Vím, že všichni momentálně upírají svou pozornost na události na Ukrajině. Dělám to taky. Ale abych se z toho úplně nepomátl, podívám se občas i jinam. Nabízím to i mým čtenářům. Kdo má zájem na chvíli vypnout a věnovat se historickému tématu bez přímých souvislostí k současnému dění, pak může číst dál.

               Egypt je jedna z kolébek lidské civilizace (vedle Mezopotámie a Číny). Všichni jsme se učili o zemi faraónů s celkem 31 dynastiemi, ale dějiny moderního nezávislého Egypta se začaly přesně před sto lety – 28.února 1922 vyhlásil Egypt svou nezávislost.

               Egypt vděčil své úloze v lidských dějinách úrodnosti své půdy, pravidelně zavlažované záplavami řeky Nilu. Což mělo v době agrární společnosti za následek velké bohatství země. I dnes představuje Egypt v podstatě úzký pruh území okolo Nilu s jeho deltou a několika oázami – zbytek je neobyvatelná poušť. Z bezmála milionu čtverečních kilometrů egyptského území (přesně to je 997 739 km2) představuje zemědělská půda 2,6 procent – jak v starověku, tak i dnes.

               Bohatství vždycky lákalo dobyvatele a země nebyla mnohokrát schopna útok zvenčí odrazit. Poprvé to byli takzvaní Hyksósové, kteří ovládli Egypt na 150 let a vytvořili 13. – 17 dynastii a zřejmě přivedli do Egypta i Židy – kteří se pak museli po osvobození Egypta z hyksóské nadvlády hledat záchranu v útěku pod vedením biblického Mojžíše. Od sedmého století před naším letopočtem sílily země v oblasti středního východu, Anatolie a Mezopotámie, což vedlo nejprve k dobytí Asyřany v roce 667, z kterého se ještě Egypt vlastními silami vzpamatoval (poslední egyptská 26. dynastie ze Sais), útok Peršanů v roce 525 znamenal ale definitivně konec nezávislosti původního egyptského obyvatelstva – přiřazovaného rase Hamitů. (Podle líčení bible se rozešli tři synové praotce Noea Ham, Sem a Japhet, aby založily tři rasy Hamitů, Semitů a Indoevropanů – Číňané či Indiáni tehdy tvůrcům bible nebyli známi.

               Peršané sice nezažívali v Egyptě právě klidné časy, povstání střídalo povstání, Peršané byli střídavě ze země vyháněni a zase se vraceli (jejich králové tvoří 27. a 31. Dynastii, zatímco egyptští povstalci vytvořili krátkodobé dynastie s čísly 28 až 30). Nicméně sotva se v Egyptě znova díky králi Artaxerxovi v roce 341 př.n.l. zase usadili, dorazil sem v roce 332 Alexandr Makedonský.

               Egypt se na dalších tři sta let stal součástí helénského světa s řeckou kulturou. Alexandrův generál Ptolemaios (nejchytřejší z Alexandrových vojevůdců) uprchl i s mrtvolou svého krále do Egypta a tam se opevnil – založil tak 32.dynastii, zcela řeckou, která přivedla zemi k nové nebývalé prosperitě, zejména tím, že se poprvé otevřela světu a zahájila námořní obchod. Maják, který dali řečtí faraoni postavit na ostrově Faros u vjezdu do přístavu nového hlavního města, pojmenovaného po velkém dobyvateli Alexandrovi, byl počítán mezi sedm divů antického světa.

