Integrace je žádoucí, jak vám potvrdí politici od Angely Merkelové až po rakouského prezidenta Van den Bellena. Integrace je nemožná, jak vám přesvědčivě vysvětlí politici od prezidenta Zemana až po rakouského ministra vnitra Kickla.
Dohodněme se na kompromisu a řekněme si, že integrace je „víceméně“ možná, přičemž žádoucí je samozřejmě spíše „více“ než „méně.“ Nehodlám v tomto článku nabízet žádná řešení, snad jen trochu diferencovatelnější pohled na celou problematiku.
Předpokladem integrace je vůle. Ne každý ji má, především Němci, kteří se přestěhovávají do Rakouska, si žijí dále po svém, tvoří už na vysokých školách vlastní komunity a tvrdí, že rakouské kultuře včetně jazyka, jídla a humoru nerozumí. V tom posledním bodě mají zřejmě pravdu a právě rakouský humor je zahání do germánských ghett, z nichž se bojí vystrčit nos.
Ani můj zeť to s integrací nepřehání a díky české televizi, pohádkám, knížkám a hlavně rohlíkům, které mu z Prahy vozí jeho maminka, se mu podařilo vytvořit uprostřed rakouské obce Fernitzu úspěšnou českou kolonii – i když pouze na pozemku jednoho domu.
Ale dost legrace, podívejme se na problematiku přece jen vážnějšíma očima.
Němci nemají – řekněme si upřímně, že jen částečně- po příchodu do Rakouska hlavní problém, který by integraci mohl bránit, totiž jazyk. S tím by měl každý, kdo se v cizí zemi usadí, začít. Pokud možno je třeba se orientovat na spisovný jazyk a ne na dialekt. Není nic hroznějšího, než když někdo hovoří dialektem s cizím přízvukem. Když jsem přišel na Slovensko, měli jsme v obvodní ambulanci v Hranovnici českou uklízečku. Jako znamení své vůle k integraci hovořila spišským dialektem s českým přízvukem – nerozuměl jí nikdo, já ze všech nejméně. Pokud člověk dialekt komolí, může to budit nedůvěru a podezření, že si dělá z místních srandu. Někdy je dost těžké si ji nedělat.
Když kolegyně ze záchranky dorazila s pacientem s rychlou srdeční činností při fibrilaci předsíní, zeptal jsem se jí, zda se jí podařilo srdeční frekvenci pacienta snížit – v originále: „Hat sich seine Herzfrequenz reduziert?“ Její „ano“ znělo následovně: „Jo, is oba gangen.“ Neodpustil jsem si malou provokaci, že když po několika minutách přišla zeptat se, jak se pacientovi daří a co dělá jeho srdeční frekvence, odpověděl jsem „Is aufi gangen.“ Pro čtenáře neznalé štýrského dialektu, přeložím, že jsem pravil, že se srdeční frekvence zase zvýšila. Takové odpovědi si ovšem můžu dovolit po dvaceti letech pobytu v zemi a hlavně poté, co jsem si udělal určité jméno svými pracovními výkony.
Práce je totiž pro integraci nejdůležitější. Dává pocit sebeuspokojení, uznání, ale je i základem budování mezilidských kontaktů, vytvoření sociální sítě, ve které se pak člověk integrovat může. Samozřejmě musíte jako přistěhovalec podávat výkony od 110 procent pracovního výkonu domorodců výš, s pouhými sto procenty si nevystačíte, pokud si chcete vydobýt uznání a přátelství svého okolí. Přátelství i s malým množstvím „domorodců“ je rozhodujícím stupínkem, aby se člověk v cizině cítil dobře. To je zřejmě snadnější na venkově než ve městě. Ve velkém městě to člověk aicky tahá k lidem stejného původu, už proto že s nimi sdílí společné problémy a očekává radu či pomoc. Často marně. Pokud se vám podaří získat ve Vídni přátelství deseti lidí, je to 0,0005 procenta městské populace. Jestliže se vám to podaří v obci se sto rodinami, je to celých deset procent a jste plně přijati. Jestliže je jen jedno procento nepřátelské vůči všem imigrantům – je to na oné vesnici jeden člověk, kterého sousedi lehce udrží pod kontrolou a ukážou mu jeho hranice. Ve Vídni je to 20 000 lidí a to už můžete dostat hodně nepříjemně pocítit.
Důležité pro integraci je chovat se nenápadně. To je jednoduché pro Čecha či Slováka, černoch ze Somálska s tím má pochopitelně mnohem větší problém. Ale i černoch v obleku je mnohem méně nápadný než běloška v hidžábu.
