Včera, 28 dubna 2021, tomu bylo právě pět se let, kdy byla podepsána smlouva mezi dvěma bratry, která měla na dalších čtyři sta let rozhodujícím způsobem ovlivnit dějiny ve střední Evropě a tím i dějiny české. Worms – krásné a tehdy velmi významné město – bylo místem, kde se podepsalo více velmi významných smluv, jako například v roce 1122 Konkordát Wormský, který ukončil boje o investituru mezi císařem a papežem nebo v roce 1732 smlouva o spojenectví Rakouska, Sardinie a Anglie v boji proti Friedrichovi II. pruskému.
Worms byl časným místem říšských sněmů, a právě v roce 1521 se zde odehrál jeden z nejvýznamnějších. Málokdy byla doba tak vzrušená, jako v onom roku. Mělo to celou řadu důvodů. V roce 1519 zemřel císař Maximilián I. – zvaný „poslední rytíř“ a 28. června 1519 byl za jeho nástupce na císařském trůně zvolen díky penězům bankovních domů Fugger a Welser jeho vnuk Karel – na úplatcích rozdal 852 000 dukátů (1,2 tuny zlata). V letech 1519–1521 dobyl Hernando Cortés říši Aztéků a Fernando Magalheas obeplul ve stejnou dobu poprvé zeměkouli. V Turecku se roku 1520 stal sultánem Sülejman, který měl později dostat příjmení „Nádherný“ a daly se čekat potíže z jeho strany. Mladý francouzský král František první (vládl od roku 1515) se nehodlal smířit s porážkou v císařské volbě a připravoval odvetu.
Největší potíže ale způsoboval augustiánský mnich jménem Martin Luther, který 31.října 1517 odstartoval zveřejněním svých tezí na reformu církve evropskou reformaci. Do roku 1520 vydal celkem třicet spisů, které se díky knihtisku rozšířily po Německu v 300 000 exemplářích. Neklid ve společnosti stoupal, sedláci se cítili být povzbuzeni v odporu a k nové víře přestoupil jako první z německých vládců hessenský vévoda Filip. Dalo se čekat, že další říšská knížata budou následovat – majetek církve, který si pod záminkou reformace mohli přivlastnit, byl příliš lákavý.
To všechno měl zvládat nový dvacetiletý císař Karel.
Po jeho volbě trvalo skoro rok, než vůbec dorazil do Říše. I když vyrostl v Nizozemí, od roku 1517 přebíral vládu ve Španělsku, kterou zdědil po svém dědečkovi Ferdinandovi Aragonském. Tím se jeho příjezd do Německa zdržel. Korunován byl v Cáchách kolínským arcibiskupem Hermannem V. von Wied 23. října 1520 a hned svolal sněm do Wormsu, kam on sám dorazil už 28.listopadu. Sněm začal s velkou pompou 27.ledna 1521 a zúčastnilo se na něm 80 knížat, 130 hrabat a celkem na 10 000 lidí. Přesto že se sněm odehrával převážně v době půstu, nikdo na to nedbal. Vedle hostin se pořádaly i turnaje, prostituce kvetla a denně byli zavražděni v uličkách města 3-4 lidé. Přítomný papežský nuncius Hieronymus Alexander proti těmto pokleslým mravům nemohl nic podniknout, i kdyby chtěl. 13.února totiž vyzval císaře k přijetí opatření proti Lutherovu kacířství (papež Lev X. Lutherovo učení odsoudil už v červnu 1520 v bule „Exsurge Domine“, kterou Luther za nadšeného jásotu shromážděného davu veřejně spálil na náměstí ve Wittenbergu) a poté se bál vyjít na ulici. Občané Wormsu byli totiž už novému učení velmi nakloněni.
