Napřed jsem si říkal, jestli si náhodou pan prezident nesedl do špatného letadla. Jenže on létá „air force one“, takže přece musel vědět, kam jeho diplomatická cesta vede. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že by byl Donald Trump silný v zeměpise. Ale přesto například ví, kde leží Zlín a kde je Moskva, kde má kamarády, ke kterým se nesmí hlásit. Takže určitě věděl, kam letí. Tedy že letí do Saúdské Arábie.

Jeho řeč, ve které vyzýval představitele arabských států, aby se postavili proti islámskému teroru, měla sice hlavu a patu (určitě si ji nepsal sám, ale k dobrému se mu dá započítat, že zaangažoval očividně dobrého spisovatele – možná mu ho poradila Ivanka). Problém byl ve výběru posluchačů. Jestliže řeční v Rijádu, tedy v hlavním městě Wahabismu, který je ideologickou půdou islámského terorismu a oficiální ideologií Saúdské královské rodiny, je to trošku rána vedle. Hlavně proto, že už jen svou návštěvou v Saúdské Arábii posvětil tomuto středověkému režimu všechny jeho způsoby vlády včetně bičování, poprav a mučení lidí, kteří se jen vyjádří pro náboženskou toleranci. Politik, kterému jde skutečně o potlačení teroru a politického islámu, by se měl Saúdské Arábii vyhýbat jako čert kříži a spíše se snažit pohnout celý svět k tomu, aby začal bojkotovat saúdskou ropu a tím přinutil královskou rodinu k tomu, aby přestala terorizovat svět svou scestnou ideologií a třeba i začala přijímat na své území bratry ve víře – tedy uprchlíky ze Sýrie a Iráku. Peněz na jejich zaopatření mají Saúdi víc než dost – možná by si koupili o několik fotbalových evropských klubů méně, ale to by snad přežili.

Těch 22 dětí a mladistvých v Manchestru nepřežilo, protože se jeden šílený mladík z Libye cítil být ideologií válečného wahabismu tak nadšen, že se odpálil do vzduchu, aby zabil co nejvíc „křižáků“ tedy dětí, které právě navštívily koncert své oblíbené zpěvačky.

Odhlédněme od faktu, že si Velká Británie takové imigranty z Pákistánu, Bangladéše, Libye či Indie přeje, má výhrady pouze proti Polákům, Čechům a dalším Evropanům – kvůli nim a ne kvůli muslimům z někdejších britských kolonií vystoupili Britové z Evropské Unie. Vraťme se k americkému panu prezidentovi.

Už samotný čas jeho návštěvy v čase iránských prezidentských voleb byl víc než sporný. Jako by chtěl dodávat munici konzervativním ajjatoláhům, že rozhovory s Amerikou prostě nejsou možné, protože všechno, co Irán udělá, bude od Američanů odmítnuto. Přesto rozhodla velká většina Iránců (58% hned v prvním kole voleb), že prezidentem se má znovu stát Hasan Rúhání, který se snaží vést se Západem dialog, a v podstatě by měl být hlavní spojencem Západu proti islámskému terorismu. Protože šíité jsou hlavními oběťmi Islámského státu a nejvíc nenáviděným cílem wahabismu – ještě před křesťany či jezídy.

Mimochodem ani jediný z teroristů, kteří napadají koncerty a pokojná shromáždění v Evropě či se vyhazují do vzduchu v metru, nebyl šíita. Všichni bez výjimky patří k sunnitskému islámu, jehož mluvčím se cítí být saúdský režim.

Irán by tedy byl přirozeným spojencem v boji proti teroru, kdyby….

