Češi sice byli vždycky mistry humoru a satiry, ne nadarmo je říšský místodržící Reinhard Heinrich nazýval smějícími se bestiemi a ne nadarmo je kabaretistická rakouská scéna ovládána lidmi s českými jmény, tedy s českými kořeny a českým způsobem humoru.
Jenže někdy je toho příliš. Sice dobrá satira znamená umět si dělat legraci i sám ze sebe, ovšem co se teď děje v přímém přenosu v České republice na politické scéně, to už snad ani veselé není.
Hlavní úlohu hraje – jak jinak – Miloš Zeman. Když vidím, co provádí, mrazí mě ještě dodatečně v zádech, když si vzpomenu na slova kandidáta na rakouského prezidenta Norberta Hofera, když při jedné televizní diskusi, v níž byla funkce prezidenta označována za víceméně čestnou a formální, prohlásil: „Ještě se budete divit, co všechno je možné.“
Rakušáci naštěstí měli rozum a Hofera si – sice těsně ale přece jen – prezidentem nezvolili. Jak důležité to bylo, se ukázalo právě v minulých týdnech, když došlo k politické krizi a prezident Van den Bellen dal věci poměrně rychle do pořádku a zajistil stabilitu politického systému v zemi. Proč? Protože se od začátku svého mandátu rozhodl neštěpit, ale spojovat, do úřednické vlády vybral i lidi, kteří možná ani jemu nebyli úplně po chuti, ale kteří byli akceptovatelní pro rakouský parlament. Jím jmenovaná vláda získala bez problémů důvěru a mohla pracovat. Dokonce i Norbert Hofer musel vyslovit uznání a na přímou otázku odpověděl „Ano, je to i můj prezident.“
Miloš Zeman je pravým opakem. On štěpí rád, polarizuje, nenávidí a mstí se. To je jeho politický program. Oslovuje jen své voliče, zbytek národa je mu ukradený, už proto, že jsou to všechno blbci – to dokázali přece tím, že ho nevolili. Což znamenalo, že buď jeho genialitu nepochopili, nebo mu ji závidí. Tečka. Nepochopili to ani Češi a zvolili si ho – už podruhé – prezidentem. Bez ohledu na to, co prováděl ve svém prvním období, bez ohledu na jeho izolaci v civilizovaném světě, na jeho velmi podezřelé kontakty s totalitními režimy Ruska a Číny a na kriminální praktiky jeho kancléře Mynáře a jeho kamarádů. Snad v tom byla u voličů i určitá nostalgie po „starých dobrých časech komunismu“. Protože Zeman, jedno, co o sobě tvrdí, byl a zůstal komunistou. Demokracie je mu na obtíž a nejraději by ji odstranil – tak jako Vladimír Putin v Rusku, či Si Ťin Pching v Číně – pardon, tam nikdy nebyla.
Zeman se nestal prezidentem, aby byl morálním příkladem, aby stanovil morální normy chování, aby reprezentoval stát v zahraničí a aby řešil politické krize. Ani jedno z toho prostě neumí. Zeman přišel na hrad, aby vládl. A v jeho jednání slyším větu Norberta Hofera „Ještě se budete divit, co všechno je možné.“ Protože to, co prezident Zeman provádí, by ještě nedávno nikdo za možné nepovažoval.
V podstatě se jeho působení dá shrnout do velmi málo bodů:
- Program osobní pomsty – každý, kdo se mu někdy postavil nebo ho kritizoval, za to má pykat. Pan prezident najde cestu, jak mu znepříjemnit život.
- Likvidace Sociální demokracie. V tom je cíl jasný, má být zřejmé, že JEN za jeho vedení, sociální demokracie za něco stála a BEZ NĚHO není schopna existence a zanikne. To dělá jeho egu mimořádně dobře.
- Zpochybňování demokratických institucí a snižování jejich kreditu v očích občanů – ať už jsou to vláda, parlament, ústavní soud nebo kontrolní funkce novinářů.
- Příklon k totalitním ideologiím – ať už je to doma – návštěva sjezdu komunistické strany místo účasti na pohřbu kardinála Berana byla jasným znamením, kde bije jeho srdce, ale nemá problém ani s Tomiem Okamurou. Čili totalita zleva či zprava, všechno jedno, jen ne demokracie. Ostatně Putin diktuje svému národu taky zprava a Si Ťi pching zleva.
- Boj s českými intelektuály. Ti lezou Zemanovi odjakživa na nervy, už proto, že zbožně nenaslouchají jeho „moudrům“. V naprosté většině ho nepodpořili při prezidentské kampani a on nezapomíná. Samozřejmě se našla hrstka umělců, kteří za ním stáli jako František Ringo Čech či Jiřina Bohdalová, převážně takoví, kteří stejně jako on rádi nahlédnou do sklenky.
- Český nacionalismus. I když je oficiálně Zeman na rozdíl od svého předchůdce Václava Klause (s nímž si ale skvěle rozumí a ostatně vždy rozuměl – nezapomenutelná zůstává Opoziční smlouva, fenomén v evropské politice naprosto originální), všechno cizí je mu nepříjemné. V cizině ho totiž nezbožňují, tam jeho ego trpí. Na nacionální kartu vsadil už dávno. Karla Schwarzenberga nazýval opovržlivě „Sudeťákem“ a už v roce 2002 se vyjádřil k poválečnému odsunu Němců, že jim Češi vlastně vykonali dobrodiní, protože jim umožnili návrat „Heim ins Reich“.
