Kníže si povzdychl a přešel k vchodu do stanu. Venku byl studený prosincový večer, vál ledový vítr, který před sebou hnal vločky sněhu. Nic, co by vládce lákalo k procházce. Ostatně to ani neměl v úmyslu. Čekal.
Vojáci pobíhali okolo stanů, krčili se okolo plápolajících ohňů, které nabízely aspoň trochu tepla. Museli si aspoň trošku pospat, aspoň trošku si odpočinout. Odpočinutý voják bude mít zítra větší šancí přežít. Protože nazítří na ně čekala bitva. Zřejmě hrozná bitva, která bude stát velkou část jeho mužů život.
Kníže věděl, že jeho vojsko je silnější než vojsko nepřítele. Měl víc vojáků, byli lépe živení, možná i lépe ozbrojení. Pokud bude všechno probíhat podle očekávání, musí zítra zvítězit. Ale kdo mu může zaručit, že bude všechno opravdu takto probíhat? Válka je zrádná věc, ruka boží či ruka ďábla může změnit běh dějin a nechat vyhrát slabšího. Bitva je vždy i věc štěstí. A věc sebedůvěry.
Kníže Vladislav si znova povzdychl. Právě ta sebedůvěra byla věcí, které by měl rád víc. Věděl, kdo proti němu stojí. Znal nejen jeho jméno a podobu, ale i jeho schopnosti. Jeho vlastní bratr už svedl mnoho bitev, nesrovnatelně víc, než on sám. Většinu z nich prohrál, ale určitě se při svých porážkách hodně naučil. A žádná z nich ho nezlomila. Pokaždé se dokázal znova napřímit a znovu se vrhnout za svým cílem. A tím cílem byl pražský knížecí stolec. Stolec, na němž seděl Vladislav.
Když kníže pohlédl do dálky, přimhouřil oči a zaclonil si je dlaní, viděl v dálce planout ohně nepřátelského tábora. Možná by se tam dalo dokonce dostřelit šípem. Ale proč by to měli dělat? Teď ve tmě, kdy stejně mohou někoho trefit jen náhodou. Ale zítra? Kníže se otřásl. Děsil se zítřejšího dne, děsil se krve, kterou uvidí, křiku raněných, který uslyší a který se mu budou vrývat do duše. Ale bylo jeho povinností vést tuto válku. Jeho velmoži si jej zvolili za vládce a on přísahal, že je bude chránit před každým nebezpečím. Jeho biskup Milík, kterému říkali Daniel, mu sliboval boží přízeň a vítězství. Ale mluvil pravdu? Možná říkal, jen to, co si myslel, že chce kníže slyšet, koneckonců ho kníže do této funkce vyjmenoval. Proti vůli církevních hodnostářů, prelátů a opatů. A bez souhlasu císaře, který zemřel někde v dalekém sicilském Palermu. Biskup věděl, že sedí na svém biskupském stolci jen z milosti knížete.
Jenže kníže nechtěl slyšet pochlebování a marné sliby. Rád by znal pravdu. Vždycky chtěl znát pravdu, málokdy se ji dozvěděl. Jako když seděl ve vězení na pražském hradě. Nikdo mu neřekl, co se s ním má stát. Jaké úmysly s ním vládnoucí kníže biskup Břetislav Jindřich má. Zda ho nechá žít. Zda ho chce mít jen jako rukojmí, či zda se ho chce zbavit. Nikdo mu ani neřekl, že kníže je smrtelně nemocen, nevěděl ani, že odcestoval z Prahy. I o smrti Břetislava Jindřicha ve vzdáleném Chebu se dozvěděl se zpožděním. Až když přišli čeští velmoži, otevřeli dveře jeho vězení a posadili ho na knížecí stolec.