  • Kdyby Američané dokázali překonat svůj komplex z událostí roku 1978, kdy bylo v Iránu náboženskými fanatiky přepadeno jejich velvyslanectví, a 444 dní drželi Iránci 66 amerických rukojmí, které Američané nebyli schopni vlastními silami osvobodit – a nepodařená osvobozovací akce stála prezidenta Jimmyho Cartera jeho znovuzvolení. Toto trauma Američané nikdy zcela nepřekonali i přes určité pokusy Baraka Obamy. Události 1978 berou stále ještě jako zahanbující políček, protože poprvé poznali, že nejsou všemocní.
  • Kdyby se Obama nerozhodl nesmyslně podporovat v Sýrii takzvanou „umírněnou opozici“ v jejíž existenci nemůže věřit už vůbec nikdo a hlavními nepřáteli této chiméry jsou iránští dobrovolníci bojující na straně Bašára Assada. Bez nich by se Alavité syrského prezidenta už dávno museli vzdát přesile Sunnitů, kteří v Sýrii tvoří (tvořili) více než 70 procent obyvatelstva a v Sýrii by byl už dávno založený islámský stát, který by se zřejmě od IS příliš nelišil. Ale právě iránští dobrovolníci drží Assadův režim naživu a ukazují Američanům bolestně, že vsadili na špatného koně.
  • Kdyby tu nebyly historické animozity mezi Iránem a Izraelem. Předchůdce Hasana Rúháního, konzervativní iránský prezident Mahmúd Ahmadínežád neustále hrozil Izraeli zničením, snažil se o sestrojení atomové bomby (a dodnes nikdo neví, jak daleko v této snaze dospěl). Izrael má logicky obavy z atomové bomby v regionu, která by se mohla dostat do rukou šílencům – ať už teroristickým milicím nebo vládě vedené nekontrolovatelným psychopatem typu Ahmadínežáda. A Irán je v této snaze určitě nejdále a na základě svého ekonomického i vzdělanostního potenciálu je nejspíš schopen takovou bombu vyvinout. Ovšem právě fakt, že většina Iránců radikály Ahmadínežádova typu navzdory manipulacím náboženské rady ajjatoláh Alího Chameneího odmítla, by měl být podnětem pro Západ a pro USA snažit se vztahy rozvíjet a zkameněliny typu Chameneího tlačit do stále větší defenzívy. Označování Iránu Hasana Rúháního za hlavního nepřítele Západu může vést pouze k oslabení jeho pozice a nástupu nebezpečných konzervativců. Rúhání určitě žádnou bombu na Izrael házet nebude, jenže to by nesměli v Izraeli sedět u moci radiálové typu Netanjaha, kteří k udržení své moci pocit zevního ohrožení potřebují a s radikálními Palestinci si po postavení ochranné zdi očividně nevystačí. Ostatně co se týká náboženského fanatismu – stačí se podívat na to, jak si vlasy zahalují mladé Iránky ( i když jim to ajjatoláh přísně přikazuje) a jak chodí oblečené Saúdky. Postavení žen je v Iránu nepoměrně lepší než v Saúdské Arábii a Irán jakožto dědic prastaré perské kultury je prostě někde úplně jinde než pouštní beduíni. (Koneckonců se zde i přes obstrukce ajjatoláhů chodí k volbám, o čemž se v Saúdské Arábii a Emirátech hovořit nedá) Protože Irán nemusí mít vůči západu komplexy méněcennosti. Právě ty komplexy, které ženou sebevražedné atentátníky k jejich šíleným činům.
  • Kdyby tu nebyly tradičně dobré vztahy mezi americkými republikány a Saúdy. Jak je známo, právě v době úroku na newyorská dvojčata byla na návštěvě u otce prezidenta Bushe rodina Bin Ládin, tedy rodina, z níž pocházel vůdce al-Kajdy. Sice se nezvedeného syna oficiálně zřekla, nicméně její členové vyrostli ve stejném prostředí jako on a chodili do stejných náboženských škol hlásajících nenávist ke křesťanství a všem ostatním náboženstvím. V srdci tedy nenávist ale na tvářích úsměv – jde přece o peníze a o osobní blahobyt. Ten by bez amerických těžebních spolčeností nebyl možný. Tyto vztahy očividně přetrvávají.  Proto si Saúdi mohou beztrestně dovolit popravit mluvčího šíitské menšiny jen za to, že si dovolil otevřít téma autonomie severovýchodních saúdských provincií, kde žije šíitská menšina. A kde se nacházejí největší zásoby saúdské ropy. A tím se dostáváme k nejdůležitějšímu bodu…
  • Kdyby nebyla ropa. Americké společnosti těží samozřejmě především v Saúdské Arábii a v Emirátech, možný konflikt s místními režimy si prostě nemůžou dovolit. Každé americké vládě je jasné, že absolutní vládci v této oblasti by mohli americké těžební společnosti jednoduše vyvlastnit a nakonec by stejně Západ přišel po kolenou prosit o odpuštění. Že by Saúdi nebyli schopni vlastními silami ropu těžit je nepochybné, pracovat tam neumí nikdo. Obě strany jsou tedy na sobě závislé a dobře to vědí. Ropa, to jsou pohádkové zisky, to jsou miliardy pro ropné společnosti, které na oplátku podporují prezidentské kandidáty při jejich snažení o post amerického prezidenta. I když Trump tvrdí, že si volební kampaň platil sám, zřejmě to nebude tak úplně pravda. Řekl ostatně někdy něco, co by byla pravda? Pokud tvrdil, že se hodlá zcela distancovat od politického establishmentu – a právě toto tvrzení ho do pozice prezidenta přivedlo – v Saúdské Arábii vydal poprvé jasné signály, že to tak žhavé nebude a že je ochoten zájmy tohoto establishmentu nadále podporovat.