Nový císař měl tedy co dělat. Hlavními body bylo jednání s Lutherem, který byl na říšský sněm pozván a císařovo majetkové vyrovnání s mladším bratrem Ferdinandem. Luther přijel do Wormsu 16. dubna, den nato měl první slyšení. Když byl vyzván k odvolání svých „bludů“ dal si k všeobecnému překvapení den na rozmyšlenou. 18. dubna pak pronesl svou slavnou řeč „Proto nemůžu a nechci nic odvolat, protože jednání proti svědomí je obtížné, nežádoucí a nebezpečné. Bůh mi pomáhej. Amen“
Císař byl sice velmi nábožensky založený a přesvědčený katolík, měl ale sklony k melancholii a neuměl být tvrdý, jak by doba žádala. Vyrostl v Nizozemí, jeho rodnou řečí byla francouzština. Pro něho napsal jeden z nejvýznamnějších tehdejších myslitelů Erasmus Rotterdamský „Vychování křesťanského vladaře“, ovšem Karla toto dílo neoslovilo a ani ho nečetl (zato jeho bratr Ferdinand ho znal nazpaměť). Navíc Karel nezapomněl, že se papež všemi prostředky snažil zabránit jeho volbě císařem. Místo aby dal Luthera ihned uvěznit, nechal Karel ustanovit komisi z učenců a teologů, kteří měli Luthera přesvědčit k odvolání – císař prostě neměl rád problémy. Těm se ale nevyhnul. Po neúspěšných jednáních ve dnech 24. – 25. dubna opustil Luther 26. dubna Worms. Karel na rozdíl od císaře Zikmunda v Kostnici dodržel slovo a glejt, který Lutherovi vydal a který zaručoval jeho beztrestnost a volný odchod z města ponechal v platnosti. 4.května byl Luther na cestě domů do Wittenberka „přepaden“ vojáky saského vévody Fridricha III. Moudrého , který ho „uklidil“ do bezpečí na svůj hrad Wartburg. V poslední den říšského sněmu 26.května 1521 vyhlásil totiž císař proti Lutherovi říšskou klatbu, čímž ho postavil mimo zákon a dal volnou ruku k jeho stíhání zajetí či zabití.
Po odchodu Luthera z města se měl císař konečně vyrovnat se svým bratrem.
Tihle dva mladíci byli zvláštní dvojka. Prakticky se vůbec neznali. Pocházeli z manželství Filipa Sličného, syna císaře Maxmiliána a Johanny infantky španělské. Filipův otec, císař Maximilián totiž v letech 1496/1497 zorganizoval dvojitou svatbu své dcery Margarety s infantem Juanem, dědicem sjednoceného Španělska, a svého syna Filipa oženil s nejmladší dcerou španělského královského páru – katolických veličenstev Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, Johannou. Margareta sice porodila Juanovi dítě, to se ale narodilo mrtvé a krátce nato zemřel i Juan. Nejstarší dcera španělského královského páru Isabela byla provdána za portugalského krále. Zemřela při porodu syna Miguela v roce 1498 a dva roky později ji na onen svět následoval i její syn, který by byl jinak dědicem Španělska.
Dědictví velké říše, která právě začala expandovat i v Novém světě tedy přešlo na nejmladší Johannu a jejího manžela Filipa. Tito spolu měli šest dětí, které vyrůstaly částečně v Nizozemí a částečně ve Španělsku. Bylo to podle toho, kde se kdo z nich narodil. Nejstarší Eleonora, Karel, Isabela a Marie vyrůstali v Holandsku, zatímco Ferdinand a nejmladší Kateřina ve Španělsku. Ferdinand se totiž narodil v roce 1503 v době, kdy byla Johanna s Filipem ve Španělsku vyjednávat převzetí dědictví (královna Isabela pak skutečně v roce 1504 zemřela) a převoz nemluvněte po moři do Nizozemí připadal rodičům příliš riskantní. Proto nechali chlapce u dědečka a babičky, kteří mu ihned zřídili vlastní dvůr. Filip s Johannou se do Španělska vrátili až v roce 1506, když dojednali podmínky převzetí kastilského království s králem Fernandem a už 25.září 1506 Filip náhle zemřel. Vrátil se zpocený z lovu, napil se ledové vody a bylo po něm. Johanna se ze smrti svého manžela zbláznila. Byla v té době těhotná, pohrobka Kateřinu porodila v roce 1507 (proto i toto děvče vyrůstalo ve Španělsku) nakonec ji ale její otec nechal internovat na zámku v Tordesillas, kde strávila v izolaci zbytek svého života – zemřela až v roce 1555 ve věku 75 let po čtyřiceti osmi letech internace.
Děti tedy vyrůstaly bez rodičů. Jestliže Karel mohl mít na rodiče aspoň nějaké mlhavé vzpomínky, Ferdinand je neznal vůbec. Karel to měl ještě poměrně dobré, starala se o něho teta Margareta. (Po smrti Juana se ještě jednou vdala za savojského prince Filiberta, ale i ten brzy zemřel a ona na další sňatky ztratila chuť.)
Její otec Maxmilián ji vyjmenoval správkyní Nizozemí, což dělala s láskou a velmi dobře a současně vychovávala i ony čtyři ratolesti svého bratra, které se nacházely v Holandsku. Ferdinand s Kateřinou to měli horší. Dědeček král Ferdinand je příliš v lásce neměl. Po smrti své první ženy Isabely se ještě jednou ve věku 53 let oženil se sedmnáctiletou neteří francouzského krále Germaine z Foix, ale i když se plně pumpoval afrodisiaky, a dokonce se uchýlili i k magii, následníka trůnu pro svou Aragonii nezplodil a musel se smířit s tím, že jeho království zdědí některý z habsburských princů. Přičemž on by nakonec dal přednost Ferdinandovi, kterého aspoň znal.