Teď na něm tedy seděl. S pocitem povinnosti, že své voliče nesmí zklamat. Jen kvůli tomu vytáhl prolévat krev. Krev, která se mu vždy hnusila. Vrátil se ke stolku v rohu stanu. Roztržitě si ulomil kousek chleba. Pohár s vínem nechal netknutý. Nesmí být opilý. Musí zůstat ostražitý a bystré mysli. Jsou chvíle, kdy jde o všechno. Nejen o život, o mnohem víc. O budoucnost země, o životy tisíců.
Závěs u vchodu se rozhrnul a vstoupil ozbrojený muž. Poklonil se knížeti a řekl. „Je tady.“
Vladislavem trhlo. „Sám?“ zeptal se.
„Jak jste se dohodli,“ přikývl muž.
„Má zbraň?“
„Už ne,“ ušklíbl se muž a ukázal knížeti krátký meč.
„Dobrá,“ přikývl Vladislav. „Vpusť ho dovnitř. Ale zůstaň před vchodem do stanu.“
„Spolehni se, výsosti,“ zašklebil se muž. „Kdyby na tebe jen sáhl prstem, useknu mu hlavu.“
„Raději nebuď sám,“ napomenul ho Vladislav. „On se umí rvát.“
Muž se opovržlivě ušklíbl a vyšel ze stanu. „Kníže na tebe čeká, pane,“ řekl a bylo slyšet, jak si užil toho oslovení „pane.“
Do stanu vstoupil muž středního věku. Sklonil se, ne ale z úcty před knížetem, nýbrž jen proto, že vchod do stanu byl pro něho nízký. Byl to velký chlap, ale když na něj padly odlesky ohně, bylo vidět, že je neobyčejně krásný. Štíhlý, vysoký, s velkýma očima, jemnými rysy tváře a řeckým rovným nosem.
„Vítej, bratře“ řekl Vladislav.
„To jsi nemyslel upřímně,“ ušklíbl se jeho protějšek. „Určitě bys mě raději viděl někde za horama než tady v tvém stanu. Ale chápu tě. Vždy jsi byl diplomat, slušný pozdrav patří k začátku politického jednání, i kdybychom náš protějšek viděli nejraději mrtvý.“ Přešel energickým krokem ke stolu a posadil se proti vládci. Sám si nalil vína do prázdného poháru a vyprázdnil ho.
„Odkud ho máš?“ zeptal se. „Dobré.“
„Z Rakouska,“ řekl kníže.
„Neotrávil jsi ho, že?“ zeptal se Přemysl.
Vladislav zavrtěl hlavou.
„Vím, že se ti dá věřit,“ řekl Přemysl. „Proto jsem přišel.“
„Tobě ne,“ připomenul Vladislav.
„V tom máš pravdu. Kdybys přišel do mého ležení ty, nevím, zda bych odolal pokušení:“
„V tom se lišíme,“ řekl Vladislav zamyšleně.
„Nejen v tom,“ odpověděl Přemysl.
