Merano – Meran
Moje žena má poměrně velké nároky. Procestovala se mnou celou Itálii a vždy našla nějaké mouchy. Pokud tedy prohlásí, že se do určitého města zamilovala a že se tam chce vrátit, je to třeba brát vážně. A to se právě stalo v Meráně.
Musel jsem jí dát zapravdu. Merán (italsky Merano, protože si Ital nedovede představit, že by slovo ukončil souhláskou) má opravdu obrovský potenciál, aby se do něho člověk zamiloval.
Založila ho tyrolská hrabata, sídlící na blízkém kopci na hradě Tirol jako obchodní město a akceptovala i to, že toto nové město bylo pravidelně každé jaro zaplavováno vodou řeky Passer, přítoku řeky Adige, tedy německy Etsch – to když začalo na horách tání sněhu.
Jenže zlatá doba města začala až o hodně později, když byly objeveny horké prameny, kterým byl přiřčen díky vysokému obsahu radonu léčivý účinek. A když se ve městě objevila v roce 1870 císařovna Elisabeth – Sissi se svou chorlavou dcerou Marií Valérií a když se tam dokonce v roce 1889 ještě jednou vrátila, bylo definitivně vymalováno.
Křivka slávy města šla od této chvíle strmě nahoru. A s ní i počty návštěvníků. Merán tedy nepotřeboval ke své prosperitě průmysl, vystačil si zcela s turistickým ruchem. A tak je tomu i dnes. Okolo města jsou ovšem nekonečné ovocné plantáže a vinice, které jsou vysazeny dokonce i na tak strmých terasách, že to vyráží dech. Těch milion tun jablek, které Jižní Tyrolsko ročně vyprodukuje (a 600 000 kilo medu, protože bez včel by to nešlo) se někde vypěstovat musí. A jihotyrolská vína jsou velmi dobrá, ať už červený Lagrein nebo bílý Tramín, ale i jiné druhy, rostoucí na horských svazích v příjemném středomořském klimatu. Teplý vzduch z jihu totiž dorazí až sem, přes hory na sever to už ale nedá a zůstane zde v údolí viset. Stejně jako dešťové srážky. Čili v Jižním Tyrolsku se urodí úplně všechno. Včetně palem, které lemují i promenádu v Meránu a doplňují tak – pro Středoevropana trochu nečekaně – panoráma zasněžených třítisícovek.
Ty léčivé prameny vyvěrají na levém břehu řeky a jsou zde dnes Terme s mnoha bazény s teplou vodou, ideální pro návštěvu především po namáhavém dni v horách.
Dnes je to moderní budova připomínající velkou kostku, ovšem všude je vidět, že Merán rostl jako lázeňské město. Jak obrovský Kurhaus (Lázeňský dům), tak krytá promenáda – Wandelhalle jsou postaveny ve stylu Secese, tedy stylu, který koncem devatenáctého století vládl rakouské (a nejen rakouské) architektuře. Ve Wandelhalle se setkávali lázeňští hosté od března, či dubna, jak to dovolilo počasí, ke koncertům či jen k debatám u kávy. Původně zde stála takzvaná Wandelbahn ze dřeva v letech 1890–1891 pak byla tato nahrazena železnou konstrukcí firmy Gridl (která postavila například i Palmenhaus ve vídeňském Schönbrunnu). A ta zde stojí dodnes. U řeky pak zve k procházkám široké a krásně vybudované nábřeží se spoustou květin.
Tady se procházel i Franz Kafka, který byl v Meránu v roce 1920 na tříměsíčním léčebném pobytu. Radonová voda jeho tuberkulóze sice příliš nepomohla, na jeho pobyt ale upomíná vyšší hospodářská škola, která nese jeho jméno.
Dominantou města je ovšem velká budova divadla, postavená v roce 1900 architektem Martinem Düflerem.
Německy hovořící obyvatelstvo ho nazývá jednoduše „Stadttheater“, Italové mu říkají „Teatro Puccini“. Kultovní operní autor Giacommo Puccini zde byl v roce 1928, jako vzpomínku na tuto jeho návštěvu bylo divadlo v roce 1937 v době fašistické diktatury pojmenováno „Pucciniho divadlo“ – německé obyvatelstvo města toto jméno nikdy tak úplně neakceptovalo. Budova je z venku klasicistická s jen diskrétními secesními prvky, vevnitř je to ovšem čistá secese, jak se na tuto dobu patřilo.
