Poslední evropské volby?

               Možná mi čtenáři odpustí moji vrozenou skepsi, ale svůj článek jsem tak nazval jen proto, abych provokoval a abych se pokusil aspoň malým podílem zabránit tomu, aby poslední opravdu byly.

               Je hodně lidí a stran, které by si to totiž přáli. Ruský prezident Putin, americký prezident Trump, čínský prezident Si Ťin pching, britská premiérka Mayová a ten výčet určitě není zdaleka u konce. Jenže mnohem větší nebezpečí hrozí projektu Evropské Unie zevnitř a nedokážu si zodpovědět otázku, zda všichni ti nacionalisté, kteří chtějí své národy „chránit“ před zlým Bruselem skutečně chtějí cíleně Evropskou Unii rozložit nebo jen chtějí lovit hlasy a mandáty, aby dostávali jakožto bruselští poslanci dobrý plat, nebo jen hrají úlohu „užitečných idiotů“ mnohem hrozivějším silám na východě i na západě. Možná jen zkoušejí to, co už dělal britský premiér David Cameron. Nadávat na EU, aby se v posledním okamžiku mohl před svým lidem prezentovat jako zachránce. Nedocenil, že věci nabraly vlastní dynamiku, kterou už neměl pod kontrolou a všechno dopadlo tak jak to dopadlo. Snad to stačí jako varování, ale spíš ne. Je nespočet takových, kteří si hrají se stejným ohněm, nevím, zda cíleně nebo jen z hlouposti jako děti, které si nebezpečí jimi zakládaného ohně neuvědomují.

               Být „proti něčemu“ přináší už z doby starého Říma vždy hlasy snadněji než být „pro něco“. Každý populista (ve starém Římě se jmenovali populárové) potřebuje nepřítele, proti kterému by mohl „svůj“ lid chránit. Jde jen o to, dostat se k moci a pak se u ní udržet. A zůstat u moci je v demokracii obtížnější, než se k ní dostat. K tomu jsou jen dvě cesty. Buď splnit předvolební sliby, což je většinou nerealizovatelné, nebo tuto demokracii odstranit. Tato cesta je schůdnější, přičemž člověk nemusí nutně skoncovat s volbami. Ty mohou pokračovat a diktátor může takto dál poskytovat zdání demokracie, které ale není nic jiného než fíkovým listem. Jak v Rusku, tak v Turecku či v Maďarsku sice můžou opoziční strany nastoupit k volbám, dokonce se to od nich očekává, nesmí ale vyhrát. To dokázal naposledy Erdogan v Turecku – volby, které se mu nelíbily, dal zrušit a opakovat. Opakovat se bude tak dlouho, až dopadnou podle jeho přání.  Jinak to nebylo ani v tom starém Římě, kdy si lidé zvolili Gaia Julia Caesara, aby se pak už autoritativního systému nikdy nedokázali zbavit. Ani jeho vraždou ne, protože principy fungování demokracie, která přivedla Řím za pět set let jeho existence na vrchol moci, už byly natolik oslabeny, že neměla proti rafinovanějšímu muži v podobě Oktaviána Augusta šanci.

               Evropská Unie je pro všechny populisty vděčným nepřítelem. V podstatě se ani neumí bránit, je tedy možné proti ní štvát beztrestně. Bohužel je spousta výčitek, kterými se pravicoví populisté ohánějí, oprávněná, a oni se samozřejmě koncentrují jen na to, tato negativa vypočítávat a pokud možno je patřičně nafukovat. Ať už je to bruselská byrokracie zabývající se podružnými nesmysly jakož i neschopnost řešit skutečně vážné problémy. Právo veta ochromuje schopnost jednat a dokonce brání i chránit základní princip fungování EU, totiž liberální demokracii. A státní útvary, které opustí principy, na kterých vznikly, zanikají. Evropská Unie se svou ústavou, která byla psána v dobách euforie ze zdánlivé neporazitelnosti demokracie, v dobách které charakterizoval americký autor Fukujama svou knihou „Konec dějin“, se stala v dobách drsnějších nefunkčním diskusním klubem, která nedokáže ani obnovit svobodu tisku v Maďarsku či obnovit nezávislost soudů v Polsku. V Lisabonské smlouvě, nesmyslně dlouhém dokumentu, který se vydává za ústavu EU, nejsou žádné pojistky, které by dodržování základních principů dokázaly vynutit, když už ne jinak, tak aspoň škrtnutím dotací, které tyto země, které si těchto principů neváží, bohatě přijímají a vlastně za tyto peníze demokracii dále odbourávají.

