Jak jsme volili prezidenta – prezidentské volby v Rakousku

Možná si řeknete, že vám nějaké volby v Rakousku můžou být ukradené a že vás tím nemám otravovat. Jenže dobrý soused je vždycky lepší než špatný. A při této volbě nešlo jen o to, kdo bude Rakousko dalších šest let reprezentovat, ale opravdu o směřování státu.

A bylo to hodně těsné. Rozhodlo pouhých 31 026 hlasů, jinými slovy 0,3 procenta hlasů. Šlo o tom zda se Rakousko vydá cestou Polska a Maďarska nebo zůstane v rodině demokratických států. A ať se Poláci či Maďaři (tedy jejich vládnoucí strany) rozčilují jak chtějí, Bill Clinton zase jednou trefil hřebík na hlavičku, když jejich režimy přirovnal k Putinovskému Rusku. Zejména pro Kazcynského to muselo být na mrtvici, být přirovnán k odvěkému nepříteli a nepřímo obviněn, že si z něj bere vzor, jenže určité skutečnosti se prostě nedají zapřít či zamést pod koberec. Zejména když jsou tak zřejmé.

V Rakousku to byl boj modrých, tedy strany Svobodných, proti zbytku světa. Až 48 procent voličů vítězného Van der Bellena udalo, že ho volilo jen proto, aby zabránilo vstupu Andrease Hofera do Hofburgu. Možná by bylo nejlepší, kdybych naše kandidáty českému čtenáři aspoň trochu přiblížil, minimálně z mého úhlu pohledu. Souhlasit se mnou nemusíte, ale možná to přece jen může pomoci zorientovat se v současném rakouském politickém chaosu.

Norbert Hofer (narozený 1971 ve Vorau ve Štýrsku) je pravá ruka šéfa strany Svobodných Heinze-Christiana Stracheho. Tato strana vznikla po válce jako strana pohrobků nacistického režimu, dlouho byla outsiderem na rakouské politické scéně, než ji vzal do koalice socialista Bruno Kreisky (mimochodem Žid, jehož rodinu tito lidé vyvraždili). Její modrá barva je připomínkou na chrpu, oblíbenou květinu Bicmarckovu, protože strana se hlásila k hitlerovu pangermánství, tedy heslu, že německý národ má žít v jednom jediném státě. Strana se změnila pod vedením Jörga Haidera, který ji vedl v letech 1986 – 2005. Poté stranu rozštěpil, odešel z ní a založil Bündnis Zukunft Österreich (BZÖ) v naději, že původní strana zanikne. Nezanikla,vedení převzal Heinz-Christian Strache a momentálně je jeho strana nejsilnější v Rakousku. Strache se postupně se zbavil všech funkcionářů, kteří ho přivedli k moci (pocházeli z extrémně pravicového prostředí a takzvaných burschenschaftů a úředníci třetího místopředsedy rakouského parlamentu Grafa neměli problém s tím, aby přes oficiální stránky parlamentu nakupovali nacistický propagační materiál). I Hofer je čestným členem z jednoho takového burschenschaftu „pennal conservative burschenschaft Marko-Germania zu Pinkafeld“. Paradoxní je, že tyto organizace neuznávají rakouskou státnost, nýbrž onen už vzpomenutý pangermanismus, čili spojení všech Němců v jednom státě po vzoru Adolfa Hitlera (ein Volk, ein Reich). Že se člen  takové organizace ucházel o post rakouského prezidenta je určitě kuriózní, ale když to nevadí voličům…

Norbert Hofer je hlavním ideologem strany, od roku 2006 členem představenstva, on píše volební programy a ovládá oficiální ideologii strany. Je nadšený letec, v roce 2003 utrpěl při paraglidingu těžké zranění s částečným ochrnutím, v současnosti chodí už jen o holi.

Alexander Van der Bellen je o generaci starší. Narodil se 1944 ve Vídni. Jeho rodina měla ale za sebou velmi dramatické osudy. Za časů Petra Velikého přišli jeho předkové jako mnoho jiných holandských rodin do carského Ruska. Tam byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu. Po bolševické revoluci utekli do Estonska, kde Alexandrovi rodiče slavili svatbu. Když Estonsko padlo v roce 1940 do rukou Sovětského Svazu, museli Van der Bellenovci zase utíkat. Jako někdejší ruské občany by je čekalo odvlečení na Sibiř a smrt. Přes východní Prusko do Vídně, kde přišel malý Alexander na svět. Pak ale utekli před blížící se ruskou armádou do Tyrolska do Kaunertalu (do francouzské okupační zóny), kde byli v bezpečí a kde pak malý Alexander vyrostl. Vystudoval ekonomii a působil v letech 1976 – 1999 jako profesor na universitě v Innsbrucku, dokonce tam byl i děkanem. 1997 – 2008 byl předsedou strany zelených, které v rakouských parlamentních volbách vytáhl v této době z pěti na jedenáct procent, v roce 2008 odstoupil a současně odešel i do penze ve své vědecké činnosti na innsbrucké universitě.

