100 let od smrti “vůdce světového proletariátu”

               24. ledna 1924 ve 4 hodiny a 23 minut ráno vydechlo naposled v Gorkém u Moskvy torzo člověka, které za sebou mělo velkou kariéru a pohnutý život. Neurosyfilida v konečném stádiu, projevující se opakovanými mozkovými příhodami z něj udělala vrak vykřikující nesrozumitelné vřesky – tento stav trval už deset měsíců od března 2023. V té době už nebyl Vladimír Iljič Uljanov, protože tak se tato živá mrtvola jmenovala občanským jménem, i když si od roku 1900 nechávala říkal Lenin, schopný jakékoliv komunikace se svým okolím a dožíval plně odkázán na ošetřovatelskou péči. Bylo mu pouhých 53 let.

               V ruském impériu, ze kterého se z jeho podnětu 1. ledna 1922 stal Svaz sovětských socialistických republik (toto ještě stihl prosadit proti vůli generálního tajemníka komunistické strany Josefa Visarionoviče Stalina, který chtěl prostě všechny ony satelity jednoduše připojit k Rusku) zavládl státní smutek. Na světě po něm zůstaly miliony mrtvých a rozvrat společenského pořádku, který se už nikdy nepodařilo obnovit.

               Vladimír Iljič Uljanov se narodil 22.dubna 1870 v bohaté rodině v městě Simbirsk, které v roce 1924 na jeho počest přejmenovali na Uljanovsk, vzdáleném sedm set kilometrů na východ od Moskvy. (Mimochodem toto město obsadili v roce 1918 českoslovenští legionáři a měli ho několik týdnů pod kontrolou). Jeho otec Ilja Nikolajevič Uljanov byl učitelem matematiky a fyziky, který se stal inspektorem základních lidových škol a v roce 1882 byl povýšen do šlechtického stavu. Vladimírova matka Marie Alexandrovna Blank byla německého původu a svého manžela poznala v Petrohradě. Přestože otec zemřel už v roce 1986 na mozkové krvácení, rodina bídou netrpěla, vdova dostávala vysokou penzi a zůstaly jí rozsáhlé statky, kde vybírala od nájemců vysoké nájemné.

               Jenže staršího Vladimírova bratra Alexandra pálilo dobré bydlo. V Sankt Petersburgu, kde studoval, se přidal k revolucionářům spolku „Narodnaja Volja“, zapletl do příprav atentátu na cara Alexandra III. a byl v roce 1887 popraven. Ještě před svým zatčením přeložil do ruštiny knihu Karla Marxe „Kritika hegelovské pravicové filozofie“.

               Bratrův osud mladého Vladimíra hodně ovlivnil. Rodina ztratila sociální kontakty na vyšší společnost a mladý Vladimír nesměl studovat v Sankt Petersburgu. Nastoupil tedy na univerzitu v nedaleké Kazani, kde studoval právo. Tam se ovšem už v prosinci 1987 zapletl do studentských protestů a byl z univerzity vyloučen. Kuriozitou bylo, že jeho učitelem na gymnáziu byl otec pozdějšího předsedy prozatímní vlády Alexandra Fjodoroviče Kerenského Fjodor Kerenský. Ten viděl v mladém Uljanovovi vzorného studenta a angažoval se – ovšem marně – aby bylo jeho vyloučení z univerzity zrušeno.

               Vladimír by tedy očividně mimořádně nadaný, a navíc miloval literaturu a studium, proto pokračoval ve studiu externě a ukončil ho v roce 1891 závěrečnými zkouškami – jako nejlepší v ročníku. Od samého začátku se ale u něj projevovala naprostá necitelnost k lidskému utrpení. Když v roce 1891 zase jednou navštívil zemi hladomor a majitelé panství na to reagovali úlevami pro hladovějící sedláky, Uljanov to tvrdě kritizoval a od svých nájemců vybral celou částku. Tvrdil, že hlad je nejúčinnější prostředek, který sedláky dožene k revoluci. Při správě svých zemědělských usedlostí se ukázal naprosto nekompetentní, a tak poté, co statky rodina prodala, přestěhoval se v roce 1893 do Sankt Petersburgu a poté se vydal v roce 1895 na několikaměsíční cestu po Evropě. Navštívil Německo Francii a Švýcarsko. Už v prosinci 1895 byl po svém návratu poprvé zatčen za zakázanou agitaci a v roce 1897 odsouzen k třem rokům vyhnanství na Sibiři. Vyhnanství strávil v obci Šušenskoje v podhoří Altaje, v Ufě poznal svou životní družku Naděždu Krupskou a ještě ve vyhnanství v roce 1898 se s ní oženil.

