Jediné latentní nebezpečí pro Přemyslovu moc v rakouských zemích představoval Fridrich bádenský, syn Gertrudy, který se nazýval „vévoda rakouský a štýrský“. Mladík, narozený v roce 1250, se spřátelil se synem posledního štaufského krále Konráda Konradinem, který byl jen o dva roky mladší než on. V roce 1268 se Konradin rozhodl k tažení do Itálie, aby se domohl svých práv, zejména pak Sicilského království, které ovládal od roku 1266 Karel z Anjou, kterému se podařilo porazit a v bitvě u Beneventa zabít krále Manfreda, nemanželského syna císaře Fridricha a Konradinova strýce. Fridrich bádenský si od svého téměř bratrského vztahu s mladým Štaufem sliboval navrácení „odcizených“ zemí – hned až se Konradin stane římským králem a císařem. Obě země totiž mohly být považovány za uprázdněná říšská léna a bylo v pravomoci římského krále určit v nich vládce. A pak by hraní se slovíčky, zda Gertruda byla či nebyla vévodova dcera nehrálo žádnou roli.
Mladíci ovšem podcenili největší moc tehdejšího světa – papežství. Papežové pracovali už celá desetiletí na konsekventním hubení Štaufů a obnovení jejich moci v Itálii nebylo v jejich zájmu. Sevření svého papežského státu ze severu i z jihu štaufskou mocí bylo poslední, oč stáli. Užili si toho už dost. Papež Klement IV. psal Přemyslovi naléhavý dopis s prosbou o pomoc, protože „v doprovodu uchvatitele Konradina se nachází i Fridrich, který se nazývá vévodou rakouským a štýrským“. Přemysl se skutečně pokusil navázat kontakt s Karlem z Anjou, jeho vojenské pomoci ale nebylo třeba – Karel porazil Konradina 23. srpna 1268 v bitvě u Tagliacozza a mladý Štauf i se svým přítelem Fridrichem upadli do zajetí. 29. října 1268 byl pak Konradin i s Fridrichem přes hektické protesty evropských královských dvorů (s výjimkou českého) na náměstí Mercato v Neapoli popraven. Poprava Fridricha Bádenského vrhá ještě dnes nezodpovězené otázky. Že se Anjou chtěl zbavit Konradina, je celkem logické. Jaký smysl ale pro něho měla poprava Fridricha Bádenského? Za tak cenné zajatce se požadovalo výkupné a Fridrichova Matka Gertruda ještě žila (zemřela až 1288) a byla by určitě ochotna platit. Ostatně tímto způsobem se Anjou zachoval k třetímu ze zajatých urozených mladíků Jindřichu Kastilskému. Ten dostal milost a strávil v pevnosti d´Ovo v Neapoli další tři roky, než bylo výkupné v roce 1291 zaplaceno.
Nakolik měl Přemysl prsty ve smrti svého posledního konkurenta ve vládě nad Rakouskem a Štýrskem historici nejsou schopni zodpovědět. Dokumenty se nedochovaly žádné. Jörg K.Hoensch ve své biografii Přemysla Otakara míní, že doba mezi zajetím Konradina a jeho popravou (zhruba 2 měsíce) byla příliš krátká na to, aby mohl Přemysl ve prospěch popravy intervenovat, případně poslat i motivující dar. Tento argument neobstojí. V létě, při klidném moři a průchodných alpských průsmycích mohla trvat cesta poslat z Neapole do Prahy maximálně dva týdny. Půda byla připravena, o tom svědčí dochované papežské listy z 28.února a 2.března 1268, ve kterých papež Přemysla upozorňuje, že bavorští vévodové, kteří Konradina přivedli do Itálie, tomuto postavili po bok „mladého ochránce, který se tituluje vévoda rakouský, ačkoliv v onom vévodství nevlastní ani hroudu země“. Už 3. dubna pak papež vyjádřil svou spokojenost nad připraveností Přemysla navázat přátelské styky s Karlem von Anjou, tedy společný postup musel být mezi neapolským a českým králem domluven už na jaře 1268. že ovšem výměna dopisů v časovém horizontu jednoho měsíce – a to za obtížnějších zimních podmínek – byla možná, dosvědčuje právě tato papežova korespondence. Samozřejmě se otvírá otázka, zda byla Gertruda, vyhnaná v roce 1262 ze svých štýrských statků a od roku 1267 prakticky bez jakýchkoliv prostředků, schopna sehnat – třeba i s pomocí bavorských vévodů – požadovanou sumu. Právě to se ale za dva měsíce určitě zjistit nedalo, pokud by ovšem někdo neinformoval Karla z Anjou, že Gertruda schopna platit nebude. A případně ho hned i odškodnil. Přemysl Otakar byl v této době určitě nejbohatším panovníkem Evropy a disponoval nejvyšší hotovostí i možností pobírat v případě potřeby kredity. Jeho roční příjem se odhadoval na 100 000 marek stříbra.
