Vánoční příběh – pohled z druhé strany

Tak nějak jsem si zvykl můj poslední příspěvek před vánoci věnovat právě těmto svátkům. Chci téhle malé tradici zůstat věrný i letos.

Je prý příznakem začínající senility a blížícího se konce spisovatelské kariéry, když začna autor číst a citovat vlastní knihy. Což může být obojí pravda.

Přesto si dovolím publikovat “vánoční” pasáž z mého románu “Já,Herodes”. Protože k prvnímu vydání této knihy ještě pod názvem “Herodes, židovský král” došlo v roce 1998 tedy v minulém tisíciletí, jedná se o tisíc let starý text, na který si zřejmě stejně nikdo nevzpomene.

Takže, veselé a pěkné vánoce všem mým čtenářům.

A teď tedy  vyprávění o tom jak prožil narození Ježíška král Herodes Velký.

Jenže takto přišel do období největšího politického dusna Nový rok, svátek Roš Hašana. Celý měsíc Elul mne vyzývali farizeové k pokání a k přípravě na zúčtování s Hospodinem.  A já jsem proti tomu nemohl nic dělat, protože k tomu je zavazovala tradice. A já jsem přece opravdu upřímně litoval svých činů. Bože, ty přece víš, že moje lítost byla upřímná.

A ke všemu mě tehdy příšerně naštval Augustus.  Doopravdy. Kdyby alespoň s tou zprávou poslal někoho jiného než toho protivného Quirinia, který v té době spravoval Sýrii. Brzy nato ho sice odvolal a poslal příjemnějšího Saturnina, s nímž jsem vycházel i přes ten nešťastný soud s mými syny mnohem lépe, ale tu Jobovu zvěst přinesl ještě Quirinius. A jak nafoukaně!

Prý císař nařizuje sčítání lidu.

Dobrá, povídám, ať tedy sčítá, když se mu chce. Ty Quirinie, to spusť v Sýrii a tví kolegové v Asii, Pontu, Galatii a tak dále. Co já s tím?

A on, že prý se sčítání lidu týká i spojeneckých zemí, tedy i mého království.

Tak to mě skoro trefil šlak.

„Jakým právem?“ křičel jsem na toho pitomce. „Jsme nezávislá země, sčítání lidu tu bude tehdy, až budu chtít já.“

„Myslím, že by bylo vhodné, kdybys chtěl tehdy, když to vyžaduje imperátor Caesar divi filius Augustus,“ on nato.

„Máte vůbec tušení, co po mně chcete?“ zařval jsem na něj. A když mlčel, vysvětlil jsem mu to.

„U Židů je pradávná tradice, že se muži musí sčítat podle svého původu, podle kmenů ze kterých každý z nich pochází. Rozumíš Quirinie? Židé žijí v téhle zemi už druhou tisícovku let.  Za tu dobu se promíchali, žijí v Galilei, Pereji, Judeji a vlastně po celém světě. Ale k sčítání lidu se musí každý z nich dostavit na místo, kde žil jejich praotec. Konkrétně to znamená, že všichni rodu Benjaminova musí do Betléma, všichni Judovi potomci do Jeruzaléma a tak dále. Těch kmenů je dvanáct, Quirinie. Uvědomuješ si vůbec, co mi tu v zemi uděláte za zmatek? Tisíce lidí na cestách, bez střechy nad hlavou, práce bude stát, loupežníci budou mít svátek. A to všechno jen pro rozmar božského syna Augusta, nechť žije věčně. Já se z toho…“

„Jsem jen poslušný posel,“ namítl Quirinius. „Mám tedy Augustovi oznámit, že odmítáš vyplnit jeho příkaz?“

To mi tedy byla otázka. Zkus na ni odpovědět ne a je s tebou amen, Herode. Doprdele!

