Hrátky pana Zemana

Jak to, že ještě nevyjeli? Co tam dělají? Asi zase chrápou. Země je neovladatelná, vítězná politická strana se štěpí, v parlamentu sedí dokonce už i přemoudřelý Japonec a oni se tam v tom svém Blaníku povalují, a nic nedělají.

Mí přátelé na srazu ve Vysokých Tatrách si mysleli, že volby nedopadly vlastně až tak špatně. Čímž mínili, že nevyhrála levice. Menšinová vláda sociální demokracie s tichou (a stále hlučnější) podporou komunistů byla totiž zlým snem nejen jejich ale i mým. Můj názor byl jiný než jejich. Volby nevyhrál vlastně nikdo, jediný, kdo se mohl těšit, je prezident Zeman. Sociální demokracie si mohla lízat rány po vítězství – nevítězství, Babiš byl šokován svým úspěchem a konsternován představou, že se bude muset podílet na vládě, které nerozumí. Komunisté se drží na svých pozicích a chtějí být jazýčkem na vahách, ODS se zhroutila, TOPka jakžtakž přežila, KDU-ČSL to zvládla, ovšem mezi ní a sociální demokracií leží hluboký příkop církevních restitucí a Okamura přišel stejně jen všem radit, jak to mají dělat lépe – to dělá ostatně už roky a má stále stejné vděčné posluchače.

Za daných okolností si může mnout ruce jen pan prezident. I když mu do této láhve sladké Becherovky ukáplo pár hořkých kapek jako například volební výsledek jeho Zemanovců. Aspoň zde se lidi projevili jako vidoucí a partu okolo Rusnoka a hradního kancléře Mynáře odsoudili k zapomenutí. I když – stačilo jen o pár setinek procenta méně a neměli by ani oněch osm milionů státní dotace. (Ostatně hranice pro finanční příspěvek státu politickým stranám je v Rakousku na třech procentech a stálo by za to pouvažovat, jestli ona 1,5 procentní hranice v Česku není nasazena příliš nízko.)

Vytvořit vládní koalici se stabilní většinou v parlamentu bude velmi těžké, možná skoro nemožné. A slabá vláda je právě to, co si mocí posedlý Zeman přeje nejvíc. Byl to vlastně on, kdo svou netajenou podporou myšlenky koalice socialistů a komunistů potopil sociální demokracii a připravil ji o nějakých možná až dvacet procentních bodů. Říká se tomu medvědí služba. Jestliže někdo na takovou možnost jen pomyslel, měl ji tajit jako nejpřísněji střežené tajemství a dbát, aby tato myšlenka ani v náznaku neprosákla na veřejnost. Pokud ovšem chtěl sejmout sociální demokracii, byla to taktika skvělá a fungovala. Samozřejmě je třeba vyčíst i Bohuslavu Sobotkovi, že se od této představy nikdy nedistancoval. Nechtěl si k této variantě uzavřít dveře a to byla osudová chyba. Možná se koaliční jednání protáhnou na dlouhé měsíce a roky, během níž bude nadále strašit v Praze Rusnokova vláda, bude zadávat státní zakázky a vyhazovat úředníky, když po nějakém místě zatouží další kamarád. Co si může pán z hradu přát víc?

Babišův výsledek je jen důkazem lidského zoufalství. Lidé se obracejí s vírou zoufalců k novému subjektu, který ještě nemůže být zkorumpovaný, protože ještě nebyl u moci. Stejně jako před čtyřmi roky k Věcem Veřejným. To porovnání, ať se mu pan Babiš brání jak chce, se totiž opravdu nabízí. V povolební debatě ukázal on sám značnou neznalost, co se týká politiky jako takové (ostatně to udělal už i před volbami). Mnohem důležitější otázka ale je, kde mohl sehnat oněch minimálně padesát kvalitních lidí na místa poslanců a lídrů své strany, když najít už jen jednoho schopného politika je v českém politickém prostředí naprostá vzácnost, ba skoro kuriozita. Kvalitu od jeho nových tváří v parlamentu tedy očekávat nemůžeme, doufat lze jen v jejich poslušnost. Babišova strana je totiž nestandardní už i jen tím, že je stranou jednoho muže, který ji financuje a proto ani nemůže být demokratickou. Tedy strana totalitní v demokratickém systému, strana bez zpětné vazby (opravdu by si někdo dovolil říci „majiteli“ strany, že řekl něco špatně?) Jenže páni poslanci si po několika měsících začnou myslet, že tomu rozumí lépe než šéf a že by se bez něj měli lépe. Neupírám novým poslancům, že mnozí do politiky vstoupili skutečně kvůli ideálům. Právě ti ale nevydrží dlouho, politika není totiž o ideálech ale o kompromisech. Idealista začne mít právě proto nejdříve pocit, že své ideály zrazuje a vycouvá. Mluvím z vlastní zkušenosti, vydržel jsem v politice čtyři roky. Nepodsouvám novým tvářím ani nedostatek inteligence, v politice se hloupost nazývá politickou naivitou. Ta se rovná politické hlouposti a má často fatální následky. Hlupák totiž nikdy nepozná, že je hloupý, ba naopak, myslí si, že má patent na rozum. Jestli existovala jediná výjimka, která se jmenovala Forrest Gump, tedy hlupák, jenž věděl, že je hloupý, vznikl z toho bestseller a film oceněný několika Oskary – tak je tento fenomén výjimečný. Zda má Babiš dost sil a osobního charizmatu, ale i dostatečně pevné nervy, aby to stádečko svých poslanců udržel pohromadě, to ukáže až budoucnost. Jestliže totiž bude muset vstoupit do vlády, bude muset kompromisy dělat a počítat s odporem ve vlastních řadách. Samozřejmě že by mu lépe vyhovovalo místo v opozici, jenže politika se nedá dělat jen “tak trošku”, zejména pokud chcete zachránit stát, nebo to aspoň tvrdíte. Moc bych Andreji Babišovi přál, aby tu svou partu nováčků přesvědčil, přál bych to celé České republice, ale mé přání se podobá oné víře jeho zoufalých voličů. Pokud se mu to nepodaří, budou zoufalci možná volit v příštích volbách místo něho Okamuru. Ten si svůj čas v opozici určitě patřičně užije a pro protestní hlasy je možnou další alternativou.

