Kdyby mne na toto jubileum neupozornily koncertní návěští, ani bych si ho nevšiml. 2.dubna uplynulo právě 360 let od smrti císaře Ferdinanda III.
Nenápadné jubileum, protože i tento císař je v podstatě v dějinách docela nenápadný – podle mého soudu neprávem. Byl to jeden z nejtalentovanějších Habsburků a jeho dílo přetrvává vlastně dodnes, jeho zásluhou vznikl takzvaný „vestfálský systém“ tedy systém rovnováhy politických sil v Evropě, základ fungování evropské politiky od roku 1648 až dodnes.
Císař se ukázal nejen jako schopný politik a mírotvorce, který dokázal zlikvidovat strašné dědictví, které mu zanechal jeho otec Ferdinand II. – totiž třicetiletou válku. Nebylo to ale proto, že by byl neschopný válečník. Právě v protikladu ke svému otci, který se na válečném poli nikde nevyznamenal ( katastrofy u Velké Kalocsi proti Turkům a proti Benátkám u Gradisky, kde ho zachraňoval Albrecht z Valdštejna, nesvědčí o talentu Ferdinanda II.) byl Ferdinand III. schopným vojevůdcem. Jako první dokázal v bitvě na otevřeném poli porazit Švédy v bitvě u Nördlingenu v roce 1634 , díky čemuž se tehdy podařilo vytlačit Švédy z jižního Německa. Kdyby se tehdy na jejich stranu nepřidala v roce 1635 Francie, skončila by zřejmě třicetiletá válka už pražským mírem v roce 1635.
Proč ale na smrt Ferdinanda III. upozorňují koncerty? Protože byl mimo jiné i velmi talentovaný muzikant – hráč na flétnu a komponista – jeho flétnové koncerty se hrají ještě dnes. Ale nejen to. Skládal i básně a to v italštině, kterou perfektně ovládal – zdály se mu v italštině hezčí a muzikálnější, vlastně to byly texty písní. V tom jej podporovala jeho třetí žena, velmi vzdělaná vévodkyně Eleonora Gonzaga z Mantovy. Učenému jezuitovi Atanásiovi Kircherovi, jednomu z největším učenců té doby věnoval svou v italštině komponovanou skladbu „Drama musicorum“. Jeho bratr Leopold Vilém o něm jednou hrdě řekl, že Ferdinand „opíral svou moc o lyru a meč.“ Jsou známy ale i císařovy zájmy v oblasti vědy, biologie a techniky.
Tedy člověk mnoha schopností, bojovník, politik i umělec. Jak to jde všechno dohromady, zejména, když si uvědomíme, že jeho otcem byl nepříliš duchem obdařený Ferdinand II.? (Ten četl pouze životy svatých)
Možná proto bude zajímavé se na postavu tohoto nenápadného vládce podívat podrobněji.
Ferdinand se narodil v Grazu, tedy ve Štýrském Hradci, mém současném působišti 13. července 1608 – byl tedy podle hvězdného znamení (stejně jako já) Rak. To možná mnohé vysvětluje. Zdaleka ne ale všechno. Své nadání mohl sotva podědit po otci, jeho matkou byla ale Marie Anna Bavorská, které její manžel říkal láskyplně Annele. Annele byla údajně tak nepěkná, že Ferdinanda II. před sňatkem s ní varovali dokonce i jeho vychovatelé a poradci jezuité, protože „vzhled nevěsty by se mohl negativně projevit na plození potomstva.“ Ferdinandovi II. to nevadilo. Ať už byl, jaký byl, prostoduchý, fanatický, rozsévající neštěstí a válku, svou ženu miloval nadevše. A dokázal s ní zplodit navzdory varování kněží celkem 7 dětí. Dospělého věku se ale dožily jen čtyři z nich.
Ovšem jakkoliv nepěkná, musela mít Marie Anna vysoký intelekt. Všechny její děti, které Ferdinandovi povila, prokázaly v životě nemalé schopnosti. Ať už Marie Anna, vévodkyně bavorská, Cecílie Renáta, královna polská či Leopold Vilém – biskup pasovský, olomoucký, vratislavský a velmistr Řádu německých rytířů. A především náš Ferdinand.
Důležitou roli zřejmě hrála i povaha Marie Anny. Zatímco Ferdinandova babička bavorská vévodkyně (rovněž jménem Marie Anna) byla katolická fanatička, která trestala svého syna, tedy Ferdinandova stejnojmenného otce, denním bitím a trýzněním v podobě domácího vězení o chlebu a vodě a jako malého chlapce ho poslala na universitu do Ingolstadtu, jen aby se nenakazil jedem protestantství, který byl tehdy v Grazu velmi rozšířený a nedovolila dokonce svému synovi ani návrat na pohřeb jeho otce Karla v roce 1590, Ferdinandova matka byla tvor naprosto lidský, starající se o rodinu a zprostředkující svým dětem mateřskou lásku. Osobně se domnívám, že právě zde je fundamentální rozdíl mezi oběma Ferdinandy otcem a synem. Rodinná výchova dokáže očividně divy.