„Oznam vznešenému Augustovi, že pochopitelně vyplníme jeho přání, jak se na věrné spojence Říma sluší. Ale můžeš mu taky nějakou stravitelnou formou naznačit, Quirinie, že takhle mě naštval snad jen jednou v životě.  Anebo radši ne, nic mu nenaznačuj. Děkuji za poselství, Quirinie.“

Pak jsem měl být vyrovnaná harmonická osobnost!

Všechno bylo chmurné, zlověstné, cítil jsem, jako by na mě padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých praotců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil.

A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátém kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu, že mě přišli navštívit učenci z Babylonie.

„Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce.

„Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios.

„Uveď je,“ řekl jsem otráveně. S babylonskými vědci se vyplatilo vycházet po dobrém. Jednak o nich šly zvěsti, že dovedou ovládat černé síly a použít je proti každému, kdo se ji postaví, jednak byli poddanými parthského krále Fraarta, s nímž se rozhodně vyplatilo nažívat v míru.

Přišli. Tři mágové, oblečení do obřadních rouch, s klobouky na hlavách, svědčících o jejich vysokých hodnostech. Na pláštích hvězdy, měsíc slunce, zlata a stříbra, až oči přecházely. Tihle Mezopotámci si vždycky potrpěli na nádheru, jen co je pravda.

„Buď pozdraven, králi Herode, nechť žiješ věčně,“ pozdravili mě a poklonili se až k zemi.

„Vítejte,“ řekl jsem jim s nacvičeným úsměvem.  Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. „Co vás přivádí do mé země z dálky tisíce mil?“

„Přicházíme po dlouhé cestě z Babylonu přes Palmyru a Damašek, jdeme už tři měsíce, abychom ti oznámili zvěst, která tě určitě potěší, o králi.“

Zprávu, která by mě potěšila, jsem neslyšel už cel roky, proto ve mně vzplanula jiskřička naděje. Dal jsem jim pokyn, aby promluvili.

„Hvězdy, do nichž je vetkán osud lidí i národů, hvězdy, které jsme se učili po stovky let znát, a právě babylonská věda v to udělala pokrok největší, tyto hvězdy přinášejí šťastnou zvěst tvému národu, králi. Protože právě v tyto dny se tvému národu narodil Vykupitel, král věčnosti, král všech věků.“

Jako by do mě vrazili šídlo.

„Jak to víte? Co je to za nesmysl?“ křičel jsem na ně. „V mé rodině se nikdo nenarodil, to bych o tom musel něco vědět? Jak se tedy mohl narodit král, když v královském domě o tom nic nevědí?“

Srdce mi svírala úzkost. Cožpak já se narodil v královském domě? Nebo snad Saul? Nebo David?  Tenhle národ má právě tu blbou vlastnost, že jeho největší králové se rodí po chlévech a neurozených domech. Dalo se tedy vyvrátit, co říkali tihle hvězdáři?“

„Promiň, pane, jestli jsme tě rozrušili,“ blekotal první mág vystrašeně. „Ale už potřetí v tomto roce došlo k setkání královské hvězdy Jupitera se Saturnem, který je hvězdou tvého národa. A protože k tomu setkání došlo v souhvězdí Ryb, které znamenají věčnost, jak jinak se dá vyložit toto znamení, než že se narodil Mesiáš, o němž víme, že ho tvůj národ už po staletí očekává?“

Klid, říkal jsem si. Klid, Herode, žádnou paniku, jsi král, neudělej ze sebe šaška, který padne na zadek před každou předpovědí. Vytáhni z nich co nejvíc a pak toho využij. Jedno bylo jisté, tohle nebylo žádné farizejské spiknutí. Tady si s mým osudem hrály už opravdu hvězdy a ten, kdo jejich chod řídí.

„A kde by se podle vás měl ten Mesiáš narodit?“ zeptal jsem se už vlídně a znovu jsem usedl na trůn.