„Máš pravdu,“ přikývl kníže. „Tys vždycky toužil po moci. Tys chtěl vždycky vládnout. Já ne.“
„Je na tom něco špatného?“ vzrušil se Přemysl. „Jsem členem knížecího rodu, mám na vládu nárok.“
„Jenže jsi svou úlohu tak úplně nezvládl. Jak dlouho ses na trůně udržel? Dva roky? Ani ne. Možná se od tebe odvrátil Bůh. Na čích rukou lpí krev knížete Václava? Za zločinem následuje trest. Někdy až na věčnost, někdy ale už na zemi.“
„Já ho nezabil,“ namítl Přemysl nevrle. „Utekl ze země. Nemůžu za to, že to vzal špatným směrem.“
„Vévoda Albrecht míšeňský byl tvůj švagr, že? A Václav prostě zemřel. Jen tak. Ty jsi za něj neztratil ani slovo. Ani za jeho smrt, ale ani za jeho propuštění.“
„Nechej toho. Osud mě potrestal, můj milovaný strýček se spojil s císařem i salcburským arcibiskupem a vyhnali mě ze země. Možná to tak mělo být, možná jsem měl ještě zrát. A hlavně, kdybych tehdy nemusel utíkat, nebyl bych poznal ji.“
Vladislav se na něj překvapeně podíval. „Koho?“
Přemyslova tvář dostala téměř zasněný výraz. „Ji,“ zopakoval. „Konstancii.“
Vladislav nemusel nechápavý výraz předstírat. Skutečně nechápal. „Kdo je Konstancie? Jsi přece ženatý! Tvá žena Adléta žije. A máš dospělého syna.“
„Kdybys ji poznal, taky bys zapomněl na to, že jsi ženatý. To je uherská krev, můj milý. A mládí, sedmnáct let! To je vášeň v nejčistější podobě. A ten půvab! Něco takového jsem ještě nikdy nepoznal. A že jsem toho už zažil!“
„Maďarka,“ pochopil Vladislav. „Tvá uherská souložnice.“
„Žádná souložnice. Žádná selka, zemanka ani baronka. Pravá uherská princezna,“ opravil ho Přemysl. „Členka královského rodu. Sestra byzantské císařovny Markéty. Dcera krále Bély třetího.“
„A ta na tebe v Uhrách čeká?“
„Nečeká. Je tady. Se mnou. V mém vojenském táboře. Každou noc jsme spolu, každou noc se milujeme.“
„Až na tu dnešní,“ ušklíbl se Vladislav. „To tedy byla od tebe velká oběť, žes přišel sem za mnou.“
„Nehodlám tu s tebou klábosit celou noc. Myslím, že to do mého tábora stihnu ještě před svítáním. Bude na mě čekat.“
Vladislav se náhle rozesmál. „Tak teď ti poprvé začínám závidět, bratře.“
Jeho smích byl nakažlivý. Přemysl se rozesmál taky. „Máš co.“
„Jenže zítra už bude tvoje Konstancie možná vdova.“
„Nejsme oddáni,“ opravil ho Přemysl.
Vladislav zase zvážněl. „Je velmi pravděpodobné, že jeden z nás zítřek nepřežije.“
„A to by byla škoda,“ odpověděl Přemysl.
Vladislav se na něj překvapeně podíval. „Myslel jsem, že si věříš.“
„Taky že si věřím,“ odtušil Přemysl. „Máš možná víc vojáků. Ale ti moji jsou lepší. Zkušenější. A věrnější. Mladí silní chlapi toužící po dobrodružství. Po vítězství a po kořisti. Víc než ti tvoji. Přísahali mi, že jsou připraveni buď zemřít, nebo zjednat sobě chléb a svému pánovi Přemyslovi knížectví. My zítra zvítězíme. Zapomněl jsi, jakou věrností se vyznačují čeští pánové? Při prvním náznaku potíží tě opustí a přeběhnou ke mně. Tak jako nechali ve štychu mně, když proti mně stál Břetislav Jindřich. A že potíže nastanou, na to se spolehni.“
„Tehdy se báli císaře,“ namítl Vladislav. „ A císař je mrtvý. Říše nemá vládce. Nemá nikoho, kdo by rozhodl, zda se na pražský trůn hodím víc já nebo ty. Který by byl ochoten jednomu z nás krýt záda a poslat mu na pomoc vojsko. Tohle bratře je tedy naše soukromá rodinná záležitost.“
„Právě,“ přikývl Přemysl.
Vladislav se na něj překvapeně podíval. Nevěděl, co má říci.