Ferdinand nebyl určen pro vládu, tu měl převzít jeho starší bratr Jan Karel. Až po bratrově předčasné smrti v roce 1619 začali tehdy jedenáctiletého Ferdinanda vychovávat jako císařského následníka trůnu. Mezitím si ale už stačil osvojit mnoho čistě civilních zájmů – jako například lásku k hudbě. Jeho matka zemřela v roce 1616, kdy mu bylo osm let, určité stopy její výchovy se ale už nedaly z povahy mladého následníka odstranit. Mimochodem i Ferdinandův bratr Leopold Vilém byl velkým milovníkem umění, když byl po smrti svého bratra vyzván, aby se ujal vlády v Říši, odmítl a věnoval se v posledních letech svého života výhradně umění. Jeho sbírka obrazů a gobelínů tvoří ještě dnes základ sbírek Kunsthistorického muzea ve Vídni. Právě pro mnoho společných rysů všech sourozenců jsem přesvědčen, že zde muselo působit rodinné prostředí.
A to i přesto, že výchova císařského dorostu byla na příkaz jejich tatínka svěřena jezuitům. I on sám byl od nich vychován, on jim svěřil grackou universitu a nikomu jinému než bojovníkům řádu Ignáce z Loyoly nevěřil. Tato striktní výchova zanechala na Ferdinandovi III. stopy snad jen v jeho naprosto přehnaném uctívání Panny Marie. Ferdinand ji nazýval „Generalissima“ a věřil jí mnohem víc než svým generálům – zřejmě se k ní modlil i v předvečer bitvy u Nördlingenu, která přinesla ono překvapivé vítězství nad do té doby neporazitelnými Švédy. Mariazell bylo místo, které často navštěvoval – v tomto případ stejně jako jeho otec. V květnu 1645, kdy se švédské oddíly blížily k Vídni, vedl osobně velké procesí s obrazem Panny Marie, na niž v kritické chvíli spoléhal víc než na 39 000 vojáků, kteří měli odrazit švédského generála Torstensona.
V čem se ale od otce naprosto odlišoval, byla jeho schopnost jednání s lidmi a tím pádem i v politickém vyjednávání. V kritickém roce 1645 se mu podařilo šikovným vyjednáváním přetáhnout sedmihradského vévodu Rákoczyho na svou stranu a tím zachránit císařskou moc před soustředěným útokem ze západu (Francie) ze severu (Švédsko) a východu (Rákoczy), který by zřejmě habsburská monarchie nepřežila. (I bez Rákoczyho to bylo velmi těsné) Ferdinanda popisují jako člověka schopného naslouchat, milého při osobním jednání a rozumného v úsudku. Podle líčení svědků byl i velmi milující otec, který se o svou rodinu a děti staral až dojemně – očividně přenesl tuto vlastnost ze zážitků vlastního dětství. Krasavec ovšem nebyl – neměl po kom krásu zdědit, ani maminka ani tatínek jí neoplývali. Habsburský převislý ret byl u něj velmi dominantní – extrémních rozměrů dosáhl u jeho druhorozeného syna a pozdějšího císaře Leopolda. Přesto jej prameny popisují jako sympatického muže.
Na rozdíl od svého otce nedůvěřoval Ferdinand svým poradcům, zejména pak těm církevním -v první řadě jezuitům. I když byl od nich vychován, nebo možná právě proto, neřídil se skoro nikdy jejich radami, ale vytvářel si vlastní úsudek a podle něho i jednal. Jedinou poradkyní, na kterou dal a která ho doprovázela i na všech jeho cestách byla jeho první manželka, pro změnu opět jednou Marie Anna, která mu porodila šest dětí. Zemřela v roce 1646, tedy ještě před uzavřením vestfálského míru, ale protože jednání začala už v roce 1644, dá se předpokládat, že i ona měla velký podíl na ukončení třicetileté války. I když právě v posledních čtyřech letech tohoto konfliktu bylo v Německu napácháno víc škod než za předchozích 26 let. Zřejmě právě pod dojmem probíhajícím mírových jednání se každý snažil urvat v poslední chvíli co nejvíc a postavit tak své protivníky před hotovou věc. Dokonce právě v této poslední fázi války došlo k onomu legendárnímu švédskému obléhání Brna v roce 1645, ale ve stejném roce byla ostřelována i Vídeň. Císař se ovšem spoléhal i na zkušené profesionální politiky, kteří měli jeho důvěru. Nejprve to byl hrabě Maximilian Trauttmansdorf a po jeho smrti pak Jan Weikart kníže Auersperg. Trauttmansdorf byl pověřen jednáním s válečnými nepřáteli a měl od císaře plné moci k velkým ústupkům.
Právě tváří v tvář válečnému šílenství, které chtěl za každou cenu ukončit, byl císař ochoten uzavřít mír i za cenu velkých mocenských a teritoriálních ztrát, prostě za každou cenu. Zejména císařská koruna si po vestfálském míru ponechala jen svou symbolickou hodnotu, císař ztratil v podstatě jakoukoliv moc v říši. Idea Karla Velikého o jednom mocném vládci, ovládajícím celou Evropu, definitivně zemřela a nahradila jí politika rovnováhy sil. To šlo tak daleko, že při vestfálských vyjednáváních, která se vedla ve dvou městech (katolíci vyjednávali v Münsteru a evangelíci v Osnabrücku), se do místností bouralo tolik dveří, kolik bylo právě vyjednávajících stran, aby mohli všichni vstoupit do místnosti současně.
Toto tedy zůstalo jako dědictví po tomto „neznámém Habsburkovi“ jak bývá někdy historiky nazýván. Mírotvorci zůstávají v dějinách bohužel ve stínu válečníků. Ferdinand přinesl Evropě mír a nové politické uspořádání, na kterém v podstatě stojí evropská politika dodnes.
A přidal k tomu trochu hudby a poezie. Možná by si tedy zasloužil přece jen více slávy.