Jiří Fajt nebyl nikdy Zemanovým fandou. Už proto, že je intelektuál s evropským rozměrem. Už proto, že působil v Německu a že odešel z Národní Galerie za vedení Milana Knížáka právě proto, že se Galerie uzavírala do sebe podle sloganu „Malé ale naše.“ Fajt ostatně habilitoval prací „Der lange Schatten Karls IV. Zur Rezeption der luxemburgischen Herrschaftpräsentation im Heiligen Römischen Reich“. Čili i ve své práci se díval za hranice české kotliny. A co bylo z pohledu prezidenta naprosto neodpustitelné – měl v Německu vysoký kredit – rozhodně vyšší než prezident sám.
Když Fajt vyhrál před mezinárodní komisí výběrové řízení na ředitele Národní Galerie, nebylo to rozhodně Zemanovi po chuti. To dal najevo, když přemlouval v roce 2014 tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, aby už jmenovaného Fajta neuváděl do funkce. Když toho nedosáhl, odmítl podepsat jeho jmenovací dekret za profesora University Karlovy. Zdůvodnění bylo víc než směšné. Fajt vyjednával s Komerční Bankou o podpoře Národní galerie, na základě které mají volný vstup děti, mládež do 18 let a studenti do 26 let a Zeman to označil za korupci. Fajt odpověděl kritikou Zemana při jeho prezidentské kandidatuře a staronový prezident Zeman nezapomněl na možnost pomsty.
To, že ministr Antonín Staněk slíbil Zemanovi Fajtovu hlavu, je veřejným tajemstvím, i když to Zeman – ne příliš přesvědčivě – popírá. Dostal ji. Staněk Fajta odvolal a vyvolal tím nečekaně silnou reakci uměleckých kruhů. Doma i v cizině. Umělci jsou duše citlivé, to ovšem Zeman nemůže vědět. Vyjmenováním Staňka ministrem udělala ČSSD osudovou chybu a nahrála Zemanovi na smeč. Jako by neznala svoje lidi! Staněk je velmi ambiciózní, ovšem ve straně má minimální podporu – když v únoru 2018 kandidoval na předsedu strany, dostal 21 z 530 hlasů. Nemá tedy obavy s kontakty s lidmi mimo demokratické politické spektrum – jeho účast na křtu knihy bývalého předsedy komunistů Miroslava Grebeníčka „Ve znamení kříže“ to dokazuje dostatečně jasně. Je tedy se Zemanem na společné vlně, je ve vládě „Zemanovým člověkem“, tedy tím, po kom prezident vždycky toužil.
A teď začal ten politický kabaret, který nezúčastněný pozorovatel zpoza hranice sleduje nevěřícný pohledem.
Antonín Staněk pod tlakem své strany a veřejnosti podá demisi.
Miloš Zeman ji odmítne přijmout. S tím samozřejmě nikdo nemohl počítat, protože ústava hovoří jasně, že je to jeho povinností. Ovšem nezapomeňme, že komunisté sice měli ústavu, ale žádný ústavní soud, takže pro ně byla ústava jen cárem bezcenného papíru. Miloš Zeman se od této ideologie nikdy zcela neodpoutal. Ústava nepíše, kolik má rezident času na to, aby demisi ministra přijal – Zeman si to vykládá tak, že si může ponechat čas rok, dva nebo i víc. Ministr Staněk bude ve funkci jako „ministr v demisi“, třeba tím získá čas, aby se seznámil aspoň s rozpočtem svého rezortu.
Sociální demokrati podobni skupině zoufalých dětí hrozí odchodem z vlády, pak zase ne, pak dají ultimátum k datu 30. června, pak ho zase nedodrží. Předseda Hamáček a jeho parta se zesměšňují den ze dne víc a pracují na svém pádu. Jako by nevěděli, jak Zeman zlikvidoval Bohuslava Sobotku. Už když je přemlouval, aby stoupili do smrtící koalice s ANO, měl zřejmě tento plán. Komunisty ke vstupu do vlády nenutil.
Zeman nepovažuje odstoupení ministrů sociální demokracie za problém a navrhuje jejich nahrazení loajálními novými ministry. Nevím, zda si vůbec uvědomuje, že navrhuje opakování událostí února 1948 a hovoří řečí Klement Gottwalda. Ale i kdyby si to uvědomoval, bylo by mu to zřejmě jedno.
Koaliční smlouva mezi ANO a sociálními demokraty ovšem stanoví, že když odejdou všichni ministři sociální demokracie z vlády, musí Andrej Babiš vládu rozpustit a vypsat nové volby. Na to ovšem Zeman odpoví lišácky, že „právě že všichni“. Čili počítá s tím, že Antonín Staněk ve vládě zůstane. A to, i když už podal demisi, kterou ostatní ministři ČSSD teprve připravují. Stačí tedy jednu demisi nepřijmout a Babiš může vládnout dál? S podporou KSČ a SPD, tedy antidemokratických sil. To je Zemanův sen, protože to by ještě nadále oslabilo pozici Andreje Babiše a Zeman si nic jiného než slabého premiéra nepřeje.
Samozřejmě by Babiš měl podat na prezidenta ústavní žalobu. Ovšem to neudělá. Proč? Hraje snad roli, že je trestně stíhán, nedokáže odhadnout, jak soud dopadne a v případě jeho odsouzení je prezident jediný, kdo mu může dát milost? A ví, že i pak by ho volilo jeho 25 – 30 procent českých voličů.
Vítejte v blázinci, zvaném česká politická scéna. V tomto případě se dá právem říct, že ryba hnije od hlavy.
A já jsem hrozně zvědavý, jak dopadne zítřejší setkání v Lánech. Začne se druhé dějství politického kabaretu nebo konečně spadne opona. Já bych byl spíš pro tu druhou možnost. Při téhle politické satiře mi nějak není do smíchu. Což znamená, že se jedná o špatné představení. Tleskat rozhodně nebudu. Pískot je ovšem hercům úplně ukradený, a to i když píská sto padesát tisíc diváků na Letné.