               Po propuštění odjel na pět let do ciziny a začal používat pseudonym „Lenin“. Zda to bylo odkazem na jeho vyhnanství na Sibiři (ovšem Šušenskoje neleží na řece Leně, ale mnohem západněji na horním toku Jeniseje) nebo to byla vzpomínka na jeho vychovatelku z dětských let, která se skutečně jmenovala Lena, už nikdy nebude objasněno. Žil nejprve krátce v Ženevě, kde se setkal s emigrantem Plechanovem a s ním začal vydávat časopis „Jiskra“ a potom ilegálně pod jménem Mayer v mnichovské čtvrti Schwabing. Tam vydával časopis „Žarja“ tedy „Svítání“. V roce 1902 vydal pod pseudonymem N. Lenin manifest „Co dělat?“ kde shrnul své radikální názory na přeměnu společnosti násilnou cestou. O tomhle dílku jsme se učili ve škole.

               Na kongrese ruské sociální demokracie, který se konal v emigraci v Londýně v roce 1903 pak došlo k rozkolu, právě pro jeho radikální názory. Poté, co sál opustili takzvaní „ekonomisté“ i delegáti židovského původu, prosadil do programu strany „Diktaturu proletariátu“. Část delegátů, která s násilím v programu nesouhlasila se pak pod vedením Julia Martova od strany odštěpila, a tak se sociální demokrati rozštěpili na „bolševiky“ seskupené okolo Lenina a „menševiky“, kteří se stali jeho hlavními nepřáteli. Dokonce i v době rusko-Japonské války, ve které se postavil na stranu Japonska a poté při následné neúspěšné revoluci roku 1905 byl Lenin zaměstnán hlavně bojem s menševiky a na probíhající neúspěšnou revoluci kašlal.

               V lednu 1907 opět jednou z Ruska uprchl, nejprve do Helsinek, poté do Ženevy. V roce 1911 se účastnil přednášek u Paříže, kde mimo jiné přednášeli Zinovjev, Kamenev a kde se účastnil i Ordžonikidze – všechno pozdější Leninovi revoluční souputníci a oběti Stalinových čistek. V roce 1912 začíná vycházet časopis „Pravda“.

               Vypuknutí první světové války, které přivítal, protože byl přesvědčen, že právě válka uspíší vypuknutí světové revoluce, ho zastihla v Polsku v městečku Poronin mezi Krakovem a Zakopaným (zřejmě někdy v té době měl zdolat vrchol hory Rysy, pročež tam za komunistického režimu stát organizoval každoroční výstupy mládeže). Byl 8.srpna 1914 zatčen a internován v Nowom Targu. Na zásah Viktora Adlera, pražského rodáka a předsedy rakouské sociální demokracie, byl propuštěn a mohl odcestovat do Švýcarska. Od roku 1916 žil v Curychu. Na domě ve Spiegelgasse 14, kde bydlel, je i dnes pamětní tabule.

               Ruská sociální demokracie byla v době války zakázána (jejích pět poslanců ze státní dumy bylo dokonce internováno na Sibiři) a její členstvo se do roku 1917, kdy mohla po únorové revoluci zase obnovit svou činnost, scvrklo na 24 000 členů.

               Němci ale tehdy upředli plán, který měl jejich nepřítele na východě destabilizovat. Rozhodli se umožnit ruským revolucionářům cestu domů přes německé území, pod podmínkou, že nikde nebudou hovořit k německým dělníkům. 9.dubna 1917 tedy nastoupilo do vlaku 33 Rusů, z toho 19 bolševiků, mezi nimi kromě Zinovjeva a Radka i Lenin se svou manželkou Naděždou Krupskou a milenkou Inessou Armandovou. Do června 1917 dopravili Němci takto do Ruska 400 revolucionářů a aktivity bolševiků financovali – prý až sumou 50 milionů zlatých marek. Když Lenin 16. dubna dorazil do Sankt Petersburgu, pozdravil tisk jeho příjezd tím, že o něm psal jako o německém agentovi.  To tvrzení nebylo úplně mylné. Lenin si z Německa přivezl obdiv k „válečnému socialismu“ generála Ludendorffa, kde stát pro potřeby války převzal kontrolu nad průmyslem a dalšími podstatnými odvětvími hospodářství. Lenin tento model později využil jako vzor pro sovětizaci ruské ekonomiky. Nicméně teď bolševici hned začali s agitací proti Prozatímní vládě a v armádě mařili takzvanou Kerenského ofenzívu, kterou se Rusové snažili plnit své závazky vůči západním spojencům, i když situace v ruské armádě byla katastrofální. V Sankt Petersburgu se podařilo vyvolat demonstrace, které vláda potlačila a Lenin rychle zase utekl do Finska – zatčení a eventuálního trestu smrti se bál.