Ptolemaiská  dynastie skončila slavnou Kleopatrou VII. Poté co byla tato královna i se svým milencem Markem Antoniem u Aktia poražena Oktaviánem, který se měl později stát prvním římským císařem Augustem a spáchala sebevraždu, stal se Egypt na dalších skoro tisíc let provincií římské říše -a její obilnicí. Obilí bylo nejvýznamnějším exportním produktem Egypta – císař Claudius dal na transport obilí z Egypta postavit lodě o výtlaku až 5000 tun (pro srovnání Kolumbova Santa Maria měla 147 tun výtlaku) a dokonce i přestavět přístav v Ostii. Především město Alexandria byla sídlem učenosti – nejprve pohanské, tedy klasické helénské, později i křesťanské – Alexandria byla jedním z pěti patriarchátů, odkud bylo řízeno ranné křesťanství (další byly Řím, Konstantinopol, Antiochia a Jeruzalém). Z Alexandrie pocházel nejen první křesťanský mučedník Štěpán ale i Ariános, který se marně snažil sloučit víru s rozumem a vysvětlit logicky problém svaté trojice. V roce 451 odmítl alexandrijský patriarchát závěry koncilu z Chalcedonu, které prosadil papež Lev Velký, a tak vznikla samostatná koptská církev, která působí v Egyptě dodnes a koptští křesťané tvoří v zemi přes veškerý útlak 12 procent obyvatelstva.

               Po rozdělení Římské říše se Egypt stal logicky součástí Východořímské, tedy Byzantské říše. Tento stav trval až do roku 640. Po drtivé porážce byzantských vojsk u Jarmúku v roce 636 bylo jen otázkou času, kdy Arabové zaútočí i na Egypt. Ten – oddělený od byzantského kmenového území v Anatolii Araby obsazenou Palestinou, neměl šanci se ubránit. V roce 640 tedy odplouvaly z alexandrijského přístavu evakuační lodě, odvážející bohaté a politicky vlivné Byzantince ze ztracené provincie. Bohužel neevakuovali i slavnou alexandrijskou knihovnu, která platila za největší na světě. Arabský vojevůdce Amr ibn al-As nechal knihovnu spálit se zdůvodněním, že ony statisíce knih buď odporují koránu, a proto jsou škodlivé nebo s ním souhlasí, a potom jsou zbytečné. Egypt se stal součástí arabské říše, nejprve pod dynastií Ummajovců, poté Abbásovců. Abbásovci nedokázalo obrovskou říši udržet pod kontrolou a tato se rozpadla na víceméně nezávislé sultanáty. V Egyptě založil sultán Saladin dynastii Ajubidů, která uznávala kalifu v Bagdádu jen jako hlavu náboženskou. V roce 1258 musel abbásovský princ al Mustansir II. uprchnout z hlavního města Bagdádu do Egypta, když byl Bagdád dobyl Mongoly. V Egyptě ho místní sultán Bairbas, vládce kmene Mameluků vyjmenoval kalifem, aby tak upevnil svou vlastní moc.

               Mamelukové vládli v Egyptě do roku 1517, kdy byl dobyt osmanskými Turky. Nicméně už v sedmnáctém století začali Osmané kontrolu nad Egyptem ztrácet, Mamelukové ovládli významné úřady a podřizovali se centrální vládě v Istanbulu jen velmi neochotně. Mameluckému generálovi Alimu bey al Kabirovi se podařilo v roce 1760 získat v zemi moc, ale vnitřní boje a osmanské intervence vedly k naprostému úpadku země.

               A pak se 1.července 1798 se před Alexandrií objevila francouzská válečná flotila. Generál Napoleon Bonaparte, který se měl o šest let později stát císařem Napoleonem I., se rozhodl dobýt Egypt a objevit ho pro Evropu. 2.července obsadil Alexandrii a 21. července rozdrtil mameluckou armádu v bitvě u pyramid.

Bitva u Pyramid

S Napoleonem přijeli do Egypta archeologové, vědci, kartografové a umělci, sbírky v Paříži či v Turíně dokazují jejich aktivity při objevování země. Napoleonovo tažení ale skončilo fiaskem. Poté, co admirál Nelson zničil u Abukiru francouzskou flotilu a Napoleonův pochod po zemi ztroskotal při marném dobývání města Akkonu, musel Napoleon z Egypta uprchnout. Osmané sami nebyli schopni Francouze z Egypta vyhnat, v roce 1801 se zde tedy vylodila britská armáda. Po několika prohraných bitvách museli Francouzi kapitulovat a Britové je odvezli na svých lodích domů do Francie. Od tohoto roku začíná jakýsi britský protektorát nad Egyptem. Moci se s britskou pomocí ujal Muhammad Ali, který nechal v roce 1811 zmasakrovat mamelucké elity v Káhiře a stal se tak vládcem obratně manévrujícím mezi svým oficiálním vládcem – tureckým sultánem v Istanbulu a svými ochránci – Brity. Muhammad Ali vládl do roku 1849 a založil novou dynastii.