Dnes jsme někde úplně jinde, než tomu bylo ve Fukujamových časech. Velká část občanů si demokracie neváží, nepřeje si ji a chce autoritativní režim, protože pak „bude pořádek.“ Politici je k tomu vychovávají, výuka dějepisu se omezuje, v Itálii má být dokonce nepovinná a potom se není třeba divit, že mladí lidé nemají ani tušení, co by znovuzavedení Musolliniho či Hitlerova fašismu znamenalo. Demokracie většinou prohrává nekrvavě, v demokratických volbách, její znovuzavedení je ale provázeno proléváním potoků krve. Bohužel jsme si na naše bezpečí natolik zvykli, že si toto nebezpečí popření základních lidských práv už ani neuvědomujeme. Dokonce ani výhody, které z účasti na evropském projektu plynou – ať je to bezplatný rooming nebo projekt Erasmus s výměnou studentů, pohyb zboží bez celních bariér, volné cestování bez víz a celních kontrol, či převody peněz (to jen v Euru, to se Česka netýká) během hodiny a bez nesmyslných poplatků. To vše se bere jako samozřejmé. Ale není. To vše jsou vymoženosti plynoucí z projektu Evropské Unie!

               Model, kterým se populisté ohánějí „Mírové spolunažívání suverénních národů na evropském kontinentě“ má jednu slabinu. Ptám se jich – kdy něco takového v minulosti fungovalo? Dřív nebo později si tyto „suverénní národy“ ležely ve vlasech. Má to logiku. Pokud zmizí „nepřítel Brusel“ budou si diktátoři muset najít nějakého jiného, před kterým by svůj národ chránili. Co se pak hodí lépe než soused? Zejména, pokud na jeho území žije národnostní menšina, kterou je před zvůlí souseda třeba „chránit“? Evropané spolu ještě nikdy nedokázali nažívat v míru, pokud k tomu nebyli přinuceni. Vytvoření EU, tedy společnosti s určitými pravidly, bylo jediným garantem pro mír na kontinentu, který – s výjimkou Balkánu, který ale k této společnosti nepatřil, zabezpečil mírové soužití po dlouhých 75 let. Tři generace! To stačilo na to, aby ony národy ztratily paměť.

               Nadáváním na Brusel se daří úspěšně odvádět pozornost občanů od problémů místních. Zlý Brusel může za všechno a pod zástěrkou tohoto obviňování se můžou místní mafiáni beztrestně obohacovat. Myslím, že nemusím nikoho jmenovat. Od začátku devadesátých let žijeme v egoistické společnosti, která zapomněla na sociální mír, na přerozdělování, na principy fungující dvoutřetinové společnosti. Každý jen na sebe a pokud možno do nejvíc. Nůžky mezi bohatými a chudými se za posledních třicet let neskutečně rozevřely. V Británii právě chudobu nevzdělaných či nízko kvalifikovaných lidí sváděli na Brusel, na přistěhovalectví Evropanů, především Poláků, kteří berou pracovitým Britům práci a ochuzují je. Stačí všechny vyhnat a bude dobře. Ne burzovní makléři v City či na Wall Street, kteří odsávají z peněžního trhu svými spekulacemi miliardy, ale polský dělník byl představen jako příčina všeho zla. Voliči těmto heslům uvěřili. Až poznají, že to byla lež, budou francouzské žluté vesty jen slabým odvarem toho, co na Londýn čeká. Jenže to už bude pozdě. Určité procesy jsou nezvratné, i když byly nastartovány pod vylhanými hesly a argumenty. Dostávají svou vlastní dynamiku, kterou už ani politici ani voliči nedokážou zvrátit. Od frustrace není daleko k nenávisti a od nenávisti k násilí.

               Symptomatické je, jak málo lidí se voleb do evropského parlamentu účastní. Jako by se jich to netýkalo – je to tak daleko, co můžeme ovlivnit? A přitom se vlastně právě tam přijímají nejdůležitější rámcové zákony, národní zákony se můžu pohybovat jen v prostoru těmito evropskými zákony určenými. Lidé volby ignorují, aby pak o to víc nadávali na zlý Brusel. (nedejme se mýlit, bez Bruselu by nadávali na zlou Prahu). K posledním evropským volbám v roce 2014 přišlo v Česku 18,2 procenta oprávněných voličů! I celoevropská účast je mizerná, v roce 2009 to bylo 43 procent. I to svědčí o selhání projektu Evropa, lidé se se sjednocenou Evropou prostě nedokážou identifikovat. Co jiného by mělo tuto chybějící identifikaci znázornit lépe než volební účast?