Samozřejmě se určité kulturní zvyklosti velmi těžko ovlivňují. Jestliže je v Albánii kouření neoddělitelnou součástí identity člověka, je dost zbytečné a marné přesvědčovat Albánku, která už měla perforovaný dvanáctníkový vřed a teď má při jejích dvaceti cigaretách denně recidivu, aby s tím přestala. Bude kouřit, i kdyby se po každé cigaretě kroutila bolestí, protože by jinak ztratila tvář před svými krajany.
Stejně tak těžko budou orientálci odkládat svůj panický strach před jakoukoliv bolestí. To je zřejmé při každém vyšetření, kdy jejich emoce vybuchují už při zavádění žilní kanyly a při kolonoskopii potřebujeme mnohonásobky normálních – tedy evropských – dávek narkotika, abychom je udrželi na lehátku. Jestliže u průměrného Rakušáka potřebujeme 30 – 50 miligramů Propofolu na jedno vyšetření, Gruzínec Šakašvili potřebuje okolo 550 miligramů a prvních 150 miligramů už jen na to, abych mohl vyšetřit jeho konečník prstem. Podobně reaguje většina (ne všichni) Arabů a Balkánců – ne nadarmo se „hroznému strádání“ v rámci banální choroby říká v lékařském žargonu „Morbus Balkán.“ Od toho se odvíjí další nešvar, totiž že se pacienti s orientálními jmény signifikantně častěji než rodilí Rakušáci nedostaví na plánované vyšetření – prostě dostanou strach. A dělají to, aniž by se aspoň telefonicky omluvili.
Ale na to vše si člověk zvykne, pokud může s oněmi lidmi komunikovat. Problém začíná v okamžiku, kdy neovládají žádný jazyk, v němž by se s nimi dalo hovořit. Pokud do ambulance během noční služby dorazí takový jeden, umím to skousnout. Při třetím pacientovi, který neumí ani slovo německy a s nímž se domlouváte jako s nemluvnětem, začínají stoupat negativní emoce. Stejně jako když do ambulance dorazí Arab v deset večer, aby projednal výsledky vyšetření z předchozího dne, které mu byly udělány v jiné nemocnici. Protože v ten den „neměl čas“ počkat na výsledky, rozhodl se prodiskutovat je u nás v ambulanci. Proč přišel až v deset večer, nedokázal vysvětlit – i když hovořil velmi slušně německy. Takové důkazy chybějící integrace a vědomí vlastní pozitivní diskriminace, tedy své výjimečnosti a pocitu, že mu méněcenní domorodci musí sloužit a být mu k dispozici v jakýkoliv denní či noční čas, je příčinou, proč stále narůstá počet voličů našich modrých – i když se tito netají svým úmyslem odbourat tu proklatou demokracii, která je omezuje v jejich politických cílech. (Ministr vnitra Kickl se nedávno dal slyšet, že politika se nemá řídit zákony, ale soudy mají poslouchat politická rozhodnutí). To známe, za komunismu to tak bylo, i v nacistickém Německu soudili soudci podle politické zakázky – ne nadarmo byli všichni členy NSDAP. Jenže pokud lidé vidí bezmocnost právního systému, aby se zbavil těch neintegrovatelných, touží po rychlých řešeních a ta ona pravicová strana nabízí. Katastrofální následky takové politické změny si lidé samozřejmě neuvědomují, poznali by ji, až by nastala. Ale jestliže soudy trvají tvrdošíjně na své nezávislosti a rozhodují až ad absurdum, zpochybňují samy sebe. Jako německý soud, který rozhodl ve věci usvědčeného tuniského teroristy, který byl už odsunut do jeho vlasti, že ho má Německo na vlastní náklady okamžitě dovézt z Tuniska zpět do Německa, protože se tento muž odvolal, že v Tunisku nejsou stejné podmínky vyšetřování a věznění jako v Německu a toto odvolání ještě nebylo uzavřeno, pak ať se nediví, že preference AFD, která se stejně jako naší svobodní netají snahou podřídit soudnictví politickým rozhodnutím, zase stouply. Nejnovější případ v Rakousku je ještě kurióznější a svědčí o chybně nastavené legislativě. Turek (pardon Kurd s tureckým občanstvím), který byl kvůli kriminalitě odsunut z Rakouska už v roce 2009 a měl zákaz vstupu do země, se s pašeráky znovu v Rakousku objevil v roce 2018. Tvrdil, že mu v Turecku hrozí trest smrti, který v Rakousku není a na základě této konstrukce požádal o azyl. Místo aby ho na základě soudního rozhodnutí z roku 2009 okamžitě vyhostili, soud jeho žádost přijal a začal se jí zabývat. Odmítl mu ale vyplácet sociální dávky, na kterých dotyčný trval a kvůli nimž zřejmě do Rakouska přišel. Když se jich přišel domáhat na úřad v Dorbirnu a byly mu na základě onoho soudního rozhodnutí odmítnuty, ubodal k smrti příslušného úředníka. Při zatčení neprojevil žádnou lítost, ze svého pohledu jednal správně. Pokud soudy nedokážou rozhodnout tak, aby se podobných individuí zbavily, čili jestli preferují ona práva jednotlivce o tolik výš než ochranu společnosti, pak ať se nediví, že jednou politickým rozhodnutím o tu svou nezávislost zcela přijdou.