Jinými slovy, Amerika zase jednou hraje roli slona v porcelánu. V našich „Parlamentních listech“ a podobných hoaxových stránkách bude tato návštěva potvrzením spiklenecké teorie, že USA spolupracují se Saúdy na zničení Evropy jako takové. Tím se jen zvýší animozity, které jsou vůči USA ve střední a východní Evropě rozšířené a bohatě přiživované ruskými internetovými platformami. USA samozřejmě nemůžou mít zájem na islamizaci Evropy, protože ať už chtějí nebo ne, je Evropa jejich hlavním hospodářským partnerem a přes všechna nabubřelá hesla „America first“, která se ostatně už rozplývají pod vlivem politické reality jím i zůstane. Islámská Evropa, tedy Evropa hospodářsky se rozpadající, nemůže být v zájmu Spojených Států.

Za americkou blízkovýchodní politikou se dá sotva nalézt nějaká jasná strategie. To ostatně Trump dokázal, když prohlásil, že smíření mezi Izraelem a Palestinci je jeho hlavním cílem, aniž by jediným slovem zmínil řešení dvou států, na kterém trvají Palestinci, či aby se vyslovil za zastavení výstavby nových sídlišť na palestinském území, které jsou hlavní brzdou mírového procesu.

Řeči bez činů můžou být nebezpečné. Zejména pokud se pronášejí na špatně zvoleném místě k špatně zvoleným posluchačům. Pokud se ještě k tomu špatně zvolí zloduch, je na malér zaděláno. Je jasné, že jak v literatuře, tak v politice zloducha nutně potřebujete. Bez zloducha (pokud možno na konci poraženého) žádný román neprodáte a nevyhrajete žádné volby.

Jenže pokud máte zloduchy dva (v tomto případě IS a Irán), kteří se navzájem nenávidí víc než by nenáviděli vás, máte problém, protože vám nikdo nebude rozumět. A těžko budete hledat řešení.

Jenže to řešení se tady nabízí. Irán, odpuzený USA, bude hledat spojení na Rusko. Rusko stejně už bojuje v Sýrii po boku iránských dobrovolníků, podporujících polorozpadlou Assadovu armádu. Navíc se do ruského náručí žene i Erdogan (vypuzený Evropou, ne ale USA, jakožto ještě stále člen NATO si dokonce dovoluje zakazovat rakouským jednotkám účast na misích s účastí NATO). Putin tedy získá pozici monopolního zprostředkovatele v syrské válce – jediného vyjednávače, kterého budou nakonec muset akceptovat všechny strany. USA se z blízkého východu budou muset s hanbou stáhnout a tento region odevzdat Rusku. Zůstanou jim Saúdi a ropa. Pokud to Trumpovi stačí…

Ale bude to stačit i americkému politickému establishmentu? Není jen ropa. Jsou tu ještě zbraně. A pokud budou všichni na blízkém východě střílet z kalašnikovů, kam prodají Američané své rakety?

2 Comments on Trump a jeho blízkovýchodní politika

  1. Opäť chyba v texte pán autor. Benjamin Netanjahu vskutku NIE je radikál, ale psychopat. Ahmadinežád je práve že radikál a ako svedčí minulosť NEBOL nekontrolovaný :))
    Pekne sa podrobil demokratickým výsledkom volieb. Irán, vážený pán Polách, v 20. storočí nikoho vojensky nenapadol VŹDY sa len bránil, čo sa o Izraelu a Mossade, ktorý žiadne hranice svojich operácií neuznáva, povedať nedá! Bojím sa, že tieto závažné skutočnosti Vám
    unikli. S ostatným čo píšete, súhlasím.

    • Izrael je od roku 1947 prakticky permanente vo vojne, ktorú sám nevyvolal, podarilo sa mu uzavrieť mier len s Jordánskom a Egyptom. Netanjahu to robí ako všetci radikáli, ktorých drží u moci len vojna – provokuje budovaním sídlisk aby udržoval konflikt s Palestincami v chode. Izraelci ale majú možnosť ho odvoliť, o priebehu volieb v Izraeli nie je pochýb, tie sú damokratické – to samozrejmě nezaručuje rozumnú politiku – aj v Izraeli stúpa náboženský fanatismus. O to ale v článku neišlo. Len o to, že Irán by bol prirodzeným spojencom v boji proti teroru, čo ale predovšetkým Američania nie sú schopní pochopiť.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.