Cáchy (německy Aachen – vyslovuj Áchen), dovolím si v článku používat oba tyto názvy) vděčí za svou slávu jedné slabosti silného muže. Císař Karel Veliký totiž trpěl na slabůstku v ranném středověku ne zcela obvyklou – velmi rád se totiž koupal.
A když hledal město, odkud by mohl vládnout své rozlehlé říši, hledal samozřejmě v zeměpisném středu (i proto je dnes centrem Evropy Brusel, který není od Cách zas až tak daleko), rozhodující ale byly teplé prameny, které zde vyvěrají a které byly slavné už v římských dobách. Objevil je prý legendární římský legionář Granus Severus (historicky nedoložený) – proto se město v římských časech jmenovalo Aquae Grani. Ty prameny jsou ostatně léčivé a nedejte se zmást tím, že u nich stojí napsáno, že se nejedná o pitnou vodu. To jsem se tedy opravdu vyděsil, protože ten nápis jsem objevil až poté, co jsem už vodu vydatně ochutnal (měl jsem totiž pořádnou žízeň a byl jsem zvědavý). Hned jsem si představoval následky, pokud by voda byla promořena nějakými zhoubnými baktériemi. Obavy byly zbytečné. Údaj, že se nejedná o pitnou vodu tu není proto, že by termální voda byla špinavá nebo infikovaná, je ovšem registrována jako lék, tedy ne jako pitná voda. Klidně se jí napijte. Má intenzivní chuť, je dost slaná a smrdí po síře. Vyvěrá v kolonádě v Elisenbrunnen a obsahuje sodík, draslík, fosfor a onu síru. Teplota vody u pramene je 53 stupňů Celsia, takže tu vodu museli císaři určitě ochlazovat. Ale to bylo jednodušší, než mu ji nahřívat.
Karel zde nechal koncem osmého století vybudovat císařskou falc a díky svým revmatickým potížím zde strávil posledních sedm let svého života. Ta falc působí ještě dnes monumentálně, tvoří vlastně náměstí Katchhof orámovaný na horní straně monumentální budovou městské radnice a na dolní pak ještě větším Dómem. Oboje je impozantní a skvěle se doplňuje, při vstupu na Katchhof se návštěvníkovi až zatají dech. U příležitosti 1200 let od úmrtí Karla Velikého (zemřel roku 814) bylo zřízeno historické centrum Charlemagne, kde by člověk měl svou cestu historií Cách začít. Nezačal jsem, personál byl na podnikovém výletě. Nevadilo to. Zbylo mi víc času na obdivování krás města. Je jich dost.
Samotná radnice stojí rozhodně za návštěvu. Je to gotická budova, dokončená roku 1349 a stojí na místě někdejšího Karlova paláce. Zde, na prvním poschodí, hodovali římští (tedy vlastně němečtí) králové po své slavnostní korunovaci. Palác ovšem časem chátral, jako poslední obědval v starých prostorech Rudolf Habsburský. Zvládl údajně celou slavnostní hostinu za hodinu, přičemž stále sledoval strop nad svou hlavou, hrozící každou minutu zřícením. Občané města se poté rozhodli chátrající budovu v roce 1330 strhnout (žádný z dalších panovníků si tu zřejmě už jíst netroufal) a postavili na jejím místě radnici novou. Sál pro hostiny králů ale vybudovali opět – nachází se na prvním poschodí a je úžasný. Velikostí 45×18,5 metrů se 100 gotickými oblouky se řadil k největším v Evropě. Na zdech je 5 fresek ze života Karla Velikého, tři další byly zničeny za druhé světové války. Jako první hodoval v novém sále jmenovec Karla Velikého, náš otec vlasti Karel IV. po své korunovaci v roce 1349 – s naším panovníkem se setkáme v Aachenu ještě několikrát.
Aachen byl jediným německým městem, které spojenci dobyli ještě v roku 1944. Po šestitýdenních úporných bojích se podařilo město obsadit 21. října 1944. Fronta se zde nadlouho stabilizovala – nedaleký Kolín nad Rýnem byl dobyt až koncem března 1945. S obsazením Cách je spojena historie, která pro mne zněla skoro neuvěřitelně. Američané hledali po obsazení města osobu, kterou by mohli dosadit jako nového starostu. Našli ji ve Franci Oppenhofovi, katolickému odpůrci nacismu. Ten vzal věci do ruky spíše diktátorsky než demokraticky, nicméně slavil úspěchy. Během zimy 1944/1945 se mu podařilo dát do provozu nemocnici, obnovit zásobování vodou a začala fungovat doprava i infrastruktura. Tím si podepsal rozsudek smrti. Jestliže mu na podzim 1944 nacisté zpoza fronty jen vyhrožovali a doufali, že se znemožní a „rozhořčený lid“ jej vyžene, jeho úspěchy měly za důsledek rozhodnutí o fyzické likvidaci „zrádce a kolaboranta.“ 25. března 1945 tedy pouhých šest týdnů před koncem války, byl Oppenhof zavražděn výsadkářským komandem SS, které poslal Himmler za frontu.
