Přiznám se, že je to důsledek mého diletanstsví. V mém věku už bych měl mít rozum a vědět, že jestliže někde vznikne oddělení na redukování byrokracie, může to mít jen jeden jediný důsledek – totiž nárůst byrokracie. O tom hovoří Parkinsonovy zákony a knížku pana profesora Parkinsona jsem přece četl! Přesto jsem se nepoučil. Moje chyba!

               Ale člověk chce někdy věřit růžovým perspektivám. Koneckonců není ani jedné vlády, která by neproklamovala plán redukce papírování ve zdravotnictví. A člověk tak rád podléhá klamným představám.

               Když mi tedy z centrály našeho koncernu někdy v létě minulého roku poslali mail (poslali ho všem pracovníkům koncernu), že založili iniciativu „zuvielbürokratie.at“, čili „Přiliš mnoho byrokracie“ nechal jsem se zase jednou nachytat. Koneckonců byl u toho mailu hned i link, na který bychom měli posílat podněty k redukci přebujelé byrokracie.

               Už dlouho mi ležel v žaludku jeden moment. Vzhledem k ustanovení o ochraně osobních dat je možné posílat propouštěcí zprávy obvodním lékařům našich pacientů pouze s jejich výslovným souhlasem. Jenže víc něž polovina našich pacientů není ve stavu tento souhlas dát. Má to rozličné příčiny, v podstatě tytéž, o kterých jsem psal, když jsem se zmiňoval o problémech s komunikací na vizitě.

  1. Pacient je dementní
  2. Pacient je debilní od narození
  3. Pacient je schizofrenický
  4. Pacient je hluchý
  5. Pacient neumí německy.

V případě, že tedy pacient z některého z výše uvedených důvodů nebyl schopen při svém příjmu dát souhlas se zasláním propouštěcí zprávy svému lékaři, nesmíme to podle zákona udělat. Vedení naší nemocnice se pokusilo tento nesmysl obejít vnitřní (ústní nikoliv písemnou) instrukcí, že pokud není k dispozici souhlas pacienta a u jeho příjmové dokumentace stojí, že nebyl schopen otázku zodpovědět, nesmí poslat propouštěcí zprávu obvodnímu lékaři sekretářka, nýbrž lékař osobně. Ten, který tu zprávu napsal. Ten si tedy vytáhl takzvanou „Arschkarte“. Nebudu tento termín překládat, internet nabízí dostatek možností, abyste si to přeložili sami.

               Ne, že by to totiž bylo jednoduché. Poté, co zprávu otevřu a zmáčknu knoflík „poslat“ objeví se zpráva, že pacient se zasláním zprávy nevyslovil souhlas. Což samozřejmě vím. Opět zmáčknu „poslat“. Objeví se upozornění, že pokud pacient se zasláním zprávy nesouhlasil, dopouštím se právě trestného činu. Zmáčknu opět „poslat“ Objeví se otázka, zda chci skutečně za těchto podmínek zprávu odeslat a nést za to právní důsledky. Podle dané instrukce jsem zmáčknul „poslat“ potřetí a s trochou štěstí zpráva k obvodnímu lékař odešla. Při troše smůly bylo potřeba kliknout ještě dvakrát až třikrát.

               I laik zřejmě pochopí, že daný proces je otravným zabírá čas, a hlavně je naprosto nesmyslný.

               Proto jsem tedy využil onen zaslaný link a popsal jsem daný problém i s návrhem řešení. Co kdyby změnili příslušní administrátoři otázku ze „Souhlasíte se zasláním dokumentace lékaři vaší důvěry“ na „Odmítáte zaslání své dokumentace lékaři své důvěry?“ Upozornil jsem i na skutečnost, že jestliže má pacient obvodního lékaře, uzavřel s ním smlouvu na základě vzájemné důvěry a tím pádem se dá předpokládat, že se zasláním své propouštěcí zprávy tomuto lékaři už ve vlastním zájmu a pokračování doporučené léčby souhlasil. Pokud to výslovně odmítne, má k tomu zřejmě určité důvody a ty budeme akceptovat. V podstatě by se jednalo o změnu z „Předpokládaného nesouhlasu“ pacienta s informováním jeho osobního lékaře, který musí být vyvrácen jasným ne, tedy vlastně ano, na „Předpokládaný souhlas.“ Což mi připadalo logičtější, protože koneckonců si pacient svého lékaře vybral, a tak by mu neměl své nálezy zatajovat.

               Někdy v září jsem mail odeslal – a nastalo podle očekávání naprosté ticho. Někdy v lednu přišla nová kolegyně a vzápětí se vzrušila nad tím, že má posílat lékařům zprávy místo sekretářky. Řekl jsem, že je to problém dlouhodobý a že jsem už kontaktoval iniciativu „Příliš mnoho byrokracie“ a od té doby čekám už půl roku na odpověď. To kolektiv neohodnotil jako uspokojující, takže jsem den nato napsal na onu iniciativu a domáhal se odpovědi.

