Jak mí čtenáři vědí, nejsem zastáncem žádných konspirativních teorií. Ale proč k čertu už od začátku května každé úterý ve čtyři hodiny odpoledne začne v Grazu pršet? Ať přemýšlím, jak chci, nenacházím jiný důvod, než že moje pravidelná tenisová runda začíná v pět hodin odpoledne. Tedy začínala by. Kdyby nepršelo.
Od začátku května každé úterý prší. Tedy pardon, ne každé. V úterý 30. května bylo krásně – to jsem měl noční službu a tenis jsem musel vypustit. No dobrá, trochu to s tou konspirací přeháním. Jsou úterky, kdy nezačne pršet ve čtyři odpoledne, ale prší celý den. Někdy začne dokonce už v pondělí. Výsledek je stejný, letos jsem se ještě na tenisový kurt nepostavil a polovina sezóny už bude brzy ta tam.
Letošní počasí je opravdu na zbláznění. Komu se to líbí, je samozřejmě tráva a slimáci – a taky plísně. Ty jsem na bobkovišni už odhalil, ačkoliv jsem teprve před týdnem prováděl postřik prostředkem, který tomu měl spolehlivě zabránit. Nezabránil. Stejně jako loni, stejně jako předloni, jenom dřív a víc. Člověk je ve svých nadějích nepoučitelný. Minulý rok jsem šel už naprosto zoufalý za zahradníkem s prosbou o něco účinnějšího. Pravil – tedy pravila, protože to byla zahradnice – že není. Přesto stříkám i letos a jsem znovu zklamán. Trávu naštěstí řeší můj robot, ten běhá po trávníku i v dešti. Ovšem za dům se přes terasu nedostane, tam bych měl vytáhnout kosačku. Občas ji vytáhnu – a zase zaparkuji, protože začne pršet.
Tráva za plotem dosáhla už během naší dovolené v Itálii nadlidských rozměrů, dosahovala mi k pasu. Ovšem jak ji pokosit, když každý den pršelo – tedy s výjimkou dní, kdy jsem měl službu, nedělí a státních svátků – v ty dny se v Rakousku kosit nesmí – tedy nesmí se vykonávat jakékoliv hlučné činnosti a kosačka trošku hlučná je, i když je elektrická. Ze zoufalství jsem se pokusil využít jednu krátkou pauzu v dešti ve středu odpoledne – zapomněl jsem, že den předtím bylo úterý a ve čtyři přišel samozřejmě hrozný lijavec. Deštík ve středu vlhkost půdy sice už jenom udržoval, ale když jsem vkročil na sousedovo pole, abych začal kosit trávu za mým plotem, zapadl jsem až po kotníky do bahna – měl jsem nemalé problémy se vyprostit a pak ještě nějak dostat z toho bahna mé kroksy.
Prostě všechno roste jako z vody. Tráva, plevel (ta zvlášť), tisy, bobkovišně, máta, meduňka, rozmarýn (ten mi letos poprvé rozkvetl a velmi mě tím potěšil) a vůbec. Abych věděl, co všechno mi roste jako z vody, zeptal jsem se kamarádky Eszter a ta nezklamala. Vysvětlila mi, že to, co jsem celé roky považoval za keř, je vlastně strom a jmenuje se javor jasanolistý (roste jako z vody, kdybych ho nestříhal, doroste prý sedmi metrů výšky, takže ho radši stříhat budu) a další stromek, který mi teď přerostl blízko odpadkových košů nad přijatelnou míru, má nezapamatovatelné jméno cesmína Ilex aquifolium aureomarginatum. Tu stříhat radši nebudu.
V trávníku se objevily houby. Kdyby aspoň nějaké pořádné hřiby, vhodné do kuchyně. Ale nějaké bílé malé kloboučky, tedy něco, co se v kraji, kde se narodila moje žena, nazývá „šalené huby.“ Snažím se je likvidovat, aby se nevysemenily, ale houba v zemi si samozřejmě za daných podmínek libuje.
Celý letošní rok zatím bojuji s počasím. Přesto se mi s nasazením všech mých sil podařilo uvést zahrádku do stavu, s nímž můžu být spokojen. Podobá se to zázraku – ovšem mokrá půda má i výhody – mnohem lépe se z ní vytahují pampelišky i s kořeny. Chudáky pampelišky nechala příroda ve štychu. I když taky rostou jako z vody.