Při literárním popisu vlády Přemysla Otakara se musíme spoléhat na cizí zdroje. Zatímco české rané dějiny jsou velice dobře zpracovány v Kosmově kronice a vláda Václava II. a doba následující pak v Zbraslavské kronice, existují z doby Přemysla Otakara pouze velmi stručně psané Annalium Pragensium a Annales Otakariani – vydané tiskem jako Druhé pokračování Kosmovy kroniky. Z nich se toho ale ve skutečnosti mnoho nedozvíme. Zdrojem – i když zaujatým – je štýrská veršovaná kronika Otakara ouz der Geul (tedy jakýsi štýrský Dalimil), ovšem tento básník psal své dílo na objednávku syna Ulricha z Lichtenštejna Otta. Ulrich se po počátečním nadšení pro Přemysla Otakara (zastával funkci zemského maršála a truchsesa) dostal s dominantním králem do konfliktu a byl dočasně zbaven svých statků. Otto byl pak mluvčím povstalých štýrských šlechticů v roce 1276 v klášteře Rein u Grazu, kde vypověděli Přemyslovi poslušnost a potřeboval si svůj skutek (zradu zeměpána) zdůvodnit. Objektivity se tedy v tomto zdroji nedočkáme, zato mnohých zajímavých informací a drbů – samozřejmě jen pokud jsme schopni příšerný středověký štýrský dialekt rozluštit.
Ona kronika nám líčí stoupající nevůli štýrských pánů nad absolutistickými tendencemi českého panovníka i obavy, že bude Štýrsko degradováno jednoduše na „vedlejší zemi“ království českého. Poté co Přemysl Otakar na základě dědické smlouvy s posledním korutanským vévodou Ulrichem III. získal v roce 1269 i Korutany a s nimi i Kraňsko a Vindišskou Marku – tedy se jeho vláda rozšířila i na celé dnešní Slovinsko, stál sice formálně na vrcholu moci, ale v jeho mnohonárodnostní říši to stále víc vřelo.
Je třeba si uvědomit, že zatímco rolnické obyvatelstvo štýrských vesnic bylo ve třináctém století ve své naprosté většině (s výjimkou povodí řeky Enns) slovanské, města byla stejně jako v Českých zemích obývána převážně německy hovořícím elementem a štýrská šlechta, poplatná tradici bavorské kolonizace Štýrska v posledních třech stoletích, hovořila i myslela německy. Slovanský panovník, ačkoliv určitě dobře hovořící německy (jeho matka byla Kunhuta, dcera štaufského krále Filipa a tedy Němka) jim byl vždy trošku suspektní a podezřívali ho z panslovanského myšlení s cílem ujařmit německý živel ve svých zemích. Tento faktor se v německých kronikách objevuje stále znova, i když není nikde doložen konkrétními důkazy. Ostatně právě skutečností, že není Němec, ale Slovan, byla zdůvodněna neplatnost Přemyslova práva zúčastnit se volby římského krále v roce 1273 – a to přesto, že mu bylo dokonce papežským dekretem Urbana IV. z 31.sprna 1263 potvrzeno privilegium, že bez jeho aktivní účasti nemůže být římský král volen.
