Po návratu do apartmánu jsme byli ještě stále nedůvěřiví a nechtěli jsme se na fungující lanovku těšit příliš brzy, a tak jsem si to hned ověřoval na internetu. Jenže ten tvrdil totéž. Paní Eva nám to nechtěla věřit, a dokonce tam zavolala, ale potvrdili jí, že budou v provozu. Protože celá výprava včetně mimozemšťana Vladimíra navrhovala odpočinkový den, přišla ta lanovka jako na zavolanou. Jen Vladimírův syn Juraj je vášnivý lezec ferrat, a tak jsem se do internetu podíval, kde je v okolí nejlepší ferrata. A pochopil jsem, že osud se zcela obrátil v náš prospěch – byla na Blaues Spitz právě nad horskou stanicí Kalser Bergbahn. Čekala nás tedy nádherný výstup z vrcholové stanice od restaurace Adler Lounge na horu Rothenkogel s moderním vrcholovým křížem, který na své místo kdysi dopravil manžel paní Evy Martin. Výstup poměrně snadný, převýšení tři sta metrů, krátký lezecký úsek jištěný lany a pak úžasné pohledy na masív Grossglockneru.
Poprvé jsem si ho mohl prohlédnout, zatím vždy, když jsem se na něho mohl dívat, ať už to bylo z Franz Josef Höhe (dvakrát) nebo z Kitzsteinhornu, vždycky se skrýval v mracích. Tentokrát byl na dosah a nezmohl se ani na jediný mráček. Je impozantní, je v Rakousku nejvyšší a tím pádem nejprestižnější, ale mezi námi – Grossvenediger je mnohem hezčí. Když se pak vrátil Juraj ze své ferraty a vyprávěl, že to nebylo céčko (kolmice) ani déčko (převis), ale éčko, čili nejtěžší varianta – ani nechci vědět, jak vypadá – zavládlo ve skupině velké nadšení, protože Vlado i jeho druhý syn se upřímně těšili z toho, že se k tomuto výstupu na ferratu nedali svést a šli spořádaně se mnou na kopec pro normální turisty.
Plán na poslední den měl dvě alternativy. Jedna z nich byla mýtná cesta z Kalsu k Lucknerhausu ve výšce 1918 metrů a odtud pak přes Lucknerhütte k Stüdlhütte – to bychom byli ve výšce 2802 metrů. A odtud pak vede cesta na třítisícovku „Schere“, čili „nůžky“ do výšky 3037 metrů už skutečně v masívu Grossglockneru. Mimochodem Stüdlhütte se jmenuje po pražském obchodníkovi Johannu Stüdlovi. Poté, co v roce 1867 zdolal Grossglockner, dal na své náklady na tomto místě postavit chatu. Jako východisko pro další následníky. Ostatně se z této strany slézá Grossglockner po Stüdlgratu, tedy po Stüdlově hřebeni – dnes se ale na Grossglockner vystupuje téměř výhradně z východní strany z Franz Josef Höhe.
Tento plán narazil na jen poměrně skromné nadšení, účastníci zájezdu viděli problém zejména ve výškovém rozdílu 1100 metrů – to prý už jednou zažili a po opakování netoužili. A Grossglockner jsme si ostatně mohli už prohlédnout z Rothenkogelu. Plán B byl cesta do jiného údolí, kde jsme ještě nebyli. Autem Defeggertalem na Staller Sattel na italskou hranici do výšky 2052 metrů a odtud by byly pak dvě možnosti. Hned dvě hory se nabízely k zdolání, a to Hinterbergkofel s výškou 2727 metrů na rakouské straně průsmyku nebo Rote Wand na straně italské. Kde by prý bylo třeba vzít v potaz mizerné značení cesty – holt už italské. Cesta na tento kopec by nás zavedla na vrchol ve výšce 2818 metrů a ten by nám poskytl výhledy na jihotyrolské Dolomity.
Při zkoumání cesty k tomuto cíli, který vzbudil přece jen o něco větší nadšení, jsem se pokusil ověřit Vladovu hypotézu, že tam někde musí být lyžařské středisko. A kde jsou lyžařská střediska, tam by měly být i lanovky. S úžasem jsem zjistil, že má pravdu. Středisko se nachází v obci Sankt Jakob a lanovka jezdila – do 17.září – bylo dvanáctého. Tím pádem plán B musel ustoupit plánu C, a tak jsme opět použili lanovku, abychom se dostali až do výšky 2373 metrů a odtud to bylo na vrchol Grosser Leppleskofelu ve výšce 2811 metrů jen něco přes čtyři sta metrů. A to navíc dlouho po opravdové turistické dálnici. Protože na svazích hory vytvořili dvě nové sjezdovky a ty potřebovaly novou lanovku, byla až khorní stanici oné lanovky postavena cesta sjízdná pro terénní auta. Jen posledních sto padesát výškových metrů bylo po skále a kratičký úsek se musel i lézt s „pomocou rúk“, jak by napsali bratři Andrášiovci. Přesto to byla „túra bez ťažkostí“. A odměnou byly překrásné výhledy z vrcholu tohoto kopce.