               Jenže prokletím se pro Egypt stal plán budování Suezského průplavu. Toto výrazné zkrácení cesty z Evropy do Indie (které plánovali už perští králové) bylo esenciálně důležité právě pro Brity (od roku 1870 byla královna Viktorie i císařovnou indickou).

Britové nechali Egypťany kanál stavět, jenže projekt nebyl ve finančních možnostech země. Musela vydávat nové a nové dluhopisy a nesplatitelně se zadlužila. Britové převzali nejprve správu státního egyptského dluhu a tím vlastně kontrolu nad egyptskými financemi, pak skoupili akcie Suezského průplavu (v nově založené vysoce ziskové „Společnosti suezského průplavu“ nechali trošku mlsat i Francouze, aby si zajistili jejich podporu nebo přinejmenším neutralitu) a v roce 1882 obsadili celou zemi a udělali ji britským protektorátem (i když oficiálně nadále zůstávala součástí Osmanské říše)

               Osmané se v první světové válce nešťastně přidali na stranu Německa a Rakouska. Důsledkem byla nejen britská neúspěšná invaze na poloostrov Gallipoli, ale i mise plukovníka Lawrence, kterému se podařilo pod slibem nezávislosti pro všechny arabské kmeny vyvolat všeobecné povstání Arabů proti turecké nadvládě. Po válce přišel čas tyto sliby naplnit.

               Pro Egypt tedy přišel den vyhlášení nezávislosti 28. února 1922 (někdy bývá udáváno datum 15.bžezna 1922.) Ovšem byla to nezávislost jen podmíněná. Egypt se stal královstvím pod vládou krále Fuada I. kterého v roce 1936 vystřídal král Faruk. Nezávislost to byla víceméně jen formální, králové vládli z milosti Londýna a Spojené království kontrolovalo Suezský kanál (koneckonců vlastnilo všechny akcie tohoto podniku). Že byla nezávislost Egypta pouze formální se potvrdilo i během druhé světové války. Právě u egyptského El Alameinu porazila britská vojska generála Montgomeryho německé útočníky maršála Rommela a navodila obrat na africké frontě. Britové mohli být se svým „věrným spojencem“ spokojení.

               Ta spokojenost trvala ale jen do roku 1956. V roce 1952 totiž „Hnutí svobodných důstojníků“ svrhlo krále Faruka a od roku 1954 převzal moc v zemi plukovník Abdul Násir.

A ten se rozhodl v roce 1956 Suezský průplav znárodnit. Pro Brity to znamenalo naprostou katastrofu, rozhodli se tedy Násira vojenskou cestou svrhnout. Spolu se spojenci Izraelem a Francií zahájili vojenské akce, kterými rychle obsadili území průplavu, jenže USA a SSSR prosadily projednání toho konfliktu ve Společnosti spojených národů, ta agresi odsoudila a přinutila Brity, Francouze s Izraelem se stáhnout. Pro velkou Británii to byla nesmírná potupa, která znamenala konec jejích velmocenských ambicí. Situace byla o to prekérnější, že se tím Britové se svými spojenci dostali na stejnou úroveň se Sověty, kteří právě v té době krvavě potlačili maďarské povstání. Egypt se stal vlastně až v rámci této Suezské krize skutečně nezávislou zemí – otázka je, nakolik mu to hospodářsky prospělo. Zapletl se do několika válek proti Izraeli, (šestidenní válka v roce 1967 a válka Jom kippur v roce 1973) které obě skončily katastrofální porážkou a ztrátou Sinajského poloostrova, což mělo za následek na řadu let zástavu provozu v Suezském kanálu, jednoho z hlavních zdrojů státních příjmů.  Násir se orientoval politicky i hospodářsky na komunistický blok, mimo jiné měla spolupráce se Sovětským svazem za následek vybudování Asuánské přehrady (systém zavlažování umožňuje dnes v Egyptě až tři úrody ročně). Jenže, jak víme z vlastní zkušenosti, z Ruska ještě nikomu blahobyt nepřišel.