„Právě,“ zopakoval Přemysl. „Je to naše rodinná záležitost. Jak se dnes domluvíme, tak to bude platit. Nebude nikoho, kdo by naši domluvu zpochybňoval.“
„Domluvu?“ nechápal Vladislav. „Pozval jsem tě, abych tě vyzval k opuštění země. Abych zabránil krveprolití. Nemám rád prolévání krve. A už jí v této zemi teklo dost.“
„Já proti prolévání krve nic nemám,“ řekl Přemysl klidně. „Ne, že bych ho vyhledával, je mi milejší, když krev neteče, ale když to musí být, tak ať teče. Třeba i proudem. Takže se určitě nestáhnu, s tím nepočítej.“
„Prohraješ,“ řekl Vladislav naléhavě. „Prohraješ a zemřeš. A s tebou možná i ta tvá vášnivá mladá uherská princezna. Obrať se na ústup, dokud je čas. Nebudu tě pronásledovat. V Uhrách tě přijmou. Princové tam mezi sebou vedou válku. Jak tě znám, přidáš se k tomu lepšímu a s ním zvítězíš. Tvůj švagr ti daruje velký kus země. A Adléta tě v Uhrách hledat nebude. Budeš tam mít po boku své nové ženy krásný život. Proč chceš raději zemřít?“
„Nehodlám zemřít,“ řekl Přemysl. „A nehodlám už zase utíkat. Toho jsem si už užil víc než dost. Ať si to uherští princové vybaví mezi sebou stejně jako my dva. Jako rodinnou záležitost. Ale ber na vědomí – tvé vítězství bude mít smysl, jen pokud mě zabiješ, bráško. Protože, když odejdu živý, vrátím se znova. A lépe připravený.“
„Nechci tě zabít,“ namítl Vladislav.
„Jenže budeš muset,“ řekl Přemysl ostře. „Jestli chceš vládnout, musíš ukázat tvrdost. Tvrdost, která se nesmí zastavit ani před vlastním bratrem. Vpadl jsem do země s vojskem, nesmím odejít nepotrestán. Jak dlouho si myslíš, že se udržíš na trůně, když mě necháš odtáhnout? Jak dlouho ti budou všichni ti Milotové, Vlaslavové a Bořitové věrní? Potřebovali tě, neměli nikoho jiného, tak tě vytáhli z tvé kobky. Věří, že jsi jim zavázán a že jim zavázán zůstaneš. Že budeš na odměnu dělat, co oni chtějí. Pokud to neuděláš, skončíš znovu ve sklepě, to ti zaručuji. Možná bez očí a možná i bez nějakého jiného orgánu. To už přece v Čechách bylo. Není dobré muset být vděčný za vládu svým poddaným. Musíš odstranit všechny, kdo ti k tvému úřadu pomohli a nahradit je těmi, kteří budou za své úřady vděčni tobě. Máš na to sílu? Dobrá, vyjmenoval sis svého biskupa. To byl dobrý tah, překvapil jsi mě, že dokážeš být tak cílevědomý. Ovšem jeho předchůdce, náš milý strýček, uvolnil cestu dobrovolně, zemřel bez tvého přičinění. Jsi ale schopen odstranit své voliče, kteří dobrovolně umřít nebudou chtít? Třeba i vraždou?“
„Vládnu v souladu s mými pány,“ namítl Vladislav.
„Blbost,“ opáčil Přemysl. „Sloužíš jim. A pokud jim sloužit přestaneš, když už si na to jednou zvykli, bude po tobě veta. Natolik už mé Čechy znám, můj milý. Nechej si poradit od staršího bratra. Budeš muset hodně zabíjet. A začít budeš muset zítra se mnou. Jinudy cesta na pražský trůn nevede.“
„Já už na něm sedím,“ upozornil ho Vladislav.
Přemysl se rozesmál. Znovu si nalil vína, když se napil, podíval se bratru do očí a nadechl se vína. Rozkašlal se, až se mu z očí vyhrnuly slzy.