Po smrti Richarda z Cornwallu v roce 1272 měla nejmocnější knížata v říši bezvládí právě tak dost. Iniciativa přišla od porýnských arcibiskupů, kteří měli eminentní zájem na zavedení jakéhos takéhos pořádku a byli v tomto úsilí podporováni novým papežem Řehořem X. Přemysl Otakar novou situaci naprosto nedocenil. Bylo mu jasné, že sám nemá šanci na zvolení, na to byl příliš mocný. Jeho kandidatura na římský trůn byla zvažována v roce 1254 po smrti krále Konráda IV. Přemysl byl po matce Štauf, přesto ale politicky orientován na římskou kurii, a tedy příznivec guelfské strany, mohl tedy být vhodným kandidátem, který by se snažil urovnat spory mezi stranami a dosáhnout kýženého míru v říši. O osmnáct let později už nikdo ani neuvažoval zvolit tak mocného a po samovládě toužícího panovníka za římského krále a tím pádem za vládce nad kurfiřty, žárlivě střežícími svá privilegia a lokální moc. Se smrtí Fridricha II. se centrálně řízená říše definitivně rozpadla a stav z časů Štaufů se už nedal obnovit. Přesto byl zájem volit nového krále, který nebude příliš mocný, ale přece jen bude garantem soudní spravedlivosti a odvolací instancí ve sporech mezi říšskými knížaty a městy. Hrabě Rudolf von Habsburg splňoval nejlépe jejich představy. Přemysl se volby nezúčastnil v naivní představě, že na základě papežské buly volba bez jeho účasti nemůže proběhnout. Jeho dopis papeži, aby uznal královský titul Alfonse Aragonského, nyní po Richardově smrti jediného krále, zůstal bez odpovědi. Papež měl jiné plány.
1.října 1273 byl jednohlasně zvolen římským králem Rudolf Habsburský, přičemž neodevzdaný český hlas byl jednoduše anulován pod záminkou, že slovanský panovník nemá v německých záležitostech volební právo.
Přemysla dostihla zpráva o volbě při obléhání Šoproně o deset dní později. Jeho zkušený rádce, olomoucký biskup Bruno mu radil z dané situace vytlouct politický kapitál. Papež neměl ani nejmenší zájem na konfliktu mezi novým římským králem a Přemyslem Otakarem, který byl zatím vždy velmi pevnou oporou římské kurie, a navíc byl příliš mocný, než aby se s ním někdo chtěl tahat za prsty. V podstatě jedinou schůdnou opcí bylo uznat volbu Rudolfa, poslat mu dodatečně volební hlas a tím dát ostatním kurfiřtům najevo, že se svého volebního práva rozhodně nevzdal, ale nemohl se volby zúčastnit kvůli zaneprázdnění jinde – koneckonců právě zase jednou válčil s Maďary. A hned požádat o potvrzení udělení Rakouska, Štýrska a Korutan jako říšských lén. Je velmi pravděpodobné, že přinejmenším v případě Štýrska a Rakouska by mu nový král jako fait accompli vyhověl, Korutany by si zřejmě nechal v záloze jako páku na vynucování loajality českého krále při Rudolfových politických plánech. Rudolf totiž v té době ještě vůbec nepomýšlel na přenesení své mocenské základny ze Švýcarska a jihozápadního Německa na Východ. Jeho plánem bylo zkonsolidovat a sjednotit někdejší štaufskou mocenskou bázi v oblasti Švábska a Švýcarska a počítal s Přemyslovou pomocí.
Jenže Přemyslovi stoupla moc do hlavy. Přes rady biskupa Bruna se začal chovat jako tvrdohlavé dítě (Bruno mezi lety 1274 a 1276 prakticky mizí z jeho dekretů, stáhl se tedy očividně do úzadí a nechtěl se podílet na nesmyslné agresivní politice svého krále). Dva jeho pokusy dosáhnout u papežské kurie uznání Alfonse Kastilského byly odsouzeny k neúspěchu – první přednesl ještě Bruno, podruhé už to byl biskup Wernher von Seckau.
Rudolfova reakce byla předvídatelná. V prosinci 1273 vydal příkaz o navrácení všech v době bezvládí zpronevěřených říšských lén. Protože podle papežského výkladu tato doba začala sesazením Fridricha II. v roce 1245, postihoval tento dekret všechny Přemyslem získané země – Rakousko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Vindišskou Marku a Chebsko (které získal v roce 1266). Chebsko bylo štaufským rodinným majetkem, bylo zřejmé, že toto území bude Rudolf nárokovat pro nového krále, Přemyslův nárok na Korutany se zakládal pouze na závěti vévody Ulricha a byl napadán především Ulrichovým bratrem Filipem. Štýrsko a Rakousko si Přemysl nárokoval na základě dekretu papeže Inocence IV. z roku 1252, jenže ten potvrdil Přemyslovi tyto země jako manželovi Markéty Babenberské a tím už Přemysl dávno nebyl. V podstatě se tedy jeho vlastnictví všech říšských lén s výjimkou Čech a Moravy dalo napadnout a Přemysl to věděl. Rudolf to ale věděl taky.