„Nezlob se, králi,“ řekli oni. „Ale na to jsme se přišli zeptat právě tebe.  Chceme totiž najít onoho Spasitele a poklonit se mu, protože není vyloučeno, že bude ovládat celý svět a tedy je vždy vhodné být s takovým člověkem zadobře. A proto jsme i tu, abychom tobě poradili totéž, protože konečně tebe a tvé rodiny se bude jeho osud týkat ještě více než nás.“

Zamyslel jsem se. „Ptolemaie,“ zakřičel jsem. „Přiveď nějakého zákoníka, vytáhni ho třeba z postele, přiveď ho sem, ale musím ještě teď hned vědět, kde se má narodit Mesiáš.“

Dal jsem přinést pohoštění pro své hosty, kteří se mezitím změnou mého chování uklidnili a teď si střídmě svlažovali hrdla damašským vínem a sladkými koláčky.

Konečně přivedli jednoho třesoucího se člena synedria, který se už loučil se životem, protože náhlé předvolání ke králi mělo v posledním roce vždy jen jednu příčinu a jeden následek.

„Řekni mi podle pravdy a rychle, chceš-li, aby byl král k tobě milostiv,“ uhodil jsem na něj. „Řekni mi, kde se má podle proroků narodit Mesiáš.“

„Tak je psáno v Písmu,“ řekl on, třesoucí se na celém těle. „Prorok Micheáš hovoří:

• A ty, Betléme efratský

Ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými národy

Z tebe vzejde ten,

Jenž bude vládcem v Izraeli. –

Z toho soudíme, králi, že až se narodí Mesiáš, stane se tak v městě Betlémě.“

„A to už vám Písmo neříká, kdy se má narodit? Nenarodil se snad už?“

„Ne, králi, roztřásl se znova znalec Zákona. „To Písmo neříká. Zato ale Zákon říká, že mají být zaživa zlámány kosti tomu, kdo by chtěl vypočíst příchod Mesiáše. Proto jsme se touto otázkou nikdy nezabývali.“

„Propusť ho domů, Ptolemaie, víme už, co jsme chtěli slyšet,“ ukončil jsem jeho třas.

„A kde se nachází ono město?“ chtěl vědět hvězdář. „Chtěli bychom totiž složit tomuto králi naše dary, zlato, kadidlo i myrhu, aby bylo uctěno jeho důstojenství.“

„Vyjdete-li z města Hliněnou branou, ctění hosté,“ vysvětlil jsem jim,“ město Betlém se nachází na třech vršcích pět římských mil na jih od svatého města Jeruzaléma. Nevylekejte se ale jeho skromností, protože zdaleka nepatří k nejvýstavnějším městům mého království. Proto se nedivte mému úžasu, když jste mi přinesli zprávu o narození Vykupitele. Jděte v míru a pokloňte se tomu, jehož příchod vám oznámily hvězdy. A až ho najdete, vraťte se ke mně a řekněte mi, kdo to je a kdo jsou jeho rodiče, abych ho mohl i já vyhledat a poklonit se mu.“

„Jistě, králi,“ řekl jejich mluvčí. „Proto jsme přece přišli za tebou.“

Když odešli, zavolal jsem Volumnia.

„Volumnie, zavěsíš se těmhle chlapům na paty a nespustíš z nich oči. Uvidíš, komu se klanějí, a toho ihned na místě zahubíš i s jeho rodiči. Nikdo nebude ohrožovat mou královskou korunu a čas Mesiáše ještě nepřišel.“

Volumnius odešel. Čekal jsem celou noc, ale nepřišli ani hvězdáři, kteří mi to slíbili. Až ráno přišel Volumnius a oznámil mi:

„Pane, ti lidé určitě ovládají nějaká kouzla, protože se mým lidem ztratili v noční tmě a marně jsme je čekali na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem. Nešli ani jedním, ani zpátečním směrem. Nevíme tedy, komu se klaněli.“

„Kde jsou tví muži, Volumnie?“

„Obklíčili Betlém, aby nikdo nemohl opustit město, a čekají na tvé rozkazy, králi.“

„Dobrá, ať tedy vstoupí do města, najdou toho Mesiáše a na místě ho zabijí.“

„Nezlob se, králi, ale jak poznáme, který to je? Má nějaké zvláštní znamení, podle kterého bychom ho mohli poznat?“

To byla dobrá otázka. Jenže já na ni neměl odpověď.