               Samozřejmě je stále připomínána bruselská byrokracie, což je do značné míry pravda. Občas se byrokrati v Bruselu opravdu zblázní – jako když chtěli zákonem určit povolené zakřivení okurek nebo chtěli číšnicím v Mnichově na Oktoberfestu zakázat výstřihy na „dirndlech“. Kdo chce proti Bruselu brojit, používá právě tyto argumenty. Jako nejnověji rakouský premiér Kurz, který by chtěl vyškrtnout hned 1000 bruselských vyhlášek. To mu přineslo obrovský aplaus v Rakousku i v zahraničí. Když měl ale jmenovat, o které vyhlášky by se jednalo, pak ho napadla jen vyhláška o omezení rakovinotvorných prvků při smažení hranolků, bohužel jedna z mála, která opravdu má smysl a chrání zdraví občanů před nenasytnými podnikateli. Když se ochrana zdraví obyvatelstva přenechá národním státům, dopadne to jako s „kuřáckým“ zákonem v Rakousku. Protože je vicepremiér Strache vášnivý kuřák a „Stammtische“ s jeho voliči se bez piva a cigarety neobejdou, byl už přijatý zákon o zákazu kouření v restauracích novou vládní koalicí zrušen. Jako lékař si můžu jen povzdychnout: „škoda, že se takového zákona neujal Brusel“. Možná by se nám lépe dýchalo a mohl bych si i vyjít najíst se do restaurace. Ale ostatně proč, má žena vaří skvěle.

               Evropa je pod palbou populistú, kteří našli v kritice bruselského systému zlatý důl na hlasy. A můžou si dovolit beztrestně skoro všechno. Až když Viktor Orbán zobrazí Prezidenta evropské komise Junckera (do jehož strany maďarská FIDESZ dokonce patří) jako upíra, zmůžou se evropští politici na to, aby FIDESZ suspendovali (ale nevyloučili) ze svého středu. Jak Orbán, tak Kaczynsky můžou beztrestně porušovat pravidla evropského soužití a základní principy fungování této „konfederace“ a nic se jim nestane. Natáhnou ruku a dostanou neskutečné dotace – Orbán 30 miliard, Kaczynsky 70 miliard. Za ty podpoří své věrné, koupí si loajalitu ostatních a pohádkově zbohatnou. Trošku to připomíná taktiku Mugabeho ze Zimbabwe, který se držel u moci v zemi, kterou přivedl svou politikou až k hladomoru jen díky rozvojové pomoci, kterou jsme mu tam naivně posílali a on ty peníze rozděloval vojákům a policistům, aby ho chránili a potlačovali protesty hladovějícího obyvatelstva.

               Když kdysi nacisté poprvé vstoupili do německého parlamentu, měl Hermann Göring první projev, ve kterém řekl: „My jsme nepřišli demokracii budovat, my jsme ji přišli zničit. Jestliže je demokracie tak blbá, že nám za to ještě dává plat a platí diety, je to jen její problém.“

               Jsem zvědav, kdy přijde chvíle, kdy si Viktor (či někdo jiný) troufne říct otevřeně: „My jsme nepřišli Evropu budovat, my jsme ji přišli zničit. Jestliže je Evropa tak blbá, že nám za to ještě posílá peníze, je to jen její problém.“

               A bude mít pravdu.

               Zřejmě každý cítí, že se něco musí stát. Takhle Evropa nemůže fungovat. Protože vlastně nefunguje. Na reformy nemá sílu ani prostředky ani vůli.

               Možná jsou tyto volby tedy opravdu poslední. Vím, jsem skeptik, ale všechny předpovědi dávají stranám, které chtějí Evropu rozpustit jasnou šanci na vítězství nebo aspoň na masivní posílení. Podporou ze strany serverů financovaných z Ruska, jako jsou například „Parlamentní listy“ si můžou být jisti. Vladimír Putin si nepřeje nic jiného, než aby projekt Evropa skončil v troskách. Stačí, když Jan Hrušínský s Evou Holubovou natočí proevropský volební šot a už se do nich pustí hlava nehlava. Pro špatné žurnalisty i rubl dobrý. Hlavně, že tomu lidi věří.

               Že tomu věřit chtějí.

               Snad ještě procitnou, půjdou k volbám a budou volit mír a blahobyt, dají mu přednost pře nacionalistickou propagandou, která má přinést moc několika jednotlivcům bez ohledu na následky. Příklad Velké Británie by měl varovat. Bude ale? Opravdu nám bylo pod ruskou kuratelou tak dobře?

               Držím palce, abych neměl pravdu. Nic by mě tak nepotěšilo, jako kdybych se tímto článkem mýlil.