„Ten byl dobrý,“ řekl pak. „Netušil jsem, že dokážeš být tak vtipný.“
„Co chceš?“
„Ten tvůj trůn. To je přece jasné.“
„Proč bych ti ho měl odevzdat?“
„Protože se za knížete hodím víc než ty. A protože to bude dobré pro celou naši rodinu. A pro naši zemi. Podívej, brácho, já proti tobě nic nemám. Já vím, že ses mi do cesty nepostavil o své vůli. Mám tě v podstatě rád. Ale vím, že se na hodnost knížete nehodíš.“
„Protože jsem čestný? Protože si stojím za svým slovem?“
Přemysl přikývl. „Teď jsi trefil hřebík na hlavičku. Právě proto. Jsi vypočitatelný, udáš směr a jdeš po něm. Není těžké ti nastavit past, když tví nepřátelé znají cestu, po které se vydáváš. Já jsem zvyklý směr měnit. Slova jsou jen slova, sliby jen sliby. Činy jsou důležitější, ty vedou k úspěchu. I když jsou v rozporu se slovy a sliby nebo možná právě tehdy. Můj směr nikdo neodhadne, nastavit past mně je proto mnohem obtížnější.“
„Přece ti nemůžu odstoupit knížecí trůn jen tak!“
„Proč ne?“
Vladislav na něj zíral s otevřenými ústy. Poprvé se napil vína. Cítil, jak mu chladivá tekutina stéká hrdlem, které bylo náhle zcela vyprahlé.
„Co by tomu řekli? Ti všichni, kteří mě následují. Kteří jsou ochotni zítra za mne položit život.“
„Nebuď směšný!“ zasmál se Přemysl. „Ani jeden není ochoten položit život za tebe. Každý bojuje jen za sebe a za své zájmy. Věří, že v tvých službách jich dosáhne snadněji než v mých. To je vše. Pokud jim půjde o život, změní stranu. Jako vždy.“
„Čeští páni se tě bojí, bratře.“
„Možná jen ti, kteří mě tehdy před čtyřmi lety zradili strýčkovi. Slíbíme jim společně amnestii. A já ji, z lásky k tobě, i dodržím. Aspoň z větší části. Pár jich popravit musím, to se rozumí, ale jinak jsem ochoten být milostivý.“
„Zaručil jsem se jim, že je před tebou ochráním. Jsem povinen svůj slib dodržet.“
„Nechej toho,“ řekl Přemysl skoro prosebně. „Nevidím rád, když se můj malý bráška trápí.“
„Vždycky ti bylo ukradené, zda se tvůj bratr trápí.“
„To může být pravda. Ale dnes mi to jedno není. Z trudných myšlenek můžou vzniknout zoufalé činy. Chci, abys zůstal vypočitatelný, jako jsi byl vždy. Nabízím řešení. Pro nás oba.“
„Že se ty staneš knížetem a já budu mrtvý, není pro mě žádné dobré řešení,“ namítl Vladislav.
„Proč bys měl být mrtvý?“ podivil se Přemysl. „Já tě přeci potřebuji. A potřebovat budu.“
„Ty mi tedy slíbíš, že mě nezabiješ,“ řekl Vladislav. „Vyhlásíš to dokonce před shromážděnými vojáky.“
„Samozřejmě,“ přikývl Přemysl.
„A den nato na svou přísahu zapomeneš a pošleš ke mně svého vraha. Znám tě, bratře, přísahy pro tebe neznamenaly nic jiného než prázdná slova.“
„Dobrá, dobrá.“ Přemysl pozdvihl ruku a obrátil ji dlaní proti knížeti na znak souhlasu. „To vím. Moje přísaha, že se ti nic nestane, není samozřejmě žádnou jistotou. To chápu. Ale podívej se na to jinak. Sám se na trůně taky udržím jen stěží. Potřebuji pomoc, podporu. Kdo mě může podpořit lépe, než vlastní bratr? Proč bych tě měl zabíjet, když tě potřebuju?“
„Protože budu znamenat alternativu. Ke které by čeští pánové mohli sáhnout, pokud tě budou mít plné zuby.“
„V okamžiku, kdy se veřejně vzdáš knížecího titulu, už žádnou alternativou nebudeš. Aspoň žádnou spolehlivou. Mám pro tebe návrh. Staň se moravským markrabětem. V mých službách. Ještě dnes, hned když vyhlásíš svou abdikaci, tě jím jmenuji.“
Vladislav svraštil čelo. „Proč moravským markrabětem?“
„Protože naši moravští příbuzní, to je klubko zmijí. Už ochutnali moci a budou po ní bažit dál. Někdo je musí udržet pod kontrolou. A já ti důvěřuju.“
„Mám tedy přenechat popravování v Čechách tobě a popravovat na Moravě?“ zeptal se Vladislav se sarkasmem v hlase.
