Zeptejte se jakéhokoliv politika v jakékoliv zemi, zda si myslí, že je zdravotní systém v jeho zemi financovatelný. Řekne vám, ovšem jen kdyby říkal pravdu, a to žádný politik se zdravým rozumem neudělá, že není.
Neexistuje ani jeden stát na světě, který by si myslel, že si může dovolit svůj zdravotní systém. Zřejmě ani Somálsko ne, i když žádný nemá. Politika se tedy tváří, že se nic neděje, že stojí ke svým závazkům ohledně starosti o zdravotní stav svých občanů, ve skutečnosti ale dělá vše, aby přístup ke zdravotní péči omezila či dokonce znemožnila. Zdravotní politika je plná úsporných opatření, samozřejmě vždy s alibistickým dodatkem, že to pacient nesmí pocítit. Pokud to přece jen pocítí, jsou samozřejmě vinni ne hodní politici, ale zlí doktoři.
Ale jak má pacient nepocítit, když se redukují lůžka, když zanikají vesnické praxe. Dovolím si na konec malé srovnání s Českou republikou, začnu ale hovořit o Rakousku. Na naší interně právě škrtli dalších 10 lůžek, což v praxi znamená, že máme pro spádovou oblast 80 000 obyvatel (pro gastroenterologii a intenzivní medicínu pak 105 000) přesně 58 lůžek. Průměrná doba ošetřování je 4,6 dne u klientely v průměru výrazně nad osmdesát let.
Ze 42 vypsaných praxí obvodních lékařů i odborných praxí ve Štýrsku v červnu a září 2016 (vypisuje se kvartálně) se podařilo obsadit přesně 19, slovy DEVATENÁCT. Pro ostatních 23 se nenašli žádní uchazeči. V Murau, kde jsem kdysi pracoval, byli tři obvodní lékaři. Jeden zemřel, praxi po něm přebrala snacha, druhou praxi se nepodařilo obsadit. Třetí obvoďák končí k 1. červnu. Odchází do důchodu. Chtěl odejít už k prvnímu lednu, ale uprosili ho, aby ještě šest měsíců zůstal, protože ona jediná lékařka je právě hospitalizovaná. Diagnóza asi nikoho nepřekvapí – burn out.
Ministerstvu se tedy podařil jeho cíl, udělat povolání lékaře natolik neatraktivní, aby se systém prvního kontaktu zhroutil. Úmyslem je nahradit soukromé lékaře systémem státních poliklinik, jaké známe z komunistického režimu, kde by pracovali lékaři za plat. A měli státem předepsanou pracovní dobu. Až když se politici dopracovali na dosah k tomuto cíli, zjistili malý zádrhel – že nemají ty lékaře, kteří by tam byli ochotni pracovat. Raději odcházejí do Německa nebo do Švýcarska i jinde, ti schopní tam i zůstanou. Dobrá, existuje import z chudších zemí na východě a jihu Evropy. Jenže zejména v prvním kontaktu je trošku problém nahradit vlastní lékaře importem z ciziny, lékař by měl svým pacientům aspoň trošku rozumět, což vzhledem k drsným rakouským dialektům dělá občas problémy i rodilým Němcům.
Rakousko – na rozdíl od Česka – se řadí mezi země se „Slabě vybudovaným systémem primární péče“. Teď se i tento hroutí.
Česko může být v podstatě hrdé, že spolu se Slovenskem a Slovinskem se dostalo do společností zemí, jejichž systém je hodnocen podle stejných kvalitativních systémů jako země západní Evropy, čili například ten systém primární péče podle systému Kringo.
Zajímavé je porovnání výdajů na zdravotnictví, jak v procentech Hrubého národního produktu, tak i v absolutních číslech. Česká republika vydává na zdravotnictví 5,8 procenta HNP, méně vydávají jen Kypr s 3,4 procenty, Malta 5,4 procenta, Irsko 5,5 procenta a Slovensko 5,6 procenta.
V absolutních číslech je situace ještě tristnější: Česká republika vydává 1379 dolarů na hlavu, nejméně ze všech srovnávaných zemí – i Slovensko dává 1455 dolarů. (Údaje World Bank 2014) Pro srovnání dává Rakousko 5580 dolarů, Německo 5411 dolarů, Lucembursko 8138 a Švýcarsko 9674 dolarů.
Zajímavé je, že tyto výdaje jen poměrně málo ovlivňují průměrnou dobu života. Ve Španělsku, které vydává 2658 dolarů je to 83,3 roku stejně jako ve Švýcarsku, které dává do zdravotnictví skoro čtyřikrát víc. Česká republika s 78,9 roky a Slovensko se 77 roky ovšem tuto statistiku uzavírají. Souvisí to ovšem zřejmě z velké části se stylem života, protože na Kypru, kde dávají do zdravotnictví porovnatelnou částku 1819 dolarů je očekávaný věk 82,1 roku (Health at a Glance 2016)
Zajímavější je statistika tzv. „zdravých let“ (Eurostat Healthy life years 2014). Tady na tom Češi nejsou vůbec špatně, ve zdraví se dožívají v průměru 65 let, zatímco Slováci jen 54,6 roku. Dokonce i Rakousko se svými 57,8 roku je daleko vzadu. Zřejmě to s tím životním stylem v Čechách a na Moravě nebude až tak zlé – ovšem, jak ví každý publicista: „Nevěř žádné statistice, kterou jsi sám nezfalšoval.“
Nejzajímavější je pro mě ale údaj o tom, kolik lidí starších 65 let se CÍTÍ být zdravých. Jestliže ve Švýcarsku je to 67 procent na Islandu s jeho z geografických důvodu skutečně jen velmi slabě vybudovaným zdravotním systémem je to 64 procent, u nás se cítí být zdravých pouze 21,9 procent občanů starších 65 let, dokonce i Rakušáci, kde je naříkání (jammern) nejoblíbenějším národním sportem, vykazuje 42,5 procent seniorů, kteří se cítí být v dobré kondici. Za Českem se umisťuje jen Slovensko s 18,8 procenty a Portugalsko s 11,5 procenty. Zajímavé je jiné porovnání, totiž nejvíc nemocní se cítí lidé ne v zemích se slabou zdravotní infrastrukturou či kde se na zdravotnictví nejvíc šetří, ale v zemích s nejvyšším koeficientem korupce. Švýcaři v korupčním žebříčku pátí, mají podíl subjektivně zdravých seniorů 67 procent. Švédové (4) 68,2 procenta, Norsko (6) 62,4 procenta, Dánové (1) 59,3 procenta, vymykají se jen Finové (3), kde se zdravých cítí pouze 38,6 procenta šedesátipětiletých.