Bratři se poprvé v životě setkali až 12. listopadu 1517 (Král Ferdinand Aragonský zemřel 23.ledna 1516 a Karel se vydal do Španělska převzít dědictví po otci a po dědečkovi). Podmínkou bylo, že Ferdinand musí opustit Španělsko a přestěhovat se do Nizozemí. Takže španělským králem se měl stát Karel, vychovaný francouzsky, který si přivážel francouzské ministry a neuměl španělsky a Ferdinand, kterého mateřskou řečí byla španělština, musel do neznámého prostředí francouzsky hovořícího Mechelenu. Nedůvěra mezi bratry byla velká. Už před svým příjezdem nechal Karel odstranit z Ferdinandova okolí řadu dvořanů, které obvinil z piklů proti jejich matce Johanně Šílené. Ve skutečnosti čistili Karlovi francouzští průvodci terén. Jeho poradce Vilém z Chiévres měl Karlovi údajně říct: „Nebojte se francouzského krále nebo jiných knížat, ale pouze vašeho bratra.“
První setkání chlapců nicméně proběhlo harmonicky, Ferdinand poprvé prokázal svou politickou šikovnost. 18. listopadu vtáhli oba bratři společně do Vallaloidu. Karel, který neuměl ani slovo španělsky potřeboval bratrovu pomoc. Nicméně Karel trval na tom, že Ferdinand Španělsko musí opustit, stalo se tak v dubnu 1518.
Podruhé se tedy setkali až při Karlově královské korunovaci v Cáchách v roce 1520 a ve Wormsu mělo dojít k dělbě dědictví. Karel nebyl ochoten vyjít mladšímu bratrovi v ničem vstříc. Podle habsburských pravidel měly být země rozděleny, ale vládnout měl nejstarší z rodu. Karel tvrdil, že se toto dělení vztahuje jen na rakouské državy, celý zbytek habsburské moci, tedy burgundské země s Nizozemím a Španělsko se zámořskými koloniemi hodlal podržet sám. Jediným štěstím byla teta Margareta, která vícekrát ve svém životě dokázala svůj diplomatický um. Nejen při správě Nizozemí, ale i v Savojsku, kdy odstavila od moci ctižádostivého bratra svého druhého manžela, nebo při uzavření takzvaného „Dámského míru“ v Cambrai v roce 1529, kdy dohodla mír mezi Habsburky a Francouzi s královnou matkou Luisou, když její synovec Karel a Luisin syn František tvrdohlavě odmítali zasednout k jednacímu stolu. Teď použila všechnu svou autoritu, aby Karla pohnula ke kompromisnímu řešení. Koneckonců se měl Ferdinand ženit s českou princeznou Annou a nemohl jít k oltáři jako žebrák. Svatba byla domluvena už v roce 1515, tehdy ovšem šel s dvanáctiletou princeznou k oltáři dědeček obou chlapců Maxmilián, který se ženil v zastoupení a ve svatební smlouvě bylo pro jméno ženicha ponecháno volné místo, protože ještě nebylo jasné, zda si Annu vezme Karel nebo Ferdinand.
Margareta dosáhla toho, že 28. dubna byla podepsána ve Wormsu smlouva o rozdělení zděděných zemí, která v praxi znamenala rozdělení Habsburků na španělskou a rakouskou linii. Ferdinand dostal „Dolní Rakousko“, do kterého patřily dnešní spolkové země Dolní a Horní Rakousko, a „Vnitřní Rakousko“ – tedy Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Karel trval na tom, že si z rakouského dědictví ponechá Tyrolsko (bohaté těžbou stříbra) a tzv. Přední Rakousko – země v jižním Německu a ve Švýcarsku, odkud Habsburkové pocházeli, jakož i italské državy. Teprve bruselskou smlouvou z roku 1522 se Margaretě podařilo konečně tvrdohlavého synovce přesvědčit, aby se vzdal i Tyrolska. Možná ho k tomu pohnuly první zásilky amerického stříbra a zlata po dobytí Aztécké říše, které těžbu v Tyrolsku mnoho násobně překonávaly, ale možná i zjištění, že dědeček Maxmilián zanechal po sobě tak astronomické dluhy, že se jich mladý císař zděsil. Ferdinand tedy mohl převzít i zbytek rakouských zemí, ovšem s nimi i polovinu dědečkových dluhů. Habsburkové se definitivně rozdělili na dvě větve.