Naproti tomu čelím nevídané invazi mravenců. Jestliže se v minulých letech během hrozných veder stáhli do hluboké ilegality a přestali mi dělat uprostřed trávníku a mezi kameny příjezdové cesty hromádky hlíny, letos jsou doslova všude. Když jsem trhal trávu mezi kameny, vlezli mi dokonce i do … Dobrá, možná že tento text může číst i nějaké dítě, a tak přesnou destinaci nepopíšu. Ale kousali pořádně a na oněch místech to pálí víc. Kdekoliv vytrhnu pampelišku, objeví se pod ní mravenčí hnízdo a mravenci začnou vztekle běhat s kuklami, aby je ukryli před mým pohledem. Je to zajímavé, možná by mi to nějaký biolog mohl objasnit – proč mravenci pampelišky tak milují. Ovšem na druhé straně, možná jsou opravdu úplně všude a já je samozřejmě najdu jen tam, kde něco z trávníku vytrhnu, což bývá většinou právě ona pampeliška. Přiznám se, že už jsem s nervy na konci a připraven použít navzdory všem konvencím zbraně hromadného ničení. Můj životní prostor na zahrádce se totiž díky té havěti zmenšuje každým dnem.
Když jsem měnil vodu ve whirpoolu, uvažoval jsem o tom, naplnit vířivku shora. Dešťové vody by bylo určitě dostatek. Prý se ta voda ale nehodí, a tak jsem vířivku naplnil vodou z vodovodu. Ovšem koupat se je dost imaginární, v dešti to člověka prostě nebaví.
Myslel jsem si, že aspoň ušetřím za vodu na polévání trávníku. Mám přece dešťový senzor, což znamená, že když pršelo, neměl by můj automatický systém zalévat. Sensor zřejmě nepřežil zimu, ve středu ráno, po onom vydatném úterním dešti, kdy všechno stálo pod vodou, začal systém poctivě zalévat. Pokusila se o mně mrtvice, ale její pokus jsem s nasazením všech duševních sil odvrátil. Mám ještě jeden senzor v záloze ve sklepě, ten, co je v akci, půjde do netříděného odpadu.
Nevím, jak u vás, maminka mi z Moravy hlásí stále sucho. Občas prý naprší jeden milimetr – my nepršíme pod jeden centimetr. Pokaždé se pak ozve požárnická siréna, někde se to zase rozlévá a požárníci vyrážejí pumpovat sklepy. Postavil jsem za domem zábrany a doufám, že se nebude opakovat rok 2008 ani 2013, kdy nás voda vyplavila. Tehdy byl Gössendorf vyhlášen místem přírodní katastrofy. Letos to potoky zatím zvládají, po roce 2013 na nich prý něco upravili a zvýšili jejich kapacitu. Ovšem před dvěma týdnu stáli požárníci nad potokem Raababachem – tam kde je normálně na dně koryta pár kapek vody, se valil mohutný proud a plnil koryto až po okraj – naštěstí právě jen po ten okraj, a ne přes něho.
S potěšením jsem se dozvěděl z nejnovějšího vydání týdeníku News, že má Štýrsko vysoký nebo dokonce velmi vysoký stav spodní vody. Na rozdíl od vysychajícího Burgenlandu (pokud si chcete zaplachtit na Neusiedlersee, tak bych to dlouho neodkládal, brzy tam zřejmě žádné jezero nebude). Údaj o Štýrsku mě nepřekvapil, zemědělci se prý mají radovat. Nevím, jestli to dělají, když jejich pole stojí pod vodou, protože půda už kategoricky odmítá vodu nechat vsakovat. Ale konečně vím, proč je Štýrsko nazýváno „zelené srdce Rakouska“. Zeleno je tu teď všude – tedy tam, kde není hnědo.
Sledovat předpověď počasí v televizi jsem si už odvykl. Je příliš frustrující. Je totiž jedno, co naše rosničky předpovědí. Zda déšť, přeháňky nebo slunce na celý den. Ukazují tam křivky teplot a stále slibují, že bude lépe, že se teploty pohnout do červené (tedy nadprůměrné) zóny. Prd. Na druhý den už překreslují do modré. A ve čtyři odpoledne začne stejně pršet nezávisle na jejich předpovědi.
Ale abych uvedl věci na závěr mého článku na pravou míru. Samozřejmě se nejedná o žádné spiknutí proti mně a mému tenisu. Když píšu tento článek, není žádné úterý ale neděle odpoledne a venku neprší. Ono tam leje.