Jak jsem se dočetl až později, jedná se skutečně o jeden z nejkrásnějších vyhlídkových vrcholů. Protože jsme toho neměli dost, přidali jsme poté i Malý Leplesskofel, ke kterému bylo možno od horské stanice lanovky a restaurace Moosalm vystoupat za dvacet minut. U Moosalmu je nejen velké jezero určené k zasněžování, ale i velké hřiště pro děti a vyhlídka v podobě archy a popisem všech třítisícovek, kterou jsou odtud vidět. Je jich hodně. Z vrcholu Velkého Leplesskofelu byl vidět nejen Grossglocker a Grossvenediger, ale i další tyrolské hory v pozadí s druhým nejvyšším rakouským vrcholem – a nejvyšší horou Tyrolska – Wildspitze.
Sešli jsme k Moosalmu a protože tam číšník opravdu měl rád svou práci a byla s ním legrace, tak jsme tam poobědvali a dostali chuť na víc. Vyjeli jsme tedy na onen Staller Sattel a strnuli jsme v úžasu. Překrásné „Obersee“ velké 35 hektarů a hluboké 25 metrů s úžasně čistou vodou.
Chlapci neodolali a okoupali se, i když měla voda teplotu jeden centimetr. (Páni vědí, o čem mluvím) Procházka okolo jezera, káva v Oberseehütte a pak jsme neodolali, abychom si nezajeli do průsmyku na italsko – rakouskou hranici. S pohledem do obou údolí Defeggertal na rakouské a Altholzertal na italské straně. I tam je krásné jezero, jen dostat se tam autem není jednoduché. Protože je cesta na italské straně jednosměrná, pouští se auta směrem do Itálie každou hodinu patnáct minut – od nuly do patnácté minuty každou hodinu. Z italské strany je to očividně zase mezi třicátou a čtyřicátou pátou minutou. Ale protože z italské strany přijelo jako první auto s pražskou poznávací značkou, pochopil jsem, že je všechno v pořádku.
Ten dojem se nedal nafilmovat, nedal se zachytit ani na fotografii. Bylo třeba ho vnímat všemi smysly a prostě se té kráse poddat. Byla to třešnička na dortu, výlet, který na začátku hrozil být katastrofou, se proměnil v úžasný zážitek.
Takže si tam zajeďte. A pospěšte si. Co nám totiž vyrazilo dech, je kůrovcová kalamita v Defeggerertalu. I když se místní snaží a porážejí napadnuté stromy, na strmých svazích je to prakticky nemožné a celé velké plochy lesa hnědnou zničeny tímto broučkem. Ten boj se zdá být marným a bojím se, že brzy ty krásné lesy v údolí zahynou úplně. S výjimkou lesa okolo Obersee, kde dominují limby, které kůrovci smrkovému, jak už to napovídá jeho jméno, nechutnají.
Ostatně kdo nemá chuť běhat po horách, může navštívit románský kostel svatého Mikuláše v Matrei, nebo svatého Jiřího v Kalsu, či kostel svatého Ondřeje v obci Prägraten, slavné těžbou nerostu serpentinu, či kostel „Unserer lieben Frau“ ve Virgenu, kde je další z památníků obětem povstání let 1809–1810. V každé obci je samozřejmě dominantou místní kostel – jsme v Tyrolsku. Ale je možné vyjet autem i k Jagdhausalmu, nazývanému „Malý Tibet“. Jedná se o architektonickou památku, nejstarší almovou osadu, skládající se ze šestnácti kamenných domů, popsanou už v roce 1212. Nachází se ve výšce 2009 metrů nad mořem a stále se zde ještě pasou krávy. Jako v Rakousku prakticky všude. A kde ne krávy, tam ovce a kozy. Ale obhospodařované jsou rakouské louky až vysoko nad dvoutisícovou hranici.
Matrei samotné toho moc nenabízí Tedy kromě hotelů, apartmánů a restaurací. Samozřejmě onen velký klasicistický kostel svatého Albána, lávku přes horský potok tekoucí středem městečka s neuvěřitelně promyšlenými protipovodňovými stěnami s otvíracími vodotěsnými branami. A hrad „Schloss Weißenstein“ na kopci nad městečkem. Pochází z dvanáctého století ale jeho současný vzhled je důsledek historizujících přestaveb ve století devatenáctém. Je v soukromém vlastnictví, patří akciové společnosti Felberntauernstraßen AG, která ho získala v roce 2020 od šlechtické rodiny von Thieme. Přístup k hradu jsme hledali marně, i když jsme ho skoro celý obešli. Tyčí se na vysoké bílé skále (odtud jeho jméno), ale příjezdovou cestu jsme při nejlepší vůli nenašli. Zřejmě někde odbočuje z Felbernstrasse, ale označená není a zřejmě je i dobře zamaskovaná. Co se tedy na hradě děje, zůstalo záhadou. Možná semináře nebo tajná zasedání předsednictva akciové společnosti.
A ještě jednu poznámku na okraj. Protože jsou restaurace v Matrei otevřené celý víkend, tedy v sobotu i v neděli, udělali si hospodští víkend v pondělí a úterý. Najít v tyto dny restauraci, kde by vám dali slušnou večeři za přijatelnou cenu je opravdový výzva. Ale to je jen malý deficit jinak krásného kraje.
