Vlastimil Tusar – sto let od jeho úmrtí

               Moje generace si to ještě určitě pamatuje, jak jsme se v hodinách dějepisu učili o „Tusarově zradě.“ Bylo tím v komunistickém školství míněno jeho chování v září 1920, kdy jako předseda vlády Československé republiky raději podal demisi, než by se podvolil diktátu radikální levice ve straně Sociálních demokratů, která se později stala komunistickou stranou Československa.

               Abychom chování tehdejšího předsedy vlády pochopili, musíme se zabývat:

1. Situací v sociální demokracii
2. Celkovou politickou situací v Evropě, zejména pak ve střední
3. Osobou Vlastimila Tusara

Až pak dostaneme obraz velmi schopného politika, kterému sice chybělo charisma (zejména díky svému chatrnému zdravotnímu stavu a krční chorobě, v důsledku které mohl hovořit jen velmi tiše) ale zato byl mistr vyjednávání, génius v opatřování si informací a člověk hlásající pozitivní práci pro národ a stát – jev ještě i dnes velmi vzácný a v té době doslova neslýchaný.

1. Sociální demokracie vznikla v osmdesátých letech devatenáctého století jako hnutí zastupující zájmy proletariátu a měla jednoznačně internacionální charakter, což doložila i založením Druhé internacionály. Dělnictvo nemělo znát nacionalismus, přiřknutý pravici, ale působit ve věci světové revoluce společně. Centrum Rakousko-uherské sociální demokracie bylo tedy logicky ve Vídni a sociální demokraté v Čechách a na Moravě se při svých rozhodnutích museli řídit instrukcemi vídeňské centrály, kde kraloval zakladatel strany Viktor Adler (mimochodem narozený v Praze). Proto se sociální demokracie nepřidala k národnímu hnutí, které požadovalo federalizaci monarchie (a později i samostatnost). Hlasatelem setrvání v Rakousku Uhersku byl doktor Bohumír Šmeral. Navíc sociální demokracie neměla ani špetky konstruktivní politiky, jejím cílem bylo hledání „ne na každé ano“, čili permanentní bojovná opozice, tedy něco, co dnes vidíme u stran ANO a SPD. Nebyla tedy ani v nejmenším připravena převzít skutečně vládní úkoly – vyžívala se v rebelství. Právě Vlastmil Tusar přinesl do strany nový směr. Zaprvé, když přišel z Prahy na Moravu a zjistil, že tamější dělnické hnutí, jakkoliv většinově české, je ovládáno Němci a zejména nemocenskou pojišťovnou, která byla zcela v německých rukách. To se rozhodl změnit. Tehdy dorazil do Brna dokonce sám Viktor Adler, aby odbojnému Tusarovi napravil hlavu. Neuspěl, Tusar dostal kontrolu nad pojišťovnou do českých rukou. Sociální demokracie se naprosto nestarala o české školství, protože prosazování české výuky považovala za pravicový nacionalismus. Tusar zahájil propagandu „České dítě do české školy.“ A přijal za tím účelem dokonce místo v okresní školní radě. V boji o autonomii české Soc Dem ukázal nečekanou houževnatost. Když se ho rakouská centrála snažila všemi prostředky odstranit z vedení moravské organizace, nakonec prosadil v roce 1910 odloučení moravských a českých odborových organizací od vídeňského centra.

Tusar ale upustil od revoluční agitace a ukázal se ochoten spolupracovat s jakýmikoliv státotvornými organizacemi. Byl zastáncem Masarykovy „drobné práce“ místo Leninova revolučního nadšení, kterým byla sociální demokracie nakažena. Jeho heslem bylo: „Politik musí vědět, co chce. Nemusí toho chtít moc, ale k tomu, co chce, musí znát cestu“.