Na spodní části falce je Dóm. Ten dal postavit Karel Veliký. Vypráví se legenda, že občané města neměli se stavbou naspěch a prostředky, které jim císař vyčlenil, použili na jiné účely. A pak náhle král nahlásil svou návštěvu. Ve městě vypukla panika. Karel dokázal být hodně tvrdý, když se rozzlobil a s jeho vztekem mohli počítat. Tehdy se objevil žebrák, který jim slíbil dostavit Dóm za jediný den. S podmínkou, že mu bude patřit první duše, která do nového chrámu vstoupí. Byl to samozřejmě ďábel osobně. Cáští (přece jen raději aachenští) občané souhlasili a Dóm další den stál. Měšťané se ale vynašli. Jestliže ďábel počítal, že do nového Dómu vstoupí jako první císař sám nebo aspoň arcibiskup či starosta města, měšťané tam vehnali vlčici. Ďábel se na ni vrhl, a když zjistil, že byl oklamán, s hrozným řevem vyběhl z chrámu. Přirazil za sebou dveře tak silně, že v klepadle zůstal jeho palec a dveře mají dodnes vpravo dole prasklinu. Vlčice z bronzu pak stojí přímo ve vstupní hale kostela. Doložena je tu už v roce 1320.
Chrám koncipoval Karel Veliký jako obrovský oktagon plný symboliky (už samotný osmihran symbolizuje osmý den tvoření – tedy poslední soud a s ním dovršení dokonalosti).
Ti kdo se při mém článku o Kolíně a popisu svatých relikvií, které v tom městě hrály tak důležitou roli, klepali do čela, budou se teď zřejmě bušit pěstí. Karel si totiž nechal k vysvěcení chrámu poslat od patriarchy Jeruzalémského svaté relikvie nesmírné hodnoty. Nejsou to výjimečně žádné kosti – v pozlaceném skvostném relikviáři se nacházejí: Ježíšovy plínky a jeho bederní rouška ze dne ukřižování, šaty panny Marie a rouška, do níž byla zabalena uťatá hlava Jana Křtitele. Už jste se dosmáli?
Tak tedy k symbolice oněch kusů oděvu. Ježíšovy plínky a bederní rouška symbolizují zrození a smrt, tedy koloběh lidského života, Mariin oděv pak mateřství, tedy život před životem a současně i boží původ Kristův a rouška svatého Jana Křtitele překlenuje Starý a Nový zákon.
Ty látky se od roku 1349 (opět v tom měl zřejmě prsty náš Otec vlasti) vystavují každých sedm let veřejnosti. Kupodivu se nerozpadly, i když podle uhlíkové radioaktivní analýzy pocházejí skutečně z prvního století po Kristu – a to prý bez jakékoliv konzervace – podobá se to opravdu zázraku.
V chrámu je ještě další relikviář – s kostmi svého zakladatele Karla Velkého. Tento velký šiřitel křesťanství – šířil ho ohněm a mečem a kdo se nenechal pokřtít, přišel hned o hlavu jako desetitisíce nezkrotných a nepoddajných Sasů – byl 29. 12. 1165 papežem Paschalisem III. na žádost císaře Friedricha Barbarossy vyhlášen za svatého. Paschalis byl ovšem protipapež z císařské vůle – císař Barbarosa se s vládnoucí hlavou církve Alexandrem III. totiž nesnášel. Karel proto platí za svatého v celém německy hovořícím prostoru – přesněji v oblasti někdejší svaté říše římské, není ale za svatého uznán katolickou církví všeobecně. Na skvostném pozlaceném relikviáři je vyobrazeno 16 králů, následníků Karla Velikého až po Friedricha II – ten relikviář totiž daroval Dómu právě Barbarossův vnuk Friedrich II. v den své korunovace 27. července 1215. Zajímavé je, že analýza kostí prokázala, že pocházejí skutečně od jedné osoby a ta žila na konci osmého století – mohlo by se tedy skutečně jednat o Karla osobně. Měřil podle rekonstrukce 184 cm, byl tedy na svou dobu opravdu velký muž. Není ovšem v relikviáři celý a v tom má opět prsty náš Karel IV. Barbarossa byl samozřejmě svatořečení Karla Velikého přítomen a věnoval chrámu obrovský 265 kilo těžký svícen visící na 27 metrů dlouhém řetězu. Ten řetěz je stejně jako svícen ještě originál z roku 1165 a směrem ke stropu se rozšiřuje, aby se zdál pro pozorovatele stále stejně tlustý. Jeho 240 článků váží dohromady 330 kilo, tedy víc než svícen sám. I ten svícen je plný symboliky, znázorňuje nebeský Jeruzalém s osmi velkými a osmi malými věžemi a 48 svíčkami.
Nejdůležitější částí chrámu je ale korunovační trůn římských králů. V Dómu byl korunován syn Karla Velikého Ludvík Pobožný a pak tuto tradici znovu založil Otto I. Od té chvíle byl římským králem jen ten panovník, který byl korunován na tomto trůnu v aachenské katedrále a to kolínským arcibiskupem a korunou, kterou nechal Otto k tomuto účelu zhotovit a která se dnes nachází ve vídeňském Hofburgu. Korunovací zde proběhlo celkem třicet, poslední z nich se odehrála roku 1531, kdy zde byl německým králem korunován Ferdinand I. Jeho syn Maxmilián II. měl k relikviím odmítavý postoj a jeho vnukovi Rudolfovi II se očividně tak daleko cestovat nechtělo. A tak tradice zahynula.
