhovující obuvi a za stále rostoucího horka a protestů mé drahé manželky. Ale vystoupali jsme a odměnou byly úžasné výhledy. Jedna na krásné město, které vám leží u nohou, druhý na moře s Liparskými ostrovy. Vystupují z moře jako modravé obláčky a z vrcholu Cefalú, kde se nachází i zříceniny někdejší městské pevnosti, uvidíte šest z nich. Lipari, Vulcano, Salinu, Alicudi, Filicudi a v dálce zahlédnete ještě Panareu. Stromboli je příliš daleko, jako jediný ze sedmi liparských ostrovů není ze skály nad Cefalú vidět, dokonce ani kouř z jeho vulkánu. Pohled je to úžasný, cesta na strmý kopec se tedy rozhodně vyplatila. Tedy minimálně já jsem byl toho mínění…
Po cestě dolů je jako největší památka prezentován Dianin chrám, údajně z pátého století před naším letopočtem, ovšem nikdo neví, zda skutečně sloužil Dianině kultu. Prostě archeologové, kteří tuto kamennou stavbu objevili, ji panenské bohyni lovu přisoudili. Možná je to důsledek na Sicílii všudepřítomného kultu panny Marie.
Sešli jsme tedy dolů do města a hned na úpatí skály nás zachránil bar s Birra Moretti, čili s italským pivem. Italové tuší, že člověk vyžaduje v jejich klimatu víc tekutin a servírují tedy toto pivo v lahvích 0,66, čili dvě třetiny litru – věřte tomu, že ho potřebujete.
Na druhé straně než Liparské ostrovy leží člověku u nohou město s úžasnou katedrálou. Je to jedna z největších románských katedrál na světě, Katedrála „Nejsvětějšího Spasitele“.
Kostel dal stavět normanský král Roger II. V roce 1130 se totiž jeho loď dostala u severního pobřeží Sicílie do strašné bouřky a on přísahal, že pokud přežije, postaví na místě, kde přistane, největší kostel na světě. Přistál v Cefalú a už o rok později se začalo stavět. A stavělo se dlouho, protože kostel má rozměr fotbalového hřiště 90 x 40 metrů. Fasádu dokončili až v roce 1240, což mělo pro úmysly Rogera II. fatální následky. Určil totiž, že on i jeho následníci mají být právě v této katedrále pohřbeni. V čase jeho smrti nebyla katedrála všem ještě zdaleka hotova, a tak jeho poddaní nebrali podobné příkazy zas až tak vážně. (Jednou ze základních vlastností Siciliánů je totiž nebrat příkazy svých vládců zas až tak vážně). Jeho následník Vilém II. zvaný Dobrý si postavil svůj chrám v Monreale nad Palermem a samozřejmě se nechal pochovat tam a Friedrich II. šel dokonce tak daleko, že nechal z Cefalú odvézt porfyrový sarkofág, a nechal v něm pohřbít svého otce, císaře Jindřicha VI. a to v palermské katedrále! Biskupa v Cefalú tím sice rozčílil do nepříčetnosti, ale město se muselo smířit s tím, čím je – malým, i když krásným hnízdem na pobřeží – i dnes žije ve městě pouhých 14 000 obyvatel. Zásluhy krále Rogera nezůstaly ale zapomenuty, hlavní nákupní ulice města se jmenuje „Corso Ruggero“:
Před chrámem, který je samozřejmě největší dominantou města, je krásné náměstí plné restaurací – jak jinak v Itálii, naproti kostelu stojí Municipio, tedy radnice v někdejším královském paláci Rogera II. Právě v Cefalú a v tomto paláci se údajně zachránil král Karel z Anjou během sicilských nešpor. Ty se odehrály na velikonoční pondělí 30. března 1282. Po porážce posledního sicilského krále z rodu Štaufů Manfreda u Beneveneta v roce 1266 ovládli jih Itálie Anjouovci. Ti byli ale vždycky chápáni jako cizí – francouzská – okupační moc. Část obyvatelstva, zejména místní šlechta, se s touto novou nadvládou nikdy nesmířila. Povstání začalo před katedrálou v Palermu a rozšířilo se na celý ostrov – s výjimkou Messiny. Každý, kdo nedokázal vyslovit italské slovo „Cicero“ – a to žádný Francouz nedokázal – byl bez milosti zabit. Povstání padlo za oběť několik tisíc Francouzů, (a zřejmě i několik koktavých domorodců). Karel z Anjou se náhodou nenacházel v Palermu a dokázal se zachránit přeplutím z přístavu v Cefalú do Neapole, kde si – po jistotu hned vedle přístavu – dal postavit nedobytnou pevnost „Castello nuovo“. Člověk nikdy neví. Sicilané si pak pozvali aragonského krále Petra, který byl potomkem Hohenštaufů z matčiny strany a on pozvání rád přijal, Sicílie se stala na další staletí aragonskou a poté španělskou.