Anekdoticky působí jeho účast na brněnském plesu, který organizoval moravský místodržící Oktavian Regner von Bleyleben. Pozvánku na ples dostávali vždy všichni předsedové parlamentních stran, ovšem sociální demokraté tuto „buržoazní zábavu“ striktně odmítali. Tusar byl první, kdo na ples přišel, a to dokonce ve fraku (pro sociální demokraty byl už oblek urážkou proletářské myšlenky) a ke všemu ještě vyzval k tanci místodržitelovu manželku. To byl takový šok, že všichni ostatní přestali tančit a v Praze se rozhodovalo o Tusarově vyloučení ze strany. Tusar ale tak vyváděl stranu z třídní izolace, ve které si libovala a připravoval ji na účast v budoucích vládách.

Co se týká československé samostatnosti, byl dlouho proti, a to čistě z oportunismu, daném jeho opatrností. Zde byl na stejné straně se Šmeralem. Když ale vstoupily USA do války a bylo zřejmé, že země Osy válku prohrají a když se mu nepodařilo Šmerala zviklat, opustil ho. J.Stránský to komentoval později slovy: Tusar zradil Šmerala, když bylo zradou nezradit ho.“ 27. října dal Tusar z Vídně pokyn do Prahy, že je vhodný čas k vyhlášení samostatnosti, byl informován (jako ostatně často správně), že armáda už nebude do demonstrantů střílet (což byl 14. října, kdy chtěli samostatnost vyhlásit právě sociální demokrati, ještě dělala). Na tomto poli bylo tedy Tusarovou obrovskou zásluhou, že vyvedl stranu z izolace. Masaryk nebyl nadšen, když ho musel jmenovat na základě výsledků parlamentních voleb v dubnu 1920 předsedou vlády, našel v něm ale později zalíbení – a Tusar v Masarykovi, od kterého přejal mnoho teoretických politických vědomostí. Musíme si uvědomit, že česká sociální demokracie prakticky žádnou psanou ideologii neměla (ruští komunisté ale ano!), její „ne na každé ano“ bylo intuitivní a vůdcům strany chybělo i to nejzákladnější politologické vzdělání. Tusar si stykem s Masarykem ušetřil hodiny četby odborné literatury a dokázal to ocenit.

• Mezinárodní situace byla zejména po první světové válce komplikovaná. Nové Československo nemělo určeny pevné hranice (Tusar zůstal po 28. říjnu ve Vídni, aby na určení nových hranic aktivně spolupůsobil). Bylo tehdy v konfliktu s Maďarskem a Polskem. Radikální sociální demokraté sympatizovali s komunisty Bély Kuhna a s Republikami rad v Maďarsku a na Slovensku (tam byl Maďary dosazen za „předsedu vlády“ český sociální demokrat Antonín Janoušek). Úlohou předsedy vlády Tusara bylo ale bránit integritu Československa, což byla mezi radikály doslova zrada proletářské myšlenky. Někdejší Tusarův brněnský časopis „Rovnost“ ho volal před soud dějin a hradčanská organizace, jejímž byl členem, dokonce podala návrh na jeho vyloučení ze strany. Stejně problematické viděla strana vyhlášení neutrality ve válce Polska proti bolševickému Rusku v roce 1920 a umožnění transportu válečného materiálu bojujícímu Polsku přes československé území. (Marxistická levice požadovala samozřejmě podporu bolševického Ruska proti Polsku a Československo mělo ještě s Polskem nevyrovnané hraniční spory) I díky tomuto postoji Tusarovy vlády Polsko přistoupilo na arbitráž, která 28.července 1920 rozhodla o dělení Slezska. Československo dostalo tehdy právě to, co chtělo, včetně polského Karvínska a levého břehu řeky Olše se strategicky důležitým těšínským nádražím. Arbitráž byla pro Československo – zejména hospodářsky – relativně výhodná, i když tak na jeho území zůstala početná polská menšina. Tusar se bránil levému křídlu strany s argumentem, že vývoj Evropy bude určovat Západ a Československo s ním nesmí ztratit kontakt nějakou komunistickou revolucí a přestavbou hospodářství podle ruského vzoru.
• Osoba Vlastimila Tusara a jeho osud je v tomto kontextu velmi zajímavá.