Na druhé straně žebříčku je Portugalsko (29) 11,5 procent, Slovensko (54) 18,8 procent, Česko (47) 21,9 procent či Itálie (60) 28,6 procent.
Pocit tělesného i duševního zdraví souvisí očividně mnohem více s celkovou atmosférou důvěry ve společnost, ve které lidé žijí, než se samotným zdravotním zabezpečením.
Ten pocit tělesného a duševního zdraví či ona statistika zdravých let života je pro mě osobně důležitější než celková doba přežívání. Mnohdy jde opravdu o přežívání za každou cenu a to je něco, s čím se nedokážu smířit. Živoření není životem, i když se do statistiky započítává.
Jenže pro politiky je samozřejmě nejlevnější pacient mrtvý pacient, protože ten si dokonce i pohřeb zaplatí sám. Stále rostoucí délka života současně s narůstajícím počtem dementních lidí je pro politiku jakéhokoliv státu finanční i sociální zátěží a ohrožuje stabilitu systému. Samotné zdravotní a sociální pojištění už náklady na penze a sociální dávky ve stáří dávno nepokrývá a každý stát musí k této sumě přispívat stále větším podílem z daňového systému. Což samozřejmě ministra financí netěší a zdravotníci jsou proto jeho odvěkým nepřítelem. Jejich lobby je totiž mnohem slabší než lobby farmaceutických firem. Podíl výdajů za léky na celkových zdravotnických výdajích stále narůstá, i když náklady na personál jsou stále ještě nejvyšší položkou. Pojišťovny se snaží udržet za každou cenu v oběhu léky, které jsou už zastaralé a pacientům spíš škodí, jako například preparáty Sulfonylmočoviny v léčbě diabetu z jednoho jediného důvodu – jsou v porovnání s novými mnohem lepšími alternativami levné. Jenže…
Jenže na scénu vstupují zcela nové léčebné možnosti, které jsou pro zdravotní systémy pojišťoven naprosto nestravitelné. Jedná se především o takzvanou imunoterapii, nový způsob léčby zhoubných nádorů. (o podrobnostech možná někdy příště) Tento způsob léčby skutečně vykazuje úspěchy v léčbě této démonizované choroby, proti léčbě které si žádný politik netroufá postavit. Jenže jak to narafičit, když roční náklady na JEDNOHO pacienta za rok dosahují okolo 100 000 Eur, čili 2,7 milionu korun. Vyplatí se zavřít jedno oddělení, aby se mohlo léčit deset pacientů s rakovinou, pomůže zde škrtání lůžek a redukce personálu?
Politici sami nevědí, jak se k tomu problému mají postavit. Zatím se vyjednává, jsem hodně zvědavý na to, co se vyjedná.
Zatím se politika v Rakousku (ještě ne v Česku) snaží vyjít vstříc i vlivné lobby soukromých zdravotních pojišťoven. U nich si může člověk, který na to má, koupit takzvané připojištění, které ho upřednostňuje při rezervaci lůžek, výběru nemocnice, ve které se chce nechat léčit eventuálně i ošetřujícího lékaře (umožňuje i léčbu v sanatoriích, kde většinou léčí externě profesoři z universitních klinik ale i soukromí lékaři). Je to systém, který výrazně omezuje korupci, protože přímé platby za „lepší“ léčbu lékařům nejsou potřebné, ovšem je to samozřejmě znak dvojtřídní medicíny. Ten, kdo na to má, může si víc dovolit. A protože politika těm normálním smrtelníkům přístup k ošetření stále více omezuje, nutí to stále více lidí, aby si toto soukromé pojištění kupovali. Pojišťovny se těší, politici také, řešení to ale není.
Jenže ve společnosti, kde státu přidělují peníze burzy, prostě skutečně neexistuje ani jeden stát, který by si mohl říct – nemáme problém, přístup k zdravotnictví můžeme našim občanům garantovat v plné míře.
Za časů komunismu existoval jeden maďarský vtip, který říkal, že socialistické zdravotnictví musí splňovat tři aspekty – musí být bezplatné, všeobecně dostupné a na nejvyšší vědecké úrovni. Bohužel se dařilo naplnit vždy jen dva z nich.
1) zdravotnictví bylo bezplatné, všeobecně dostupné, ale pak nebylo na nejvyšší vědecké úrovni.
2) zdravotnictví bylo bezplatné, na nejvyšší vědecké úrovni, ale pak nebylo všeobecně dostupné
3) zdravotnictví bylo na nejvyšší vědecké úrovni a všeobecně dostupné, jenže pak nebylo bezplatné
Zdá se mi, že se vracíme do těchto dob. Dejavu, ve kterém žiju, mě zneklidňuje.