Dluhová krize

Je docela veselé sledovat handrkování politických stran a jejich zástupců. Vyjímečně jsem se v televizi podíval na zasedání rakouského parlamentu živě. Ne, nezbláznil jsem se, ale musel jsem žehlit a v televizi nedávali ani závody Formule 1 či rakouskou fotbalovou ligu, což jsou mé oblíbené přenosy, jež při žehlení sleduji. Nic se tam totiž neděje a pokud náhodou přece (někdo omylem vystřelí na branku či někdo někoho předjede) pak to stejně čtyřikrát z různých úhlů zopakují. Ale bylo dopoledne, práci bylo potřebné vykonat a v televizi dávali zasedání rakouského parlamentu. Posílil jsem se tedy jednou skleničkou whisky (zas až tak odvážný, abych se na takový program mohl dívat za střízliva, nejsem) a dal jsem se do poslouchání politických argumentů. Zatupitelé jednali o takzvané „Schuldenbremse“ čili brzdě zadlužování státu. (je to mimochodem zcela nové slovo, vymyšlené pro aktuální potřebu a stihlo se už stát se „slovem roku“) Rakousko chce dát do ústavy, že státní dluh nesmí překročit hranici 60 procent ročního národního produktu. (Je mi poněkud záhadné, jak toho chtějí dosáhnout, současné zadlužení státu totiž činí 75 procent a roční deficit rozpočtu a tím nové zadlužování leží nad tříprocentní hranicí, ale možná jsem v matematice nedával pozor nebo je politická matematika jiná než ta, kterou jsme se učili ve škole).
Vládnoucí strany – sociální demokraté a lidovci – ovšem na přijetí ústavního zákona nemají dost hlasů a proto se snaží získat aspoň jednu z opozičních stran, aby hlasovala pro přijetí této brzdy do ústavy s nimi. A všechny opoziční strany se brání zuby nehty. Ne ovšem proto, že by pochopily, že šedesát je méně než sedmdesát pět, tak daleko ve svých matematických schopnostech nejsou, ale z principu. Hlasovat s vládními stranami o čemkoliv by přece mohlo ohrozit jejich vyhlídky v příštích volbách. Zelení tedy podmiňují své hlasy novými daněmi pro milionáře a spekulanty a odmítají škrty v sociální politice, oranžoví jsou proti jakékoliv dani, i proti té, které jsou teď a jsou za přestavbu(rozuměj zlikvidování) současného sociálního systému, modří jsou pak z principu proti všemu, zejména pak proti euru a evropské unii a žádají referendum o setrvání Rakouska v euru, o záchraném deštníku pro euro a v podstatě o všem, o čem se hlasovat dá…
V podstatě nemá ale jasno ani vládnoucí koalice. Červení sociální demokrati chtějí zdanit spekulace a chránit privilegia svých úředníků a podniků (jako jsou například rakouské dráhy), lidovci, jejichž název strany je v podstatě ironií, protože zastupují jen loby finančních spekulantů, zase spekulanty ze všech sil brání. Takže panuje naprostá bezradnost a stát se pohybuje samospádem někam, nikdo neví kam. A finanční kapitál se může těšit a podniknout další zničující kroky.
Jestli si někdo myslel, že jsou ony ratingové agentury myšleny skutečně k ochraně pořádku v rozpočtu států a tím k zajištění splátek dluhopisů privátních investorů (například pojišťoven, jež prostřednictvím výnosů z těchto dluhopisů financují onen známý druhý pilíř penzijního pojištění), pak už doufám z této iluze procitl. Naopak, každý pokus státní finance stabilizovat je okamžitě potrestán snížením ratingu. Itálie Maria Montiho odhlasovala skutečně hodně bolestivý balík opatření úspor ve výšce 26 miliard eur. Světem obešla fotografie ministryně sociálních věcí, jež pro slzy nebyla schopna program svého ministerstva ani přečíst. Výsledkem je další snížení ratingu Itálie. Chci jen připomenout, že jsem to ve svém příspěvku o politické popravě Berlusconiho předpovídal. Belgie, jejíž zadlužení je opravdu úctyhodné a dosahuje 100 procent národního produktu, se po více než dvou letech od voleb konečně shodla na společné vládě pro Valony a Flámy a tato vláda se rozhodla řešit problém státních dluhů. Konečně něco pozitivního v rozhádaném belgickém domě? Kdepak! Moodys´ reagovala okamžitě snížením ratingu pro Belgii a to pro jistotu hned o dva stupně – jasné poselství – neodvažujte se něco dělat ze svým zadlužením, jež z vás dělá nesvéprávné otroky finančních trhů, nebo bude zle!