Rozdílnější tedy kandidáti ani být nemohli, stejně jako svého času Schwarzenberg a Zeman. Kdo se nemohl rozhodnout mezi nimi, neměl u voleb opravdu co dělat. Volební účast byla ostatně na rakouské poměry s více než 72 procenty oprávněných voličů opravdu nebývalá. Hofer si byl svým vítězstvím  naprosto jist. Když se obou kandidátů v rádiu ptali, jak by pogratulovali svému soupeři v případě jeho výhry, odpověděl, že takový scénář vůbec neexistuje. Po přesvědčivém vítězství v prvním kole voleb si očividně myslel, že se nemůže nic stát.

Jenže jestliže v prvním kole získal Hofer 35 procent hlasů a Van der Bellen jen 21 procent, druhé kolo bylo doslova infarktové. Nevolily se osobnosti, volilo se, zda se Rakousko stane modrým nebo ne. Až 48 procent voličů Van der Bellena uvedlo, že nevolí jeho ale volí proti Hoferovi.  Nebezpečí zavedení diktatury modré strany bylo totiž více než akutní. Na youtube běžela sekvence ze stranického dne strany Svobodných, kde právě Hofer říká: „Ještě letos budeme mít prezidenta, kancléře i předsedu parlamentu a pak si s Rakouskem uděláme, co budeme chtít.“ Rakouský prezident totiž skutečně může odvolat vládu, je ale povinen okamžitě vypsat nové parlamentní volby. Tyto by v současnosti podle předvolebních průzkumů vyhrála přesvědčivě Stracheho strana. Když Hofera novináři upozornili, že prezidentská funkce je spíše reprezentativní, neudržel se a odrazil je se slovy: „ještě se budete divit, co vše je možné.“

Nejsou to právě slova politika ctícího demokratické principy, přesto to velké části – přesněji řečeno polovině rakouských občanů nevadí. Proč? Protože si myslí, že demokracii v Rakousku nemůže nic ohrozit? Nebo protože demokracie pro ně ztratila svou přitažlivost? O tom jsem psal ve svém článku o Trumpovi a celosvětové krizi demokracie. Mí přátelé byli při rozhovorech naprosto bezstarostní. „Co by už mohli Strache s Hoferem udělat? Vůbec nic! My přece nejsme Polsko nebo Maďarsko!“ Namyšlenost je Rakušákům vlastní, stále si myslí, že jsou něco  lepšího než „Východoevropané“. I kabaretista Josef Hader, kterého mám jinak hodně rád, se nechal strhnout při rozhovoru pro levicový časopis News k výroku: „Nejsme porovnatelní s Polskem nebo Maďarskem.“ Ano, jistěže ne. Protože tyto země mají s diktaturou zkušenost. Přesto (ne proto) volily tak, jak volily. Rakušákům prostě naprosto chybí pud sebezáchovy. Když jsem jim řekl, že modří se hned pokusí omezit demokratické principy v zemi,odpověděli bohorovně „Tak půjdeme do ulic.“ „A dál?“ zeptal jsem se. Na to už neměli odpověď. Ale aspoň šli k volbám.

Dnes už žádný diktátor nebo rádobydiktátor nehovoří od demontáži demokracie. To si mohl dovolit Göring v německém parlamentu v třicátých letech minulého století. Dnes už si to nikdo dovolit nemůže – a to je chvályhodný pokrok. Místo toho se hovoří o „přímé demokracii.“ Tedy rozhodnutí formou plebiscitů a stále se dává za příklad Švýcarsko. Nepřipomíná se už, že Švýcaři mají naprosto jinou tradici přímé demokracie, ale že „lidovými hlasováními“ přijímalo rozhodnutí hitlerovské Německo či Kaddáfího Libye. Jörg Haider, Stracheho předchůdce, byl ostatně s rodinnou Muamara Kaddáfího  velmi úzce spřátelen, zřejmě tedy myslel ne švýcarskou, ale tuto formu „demokracie“. Jestliže totiž ovládáte sdělovací prostředky a umíte položit správnou otázku, odhlasuje vám národ úplně všechno. Ale i Švýcaři občas dělají při svých plebiscitech hlouposti, naposledy když odhlasovali zákaz práce pro občany EU ve Švýcarsku – jejich premiér musel běhat z Německa do Francie atd. atd. a vysvětlovat, aby to Evropa nebrala vážně, že to byl jen takový úlet. Že švýcarská vláda přijetí takového zákona nepřipravuje a že bude ještě jedno referendum, které to první zruší.