Meran je natlačen mezi řeku Passer a hory. Je to tedy dlouhé a úzké město, z někdejšího opevnění se zachovaly dvě městské brány, jedna „Bozentor“, čili Bozenská brána je obrácena ve směru k řece, odkud přicházely pravidelné záplavy, v hospůdce nad ní prý rád sedával meránský kat. Druhá zachovalá brána „Paseirertor“ uzavírala město ve směru do údolí řeky Passer, tudy vedla cesta přes průsmyky Jaufer a Brenner do Innsbrucku a do Německa. Touto branou vstupovala do města tyrolská hrabata, když sem sestoupila ze svého hradu Tyrol.
Osou města je Laubengasse.
Je to dlouhá nákupní ulice se spoustou obchůdků, butiků a restaurací, s podloubím na obou stranách, na ní stojí i – poněkud nudná – městská radnice a tato cesta vás zavede k hlavnímu kostelu v Meránu, ke kostelu svatého Mikuláše. Na stěně kostela vás pozdraví freska se svatým Kryštofem. Ten měl přinášet ve středověku štěstí. Kdo se na něj podíval, v ten den nemohl zemřít. Trojlodní chrám je gotický s moderními skleněnými vitrážemi v oknech a s gotickým vyřezávaným oltářem. Hned vedle je kaple svaté Barbary, která velmi připomíná klasické italské křtitelnice a nemůžu se ubránit podezření, že k tomuto účelu i sloužila. Oficiálně kaple sloužila jako kostnice, v kryptě pod ní byly ukládány kosti nebožtíků, pro něž už nezbylo místo na místním hřbitově. Tomu odpovídá i poněkud morbidní výzdoba kaple. Jsou zde dvě schránky s kostrami dvou svatých mučedníků Paulana a Telia. Při nejlepší vůli jsem o nich nic nezjistil, ani na internetu, ani v Oxfordském lexikonu svatých, a dokonce ani v knize Schaubera a Schindlera o svatých v průběhu celého roku, kde jsou uvedeni skutečně prakticky všichni, kteří svatořečení dosáhli. Jediné, co jsem zjistil, že sem byli dodáni v roce 1730 z římských katakomb. U vchodu na stěně je taky freska se svatým Kryštofem (zřejmě aby lidi nemuseli jít za roh podívat se na toho většího na stěně kostela.
Zhruba uprostřed Laubengasse je odbočka doleva k sedačkové lanovce. Jezdí se na ní po jednom a prospekt slibuje, že vás zaveze k Hradu Tirol, tedy k sídlu někdejších tyrolských hrabat. Není to tak úplně pravda. Od horní stanice lanovky máte sice úžasný výhled na město Merán shora, ale k hradu je to ještě skoro hodinu poměrně rychlé chůze. Přičemž směrovky slibují v pravidelných dvacetiminutových odstupech, že je to k hradu právě těch dvacet minut. Zřejmě byla stejná směrovka vyrobena víckrát a pak byla umístěna v pravidelných rozestupech na cestě k hradu. Zejména poslední úsek vedoucí mezi kvetoucími stromy pod vesnicí Dorf Tirol stojí ale za procházku už sám o sobě.
Hrad za návštěvu stojí. Začali ho budovat někdy okolo roku 1120, poslední rozšíření provedla hraběnka Markéta Maltausch, Hrad ztratil na významu až když noví zemští vládci, Habsburkové, přenesli hlavní sídlo do pro ně výhodněji položeného Innsbrucku. Na hradě je výstava k dějinám Tyrolska s obrazy tyrolských hrabat. Najdeme zde i portrét nešťastného bratra Karla IV. Jana Jindřicha, který se marně snažil zbavit panenství Markétu Maltausch, než bylo jeho manželství s ní rozvedeno pro manželovu impotenci. Je zde krásná dvouposchoďová kaple a ve věži výstava k boji Tyrolska za autonomii poté, co bylo jižní Tyrolsko po první světové válce připojeno k Itálii. Tento boj, který kulminoval po druhé větové válce, skončil až v roce 1992, ještě v osmdesátých letech Tyroláci zapalovali auta italských dovolenkářů. Hrad Tirol, odkud tyrolská hrabata vládla, dostal zejména v devatenáctém století postavení národní svatyně – odtud vyhlásil národní hrdina Andreas Hofer v roce 1809 obnovení staré zemské ústavy, kterou zrušil Napoleon, když daroval Tyrolsko svému vazalovi Bavorsku. Sem přijížděli tyrolští básníci, aby zde tvořili verše a malíři, aby malovali. Město Merán darovalo hrad v roce 1816 císaři Františkovi I. Ovšem až v letech 1878 až 1914 proběhly restaurační práce, které hrad zachránily před rozpadem v roce 1940 pak byly určité části novostaveb, které narušovaly gotický dojem, z hradu zase odstraněny.