Abychom pochopili smysl pro symboliku, musíme se tímto trůnem zabývat déle. On je totiž sám relikvie. Mramorové desky, ze kterých je postaven, prý pocházejí z chrámu svatého hrobu v Jeruzalémě. Je to docela možné, ty desky jsou určitě antického původu, na jedné z nich si totiž římští legionáři vyryli hrací desku pro jednu ze svých oblíbených her. Aby ale akt korunovace dostal ještě více symboliky, podkládali pro obřad korunovace pod trůn pytlík, v němž měla být půda nasáklá krví prvního křesťanského mučedníka svatého Štěpána – tedy půda ze svaté země. Nový římský král byl tedy korunován na svaté půdě. Až pak mohl kolínský arcibiskup vložit novému králi na hlavu korunu Karla Velkého, tedy vlastně císaře Otty I., kterou k tomuto účelu speciálně přivezli z Norimberka. Korunovační insignie totiž byly přechovávány na dvou místech. V Norimberku koruna, kříž, svaté kopí, říšské jablko, meč, žezlo a nádoba na svěcenou vodu. V Cáchách pak byly přechovávány pytlík s půdou svatého Štěpána, říšský evangeliář a šavle Karla Velkého.
Dnes je chrám vyzdoben mozaikami, které v něm byly vytvořeny po odstranění barokové výzdoby v devatenáctém století. Za Karla Velkého však byl celý chrám vymalován bíle a jen kovové předměty jako zábradlí a podobně byly pozlacené – zářily tu tedy jen barvy bílá a zlatá.
Rozhodně se vyplatí návštěva chrámové pokladnice. I tady se setkáme se stopami Karla IV. Náš otec vlasti byl totiž jmenovec zakladatele západořímského středověkého císařství, a sice po celých 461 letech. Od smrti císaře Karla III. Tlustého v roce 888 se žádný další císař Karel nejmenoval. To jméno nebylo v německém prostoru obvyklé a i náš Karel, původně Václav, za něj vděčil svému biřmování, které se odehrálo ve Francii. Karel IV. obdařil pokladnici dvěma relikviáři na ostatky Karla Velikého. Jeden z nich tradiční ve formě budovy s gotickými věžemi je zajímavý jen tím, že autor zde naprosto špatně zobrazil chrám v Cáchách – zřejmě o něm věděl jen z doslechu. Ten druhý relikviář je ovšem velmi skurilní záležitostí. Je to asi nejznámější busta na světě. Zobrazuje krále Karla Velikého s korunou na hlavě. Tou korunou byl v roce 1349 korunován římským králem náš Otec vlasti – až potom skončila na hlavě jeho slavného předchůdce. Pravou korunu Otta I. měli v držení synové krále Ludvíka Bavorského a nehodlali se jí jen tak vzdát. Zpochybněte ovšem korunovaci korunou, kterou následně nosí na hlavě zakladatel západořímského císařství. Víko oné busty je totiž odklápěcí a v ní se nachází lebka Karla Velikého. Z iniciativy Karla IV. byl každý nastávající římský král po svém zvolení přivítán v branách města Cách touto bustou. Poté ji musel odklopit a políbit v ní skrytou lebku. Dost skurilní a málo hygienická záležitost, ani jednoho z kandidátů ale tento ceremoniál neodradil.
Kromě těchto relikviářů jsou v pokladnici i další poklady, mimo jiné i tzv.“Český křídlový oltář“, na němž je zobrazen svatý Václav. Do Aachenu se dostal v polovině patnáctého století, kdy u nás vládl Jiřík z Poděbrad. Nemám tedy tušení, jak a proč se sem dostal, pokud by to některý z mých čtenářů věděl, byl bych mu velmi zavázán.
Z českých panovníků je v Aachenu přítomen ještě jeden. Ve vstupní hale radnice je vedle obrazu Karla Velkého na protější straně portrét Zikmunda Lucemburského. Opět se mě neptejte, proč zrovna jeho. Ale aachenským stál zřejmě za to.
Se jménem Karla Velikého je spojena i cena pojmenována jeho jménem, kterou dostává osoba nebo organizace, která se nejvíc zasloužila za sjednocování Evropy. Tak jako se i císař se snažil sjednotit celou tehdejší Evropu pod svým žezlem. V roce 1991 dostal tuto cenu, jako zatím jediný Čech, Václav Havel.
Aachen nebo chcete-li Cáchy je (jsou) úžasné. Stojí za to, je navštívit, i když je to lán cesty. Zejména pro milovníky historie se ta cesta vyplatí – a narazí v této vzdálené končině na hranici Nizozemí a Belgie (tříhraniční bod na je s 322 metry nad mořem nejvyšší horou Nizozemí) na překvapivé množství českých stop.