V principu těžká otázka pro někoho, kdo se narodil a vyrostl na Moravě, první část své profesionální kariéry strávil na Slovensku, aby jej pak osud zavál do Rakouska. Doma je člověk tam, kde se cítí dobře. Je to tam, kde má svůj dům, kde tráví nejvíc času, kde jsou jeho blízcí a přátelé. A v tom je vlastně můj problém. Tyto atributy jsou totiž v mém životě roztroušeny do několika míst.
Domek se zahrádkou, na jejíž vzhled jsem hrdý, protože péče o ni je mým koníčkem, se mi podařilo postavit nedaleko Grazu tedy Štýrského Hradce. Nejvíc času trávím ale na Stolzalpe, ve štýrských horách, kam dojíždím za prací. Nejbližší přátele (nebo tedy jejich nejvyšší počet, protože mám přátele ve všech zemích někdejší rakousko uherské c. a k. monarchie) mám v Popradě na Slovensku, ale své kořeny jsem měl a stále ještě mám v Česku. Rakušané mají pro nejdůležitější místo v životě slovo „Lebensmittelpunkt“. Je to vlastně slovní hříčka, protože může být odvozeno od slova „Lebensmitte“ – tedy střed, okolo něhož se život člověka otáčí, ale i od slova „Lebensmittel“ tedy doslova „potraviny“, pak by to bylo místo, kde si člověk vydělává na živobytí. Takže ani toto slovo mne nepřivede dál. U mně totiž ani tyto dva body nejsou totožné.
Takže oněmi kořeny, které člověka vážou s domovem, je přece jen řeč. A v češtině se cítím nejvíc doma. Mluvím samozřejmě v Rakousku německy – protože musím, na Slovensku už méně samozřejmě slovensky (protože bych vlastně nemusel, ale baví mě to a způsobuje mi to radost) – stejně pak tak v Rusku rusky a v United Kingdom či ve Skandinávii anglicky(tady mi to způsobuje radost podstatně méně, ale není vyhnutí). Jenže čeština je jazyk, který mne stojí nejméně námahy, plynoucí samozřejmě a bez problémů s hledáním slov či obratů. Je to jazyk, jímž mluvím s mými nejbližšími, s manželkou, dětmi i rodiči, přičemž ovšem ony dvě první skupiny mi odpovídají ve slovenštině. Takže domov je pro mne rodný jazyk. Je to domov, který si vozím po světě všude s sebou. Je to jazyk, v němž si můžu od srdce zanadávat stejně tak v Čechách, jako v Rakousku, Německu či ve Francii – s tou výhodou, že v oněch zemích mi nikdo nerozumí a tak se nemusím ve svých emocích tolik krotit. Ovšem je to jazyk, na nějž musím dávat pozor, protože jej infiltrují ony cizí vlivy, slova, která mne v cizích jazycích napadají dříve než v češtině. (Pro jistotu jsem si opatřil slovník českých synonym)
Mé děti to už mají těžší. Pro syna je prvním jazykem bezkonkurenčně němčina a rodná slovenština už urputně bojuje s angličtinou jen o druhé místo. Ve slovním projevu ji snad ještě poráží, v písemném už bezmocně prohrává. Ovšem syn opustil Slovensko, když mu bylo šest let. Dceři bylo jedenáct, o to je situace pro ni složitější. Do té doby dbala úzkostně na jazykovou čistotu. Jestliže jsem ji oslovil česky, probrala si to, pouvažovala a odpověděla mi čistou slovenštinou. Pak musela absolvovat celou střední školu v němčině, aby pak šla studovat školu vysokou do Brna. Studovala medicínu, aniž by měla přislušnou slovní zásobu z fyziky, biologie či chemie, protože všechny tyto předměty se učila v němčině. Takže musela rychle nabrat nová slova – samozřejmě v češtině. Dnes je opravdu rozkošné, jak má kdysi jazykově puristická dcera míchá všechny jazyky dohromady, včetně angličtiny. A tak se mi nezapomenutelně zapsala do paměti věta, s níž nám ukazovala Millenium Bridge, tedy lávku přes Temži, spojující City se Southwarkem: „Víš, to je ta jediná bridge, po ktorej možu chodiť fußgänger.“ Celý životopis v jedné větě. Ať žije globalizace! Samozřejmě je to moje vina a příslušně se i omlouvám.
Člověk je zařízen na verbální komunikaci, neumí-li mluvit, stává se ihned outsiderem. A řeč, kterou má člověk rád, způsobuje radost. Když člověk dokáže něco vyjádřit tak, že partnera v diskusi rozesměje či přivede k projevu obdivu. Řeč je radost, řeč se může stát drogou – znáte určitě lidi, kteří mluví nepřetržitě, ti už jsou závislí na svém slovním toku stejně jako jiní na heroinu – a stejně nesnesitelní.
Jsou vánoce a já jsem šel do obchodu převzít objednanou vánočku. A stál jsem před prodavačkou a nevěděl jsem, jak se vánočka jmenuje německy. Samozřejmě jsem si musel poradit, ale zase jednou jsem zažil pocit, jehož následkem vznikl tenhle blog – doma jsem pořád v Česku. Protože tam bych vánočku objednal bez problémů.
Veselé vánoce!