Populisté se často ohánějí větou, že „moc či právo vychází z lidu“. Nemyslí tím ale lid ve smyslu „demos“, kterýžto termín dal demokracii jméno, ale ve smyslu „plebs“. Tedy vzpouru nižších vrstev proti elitám, kterým má být odepřeno právo tvořit politiku. Jestliže se podíváme na strukturu voličstva Norberta Hofera, pak typickým jeho voličem je muž starší 45 let s nejnižším vzděláním. U lidí s maturitou či vyšší školou získal Van der Bellen 61,5 procenta hlasů. Hofer vyhrál skoro ve všech venkovských okresech Rakouska, nedobyl ale ani jedno větší město (v Rakousku se počítá větší město nad 50 000 obyvatel). Nejsem ale ochoten zjednodušovat a tvrdit, že Hofera volili prostě blbci, slovem plebs se ale označit dají. Jsou to lidé nevzdělaní ať už proto, že k vzdělání neměli přístup, mentální kapacitu nebo byli prostě jen líní. Jenže právě oni se nejvíc bojí o svá pracovní místa. Je to skupina obyvatelstva, kterou je třeba brát vážně. Protože i ona bere své obavy a starosti vážně. To nesvědčí o hlouposti. Modré volí paradoxně i mnozí přistěhovalci. Jedna rumunská uklízečka to zdůvodnila takto: „Nechci, aby byl ochoten moji práci, kterou dělám na 10 euro za hodinu, někdo dělat na 8 eur.“ Ano, je to samozřejmě téma utečenců a černého pracovního trhu. Příval utečenců může skutečně způsobit inflaci ceny práce a tím ohrožení životního standartu pracujících. Zejména té finančně nejslabší vrstvy.

Tento standart ostatně za posledních třicet let utrpěl obrovské ztráty. Samozřejmě to nemůžu ohodnotit subjektivně sám, protože jsem zde v osmdesátých letech ještě nebyl, ale vyprávěl mi to zástupce primáře na  naší chirurgii. „V osmdesátých letech si každý, i uklizečka, mohla být jistá, že když bude pořádně pracovat, nebude mít problém s tím, co bude jíst, že v pohodě zaplatí nájem na svůj byt, jednou za měsíc si bude moci vyjít do restaurace a jednou za rok na dovolenou, aspoň do toho Jesola k moři. To ji motivovalo a chodila do práce ráda. Dnes taková uklizečka bojuje o přežití a opustí-li ji manžel a zůstane s dětmi sama, upadne do chudoby. Do práce chodí jen proto, že musí a ještě k tomu se musí stále bát, že o tu práci přijde.“ Klima ve společnosti se radikálně změnilo. Prosákl jí strach ze ztráty blahobytu, nebo přesněji řečeno slušného životního standartu. Nervozita volá po radikálních činech – a ty slibují právě modří.

Sociologové si nevědí rady se svými průzkumy. Podle nich je 80 procent obyvatelstva Rakouska spokojeno se svým současným životem. Přesto chce 70 procent změnu. Na první pohled to vypadá, že se ti lidé zbláznili. Že jsou prostě ze svého blahobytu unavení a proto volají po změně. Jak pravil jeden učeň, volící Hofera: „Za Hofera to bude jiné, možná že horší, ale jiné. A to je třeba vyzkoušet.“

Ve skutečnosti je to právě strach ze ztráty životního standartu, trend ztenčování střední třídy, trend rozvírajících se nůžek několika nesmírně bohatých  a masy chudnoucích, co vyvolává negativní emoce a žene voliče do tábora radikálů opovrhujících současným demokratickým systémem a snícím o vládě po vzoru Putina v Rusku.