Katedrála je neuvěřitelně velká, její vnitřní výzdoba zato dost nehomogenní. Od řeckých mozaik v apsidě, kde je velké vyobrazení Pantokratora, jak to v románské době bylo zvykem až po barokní prvky, prostě každý si něco přistavěl a výsledkem je dojem „každý pes jiná ves“.
Homogenní je křížová chodba přilehlého kláštera, ta je v ranně románském stylu s úzkými oblouky, tak jak to Normani převzali od Arabů a přizpůsobili to románskému stylu obvyklému v křesťanském světě.
Ostatně i na arabskou minulost můžete v Cefalú zakopnout, jsou zde totiž arabské lázně. Voda tu vytéká ze sošek lvích hlav, můžete si v ní umýt nohy, víc se nedá – odtéká pak přímo do moře.
Pokud máte návštěvy města dost, můžete popojít jen několik desítek metrů k městským plážím. Jsou písčité, přímo ve městě a překvapivě čisté. Koupat se a koukat na monumentální „La Rocca“, která se vám tyčí přímo nad hlavou, je krásný zážitek.
Těsně předtím, než jsme opustili staré město a šli se koupat, abychom si ten den v Cefalú užili ze všech stran, překvapila mě pamětní deska umístěná na rohovém domě na kraji starého města, věnovaná slovenskému malíři Ernestovi Zmetákovi.
Ten strávil v Cefalú spoustu času, protože byl krásou města uchvácen a rád tu tvořil. Žil v letech 1919 – 2001, takže by právě letos oslavil sto let. V roce 2005 mu udělili in memoriam pamětní medaili a současně odhalili pamětní desku, připomínající jeho zásluhy za propagaci tohoto krásného městečka pod skalou na mořské pláži. Takže aspoň malý závan staré federace.
Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšníka skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro! A to v roce 2012, prosím.
Jestliže byl příjezd do města naprosto jednoduchý – po jediné cestě, na níž stály podzemní garáže, opuštění města už zdaleka tak snadné nebylo. Cefalú si zřejmě chce turisty podržet. Ta příjezdová cesta je totiž jednosměrka, takže to nejjednodušší řešení, totiž návrat po cestě, po které jste přijeli, není možné. A když vyjedete z parkoviště, je zde značení směru – přesně jedenkrát. Víc už ne. Už na prvním křižovatce další označení výjezdu na Palermo chybí, takže se musíte řídit instinktem – jako ostatně v Itálii a hlavně na Sicílii tak často. Rozhodl jsem se jet doprava, zda to bylo správně, nevím, možná to bylo vlevo jednodušší. Každopádně jsme se prokličkovali neuvěřitelnou změtí úzkých uliček až před město, kde jednosměrnost příjezdové komunikace končila. Takže dá se. Chce to jen pevné nervy, ale ty musíte na návštěvu Sicílii vlastním vozem stejně vždycky přibalit.