Prvním Ferdinandovým činem po příchodu do Rakouska byla velkolepá svatba s českou princeznou Annou v Linci 26.května 1521, tedy ani ne měsíc po podepsání wormské smlouvy. Ovšem pak začaly mladému regentovi neradostné časy. Rakousko bylo v podstatě v bankrotu a na nového vládce se dívalo víc než skepticky.
Osmnáctiletý arcivévoda prokázal nečekanou odhodlanost, ale i inteligenci. Byl malý vzrůstem, zachmuřeného vzhledu, neuměl ani slovo německy a měl nemalé problémy komunikovat se svou manželkou – zřejmě museli hovořit latinsky, protože Ferdinand ani jeden z jazyků, které princezna ovládala (češtinu, maďarštinu a němčinu) neznal a ona neuměla ani španělsky ani francouzsky.
Ferdinand byl od začátku konfrontován s problémy, které by neschopného panovníka zlomily. Země byla v podstatě v bankrotu. Ferdinandův poradce a správce financí Gabriel ze Salamanky se dal hned do důsledného oddlužování země. To znamenalo zvýšení daní, zacož si vysloužil smrtelnou nenávist. Veškerý výnos z tyrolských stříbrných dolů byl použit na oddlužení země. Ferdinand nemohl ani do svého hlavního města. Zemská vláda, dosazená císařem Maxmiliánem, byla totiž v roce 1519 svržena a nahrazena radními pod vedením univerzitního profesora Martina Siebenbürgera. Tato požadovala po novém vládci podepsání volební kapitulace, tedy podmínek, za jakých by bylo Rakousko ochotno přijmout ho za svého nového vládce. Ve stavovském prostředí střední Evropy to byl obvyklý postup, v absolutistickém Španělsku ale zcela neznámý. Delegace nové vlády vedená Siebenbürgerem cestovala v roce 1519 do Španělska za právě zvoleným císařem Karlem, aby mu přednesla své požadavky a vymohla si svou legalizaci. Siebenbürger vystupoval v Madridu tak arogantně, že dokonce i členové jeho delegace, chvějící se strachem, šeptali „das ist nit gut“. Ferdinand se po svém příjezdu do Rakouska rozhodl udělat rázný pořádek. Protože stará vláda utekla do Vídeňského Nového města, Ferdinand tam svolal zástupce obou stran před svůj soud. Výsledkem byla poprava Siebenbürgera a sedmi dalších vídeňských konšelů. (tzv „Krvavý soud z Vídeňského Nového města“). Vídeň byla za svou neposlušnost zbavena řady svých privilegií, jako například práva razit vlastní mince. Vzpurnost rakouských stavů byla zlomena. Z čím si Ferdinandův pradědeček Fridrich III. nevěděl rady celý život, s tím se jeho pravnuk vypořádal za několik týdnů.
V roce 1526 se Ferdinandovi podařilo získat volbou českou a uherskou královskou korunu a založit tak soustátí, které mělo přetrval čtyři sta let. Jeho schopnost vyjednávat (Augsburský náboženský mír z roku 1555) , rozvážnost, ale v případě potřeby i tvrdost. V letech 1524 – 1526 rozdrtil brutálně povstání sedláků v jižním Německu a neváhal nechat zavraždit úkladnými vrahy své politické odpůrce, jako například vůdce povstání tyrolských horníků Michaela Gaismaira, i když si na vyplacení odměny musel půjčit tisíc zlatých u augsburského bankéře Fuggera. Musel často zastupovat svého nepřítomného bratra Karla na říšských sněmech a po bratrově abdikaci se stal sám v roce 1558 císařem. Ostatně jeho autorita byla už za Karlova života velká, v podstatě všichni uznávali, že svého bratra v politických schopnostech převyšuje. Dokonce i protestanti (Filip Melanchton) se neubránili slovům chvály: „Jeho život je plný příkladů počestné zdrženlivosti, sebeovládání a střídmosti“ Ferdinand dokázal, že císařská koruna zůstala až do zániku Svaté říše římské v roce 1804 v rukou rakouských Habsburků, i když zato musel svému synovci Filipovi II. (Karlovu synovi) odstoupit Nizozemí.
Rozhodující ovšem bylo, že se manželství s Annou Českou ukázalo přes počáteční potíže jako velmi šťastné. Ferdinand zplodil s Annou patnáct dětí, z toho tři syny, což byl rozhodující počin pro zachování dynastie. Jestliže španělská větev Habsburků v roce 1700 následkem incestu vymřela, rakouští Habsburkové (i když ve své habsbursko – lotrinské větvi, protože po smrti císaře Karla VI. v roce 1740 přežil rod jen v ženské linii) existují dodnes. A není jich málo.
28.duben 1521 byl datem zrození této středoevropské dynastie.