               Po Násirovově smrti v roce 1970 přišel jeho nástupce Anvar Sadat, který orientaci země zkorigoval a začal opět spolupracovat se západními zeměmi.

Uzavřel jako první arabský vládce 17. září 1978 v Camp Davidu mír s Izraelem. Izrael použil metodu výměnu území za mír. Za to, že Egypt uznal stát Izrael a uzavřel s ním mírovou smlouvu, vyklidil Izrael Sinajský poloostrov, a tak mohl být obnoven provoz v Suezském průplavu (lodě se zde plavily už od roku 1974). Pro Sadata samotného bylo ale podepsání této smlouvy rozsudkem smrti. Fanatičtí islamisté se s uznáním Izraele nesmířili a na jedné z vojenských přehlídek prezidenta zastřelili. Po Sadatově zavraždění v roce 1981 se stal novým diktátorem Husní Mubarak. I když se nechával znovu a znovu zvolit prezidentem (v Egyptě volilo prezidenta národní shromáždění a následně býval potvrzen lidovým hlasováním) vládl v podstatě na základě zákona o výjimečném stavu z roku 1982, který nikdy nezrušil. Držel se tak u moci 30 let, než ho svrhlo arabské jaro. Ne právě ku prospěchu Egypta, protože nový – ve svobodných volbách zvolený – prezident Mohammad Mursí ze strany Muslimských bratří začal zavádět islamistickou diktaturu, což vedlo mimo jiné i k emigraci 100 000 koptů. Hospodářský i politický dezaster náboženských fanatiků se potvrdil v nepokojích roku 2013, které přivedly opět k moci generály, jmenovitě Abd al Fataha as-Sisiho.

               Egypt se nedá považovat za stabilní demokracii. Země má obrovské problémy, především, jak uživit 102,3 milionu obyvatel. (Pro srovnání – v roce 1994 to bylo 58 850 000, čili za čtvrtstoletí se počet obyvatel skoro zdvojnásobil. A populační exploze pokračuje. V roce 1800 zde totiž žilo 2,5 milionu obyvatel a v roce 1900 to bylo 12,5 milionu.) Zemědělství spolu s rybolovem se podílejí na hrubém domácím produktu 19,5 procenty, průmysl je na tom skoro stejně – 19 procent. Hospodářskou bilanci vylepšuje těžba ropy a zemního plynu z oblasti Suezského zálivu a Sinajského poloostrova, není ale pro prosperitu země rozhodující.  Hospodářství zachraňuje dlouhodobě turistika – služby tvoří přes padesát procent HDP. A tento segment poškodila nejprve vláda islámských fanatiků prezidenta Mursího a poté kovidová pandemie. Někdejší antická potravinová velmoc dnes většinu potravin musí dovážet. Hmotná nouze žene vodu na mlýn islamistům, hledající východisko z mizérie ve víře – v islámu. A zejména mladá generace, která má minimální šance na práci a slušný život na toto učení slyší. Jak by to vypadalo v případě dalších svobodných voleb, ukázaly právě první svobodné volby na přelomu let 2011 a 2012. Muslimští bratří získali 45 procent hlasů a salafisté, tedy strana ještě fundamentálnější než Mursího strana pak 25 procent. Strany, které by se daly s troškou nadsázky nazvat demokratickými se ocitly jen na okraji politického spektra. Zřejmě nikdo na světě si tedy další svobodné volby v Egyptě nepřeje. Vojenská diktatura, která islamisty drží na uzdě a je podporována z USA a EU je samozřejmě nesmírně zkorumpovaná. Kdy dojde k dalšímu arabskému jaru je jen otázkou času. A pak?

               Modernímu Egyptskému státu je právě sto let. Ale země na Nilu zažila už mnohem, mnohem lepší časy.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.