Integrace ovšem znamená kromě jazyka, který je nezbytnou podmínkou, i překlenutí kulturních rozdílů. Zde v Rakousku nebude mít žádný problém Čech či Slovinec, protože jsme vyrostli prakticky ve stejných kulturních podmínkách, pouze používáme jiný jazyk. Odlišnosti naturelu Maďarů či Slováků od rakouského (prosím, neříkejte žádnému Slovákovi, že je jeho emocionální výbava velice podobná té maďarské. Mně osobně je tato slovenská povaha sympatická, ne nadarmo jsem se Slovenkou ženatý.) Rakušáci přijímají jako vítané občerstvení, čistou vodu v poněkud zatuchlém domácím rybníku.
V rakouském kriminálním seriálu „Schnell ermittelt“ našli v stáji zavražděného maďarského trenéra jezdectví. Po prověření jeho údajů oznámil asistent vyšetřující komisařce, že onen mrtvý má v pořádku pobytové i pracovní povolení, zaplacené daně a nikdy neměl konflikt se zákonem. Na její poznámku „Tak přece jsou i slušní cizinci,“ odpověděl překvapeně „To přece není žádný cizinec. To je Maďar.“
Ovšem už Brit má určité problémy se přizpůsobit rakouské mentalitě o Rusovi či Ukrajinci ani nehovoříc. A Orient, to je samostatná kapitola. Muslimové se své kulturní identity vzdávají jen velmi neradi – pozor, tu je třeba odlišit sunnity od šíitů, kteří tento problém nemají, nebo je mnohem menší až nepozorovatelný. Ale například postavení ženy v západní evropské společnosti je pro arabského sunnitu prakticky nepřekonatelným problémem. A nejde jen o onen šátek. Pokud by ovšem někdo tvrdil, že je to rozdílem v náboženství a že emancipace evropské ženy má kořeny v křesťanských kořenech naší společnosti, musím ho rozhodně zklamat. Ano, v bibli – tedy v novém zákoně, ne ve starém – je žena postavena na roveň muži, zejména svatý Pavel vykonal na tomto poli velký kus práce. V praxi jsou ale všechna tři monoteistická náboženství (židovství, křesťanství a islám) naprosto mužskou patriarchální záležitostí, která hlásá podřízení ženy muži. Emancipace žen v Evropě je důsledkem sekularizace, tedy právě vytlačení náboženských pravidel z každodenního života. A k tomu došlo v důsledku osvícení, tedy hnutí osmnáctého století, které se právě vymezilo proti tehdejší nábožensky dominované společnosti. A i tak to trvalo až do dvacátého století, než bylo ženám povoleno studovat či volit. V islámských zemích žádné osvícení neproběhlo, z důvodů, o kterých jsem už psal, ani proběhnout nemohlo. Proto je tamější společnost ještě stále v krunýři církevních předpisů, které vymezují úlohu muže a ženy v společnosti a ženu staví do podřízeného postavení. Odpoutat se od těchto schémat je pro muslima extrémně těžké, už proto, že mu hrozí opovržení a vyloučení z okruhu svým příbuzných a známých, pokud by svou ženu „neměl pod kontrolou.“ Což mnohdy znamená už i to, že by nechal svou ženu učit se jazyk země, ve které žijí, či že by dokonce šla pracovat. To je v orientu skoro nepředstavitelné, protože to znamená, že muž je natolik neschopný, že svou rodinu nedokáže sám uživit. Vymanit se z tohoto krunýře zvyků a tradic je už přímo úloha pro Herkula – a bohužel často nefunguje. Až příliš často, než aby to nevyvolávalo negativní emoce.
Dalším problémem je antisemitismus – což je v této souvislosti poněkud legrační pojem, protože Arabi jsou stejně jako Židé Semité – tedy jedná se spíš o antijudaismus. Ten saje každý Arab s mateřským mlékem a je v něm po celý svůj život vzděláván a upevňován. Diskusi s Hamadem, manželem mé kolegyně a rodilým Egypťanem, jsem musel v tomto bodě velmi rychle ukončit, aby její emocionální náboj nepřesáhl přípustnou hranici. Hamad sice žádného Žida nezná, ale nenávidí je všechny. Tohoto učení se prakticky žádný Arab není ochoten vzdát, aby neztratil vůbec právo patřit ke své komunitě. A tato nenávist bohužel příliš často ústí do trestné činnosti – viz současná situace ve Francii. Tito lidé v Evropě jednoznačně nemají co hledat. (Mimochodem mým iránským přátelům je nějaká židovská otázka upřímně ukradená s Hizbollahem nemají nic společného, ani jeho názory).