• Sice nevstoupil do československých dějin jako velký premiér, jako později například Švehla, otázka ale je, zda to bylo v daných podmínkách vůbec možné. Narodil se 28. listopadu 1880 v Praze, V roce 1903 přišel jako novinář do Brna, pracoval v týdeníku Rovnost, který jako šéfredaktor v roce 1908 změnil na deník. V roce 1911 byl zvolen do rakouského parlamentu a zůstal jeho členem až do konce války. V říjnu 1918 se stal členem „Národního výboru“. V červnu 1919 se konaly první demokratické komunální volby. V nich zvítězili sociální demokraté před agrárníky, národní socialisté předsedy vlády Karla Kramáře skončili až třetí a Kramář v důsledku toho odstoupil. Sociální demokraté měli dodat předsedu vlády a až teď zjistili, jak jsou na tom personálně špatně. Předseda strany Antonín Němec nebyl takového úkolu schopen, ministr spravedlnosti Kramářovy vlády Soukup se zdiskreditoval, když chodil na demonstrace proti vlastním zákonům, nadějní mladíci Rudolf Bechyně nebo Antonín Hampl ještě nebyli zralí. Sociální demokraté tedy sáhli po jediném možném řešení a tím byl Vlastimil Tusar – člověk kompromisu a akceptovaný ostatními politickými stranami. Pracoval v pohnutých dobách s neuvěřitelným klidem, tím byl ostatně proslulý. Dochovala se anekdota, kdy v Tusarově domácnosti vypukl požár. Když přijeli požárníci, odešel Tusar klidně spát s tím, že teď se už nemůže nic přihodit. Podařilo se mu sestavit červeno-zelenou koalici s agrárníky, i když byly jejich programy naprosto rozdílné – Tusar ale dokázal, že tato vláda nejen jakž takž fungovala, ale tyto strany dokonce vyhrály i první parlamentní volby v dubnu 1920. Sociální demokraté získali pod jeho vedením (i když oficiálním volebním lídrem byl předseda strany Antonín Němec) 1 590 520 hlasů čili 25,7 procenta hlasů a 74 mandátů. Ovšem z celkových 281. Vytvořil koalici s agrárníky, kteří přispěli 28 mandáty a s československými socialisty Jiřího Stříbrného, kteří přispěli 21 mandáty. (Ve vládě měli sociální demokraté 7 křesel, agrárníci 5 a českoslovenští socialisté dvě) Ukázalo se, jak těžké bude i v budoucnosti tvořit stabilní vládní koalice v národnostně roztříštěném prostředí, kde se nedalo počítat s konstruktivní spoluprací Němců ale ani Slováků. Tusar se snažil získat do vlády německé sociální demokraty, ti ale neměli zájem. V budoucnosti se to pro ně ukázalo jako fatální chyba. Nakonec vládní prohlášení prošlo 140: 109 hlasům, s rebelujícími jednotlivci pomáhal i prezident Masaryk. Podporu vládnímu programu musel Tusar zajišťovat jednáními od případu k případu, a hlavně nedovolil sociálně demokratickým poslancům volnost hlasování – po právu se obával, že by krajní levice hlasovala proti. Zejména, když na žádost Masarykovu udělal minstrem financí doktora Engliše. Sociální demokraté se sice pojistili proti tomu, aby v parlamentním klubu získali většinu radikálové zavedením pevných volebních listin bez možnosti preferenčních hlasů a budoucí komunisty v té době tzv. „marxistickou levici“ zatlačili na dolní místa listin a stejně tak si zajistili i většinu v předsednictvu strany. Jenže v členstvu strany to vypadalo úplně jinak a Tusar byl od samého začátku pod obrovským tlakem členské základny. V čele levice stanul Bohumír Šmeral, v roce 1918 vyloučený pro své prorakouské postoje z politického života. Teď cítil svou novou šanci a byl silným Tusarovým protivníkem. Ideologické boj mezi demokratickým vývojem a diktaturou proletariátu štěpil stranu na dvě vzájemně nekomunikující křídla. Zvláštností českého vývoje ovšem bylo, že ani radikální levice neměla v roce 1920 chuť sáhnout ke zbraním. Chyběl jí leninský fanatismus, Šmeral byl spíš oportunista. Sám řekl: „Proletariát bitvu rozhodnou a poslední nenechá si vnutit v době, která je nejméně vhodnou. Neznamená to, že se jí vzdává. Je neodvratná a bude vybojována, až se naplní čas.“ Podle něho bylo úkolem levice „mařit konsolidaci měšťanského pořádku,“ čili destabilizovat stát, aby se rozpadl sám. Tisk reagoval na Šmeralovu taktiku karikaturou, ve které na Leninovu výzvu: „Připravujte ozbrojenou revoluci.“ Odpovídal „Nemůžeme, není čas. Připravujeme stranický ples.“ Šmeral i hlásná trouba komunismu Ivan Olbracht navštívili Rusko a byli přijati stranickými vůdci, ovšem ani nevylezli na ulici, aby se přesvědčili, jaká bída a míra destrukce v zemi panuje. Olbracht podle vlastních slov „pracoval tak intenzivně, že tři týdny nevylezl ze svého pokoje.“!!!