Přemýšlel jsem dlouho, ale už dopředu jsem věděl, že je tu jen jedno řešení.

„Volumnie,“ rozhodl jsem. „Dáš chytit všechny chlapce ve věku řekněme do dvou let, protože i hvězdáři se mohou mýlit v určení stáří a já chci mít jistotu. A všechny tyto chlapce z Betléma i z vesnic s Betlémem sousedících pobiješ.“

Volumnius neměl ve zyku pochybovat o mých rozkazech, ale teď vytřeštil oči.

„Děti, králi? Všechny děti? Vždyť jich může být několik stovek!“

„Odkdy se ptáš na to, jak provést můj rozkaz, Volumnie? Tak málo si vážíš svého postavení u mého dvora? Neformuloval jsem snad svůj rozkaz dost jasně? Všechny, řekl jsem. Ať raději zahyne sto nevinných, než by měl jeden viník utéci před mou spravedlností.“

Voumnius odešel. A splnil rozkaz. Nebylo jich sto, ale jen padesát, které v ten den pobil. Byl mezi nimi i Mesiáš? Rozhodně tedy aspoň ten, koho za Mesiáše považovali. Odvrátil jsem tedy další nebezpečí. Já vím, že příliš krvavě. Byl to zlý rok, Salome, a tenhle den byl ze všech nejhorší.  „Vrah nemluvňat,“ křičí na mně mí poddaní a zbytečně jim dávám vytrhávat jazyky a stínat hlavy. Mluví tak stále, a protože je jim padesát málo, hovoří o pěti stovkách. Taková blbost! Kde by se v díře, jako je Betlém, našlo pět set chlapců ve věku do dvou let?  Možná jich ani nebyl padesát, možná jen čtyřicet devět, nebo dokonce čtyřicet osm, z těch, které jsem na tu řeznickou práci poslal, neuměl nikdo dobře počítat. A vojáci vždycky přehánějí zprávy o počtech pobitých nepřátel. Co když jich bylo jen dvacet? Co když moje vina není zdaleka tak velká?

Ne. Mesiáš se z mého rodu nenarodí. On se totiž narodil. Před těmi třemi lety se narodil, hvězdy přece nelžou a Babylonané umí ve hvězdách číst. Nemohli se tedy mýlit. Jak to bylo? Konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb.  Třikrát za rok, důkaz, že se Židům narodil král všech věků.

A já ho přece nemohl zabít! Zbytečně tekla krev těch padesáti chlapců. Pokud Bůh seslal Mesiáše na zem, určitě našel i cestu, jako ho uchránit před mými meči. Jak, to nevím. Ale on žije. Nevím kde a už se to nedozvím, ale žije. Narodil se někomu bezvýznamnému, mimo královské lože, ale copak je to v našem národě tak nezvyklé? Narodil se snad Saul jako král? Nebo David? Nebo já?

Bude to trvat možná desetiletí, než se vynoří, ale pak se vynoří a národ mu padne k nohám a zapomene, že žil nějaký Herodes, o němž jeho historikové psali, že byl Veliký.

Všechno bylo tedy zbytečné. Všechno to násilí, všechny popravy a masakry. K čemu to vlastně bylo? Strašné pomyšlení! Násilí slouží třeba zpočátku dobré věci, ale má jednu strašnou vlastnost – velice rychle se stane samoúčelným a potom už násilí slouží jen samo sobě. A nikdo si nevšimne, kdy k takovému zlomu dojde. Kdo jednou začal násilí používat k udržení své moci, stane se časem jeho otrokem.  Už nemůže jinak, i kdyby chtěl. Tak to je, tak to Bůh vymyslel.