Okolo Merána jsou i další lanovky, nejznámější je zřejmě M 2000, který vás zaveze skutečně do výšky 2000 metrů nad mořem, odkud je možno vyrážet na horské túry.
V městském parku před kostelem Svatého Ducha je socha císařovny Sissi. A hned vedle kavárna nesoucí její jméno, tedy Elisabeth. Okolo řeky Passer je pak promenáda, která dostala její jméno, protože císařovna, jak známo, pokud nemohla jezdit na koni, chodila na dlouhé a hodně rychlé procházky, aby se udržela v kondici a nepokazila se jí postava, na kterou byla tak hrdá (trošku anorexie u toho bylo taky). Okolo řeky vede takzvaná Winterpromenade až k mostu Steinerner Steg. Byl to dlouho jediný most, který dokázal přečkat každoroční povodně – solidní práce z kamene, řeku na něm překračovala i rakouská císařovna.
Jenže to nejkrásnější v Meránu je na jeho okraji a je to zahrada zámku Trautmansdorff.
Ne nadarmo byla vyhlášena v roce 2005 nejhezčí italskou zahradou (a že je tu tuhá konkurence) a v roce 2013 dokonce mezinárodní zahradou roku. Podle mého soudu právem. Chvilku jsem měl pocit, že jsem zřejmě už umřel a nacházím se v ráji. Samozřejmě zaslouženě, vždyť jsem si to svým příkladným životem zasloužil. Spousty růží, palem, azalek, rododendronů, citroníků, na své si přijdou nejen oči, ale i nos, všude to krásně a opojně voní – jen škoda, že tulipány už v květnu odkvétaly, jinak by to bylo ještě úžasnější. Uprostřed nesmí samozřejmě chybět jezero s kavárnou a na svazích kopce, na který zahrada naléhá – samozřejmě stezka Sissi. Při své druhé návštěvě v roce 1889 sídlila císařovna právě v zámku Trautmansdorff a aby jí vyhověli, vybudovali narychlo štěrkem vysypané cestičky ve svahu kopce – opět pro její kondiční procházky. Ty cestičky sice časem zarostly, ale současní Meráňané objevili kouzlo a komerční potenciál této historický sporné postavy s neodolatelným šarmem a cestičky znovu našli, vyčistili, posypali novým štěrkem, takže není problém celou dopolední procházku císařovny absolvovat – tedy pokud máte chuť a kondici. Samozřejmě zde Sissi upomíná její busta. Cestička vás zavede až k vyhlídkové terase Trautmansdorff, visící vysoko nad zahradou, není to nic pro lidi se závratí, ale pohled odtud je úžasný.
A pak se dá jít ještě výš až k „Zahradě lásky“. Je tam krásně, jenže je to hodně vysoko a moje drahá žena mínila, že láska neláska, ona tak vysoko nepoleze. A tak jsem tam dorazil sám, ale stálo to i tak zato.
U zámku je velká restaurace a na terase před zámkem na lavičce s knihou v ruce – hádejte jednou kdo – samozřejmě Sissi.
To už jsme neodolali a nechali se s ní vyfotografovat náhodnými kolemjdoucími turisty – výběr jsme měli velký. V restauraci jsme si dali tyrolské národní jídlo –jablkový štrúdl – pokud jste si ho nedali, nesmíte Jižní Tyrolsko opustit. Dokud byly ještě v Evropě hranice, určitě se to na nich kontrolovalo. Mimochodem není to chybná investice, štrúdl byl skvělý, těch jablek je v Tyrolsku opravdu víc než dost.