Tusar váhal se svoláním sjezdu strany. Jeho cílem bylo provést stranu ve vládě celým volebním obdobím a doufal, že poválečné vzbouřené emoce volající po revoluci časem díky stoupající životní úrovni ochabnou. Jenže sjezd se nedal odkládat do nekonečna. Šlo o to, zda se československá sociální demokracie připojí k druhé internacionále (tedy sociálně demokratické) nebo ke třetí internacionále, komunistické, stojící pod diktátem Moskvy. Zatímco účast československých vyslanců na druhé internacionále zastupitelstvo strany odmítlo, do Moskvy na druhá sjezd komunistické internacionály své tři vyslance poslalo. Tehdy bylo v Moskvě přijato 21 podmínek pro členství v komunistické internacionále, v bodě šestnáct se každá z členských stran zavazovala k naprosté poslušnosti moskevskému ústředí. Navíc se všechny sociálně demokratické strany měly přejmenovat na komunistické. Mimo jiné tak byl i bod revize poslaneckých mandátů a „pročišťování strany od maloměšťáckých živlů“, což nemohlo znamenat nic jiného, než že právě Tusar a jeho pravé křídlo strany budou po stranickém sjezdu, plánovaném na 25.září ze strany, vyloučeni. 23 poslanců a pět senátorů, hlásících se k „marxistické levici“ odmítali v parlamentu hlasovat pro vládní návrhy. (nakonec po rozštěpení strany vytvořilo nový komunistický poslanecký klub 18 poslanců u sociální demokracie jich zůstalo 56)

Tusar se rozhodl k rozhodujícímu útoku. Jednou záchranu sociální demokracie viděl v rozštěpení strany. 14 září svolal schůzi zastupitelstva a výkonného výboru, v kterých orgánech měla ještě pravice většinu a rozhodla o vystoupení ministrů sociální demokracie z vlády a že levice, která se staví na půdu komunistického programu třetí internacionály nemá právo se hlásit k sociální demokracii a nemá právo se účastnit jejího sjezdu. Místo koaliční vlády vznikla vláda úřednická, jejího předsedu, doktora Černého doporučil Masarykovi sám Tusar.

Radikální levice byla zaskočena jen krátce. Už 15. září se sešla v Karlíně a trvala zde na sjezdu 25.září, zatímco pravice ho prohlásila za vzdorosjezd, tedy ilegální. Na tento sjezd se dostavilo 321 poslanců z 527, tedy většina. Vůdcem strany po tomto sjezdu se stal Bohumír Šmeral, o vstupu do třetí internacionály se ale nehlasovalo, aby zůstal dojem, že se jedná i nadále o sociální demokracii – šlo o majetek strany. Šmeral byl prostě Šmeral.