Kdyby se politici dokázali shodnout na společném programu, zřejmě by dokázali tlaku finančníků čelit. Ale to je jen iluzorní představa. Stejně nebo podobně jako v rakouském parlamentu to vypadá i v Evropském společenství. Když se konečně evropské státy dohodly na opatření, jež by společnou měnu a trh mohly zachránit, postavil se proti takovým cílům nekompromisně britský premiér Cameron. Nevím, nakolik je v Česku známo, proč. Požadoval vyjímečné postavení pro londýnskou „City“ tedy londýnskou burzu, aby ani v budoucnosti Evropská unie nemohla nic podniknout proti tamějším finančním spekulacím. Když takový závazný slib nedostal, zablokoval společnou cestu z dluhů – Británie sama má ovšem dluhy obrovské a stále stoupající, doufá ale, že k ní budou díky postoji jejího premiéra spekulanti milosrdní a na libru nezaútočí (jak to pod vedením Söröse udělali v roce 1992), prostě taková malá protislužba za kolaboraci. Dokonce i analytici britského seriózního listu „The Economist“ se chytali za hlavu, když se dozvěděli, co to Cameron v Evropě vyváděl. Ovšem britský premiér nepociťuje žádnou lítost, snad jen z toho, že zůstal ve svém postoji sám. A tak se rozhodl hledat spojence – v Irsku, Švédsku a Česku. Argumentuje strašákem diktátu Německa a Francie a ztráty státní suverenity ostatních členů Unie. Je to sice demagogie, ale proč ne? Pokud by jej to zachránilo na postu premiéra? (Dokonce i jeho koaliční partner- britští liberální demokrati – jsou totiž nepříčetní vztekem). Že může být obětována Evropská unie, že ji může rozštěpit? Koho to už v Británii zajímá? Oni byli, jsou a zůstanou na svém ostrově. Od roku 410 našeho letopočtu, kdy ostrov opustily poslední římské legie, vedou svou izolacionalistickou politiku a francouzský prezident de Gaulle věděl moc dobře, proč tvrdohlavě blokoval přistoupení Británie k Unii (podařilo se jí to až v roce 1972 po de Gaullově smrti).
Británie není se zbytkem Evropy kompatibilní ani nikdy nebyla. Prakticky neexistující sociální systém, zruinované zdravotnictví a školství produkující statisíce analfabetů připomínají mnohem více jejich nezvedené americké dítko za oceánem, než kterýkoliv stát na kontinentě. Její vystoupení z Unie by možná mnozí politici přivítali (i když by samozřejmě na veřejnosti prolévali krokodýlí slzy lítosti). Dát se na britskou stranu a tím na stranu „finančního trhu“, proti trhovému hospodářství a sociálnímu systému, by byla pro jakýkoliv kontinentální stát cesta do pekla. Doufejme, že to Petr Nečas pozná (od pana prezidenta bych tolik rozvahy ani očekávat nemohl).
A naskýtá se ještě jedna otázka. Proč USA, jež jsou momentálně naprosto neovladatelné, požívají nadále důvěry ratingových agentur? Nebude to jen tím, že všechny tři (Moodys´, Fitch und Standart and Poors) mají své sídlo v Americe. Prezident Obama je díky blokádě republikánů naprosto bezmocný, země se zadlužuje rekordním tempem, zvýšení dluhové hranice (tedy oné schuldenbremse, kterou mají Američané jako zatím jediný stát opravdu zakotvenu v ústavě) pomohlo jen na chvilku. Jenže co by agentury v Americe dosáhly? Rozpad dolarové zóny na 50 členských států? To sotva. Zvýšením úroků z amerických dluhů by toho moc nedosáhly. Na dolar se bude spekulovat stejně špatně potom jako předtím. Ale v Evropě? Kdyby se podařilo nenáviděné euro zničit? Kdyby se evropská společná měna rozpadla na měny národní? Pak by měli spekulanti ráj na zemi. Aspoň na ten čas, než by přivedli celý svět k ekonomickému kolapsu. Ale copak ten je nějak zajímá?
Co je varující? Průzkum veřejného mínění u mládeže v Rakousku ukázal už úspěch dvacetiletého života v hospodářství diktovaném penězi a finančním kapitálem. Přes 60 procent respondentů odmítá sociální systém a domnívá se, že za chudobu je každý zodpovědný sám. Odmítá solidární systém zdravotního pojištění a považuje chorobu prostě za osudový úder, jenž jedince zničí. Pokud si ale nedokáže pomoci sám, nemá mu být pomáháno vůbec. Jinými slovy, naše mládež odmítá systém sociálního přerozdělování, jež přivedl Evropu dvacátého století k současnému blahobytu a uznává hodnoty egoistického státu typu Thajska nebo Indie, jehož následkem je nepřekonatelná bída absolutní většiny obyvatelstva v těchto zemích. A to je varující. Protože naše mládež bude určovat i naši budoucnost. Charakter společnosti, v níž budeme žít. Staří lidé mohou egoistům připadat jako zbytečná přítěž (a taky jim tak připadají). Co pak s nimi asi tak udělají…?