„Nemusíš přece popravovat,“ řekl Přemysl klidně. „Provinilce prostě pošleš do Prahy. Já se o ně postarám. Ty si zachováš čisté ruce. Není to právě to, co jsi vždy chtěl? Podívej se na věc reálně. Pokud budeme držet spolu, nikdo nás neporazí. Doplňujeme se tak skvěle, že to lépe ani nejde. Ty jsi ten moudrý, já jsem ten bojovný. Ty jsi dobrý, já zlý. Já jsem ten, kdo touží po moci a ty ten, kdo se jí bojí. Pod mou vládou se bát nemusíš. Budu ti vždycky krýt záda. A Morava bude pevnou součástí Českého knížectví. Pevnějším než kdy byla. Už žádné masakry jako u Loděnice. Čechy a Morava spolu budou nažívat v míru. Jako dva bratři.“
„Morava bude tím mladším bratrem,“ poznamenal Vladislav. „Odsouzená k tomu, aby poslouchala.“
„Vidíš, jak mi skvěle rozumíš,“ vykřikl Přemysl a vypil pohár jedním douškem. „Tak co říkáš na můj návrh. Líbí se ti, co? Poznám, když se ti něco líbí.“
„Jen jsem o něm začal přemýšlet,“ opravil ho Vladislav.
„Tak si pospěš. Nemáme času nazbyt. Ráno bude pozdě. A kromě toho se ještě musím stihnout vrátit dnes v noci do mého tábora. Čeká na mě, víš kdo…“
„Pokud na tvůj návrh přistoupím, zachráníme stovky, možná tisíce životů. Jenže já jsem přísahal mým velmožům. Když je zradím, bude to hřích.“
„Neboj. Udělám toho tvého biskupa Milíka nebo Daniela nebo jak se vlastně jmenuje, mým osobním kaplanem. Bude rád, že nepřijde o krk a zůstane v úřadu. Bude za to nám oběma vděčný. Dá ti rozhřešení. Pokud by nechtěl, vyjmenuji na jeho místo někoho, kdo k tomu bude ochotný. Ale on ti ho dá. Proč by neměl? Z hrdosti? Vyjmenoval jsi ho přece právě proto, že žádnou nemá. Nebo se mýlím? Bude sloužit mně stejně věrně, jako by soužil tobě. Možná bude mít ze mě víc strachu než by měl z tebe, to mu ale při výkonu služby nebude v žádném případě vadit. Někdy je strach dokonce prospěšná věc. Biskupa, jako byl náš zesnulý strýček Břetislav, si dovolit nemůžeme. A ani nechceme, v tom jsme, doufám, zajedno.“
Vladislav mlčky přikývl.
„Takže co brání, abychom uvedli náš plán ve skutek?“
„Tvůj plán,“ opravil ho Vladislav.