Je to skutečně neschopnost či neochota vládnoucích elit omezit moc burzy, bank a finanční oligarchie – prostě neschopnost převzít moc  – a sní i zodpovědnost – znovu do svých rukou. Aby mohli začít s opravdovým bojem proti daňovým únikům a korupci. Což je v dnešním globalizovaném světě úloha nesmírně těžká, před níž politici utíkají k bezvýznamným zákonům a normám otravujícím už beztak nervózního řadového občana. A co dělat s transferem milionů pracovních míst do Asie? Možná by k uklidnění politické situace stačilo, kdyby sedláci dostávali garantované slušné výkupní ceny za své produkty. Zatímco obchodní řetězce vydělávají miliony, sedlák bojuje – a často marně – o holé přežití. Že je mu třeba poskytnou slušné výkupní ceny věděl už arcivévoda Johann –  a to bylo před dvěma sty lety. Dnes to nevíme? Jen z hladu po penězích?

Naše sestřičky lamentovaly, že ve vládě jsou samí „akademici,“ tedy lidé s vysokou školou. „Kdo se bude starat o nás?“ naříkaly. Napřed jsem jim chtěl říct, že jsou hloupé husy, že člověk, který rozhoduje o osudech státu by jakési slušné vzdělání měl mít. (S naším zámečníkem Stögerem jako ministrem zdravotnictví jsme opravdu neudělali dobrou zkušenost) Pak jsem si ale uvědomil, že mají svým způsobem pravdu. Manažer s vysokou školou, který celý svůj život strávil v kanceláři, nemá ani tušení, jak vypadá život venku, na poli či na ulici. A přesto ho chce řídit. A diví se, že jsou lidé nespokojení a hledají k němu alternativu.

Problém je to velmi komplexní a uprchlická krize není příčinou, ale jen rozbuškou pod sudem s prachem, který začali plnit Thacherová s Reaganem a pokračovaly v tom další generace politiků, a kterou pod tímto sudem odpálila paní Merkelová. O Rakousku tvrdili politologové, že je laboratoří pravicového radikalismu. Je-li to tak, musí politici pochopit, že je nejvyšší čas jednat. Tentokrát to vyšlo jen o fous a příště už to nevyjde. A podobně to může brzy vypadat ve všech evropských zemích. Pokud politici nepřevezmou odpovědnost za osud jím svěřených lidí opravdu do svých rukou a nebudou hledat alternativní cesty fungování společnosti k současné vládě peněz – monetokracie. Jinak to nedopadne dobře a to už poměrně brzy.

Rakouské prezidentské volby byly vážným varováním. Možná posledním. Mohl jsem si aspoň na chvíli oddechnout a odsunout do zapomnění myšlenku, že by mi byl milejší třeba i „mstivý opilec s podivnými kontakty na východní mocnosti“ – (citát z českého denního tisku), než člověk s blízkým vztahem k někdejšímu fašistickému režimu. Zatím to není aktuální. Pokud Van der Bellena nezahubí jeho vášeň pro cigarety, můžeme si oddechnout na dlouhých šest let. Ještě žádnému kuřákovi jsem tak upřímně nepřál pevné zdraví.

Van der Bellen studoval ekonomii a přednášel ji na universitě. Je svým společenským postavením vlevo, spravedlivé přerozdělování společenského bohatství by mělo tedy být jeho oborem. Snad bude vědět, co současným politikům poradit. Prosadit to budou muset už oni sami.

Ostatně i občané České republiky mají důvod k ulehčenému vydechnutí. Jestliže jde straně svobodných o zavedení demokratury putinovského typu – tedy diktatury – pak každý diktátor potřebuje časem nepřítele a případně i válku, aby se udržel u moci. A pokud by Rakousko (a případně i Česká republika, jejíž politici s touto variantou taky koketují) opravdu vystoupilo z Evropské Unie, pak jsou právě Češi se svým Temelínem a Benešovými dekrety přirozeným nepřítelem, proti kterému se může vést – nejdříve slovní – agrese.

Co si lidé neuvědomují, je skutečnost, že právě vznik Evropské Unie, jedno jak nedokonalé a zbyrokratizované, daroval Evropanům něco, co neznali po celá staletí – totiž mír. Nacionalismus, který se teď znovu probouzí, vede vždy ke konfliktům, od diplomatických až po ozbrojené. Protože válka je jen vedení politiky jinými prostředky – Východní Ukrajina nechává pozdravovat.

Mimochodem – jedna perlička na závěr – Rakousko se při letošních prezidentských volbách opět jednou vyznamenalo a rozhýbalo bránice lidí celého světa. To když v oficiálních výsledcích voleb byla v okrese Ybbs an der Donau uvedena volební účast 147 procent. Prostě zájem o tyto volby byl opravdu nebývalý až rekordní.