               Dostal jsem poněkud podrážděnou odpověď, že mi odpověděli už 31.října. Prohledal jsem svou poštu a skutečně jsem našel mail s níže uvedeným textem. Omlouvám se, že ho podávám i v německém originálu, snad se mezi mými čtenáři najde génius, který smysl toho textu odhalí, každopádně jsem při této činnosti selhal nejen já, ale i můj šéf, vedoucí personálního oddělení a všichni kolegové z oddělení. Tedy odpověď byla následující:

               „Auch wenn der Vorschlag mit Sicherheit eine gewisse forensische Erhöhung mit sich bringt, so halten wir ihn im Sinne einer cost/benefit ratio für insgesamt pragmatisch, sofern prozesshaft sichergestellt ist, dass jeden entscheidungsfähige Patient die Frage gestellt bekommt. Es kann nicht dazu führen, dass ein entscheidungsfähiger Patient die Frage nicht gestellt bekommt und daher nicht dokumentiert ist, dass er nicht abgelehnt hat und daraufhin die Befunde versandt werden.“

               Prosím germanisty mezi mými čtenáři o pomoc. V mém překladu to vypadá následovně: „I když návrh jistěže přináší určité forenzní zvýšení, tak ho považujeme ve smyslu porovnání nákladů a zisků za všeobecně pragmatický, pokud je zajištěno, že každému pacientovi, který je schopen rozhodování, bude otázka položena. Nesmí to vést k tomu, že pacientovi schopnému rozhodování otázka položena nebude, a proto nebude dokumentováno, že neodmítl a poté budou nálezy odeslány.“

               Pochopil jsem, že jsem nepochopil. Tedy nepochopil jsem, že se jednalo o odpověď na mou otázku. Ale v tom jsem nebyl sám.

               Jak už jsem pravil, strávili jsme s mým šéfem – rodilým Rakušákem, u kterého řečovou bariéru nepředpokládám – několik konstruktivních chvil ve snaze dopátrat se smyslu tohoto textu. Nakonec jsme usoudili, že daní pracovníci centrály mou otázku nepochopili. Napsal jsem jim tedy znova, že se nejednalo o to, zda pacient dostane položenou otázku, ale jak bude tato otázka znít. Že místo: „Souhlasíte se zasláním dokumentace vašemu obvodnímu lékaři“   by mohla znít „Odmítáte zaslání dokumentace vašemu obvodnímu lékaři.“ A pokud by to pacient výslovně neodmítl, mohli bychom dokumentaci zaslat.

               Ano jsem nenapravitelný naivka. Po tomto mailu se strhl pravý Armageddon. Právní oddělení nám vzrušeně sdělilo, že zákon vyžaduje „pozitivně položenou otázku“, čili negativně položená otázka by byla protizákonná. Zřejmě jim až teď došlo, že jsme zprávy u pacientů, kteří nebyli schopni dát souhlas, obvoďákům posílali. (Samozřejmě ne u pacientů, kteří skutečně zaslání dokumentace odmítli – takové máme za rok asi tři, těch, kteří nejsou schopni říct „ano“ asi deset denně).  Právní oddělení koncernu další zasílání propouštěcích zpráv s okamžitou platností zakázalo.

               Šéf chtěl vědět, jak máme tedy obvodní lékaře informovat, že u nás pacient ležel, jak mu máme dát vědět, jakou léčbu má pacient mít a jaká opatření jsme pro něho organizovali. Právníci mínili, že je to naprosto jedno. Zda lékař bude vědět, že byl jeho pacient v nemocnici a jak ho má léčit, je naprosto podružná věc, nejdůležitější je ochrana pacientových osobních dat. Propouštěcí zpráva má být zaslána pacientovi a ten má navštívit a o své navrhnuté léčbě uvědomit obvodního lékaře.

               Skutečnost, že se jedná právě o pacienty, kteří takového úkonu naprosto nejsou schopni, protože buď svou poštu vůbec nevybírají nebo ji nejsou schopni číst, neudělala na právníky žádný dojem. Zda bude pacient po svém propuštění z nemocnice léčen, považovali za naprosto irelevantní skutečnost v porovnání se strašnou představou, že by mohl obvodní lékař dostat pacientovu dokumentaci, aniž k tomu pacient dal své jasné zřetelné a hlasité „ano“.

               Samozřejmě viníkem za tuto situaci jsem byl shledán já díky mé iniciativě. Hlasitě a zřetelně jsem se všem omluvil, zda mi bude odpuštěno, je ještě ve hvězdách.

               Šéf je naštěstí konstruktivní muž. Vydal směrnici, podle které na poslední vizitě před propuštěním bude pacient otázán, zda se zasláním propouštěcí zprávy svému lékaři souhlasí. Za souhlas bude považováno nejen „ano“, ale i „co?“, „eh?“ a kývnutí hlavy. Kývnutí hlavy musí vidět a dokumentovat účastníci vizity. Jedná se o subjektivní hodnocení, ale myslím, že pacienti kývat budou.  I kdyby nakrásně nekývali. Jedině „ne“ bude „ne“!

               Už k tomu účelu dal šéf vyrobit nový dotazník, který musí na oné vizitě lékař a sestřička podepsat.

               Tolik tedy k mé snaze snížit byrokracii na našem oddělení. Zřejmě mě na každé vizitě kolegové a sestřičky proklínají. Adresu „zuvieldokumentation.at“ jsem si ze svého adresáře vymazal. Ani mě nenapadne tam ještě jednou napsat. A úředníci na oné adrese si určitě zaznamenají, že vlastně žádná další iniciativa k snížení byrokracie nepřišla, takže té byrokracie očividně moc není. A o tom napíšou závěrečnou zprávu. Tedy závěrečnou…

               Samozřejmě průběžnou. Jinak by mohlo někoho napadnout toto nové zřízené oddělení v centrále koncernu zase zrušit.

3 Comments on Ochrana osobních dat

  1. Ani trochu mě tvůj článek nepřekvapil. Je obdivuhodné, jak některé instituce
    dokáží nesmysl ještě do detailů zdokonalit a zkomplikovat bez ohledu
    na účelnost.
    Ovšem myslím, že se každý z nás už někdy s něčím takovým seznámil.
    Výstižný článek.
    E.P.

    • A všude má určité společné rysy! Pan Parkinson o tom psal před mnoha lety, ale jeho zákony jsou živé i dnes.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.