„Ty víš, že je to náš společný plán. Že to napadlo mne, je naprosto vedlejší. Uskutečníme ho spolu. Upevníme moc přemyslovského rodu. Navždy. Už žádné boje, žádné mocenské zápasy. Přineseme zemi mír a klid. My dva, společně.“
„A jak chceš ten plán uvést ve skutek?“
„Dáme svolat tvé vojáky. Předstoupíme před ně společně a seznámíme je se skutečností, že já se stávám českým knížetem a ty moravským markrabětem. Pak se mnou odjedeš do mého tábora, nenechám tě tady té zvěři napospas. Tam oznámíme totéž mým vojákům. A pak bude velká slavnost, ať se hoši společně pořádně opijí. Seznámím tě s mou novou ženou. Bude se ti líbit. Budeš ji mít rád. Každý ji má rád. Kněžna, kterou její lid miluje, je velkou oporou vládce. S ní po levici a s tebou po pravici, kdo by mě mohl z trůnu ještě vyhnat?“
„Nový císař?“
„Který? Otto nebo Filip? Welf nebo Štauf? U nich to není, na rozdíl od nás, rodinná záležitost. V Říši proti sobě bojují dvě rodiny, které se už sto let nenávidí na smrt. Jeden z nich nepřežije. A my se přidáme k vítězi. Že jsme mu v jeho boji nepomohli? Copak jsme neměli svých starostí dost? To přenechej mně, bratře, na tuhle hru nemáš ani nervy ani vlohy. Já to zvládnu. Budu císařovou pravou rukou, jedno, kdo to nakonec bude. A za to získám pro českou knížecí korunu privilegia, jaké jsme ještě nikdy neměli. Možná i královskou korunu. Nejen pro mě, ale i pro mé potomky. Pro naši rodinu, rozumíš.“
Vladislav si jej užasle prohlížel. Znovu se napil vína, aby svlažil vyprahlé hrdlo, kterému chyběly sliny.
„Máš velké cíle.“
„Které by tebe ani nenapadly, že? Není to důkaz, že jednáme správně?“
Vladislav chvíli mlčel. Pak vstal. Přemysl povstal taky. Pak si oba bratři padli do náručí.
„Díky, bratře,“ řekl Vladislav.
„Ty děkuješ mně?“ užasl Přemysl.
„Taková je povinnost moravského markraběte. Samozřejmě by mě potěšilo, kdyby český kníže poděkoval i mně. I když u něj, to na rozdíl ode mne není povinné.“
Přemysl ho sevřel v náručí. „Díky, bratře. Samozřejmě, že děkuji. A nikdy nezapomenu. Na to se můžeš spolehnout.“
Vladislav pokročil k východu ze stanu. „Bořito,“ zavolal. Do stanu vstoupil onen ozbrojený muž, který celou dobu hlídal před vchodem.
„Ano, výsosti.“
„Dej svolat vojáky. Zapalte pochodně, aby bylo v táboře světlo jako ve dne. Ať přijdou všichni. Musím jim něco důležitého oznámit. A,“ dodal a obrátil se k Přemyslovi, který stál za ním. „vrať mému bratrovi zbraň.“
„Já nevím, výsosti,“ řekl Bořita. „Je to rozumné?“
„Už se ho nebojím,“ řekl Vladislav.
„Vzdal se?“ rozzářil se Bořita. „Ale přesto. Je možné mu důvěřovat?“
Vladislav přikývl. „Ano, je. Věř mi, že děláme to, co je správné. Nikdo z vás nezemře, to je přece dobrá zpráva.“
Bořita pokrčil rameny a poněkud váhavě podal Přemyslovi meč. Ten jej přijal a podal Vladislavovi. Bořitovy oči se rozzářily.
„Svolej vojáky,“ poručil Vladislav. „Dělej. Do rána musíme ještě do nepřátelského tábora. Aby se nezačali strachovat o svého vůdce. Musíme všem vysvětlit, že už není třeba se bát.“
Bořita zmizel. Vladislav vrátil meč Přemyslovi. Ten jen zastrčil za pás.
„Bude to pro ně překvapení,“ řekl. „Stráví to?“
Vladislav se k němu překvapeně obrátil. „Pochybuješ? Ty? Já ne.“
Přemysl spokojeně pokýval hlavou. „Byla to dobrá noc. Hodně dobrá noc. Nejen pro nás dva, ale pro celou zemi.“
K tomuto rozhovoru mohlo dojít 6. prosince 1197. Jeho výsledkem byla stabilizace politických poměrů v českém knížectví, které mělo být brzy povýšeno na království a stát se dominantní mocí ve střední Evropě.