Na samý konec tohoto příspěvku ale musím oslovit mé nové krajany ze Štýrska. Merán má totiž velmi blízký vztah k jejich zemi. Samozřejmě to souvisí se „štýrským princem“ Johannem. Pro těch několik málo mých čtenářů, kteří o něm ještě neslyšeli: Johann se narodil v Toskánsku jako osmý syn budoucího císaře Leopolda II. Když se tatínek stal císařem, přesídlil do Vídně a poté, co se negativně zapsal do dějin ve válce proti Napoleonovi v roce 1809, kdy měl lví podíl na porážce u Wagramu, se stáhl z veřejného života. Koupil si ve Štýrsku v blízkosti Mariazellu statek Brandhof a dal se do reformování Štýrska. Nebyly to jen experimenty s pěstováním plodin v podhorských podmínkách a osvětové přednášky. Založil obilní burzu, která sedlákům garantovala pevné ceny při výkupu obilí, pojišťovnu Grazer Wechselseitige, u níž se mohli pojistit proti neúrodě nebo banku Sparkasse, dávající malé úvěry. Štýrské peníze tak neputovaly do Vídně, ale zůstávaly ve Štýrsku, což byl základ místního blahobytu. Kromě toho založil po vzoru své babičky Marie Terezie báňskou vysokou školu, kde Carl Friedrich Christian Mohs vymyslel škálu tvrdosti nerostů – pamatujeme si ji aspoň částečně, všichni jsme se to museli ve škole učit – nejtvrdší je samozřejmě diamant.
Jenže za životní partnerku si milý Johann vybral dceru poštmistra z Bad Aussee Annu Plochl, což byl na tu dobu nesmírný skandál. Deset let trvalo, než si na bratru – císaři Františkovi – vymohl povolení k sňatku. A aby ten skandál nebyl tak velký, povýšil císař milou Annu na hraběnku z Merána. Johann nato koupil u Merána ve vesnici Schenna zámek. Jeho syn Franz pak přesídlil do Jižního Tyrolska natrvalo a když pak Johann v roce 1859 zemřel (až do smrti vykonával funkci starosty v městečku Stainz ve Štýrsku), pověřil jeho syn architekta Morize Wapplera vybudováním mauzolea v novogotickém stylu, které mělo sloužit jako rodinná hrobka.
Hotová byla v roce 1869 a v tom roce sem přenesli i ostatky arcivévody Johanna. Poté sem byla pochována v roce 1885 i jeho manželka Anna a později i syn Franz s manželkou. Ta hrobka uprostřed tyrolských hor je krásná. Blízký zámek je už poněkud přejetý časem a dá se navštívit ve fixní návštěvní časy – když jsme tam byli, byl právě zavřený. Samozřejmě je v Schenně hotel „Erzherzog Johann“ a městečko má družbu s – jednou můžete hádat – samozřejmě se štýrským Stainzem.
Schenna je od Merána vzdálena asi deset kilometrů do kopce údolím řeky Passer, a i odtud jezdí lanovky do hor. Městečko je hezké, má dva kostely, zajímavě zabudované jeden do druhého (a samozřejmě s freskou svatého Kryštofa na venkovní zdi), pěkné centrum s radnicí a restaurací Schlosswirt, s terasou a výhledem na mauzoleum. A samozřejmě si tam můžete dát jablečný štrúdl, ale nejen ten. K tyrolským specialitám patří knedlíky s nejrůznější náplní od mletého masa, sýrů, přes různé druhy zeleniny až po červenou řepu a Tyroler Gröstl. Je to poměrně jednoduché jídlo, na pánvi opečené brambory s cibulí, špekem (špek se nabízí v Tyrolsku na každém rohu, jsou zde i obchody, které se na něj specializují), kousky masa nebo jelítkem a navrch se podává volské oko. Na první pohled nic moc, ale chutná to dobře, zejména při lyžování je to moje oblíbené jídlo v polední pauze.
Když budete mít štěstí jako my, že navštívíte Schennu v první květnovou neděli, kdy se slaví svátek svatého Floriána, zažijete i velkou slavnost místních dobrovolných požárníků. Ke kostelu pochodovala pod tyrolskými prapory velká dechovka v tyrolských krojích, pak velké množství požárníků v uniformách, opět pod vlajícími prapory. Ostatně i v Meránu jsme zažili velké procesí s obrazem Panny Marie, opět v krojích a s vlajícími prapory. Tyroláci si své tradice nenechají vzít, stále je v nich kousek jejich národního hrdiny, rebela Andrease Hofera. Minimálně v Meránu je italský vliv marginální a všude se domluvíte německy.
A přesto právě ta směs rakouského a italského zřejmě dodává Meránu onen zvláštní šarm. Je tam pořádek jako v Rakousku, ale architektura má italský nádech, vše je uděláno s velkým vkusem. A je tam neskutečně mnoho květin – to je očividně dáno místním klimatem.
Čili důvodů, proč se do Merána zamilovat, měla moje manželka víc než dost.