Bohužel to ani těm, kteří se integrovat chtějí, naše byrokracie, kterou oni z domova neznají a nemohou jí rozumět, právě neulehčuje. Zažil jsem jednoho mladého šikovného chlapce z Afganistanu ještě na Stolzalpe. Chodil do nemocnice často, protože se jako jediný z Afgánců v azylovém domě v St.Petru učil pilně německy a chodil rád překládat, protože se tím v jazyku zdokonaloval. Protože byl i jinak šikovný, chtěl ho zaměstnat místní stolař. K tomu bylo ale potřebné pracovní povolení a to bylo z Vídně odmítnuto – prostě proto, že byl říjen a kvóty pro nová pracovní povolení už byla pro ten rok vyčerpána. Chlapec se zhroutil a pokusil se o sebevraždu. Nemohl pochopit, jak může někdo ve Vídni, kdo ho nikdy neviděl a nezná ho, rozhodnout tak, že mu zničí život, když on chce pracovat a zaměstnavatel ho chce zaměstnat. Trvalo poměrně dlouho, než jsem mu situaci dokázal vysvětlit. Že musí vydržet a v lednu si o pracovní povolení požádat znovu. Klaplo to. Ne všichni ale mají to štěstí, že jim problém někdo vysvětlí.
Všichni migranti jsou velmi citliví na možnou diskriminaci. Pamatuji si, jak se mě dotklo, když mi odmítli zavést kabelovou televizi, či když můj zahradník pětkrát po sobě nedodržel termín, na kterém jsme se domluvili, z toho se jen dvakrát omluvil, třikrát prostě nepřišel. Člověk, který přijde do cizí země, musí mít tak trochu hroší kůži, protože nenarazí jen na samé milé a chápavé lidi, ale i na takové, kteří si na cizinci chtějí zahojit vlastní frustrace. V emocionálně nabitém prostředí orientu to může snadno vést ke konfliktům. A tyto zase ke generálnímu odsuzování.
Věc je v podstatě jednoduchá ale současně i velmi složitá. Je potřeba podporovat ty, kteří se integrovat chtějí a vycházet jejich snahám ústrety ať už jazykovými kurzy nebo zprostředkováním zaměstnání. A nekompromisně postupovat proti těm, kteří náš hodnotový žebříček odmítají a integrovat se nechtějí. Společnost musí mít vůli k vlastní ochraně. K tomu by ale bylo třeba změnit legislativu, současná toto rozdělování neumožňuje nebo jen velmi nedokonale. To je samozřejmě výzva. Protože při dobře nastavených zákonech země z imigrace profitují. Historicky viděno by o tom mohla vyprávět Ženeva, která svůj blahobyt vystavěla na uprchlících z Francie, stejný proud uprchlíků udělal z Berlína prosperující metropoli. I Rakousko profituje hlavně z přistěhovalectví, proto je k imigraci někdy až příliš tolerantní. To se mění, ale zatím jen v náladě obyvatelstva, ne v legislativě. Jen je třeba dát pozor na to, aby tvorba nových zákonů nebyla ponechána lidem jako je Kickl nebo Okamura.
Na závěr něco pozitivního. 14 února tohoto roku se na gastroskopii v nemocnici ve Wagně dostavili tito pacienti:
Dvorani Mahije
Orlovic Predrag
Stih Klavdija
Reicht Franz
Maisser Gülhamin
Gomez Sampel
Jak zřejmě pozná i člověk nepříliš znalý německého jazyka, příliš mnoho germánských jmen se zde nevyskytuje, jedinou výjimku tvoří Reicht Franz, skutečně rodilý Rakušák. (Jinak to byla jedna Albánka, dva Slovinci – tedy Slovinec a Slovinka, jeden Turek a jeden Syřan – nenechte se plést jménem Gomez) Všichni, kteří se k vyšetření dostavili, hovořili slušně až velmi dobře německy, všichni s výjimkou žadatele o azyl Gomeze byli zaměstnaní, onen Gomez ovšem až do vyřízení jeho azylového procesu podle rakouských zákonů ani pracovat nesmí. Samozřejmě, že jsme potřebovali vyšší dávky uklidňujících prostředků, orient je orient. Ale žádný z nich nepředstavoval zátěž pro rakouský sociální systém, tedy s výjimkou onoho Franze, o jehož diagnózách ale s ohledem na ochranu osobních dat nesmím nic napsat.
Takže až tak negativně bych to přece jen neviděl.