               7. listopadu (podle našeho, tedy gregoriánského kalendáře) a 25.října podle kalendáře juliánského) se podařilo ozbrojeným bojůvkám pod vedením Lva Nikolajeviče Trockého ovládnout hlavní město (celá „revoluce“ si vyžádala šest mrtvých, takže monumentální útok na Zimní palác ve filmu od Sergeje Ejzenštejna „Deset dní, které otřásly světem“ je naprostá fikce).

               Už osmého listopadu se konal celoruský sněm sovětů, ovšem ve volbách získali bolševici jen slabou čtvrtinu hlasů, takže zjistili, že legálním způsobem moc nepřeberou. Nejsilnější frakcí byli Sociální revolucionáři (SR), v budoucnosti hlavní cíl bolševických represálií. Bolševici tedy sjezd rozpustili a šli na to silou.

               V únoru 1918 vytvořili „Rudou armádu“ pod vedením Lva Trockého a Čeku, tedy tajnou policii, Felixe Edmundoviče Džeržinského. S Němci uzavřeli v březnu 1918 v Brestu Litevském mír nadiktovaný německou stranou, což vedlo k obrovským územním ztrátám (a vzniku nezávislé Ukrajiny pod německým protektorátem, jejíž hranice jsou dnes hlavním jablkem sváru) a v Rusku vypukla občanská válka, trvající až do roku 1921.

               9. srpna 1918 vyhlásil Lenin tzv „Rudý teror“. Přikázal popravy a deportace, v Pense byl z jeho příkazu vytvořen první koncentrační tábor. 30. srpna na něho provedla atentát Fanny Kaplan. Lenin byl postřelen dvěma kulkami do ramene a do krku a z tohoto zranění se nikdy zcela nezotavil. Kulku z krku mu vybrali až v roce 1922.

               Nicméně řádění bolševiků už nic nemohlo zastavit. Jako první krok bylo provedeno zestátnění bank. Bolševici chtěli ve své představě beztřídní společnosti peníze zcela odstranit. Ovšem dekretem by to sotva šlo, protože lidé by platili dál dekret nedekret. A tak národní banka zvolila cestu hyperinflace, kterou peníze zcela znehodnotila – to vedlo k naprostému zhroucení zásobování měst a k hladomoru. – zase jednou, ovšem na to byli Rusové zvyklí. V roce 1920 napadla Rudá armáda Polsko, utrpěla tam ovšem od generála Pilsudského zničující porážku (zázrak na Visle). V roce 1921 bylo brutálně potlačeno povstání námořníků v Kronštadtu, v roce 1922 nastal teror proti církvi. Podnětem byl zase jednou hladomor. Lenin si sliboval získat z konfiskace majetku církve prostředky na jeho oslabení. Z 80 000 ruských kostelů zůstalo činných 11 000. Na 14 000 kněží, mnichů a jeptišek bylo bez soudu zastřeleno. V roce 1922 začalo i tažení proti inteligenci, vědcům, studentům a umělcům. Vědecké kongresy se mohly konat jen s povolením tajné policie, mnoho intelektuálů bylo popraveno, zbytek vyhnán ze země. Lenin údajně osobně kontroloval seznamy lidí, určených na popravu.

               Jako protipól se rozhodl podporovat vzdělávání negramotných mas. Od prosince 1919 existovaly povinné vzdělávací kurzy pro analfabety a dělnické fakulty a od roku 1920 systém veřejných knihoven. Ztrátu kvalifikovaných lidí to nahradit nemohlo. V nouzi nejvyšší vyhlásil Lenin s Trockým v roce 1921 takzvanou Novou ekonomickou politiku. Spočívala v tom, že sedláci mohli odvádět daně v naturáliích a přebytky své produkce mohli prodávat.  Ve škole jsme se o tom učili, jako o geniálním Leninově tahu. Nikdo nám neprozradil jeho komentář: „Byla by velká chyba se domnívat, že nová ekonomická politika znamená konec teroru. My se k teroru, a to i k teroru hospodářskému, vrátíme.“

               Nic než šíření hrůzy a vynucování si poslušnosti násilím bolševici prostě neznali.