Přemysl navštívil Štýrsko naposledy v dubnu 1274. Vládl zde v jeho jménu správce Konrád z Tullnu s pomocí Ulricha z Lichtenštejna. Přemysl se už připravoval na ozbrojený konflikt s novým římským králem, který ale, vědom si svých omezených sil, hledal ještě prostor k jednání a v červnu 1274 po setkání s českou delegací vedenou biskupem Brunem vyjádřil souhlas s rozsudkem papeže ve věci Přemyslových lén a odložil proto plánovaný zemský sněm na listopad 1274 do Norimberka. Biskup Bruno přivezl Přemyslovi tuto dobrou zprávu do Prahy, Přemysl byl ale už pevně rozhodnut řešit spor pomocí zbraní. Bruno poté odjel do Olomouce a dál se politicky neangažoval.
Rudolf pak už neměl jinou možnost, než vyhlásit Přemysla na sněmu v Norimberku za říšského škůdce a zahájil proti němu proces odebrání říšských lén, které podle sněmovního rozhodnutí držel protiprávně. V létě 1275 pak byla nad Přemyslem vyhlášena říšská klatba. Přemyslovi se ještě v roce 1275 podařilo potlačit povstání rakouské šlechty, která pak z velké části hledala útočiště u Rudolfa. V srpnu 1276 zahájil král Rudolf vojenské akce proti Přemyslovi a vpadl do Rakouska, zatímco si Přemyslovo vojsko jen těžce probojovávalo cestu jihem Čech, kde mu ztěžovali postup a zásobování povstalí Vitkovci pod vedením Záviše z Falkenštejna.
19. září 1276 platí oficiálně jako poslední den české vlády ve Štýrsku. V tento den se v cisterciánském klášteře Rein u Grazu, který sloužil jako pohřebiště někdejších markrabat z rodu z Traungau, sešli přední pánové štýrské a korutanské šlechty, aby složili přísahu věrnosti králi Rudolfovi I. Tento akt, známý jako „Reinská přísaha“ ukončila českou nadvládu ve Štýrsku. Štýrská města sice uzavřela novému pánu Rudolfovi brány a v Grazu se ještě nějakou dobu bránila česká posádka pod velením Miloty z Dědic s podporou místního obyvatelstva, ale i ta musela nakonec kapitulovat a české jednotky opustily navždy Štýrsko.
Je otázkou, co by se dělo, kdyby věci dopadly jinak, kdyby Přemysl Otakar prokázal víc politické prozřetelnosti nebo aspoň strategické kvality v bitvě na Moravském poli v roce 1278. Nakolik by soustátí českých a rakouských zemí dokázalo srůst dohromady a vytvořit homogenní celek. V tomto státním útvaru by tvořil slovanský element jednoznačně většinu obyvatelstva, vždyť i v Rakousku Uhersku roku 1910 tvořilo slovanské obyvatelstvo 47,8 procenta obyvatelstva, zatímco Němců bylo jen 23,3 procent. Problém by určitě byl tak rozsáhlou říši spravovat. Administrativní metody byly hodně primitivní, úřednický stát, který se snažil zavést Fridrich II, si musel na svou realizaci ještě několik století počkat. Ani Přemyslovi Otakarovi ani jeho synu Václavovi se nepodařilo založit v Praze univerzitu, která by vychovávala schopné úředníky pro jejich soustátí – tyto pokusy ztroskotaly na masívním odporu šlechty. V Praze sice existovala kvalitní škola při kapitule, která vyučovala svobodná umění a měla dobrou kvalitu, úrovně univerzit v Neapoli, Padově, Bologni či pařížské Sorbony ale nedosahovala. A ani Přemyslovy opakované pokusy dosáhnout u papežské kurie povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství, příslušné pro všechny jeho země, se nesetkaly s pochopením. Papež mu ze strachu z reakce mocného mohučského arcibiskupa nevyhověl – v tom čase se samozřejmě Olomouc svou centrální polohou hodila k tomuto úkolu lépe než Praha, odhlédnouc od skutečnosti, že nejlepším Přemyslovým diplomatem a jeho politickou „pravou rukou“ byl právě olomoucký biskup Bruno.
Na tak velký projekt, jaký chtěl Přemysl Otakar uskutečnit, ještě nedozrála doba. Byla to doba spíše politické fragmentace a drobení než sjednocování. Habsburci se stali novým politickým faktorem ve střední Evropě a měli to být v budoucnosti právě oni, kdo projekt středoevropského soustátí dokázali realizovat.