Pan prezident se okamžitě pokusil tuto i tak už nestabilní politickou situaci dále destabilizovat a zaútočil na nejsilnější politickou stranu, tedy sociální demokracii. Nenávidí ji už od chvíle, kdy mu před lety odepřela podporu při volbě prezidenta – jak dnes vidíme, byl to výraz zdravého rozumu, který bych u české politické strany nečekal. A nyní tedy vládne v sociální demokracii stav občanské války.

Jsem skoro rád, že se právě v těchto dnech nacházím v Česku, protože o takový kabaret by bylo škoda přijít. Lhát v politice je sice dobrým zvykem, ale lhát tak hloupě, to je opravdu hodné zaznamenání a myslím, že se to zapíše do českých dějin – i když zřejmě ne zlatým písmem.

Zesumarizujme události posledních dní:

Prezident Zeman (ačkoliv nemá nejmenší chuť zasahovat do vnitřních záležitostí politických stran) vyzve bezprostředně po volbách předsedu strany Bohuslava Sobotku, (jehož nemůže cítit, což všichni samozřejmě vědí) k odstoupení s čela strany a obviní ho ze zlého výsledku voleb.(což by mu jakožto nadstranickému prezidentovi mělo být úplně ale úplně jedno).

Pan Sobotka odstoupit odmítne.

Následně se u pana Prezidenta v Lánech sejde skupina sociálních demokratů, vedených Michalem Haškem, o nichž všichni vědí, že jsou prezidentovými lidmi a ve straně představují opozici vůči předsedovi Sobotkovi.

Po návratu od prezidenta provedou tito lidé převrat ve vedení strany, odstraní Sobotku z vyjednávacího týmu o vytvoření nové vlády. Naivně si myslí, že se Sobotka naštve a rezignuje.

Sobotka se sice opravdu naštve, odmítne ovšem k jejich úžasu odstoupit a začne jednat na vlastní pěst.

Následně se panu Haškovi rozpadne jeho vyjednávací tým a nikdo s ním nechce mít nic společného.

Ona schůzka v Lánech se pak podle oněch spiklenců nikdy neuskutečnila. Na tom trvají dlouho, dokud jeden z nich neztratí nervy a neřekne, že se uskutečnila. Jsou to všechno tak čestní lidé, že když se jednou dohodli, že schůzka bude tajná, tak prostě jen drželi slovo. Ovšem nejednalo se tam o žádných personálních záležitostech, prostě si jen s panem prezidentem chtěli popovídat o počasí. Hradní kancléř pak přesně ví, co NEBYLO subjektem jednání této schůzky (tedy personální změny v sociální demokracii, rozuměj svržení Bohuslava Sobotky), ovšem nemá tušení, co BYLO tímto tématem. Člověk sedící před televizní obrazovkou opravdu neví, zda se má smát nebo plakat. Prostě se už lže bez jakýchkoliv hranic, ať už morálních nebo dokonce rozumových. Prostě si pánové Hašek, Škromach, Tejc atd. musí myslet, že národ je už dočista zblbělý nebo netečný a můžou mu na nos zavěsit cokoliv.

Pan prezident je pak náhodou zrovna tak těžce zraněn, že se k věci ani vyjadřovat nemůže. Nezpochybňuji, že při frustraci ze selhání tak skvěle vymyšleného plánu se opravdu do láhve podíval hlouběji než obvykle a díky své diabetické neuropatii, která činí jeho chůzi i za střízliva nestabilní, mohl opravdu spadnout a koleno si zranit. Ovšem jestliže na začátku se jednalo o zranění lehké a pan prezident se přesunul opět do Lán, poté, co se strhla mediální kampaň okolo „jeho“ spiklenců, vyžádalo si jeho koleno přece jen hospitalizaci. Do nemocnice za ním novináři nemůžou, pobyt v nemocnici je dobrým důvodem se nevyjadřovat. Získal tedy aspoň čas a může vyčkávat, co se stane a vymýšlet, jak by z této situace, již rozpoutal, vybruslil. Třeba vznikne mezitím nějaký jiný problém (výbuch Temelína, teroristický útok na cokoliv, nemanželské dítě nějakého vůdce strany, neexitující státní rozpočet, rozpad Evropské Unie nebo prostě cokoliv) který vytlačí pány Haška, Škromacha a spol. z titulních stránek a bude moci říci, nechejme to v zapomenutí a věnujme se novému naléhavějšímu problému.

Nejsou ovšem naléhavější problémy, než je nedůvěra v politickou scénu a jakákoliv další lež může tuto nedůvěru jen dále prohloubit a přivést politickou scénu k definitivnímu zhroucení. Právě lež a podvod v politice je hlavním problémem naší země. Pokud lidé nedůvěřují svým vládcům, nemůže země fungovat, důvěra v politickou reprezentaci je základem fungování země – viz Německo.

Možná by měli přece jen vyjet. Když už ne všichni, tak aspoň ten horkokrevný Veverka z Bitýšky se svou lipanskou druhou jízdní. Netrvám na tom, aby všechny podvodníky pozabíjeli, ale aspoň pár ran plochým mečem na holou by dobré věci určitě posloužilo. Já osobně bych začal v Motolské nemocnici.