Pravice uskutečnila svůj sjezd 26.listopadu 1920. I ona se prohlásila za pravou sociální demokracii, i když nebylo vůbec jasné, jakým způsobem bylo delegováno 500 účastníků sjezdu. Začátkem prosince 1920 pak zápas mezi oběma křídly kulminoval v tzv. Boji o Lidový dům. Budova centrály strany patřila nominálně předsedovi strany Antonínovi Němcovi, (protože v Československu politické strany nesměly vlastnit majetek) ovšem od září ho využívala Šmeralova strana. V prosinci dala vláda doktora Černého zapravdu formálnímu majiteli, policie obsadila Lidový dům a předala ho do užívání pravicové sociální demokracii. Následovala generální stávka a částečně i násilné nepokoje s mrtvými. Levicová marxistická strana pod vedením Šmerala ovšem nemohla být a ani nebyla připravena na násilné převzetí moci v zemi, a proto byl odpor snadno potlačen. Poté, co takto prohrála boj o majetek strany už nic nebránilo Šmeralově straně přejmenovat se na komunistickou stranu podle rozkazu Moskvy. Stalo se tak 16.května 1921.

Vlastimil Tusar se už v té době aktivní politiky neúčastnil. Po podání demise se odjel léčit do Hamburku, jeho zdravotní stav byl špatný, trpěl na výduť aorty a generalizovanou aterosklerózu. Přijal post velvyslance v Berlíně a 1.března 1921 rezignoval i na svůj poslanecký mandát. V Berlíně 23.března 1924 náhle zemřel Dožil se pouhých 43 let.

Tusar byl předsedou vlády v krajně obtížném období a provedl stát, za nějž nesl zodpovědnost, touto epizodou, jak nejlépe mohl. Víc se demokratickými prostředky dosáhnout nedalo. Jeho zásluhou bylo zachování československé sociální demokracie jako demokratické státotvorné strany. A to i za cenu rozštěpení československé levice, přičemž mu muselo být jasné, že sociální demokracie zůstane v souboji s populistickými komunisty slabší silou. To se potvrdilo. I když se další volby v Československu konaly až v roce 1925, což dalo sociálním demokratům čas na zotavení, získali v těchto volbách 631 403 hlasů a 29 poslaneckých mandátů a zaostali tak výrazně za komunisty (934 223 hlasů a 41 mandátů). Zůstali ale relevantní politickou silou a Tusarův „odchovanec“ Rudolf Bechyně členem takzvané pětky, která určovala politiku Československa ve dvacátých letech dvacátého století.

Vlastimil Tusar nikoho nezradil. A hlavně ne sebe. Byl sociální DEMOKRAT a ne revolucionář sázející na násilí a krev. Jeho akce ze 14.září 1920 byla pro komunistickou levici překvapivou a mohla být považována za zákeřnou, zejména proto, že to od „kliďase“ Tusara v žádném případě neočekávali. Ale on si dobře uvědomoval, co by znamenalo, kdyby vedení nejsilnější politické strany převzali radikálové poplatní moskevským komunistům.  K čemuž se nezvratně schylovalo a on to pochopil. Jeho úloha v politickém vývoji poválečného Československa bývá podceňována a komunisty dokonce démonizována. Ale možná právě tato nenávist, kterou na sebe od komunistických radikálů přivolal, svědčí o tom, že svou práci nedělal špatně. Nedočkal se úspěchu, ale úspěch, a to jakýkoliv, nebyl v té době, kdy se nový stát podobal velkému staveništi a v časovém intervalu, který mu dějiny poskytly, ani dosažitelný. Vzdejme tedy aspoň dnes čest jeho památce.