               25. května 1922 postihla Lenina první mozková příhoda, při které mu ochrnula pravá strana těla a dočasně ztratil řeč a byl zmatený. Nikdo se nesměl dozvědět, že jeho syfilida vstoupila do terminálního stádia. Z této příhody se ještě vzpamatoval, ovšem mezi listopadem a prosincem 1922 následovalo dalších sedm příhod.  Z posledních sil se snažil určit své následnictví, ale nikdo už ho nebral vážně. Marně varoval před Josefem Visarionovičem Stalinem, který se stal v březnu 1922 generálním tajemníkem strany – to byla nově zřízená funkce, spočívající hlavně ve vyřizování korespondence, kterou všichni straničtí bossové trestuhodně podcenili. Stalinovi se tímto způsobem rychle podařilo získat nad děním ve straně absolutní kontrolu. Pak už nepomohly ani Leninovy varovné dopisy z prosince 1922 a z ledna 1923 – logicky totiž dorazily do stranického sekretariátu. O dva měsíce později ho další těžká mozková příhoda definitivně vyřadila ze hry a udělala z něho bezmocnou lidskou trosku. Zda ještě vnímal mocenské boje, které se rozpoutaly o jeho následnictví a které v konečném důsledku stály život všech jeho někdejších souputníků, Zinovjeva, Kameněva, Trockého, Radka, Ordžonikidzeho a spousty dalších, je těžké odhadnout. Informovat ho mohla pouze Naděžda Krupská, která u jeho lůžka zůstávala a která Stalina nenáviděla stejně jako on ji, byla ale stejně bezmocná jako její manžel. Leninův konec byl žalostný, lítost si ale sotva zasloužil.

               Jeho kult trvá v Rusku dodnes, i když ho dnešní Rusové považují za mnohem méně důležitého než Stalina nebo Putina. Na rozdíl od nich totiž nedobýval cizí území, a to je to jediné, co u Rusů platí. Imperialismus je pro ně mnohem víc než komunismus. Přesto se od něho nikdy nedokázali odpoutat, a to ani po roce 1990. I když Leningrad přejmenovali zpět na Sankt Petersburg, oblast zůstala Leningradskaja. Myšlenky na zbourání jeho mauzolea u kremelské zdi rychle vyprchaly. Napřed proto, že sem chodili turisti a platili za to, teď je to už opět kult a na pohled na jeho nabalzamovanou mrtvolu zase stojí fronty.

Vzpomenout, že Lenin pocházel z bohaté šlechtické rodiny, že měl po matce německý původ či že měl ve Švýcarsku milenku se v Rusku stále rovná velezradě. Lenin je příklad nesmírně inteligentního člověka s obrovskými ambicemi změnit svět a proslavit své jméno na věky a s naprosto chybějící empatií a schopnosti vnímat člověka jako individuum s jeho štěstím i utrpením. Z čehož pramení bezhraničná bezohlednost při prosazování vlastních představ o uspořádání světa. To jsou právě lidé, kteří dokážou lidstvu přinést největší hrůzy.

Když jsem s mými ruskými známými navštívil v Petrohradě restauraci „Idiot“ (naše známá Oxana horovala o tom, jak je ráda, že její děti už nevyrůstají v komunismu, ale v demokracii – psal se rok 2009, nevím, jak se staví k současnému režimu, který se dá porovnat jedině s dobou Stalinovou) zahlédl jsem v jiné místnosti ve skleněném okně nějakou tvář vytvořenou ze skla. Protože jsem nemohl rozeznat, o koho se jedná, zeptal jsem se „To je Dostojevský?“. „Ne,“ odpověděla hrdě Oxana. „To je Vladimír Iljič Lenin:“ „Ach, tak proto se ta restaurace jmenuje Idiot,“ pravil jsem neprozřetelně a vzápětí sklidil od mých demokracii milujících Rusů nenávistné uražené pohledy. Zahalme konec této scény rouškou diskrétnosti.

               Rusům prostě není pomoci. Vladimír Iljič na tomto stavu nese svou nemalou vinu.